MENU:

ÚVOD

2.Doc.V.Hořejší: Slovo do vlastních řad

5. Doc.V.Hořejší: odpověď na dr.Zrzavého

6. Prof. J. Heřt: odpověď na dr.Zrzavého

1.
Současný, poněkud zdeformovaný Vesmír
Kritická analýza Vesmíru z let 1990-1997

"Časopisem Vesmír chceme dáti nejširším vrstvám čtoucího obecenstva československého do rukou pramen všestranného, spolehlivého poučení o přírodních vědách a jejich užití v denním životě, v technice, zemědělství, lékařství a národním hospodářství."

Vesmír tuto roli plnil poctivě a úspěšně, i když postupně zvýšil svou odbornost a zaměřil se spíše úzce na vzdělanou populaci. I v letech komunizmu si Vesmír dokázal přes všechny mimovědecké a politické tlaky udržet vědecký charakter, přinášel nové poznatky, jinak těžko dostupné a odvážně vystupoval proti pseudovědě, která se k nám tehdy šířila ze Sovětského svazu.
V r. 1990, s příchodem nové redakční rady, došlo však k zásadní změně. Pokud jde o obsahový profil, Vesmír se přestal omezovat na přírodní vědy a podstatně rozšířil svůj zájem na humanitní oblasti, na historii a zejména na filozofii. Podle mého názoru se např. značně vymykají původnímu záměru mnohé články autorů Materny, Fialy, Vopěnky, Koháka, Nakonečného nebo diskuse mezi Hoeschlem a Klausem. Vesmír se tím nepochybně stal spojovacím článkem mezi čtenáři podstatně širšího spektra odborností, získal na zajímavosti, pestrosti a stal se více inspirativním. Bohužel se však Vesmír otevřel jen jednomu filozofickému směru, s postmoderním paradigmatem, které je nesporně módní, ale nikoli jediným a nikoli dominantním ve světové kultuře a navíc ani zdaleka nemá pozitivní vztah k tradiční vědě.
Nové zaměření Vesmíru je jistě věcí diskuse a mělo by být také věcí konsenzu se čtenáři, ale souhlasit nemohu se zřetelnou ztrátou objektivity a vědeckosti, a to v několika směrech:

A/ Vesmír se programově vzdal boje proti pseudovědě a iracionalitě ve vědě.
B/ Vesmír začal aktivně vystupovat proti uměle vytvořenému pojmu, "scientizmu" a pod touto hlavičkou útočí na tradiční vědecké principy.
C/ Vesmír přijal biologický strukturalizmus v jeho převážně mystické podobě, i s jeho militantním antidarwinizmem, a deformuje tak názory čtenářů na evoluci i na současnou evoluční vědu. Tento poslední bod pokládám za nejzávažnější.

V r. 1994 a 1995 došlo k jistému zklidnění a Vesmír publikoval převážně hodnotné, vysoce odborné, věcné články z nejrůznějších oborů, ale v ročníku 1996 a 1997 mne překvapila řada velice sporných strukturalistických názorů A.Markoše z oblasti ontogeneze i evoluce, dále nový útok šéfredaktora proti tzv. scientistům, a konečně článek Pithartův, který otevřeně vyznává kreacionistický postoj k evoluci.
Převážně tyto články byly motivem k předkládané analýze a k mé závěrečné výzvě. O prvních dvou bodech se zmíním jen stručně, podrobně rozvedu problematiku evoluční. ·


