Kevin Warwick je především šoumen a exhibicionista. Pracuje sice jako vedoucí katedry kybernetiky na univerzitě v Readingu, ale z celé jeho knihy (a ostatně i z některých jemu věnovaných WWW stánek) sálá jakási potřeba prezentovat především sebe sama. Tento pocit, který jsem získal už při čtení informace na zadní straně obálky, kde se tvrdí, že Warwick si nechal implantovat jakýsi křemíkový čip do levé paže, však nedokáže zastínit zajímavost cesty, ktoru se ubírá Warwickovo myšlení.

Warwick začíná svou knihu rozborem pojmů inteligence a vědomí a dochází k závěru, že ať použijeme kteroukoliv ze současných definic jednoho či druhého, nedokážeme nic jiného než poněkud zmateně mlžit a generovat jakási čísla, které svědčí pouze o tom, jak jsme úspěšní při skládání určitých typů testů. Dále se zamýšlí nad tím, zda fakt, že nejsme, a zřejmě ani nebudeme schopní sestrojit umělý mozek, který by kopíroval, nebo alespoň dostatečně přesně napodoboval mozek lidský, znamená, že stroje nemohou být stejně inteligetní jako lidé. A rovnou se pouští do důkazů, že nemohou. Budou totiž ještě inteligentnější. A v okamžiku kdy se tak stane, převezmou vládu nad světem. Jak totiž Warwick dokládá, už dnes se velká část operací které rozhodují o osudech lidí, nebo dokonce celých států přesouvá z lidí na stroje. A je jedno zda jde o počítače které používají makléřské firmy k odhadu vývoje trhu, nebo automatizované vojenské systémy, které jsou přesným naplněním sousloví "search and destroy".

V několika dalších kapitolách kniha sklouzává do poněkud laciné reklamy na Readingskou univerzitu. Warwick tu popisuje úspěchy svého týmu, které ovšem nejsou až tak zářivé a myslím, že by výsledky kateder kybernetiky na českých technikách snesly plné srovnání s tím, o čem se tu píše. Nicméně Warwick umí zacházet se slovy a ani v této "výstelkové" části knihy se čtenář nenudí.

Opravdovou hrozbu pak podle Warwicka představují stroje propojené do sítě. I poměrně jednoduchý mobot (mobilní robot) může, je-li připojen ke komunikační síti, která mu zprostředkovává spojení s výkonným řídícím počítačem, dosahovat neuvěřitelných výsledků. Přičemž nikdo netvrdí, že řídící počítač není jen součástí nějaké nadřazené struktury. Výsledkem je, že i když jednotlivé stroje nejsou "inteligentnější" než lidé, v síti, kde nejsou omezeny neohrabaností řeči, mohou díky vzájemné komunikaci dosáhnout mnohem vyššího stupně inteligence. Pakliže ale budou tak fantasticky inteligentní, není žádný důvod se domnívat, že se nebudou k člověku chovat stejně jako se člověk chová např. k slepicím.

Samozřejmě je možné argumentovat jakýmsi "zázračným" tlačítkem, které stroje vypne, ovšem jednak je tu síť, ve které je každá jednotlivá část plně nahraditelná aniž by došlo k ohrožení celku, jednak nejvýkonějšími počítači a nejlepšími programy pro umělou inteligenci je vybavena armáda. A bude-li umělá inteligence vybavena prostředky jak člověku zabránit aby ji vypnul, nepochybně je použije. Warwick jako příklad uvádí moderní stíhací letouny a bombardéry. Tyto stroje se člověkem vybavují jen z jakési nostalgie a kvůli dlouhodobější strategii. Bude-li k dispozici systém, který člověka dokáže v tomto ohledu nahradit, armáda jej okamžitě použije, protože z letounu odpadnou zařízení potřebná právě pro člověka a stroj bude vybaven strategickou výhodou proti strojům nepřítele. Tím ovšem strategický plánovač (kterým bude bezpochyby také umělá inteligence, protože bude výkonější než lidé, které používá nepřítel) dostává do rukou mocnou zbraň k realizaci svých plánů. A spoléhat na naivní "Tři zákony robotiky", to může jen úplný laik, nebo idiot (viz. kapitoly o neuronových sítích).

Warwickova kniha je v mnoha směrech provokativní a zajímavá. Rozhodně ji všem doporučuji, protože na jejích stránkách je možná naše budoucnost. Ale spíše než varováním před nebezpečím strojů, je kniha výstrahou pro ty, kteří se domnívají, že je správné, aby někteří lidé bez jakékoliv kontroly investovali miliardy dolarů do vývoje strojů na zabíjení. Protože jaké stroje postavíme, takové je budeme mít.

PS: A jak je to s tím čipem? Podle toho, jak jej v úvodu Warwick popisuje, jde o běžný transpondér, jaký vyrábí například Texas Instruments nebo Temic (cena se pohybuje od cca 50 do 500 Kč). Tyto transpondéry se používají k označování všeho možného, ale jejich původ sahá do 70. let, kdy se začaly nastřelovat jako značka koním, čímž se mělo předejít sporům o vlastníka v případě krádeže. Každý ať si udělá sám představu o tom, jak Warwick "šokoval světovou vědeckou a laickou komunitu tím, že si nechal impantovat křemíkový čip do levé paže". Šou je prostě šou.