A. Pseudověda a Vesmír
Ve Vesmíru 69, 6/1990, s.330 byl publikován článek V. Kopského: "Geoanomální jevy a přírodní jevy". Referoval o schůzi lékařské sekce Jednoty čs. matematiků, kde byly předváděny psychotronické pokusy a následoval ostrý názorový střet. Autor vyjádřil oprávněné obavy ze vzestupu pseudovědy, zejména psychotroniky. Místo jednoznačného a souhlasného postoje zaujala redakce Vesmíru (I.Havel: "O věcech tajemných", Vesmír 69,10/1990, s.543) stanovisko, že "Vesmir nebude (prozatim) poskytovat prostor ani přívržencům, ani odpůrcům rozličných nenormálnich či paranormálních jevů ...". Redakce tak odmítla vystupovat proti pseudovědě, tedy především proti parapsychologii a proti pronikání iracionality do vědy, které se zvýraznilo právě po r. 1989. Z hlediska vědeckého není tato sféra spornou, za jakou ji považuje I. Havel. Nejde o "kontroverzní sféru lidského styku se skutečností", ale o omyl nebo o podvod. Existuje dostatečné množství kritické literatury a nepřehledné množství objektivně provedených experimentů, které nepotvrdily existenci PSI sil, které mají být podkladem parapsychologických fenomenů. I naprostý rozpor s vědeckými poznatky, fyzikálními a biologickými zákony i řada dalších argumentů vylučují spolehlivě existenci fenomenů jak psychosensorických, tak i psychokinetických.
Přesto, že vliv psychotroniky, resp. léčitelské biotroniky, v posledních letech u nás spíše sílí a stává se pro medicínu a pacienty závažnou hrozbou, redakce své stanovisko nezměnila. Ve Vesmíru se nadále objevovaly články věnované v pozitivním smyslu mystice (Z.Neubauer: "Věda a mystika"), a články o hermetických vědách (Z.Kratochvíl: "O obecné neznalosti hermetických nauk místo recenze"). Ve. Vesmíru byl dokonce publikován článek V.Hoeschla a kol.. "Geofyzikální průzkum románské rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě" (Vesmír 75, 8/1996, s.436), který byl podle vyjádření autorů iniciován výsledky "psychotronických výzkumů", a v němž autoři dokázali účinnost virgule: "Samozřejmě že jsme si v rotundě vyzkoušeli virguli a některé anomálie také zaregistrovali ... Ukázalo se, že proutek reagoval především na část kabelu zapomenutého v betonovém loži podlahy a dále na fyzikálni změny vlastností hornin." A dále: "... řada dalších indikací pomoci virgule se ztotožňovala s petrofyzikálními změnami." Exaktní experimenty však nikdy takovou možnost nepotvrdily. Žádné síly, které by mohly vyvolat reakce virgule nebyly nikdy nalezeny, v naší literatuře existuje (např. Kašpar, Pekárek) dostatečně podrobná analýza tohoto fenoménu. Trapné a nesrozumitelné je, že redakce bez komentáře publikovala výsledky proutkaření, kterému se vysmíval už dávno i Agricola, a které je nesporně přinejmenším omylem.
V příkrém rozporu s výše uvedeným stanoviskem redakce k pseudovédě byl kromě toho v témže čísle Vesmíru (69, 10/1990, s.552-5) publikován článek O.Exnera: "Perpetuum mobile stále aktuální", ve kterém se autor domnívá, že "nejde o věc nemožnou" a článek J. Plocka (s. 591-2), v němž autor hodnotí názory prof. Kahudy takto : "Člověk by měl být opatrnější a zdrženlivější při posuzování jevů, které skutečně existují" (O jaké prameny se Plocek opírá?), a dále tvrdí, že tzv. "zázrační" lidoví diagnostikové mají zvýšenou parciální vnímavost na určité podněty a jsou schopni diagnostikovat nemoci. (Nikdy to nebylo objektivně ověřeno, ani zvýšená vnímavost, ani schopnost diagnostiky, nehledě k zásadním teoretickým námitkám z hlediska biologie a medicíny. Vždy šlo, pokud byla záležitost prošetřena, o omyl nebo o podvod.) Navíc Plocek nevhodně a osobně napadá dr. Libovického, autora článku o chorobné vědě (Vesmír 68, 1989, s.284) a vytýká mu "... značnou vzdělanostní omezenost, nedostatek logiky, pseudovědeckou demagogii a nedostatek objektivity", a to v čísle Vesmíru, kde redakce slavnostně vyhlašuje, že nebude publikovat články, kdy se autoři "zabývají sami sebou".
Podle mého názoru je stanovisko redakce Vesmíru chybné. Obrana vědy proti pseudovědě a antivědě by měla být součástí programového úsilí Vesmíru.
Pozitivní vztah k pseudovědě lze vystopovat i u šéfredaktora I.Havla. V jednom ze svých úvodníků se např. přiznává k víře v telepatii. V jiném úvodníku, "O cyklickém řádu světa" (Vesmír 7/93) je jeho poznámka o astrologii. Cituji: "A nyní si neodpustím dvě malé poznámky, jednu pro astrology a druhou pro odpůrce astrologie ... Pro ty prvni: Netrapte se,
když na vás my, vědci, občas útočíme. Je to proto, že Vám nerozumíme, a když my něčemu nerozumíme, jsme nervózní... Pro odpůrce astrologie: Nedivte se, že astrologům nevadí, že jejich souvislosti nemají kauzální výklad, nepotřebují ho: vidí svět v cyklickém řádu a hledají shody, nikoliv vysvětlení." Skutečně si Havel myslí, že vědci nerozumí tomu, co je astrologie? A že astrologové skutečně vidí souvislosti a hledají shody? A skutečné si myslí, že je třeba, aby vědci s astrology diskutovali - "Audiatur et altera pars"? V případě astrologů jde přece v lepším případě o deficitní intelekt nebo vzdělání, v horším případě o podvod a zištnost.
V úvodníku "Jaké je to být opičákem" (Vesmír 9/1994) hodnotí Havel Grofovu transpersonální psychologii: "... jak se stavět k svědectvím bližních, kteří se v psychedelickém opojení stali orly, tygry, hady či žábami? Je to transpersonální vzpomínka na evoluční minulost, opravdové převtělení, bujná fantazie, fabulace nebo sen?" Havel nechává otázku otevřenou v rámci postmoderní plurality možností, ačkoliv by každý neurolog a psychiatr musil ihned odpovědět, že jde nepochybně o halucinaci z intoxikace. Tuto možnost však Havel vynechal. Proč?


B. Antiscientismus
Vesmír, který odmítl vystupovat proti pseudovědě a iracionalitě ve vědě, se paradoxně rozhodl velice aktivně bojovat proti tzv. scientizmu. Po prvé vystoupil razantně se svým antiscientistickým prohlášením šéfredaktor I. Havel v r.l992, po, druhé na sklonku r.l997. V obou případech šlo o útok proti anonymním adesátům, za které se nutně musila považovat vědecká komunita.
Vystoupení proti scientizmu bylo zahájeno Havlovým úvodníkem "O scientizmu" (Vesmír 71, 2/1992, s.63). Havel jej definuje takto: "Scientismus je postoj, vědomě či nevědomě zastávaný donedávna většinou a i dnes velkou části vědecké komunity, podle něhož
1/ věda odhaluje pravdu,
2/ pravda je jediná,
3/ věda jediná odhaluje pravdu. "
Takto definovaný scientismus má podle Havla "co dělat s totalitním myšlenim" a jednou z jeho tváří je šovinismus, s tímto Feyerabendovým názorem Havel souhlasí.
Hrubou chybou Havlova postoje je, že "pravdu" chápe ve zcela jiném, tedy postmoderním smyslu, jako pluralitní, subjektivní, zcela neurčitý a flexibilní pojem, zatímco věda termín pravda v doslovném znění neužívá, ale hledá "pravdivé", tedy zákonité, logické, reprodukovatelné a předvídatelné vztahy mezi jevy. Nahradit jednoznačné, vědecké chápání "pravdivosti" "pravdou" postmoderní, přisoudit takovou deformaci vědcům a pak na záměrně zkreslený obraz vědy ostře útočit, mi připadá nečestné, nedůstojné a nepochybně nesprávné. Jistěže věda neodhaluje subjektivní, etické a náboženské pravdy, jistěže existují miliony osobních "pravd", jistěže není věda jediná, kdo odhaluje takovou pravdu.
Jaký ovšem má smysl Havlova sofistika? Jediným výsledkem může být, že se vědci nutně musili cítit nařčeni ze scientizmu, totalitarizmu a šovinismu, protože přesně jich se týká uvedená definice scientizmu, chápou-li "pravdu" v pro ně běžném smyslu. Nelze se divit rozhořčeným reakcím seriózních a ve vědě uznávaných autorů, z nichž některé přinesl i Vesmír v následujících číslech. Plně souhlasím s kritickými postoji i argumenty, které proti Havlovu útoku vyslovili P.Materna, J.Langer, V.Schreiber, F.Cvrčková nebo J.Feda, kteří na sebe zcela logicky vztáhli Havlovo nařčení.
Havlův článek však v sobě obsahuje i urážky vědců: Podle výše uvedené definice se nutně musí každý vědec považovat za scientistu, a když se v dalším textu dozví, že mu Havel přisuzuje názory jako "jsme jediní, kdo mají právo třídit zrno od plev", "věda je nad člověkem, jeho náladami, city", "nelíbí-li se mu výsledek, odmítne metodu" a pod., pak se z nich každý musí cítit dotčen.
Proč Havel neřekne, koho považuje za scientistu a které názory konkrétní osoby jsou scientistické. Odsuzovat scientizmus jako ideologii, útočit na něj a neuvést adresáta, je na úrovni anonymního dopisu.
A ještě jedna Havlova poznámka je poučná: "Je zajímavé sledovat vášnivý, až fanatický boj mezi pravověrnými scientisty a některými zastánci "tajemných věd" - parapsychologie, astrologie, mysticismu". Podle Havla bojují proti zastáncům "tajemných věd" jen pravověrní scientisté. Skuteční vědci by k nim tedy měli mít kladný postoj? Havel nepochybné parapsychologii a astrologii nepovažuje za obory "nepravdivé". Přiznává: "Vesmír má co dělat aby zde nehrál roli ringu". Já naopak pokládám za hrubou chybu, jestliže Vesmír, časopis, který se chce pokládat za vědecký, není ochoten a schopen jasně oddělit vědecké obory od pseudovědy a postavit se na obranu vědy. .

Jako příklad uvedu některé výroky z Havlových úvodníků, které naznačují jeho atypické chápání vědy a jejího smyslu:

I.Havel: "Mýtus o vítězství rozumu nad mýtem". Vesmír 72, 9/1993, s.483. V úvodníku najdeme výrok: "Věda se od mýtického výkladu světa distancuje. . . Tak se jí tedy nedivme, označuje-li jako mýtus co, čemu neumí uvěřit. " Skutečně si Havel myslí, že takto definují vědci mýtus? A chce vědě vytýkat neschopnost věřit mýtům? Žádá od vědy naopak, aby mýtům věřila? Mýtem se v Havlově pojetí smyslu slova stává i věda: "... mýtus je majetkem... některé vědecké komunity či duchovního kontinentu. Majetkem v tom smyslu, že jej všichni členové příslušné skupiny berou za svůj. Věří mu, chcete-li. " A na závěr : "Zbývá jediné, věřit. " Věda je tedy podle Havla otázkou víry. Na rozdíl od Havla však většina vědců za mýtus považuje zafixovaný nedoložený nebo mylný názor, a jejich cílem je mýty odstraňovat, vědu mýtů zbavovat. V tomto smyslu je také psán článek Andělův, který Havel ve svém úvodníku neadkvátně komentuje.

I.Havel: "Tluče bubeníček". Vesmír 72, 11/1993, s.603. Úvodník reaguje na Kleppnerovu kritiku některých názorů presidenta V.Havla. I.Havel se ptá, "zda má hájit vědu před bratrem anebo bratra před vědci". Myslím, že když vystupuje ve funkci vedoucího redaktora vědeckého časopisu, není sporu o tom, na jaké straně by měl stát. I.Havel však rozřešil problém alibisticky: Celý věcný spor interpretoval jako planý poplach a redukoval jej na chybný překlad jedné jediné Havlovy věty. Nikoli! Panu presidentovi jevytýkáno, že mylně pokládá komunizmus a jeho filozofii za vědecký postoj, a zejména to, že jednostranně prosazuje morální a filosofické hodnoty, jako jsou archetypální moudrost, metafyzické jistoty, transcendentální odpovědnost, a že k nim jako samozřejmou a vyvažující složku nepřiřazuje kritickou racionalitu vědy. I.Havel zcela změnil smysl Kleppnerovy kritiky.

V řadě následujících čísel Vesmíru z let 1993 a 1994 se pak I.Havel opakovaně vrací ke "konfliktům, rozporům a nedorozuměním mezi dvěma skupinami vědecké obce". K tomu ovšem nepochybně přispěl právě Vesmír. Také v něm se střetávají obě paradigmata, jenže Havel nemá pravdu, když píše (Vesmír 3/1993): "Množství různých, někdy odborných nedorozumění se vkrádá i do současných debat o vědě... Na jedno z takových nedorozumění (nerozlišování postoje k vědě od vědy samotné) jsem se nedávno pokusil upozornit." Jenže tomu tak není. Nejde jen o debaty o vědě a o postoje k vědě, ale o vědu samotnou. Vesmír odmítá vyvracet pseudovědu, chybně interpretuje fakta (viz následující kapitolu o evoluci), útočí na darwinizmus a molekulární genetiku. Jde o vědu! A v té by se měly spory vést standardní formou a s věcnými argumenty. Logické ovšem je, že nemůže dojít ke shodě mezi filozofy a vědci. Jejich pohledy a cíle jsou jiné. Vesmír by se proto měl věnovat, podle mého názoru, svému vlastnímu předmětu, vědě. Pokud bude Vesmír hybridem filozoficko-vědeckým, pak spory mezi filozofickým a vědeckým viděním světa ve Vesmíru neutichnou.

Protože linie Vesmíru, týkající se úlohy vědy, zůstávala nezměněna i přes kritiku, vyjádřenou serií článků, odmítajících Havlovy názory na vědu a "scientizmus", vystoupili ve Vesmíru se zásadními kritickými články dva další autoři, Hořejší a Drobník.

V.Hořejší: "Protivědecká vlna pomine" (Vesmír 73, 4/1994, s.214). Hořejší reaguje na "sérii článků o scientizmu a postmodernizmu" a zdůrazňuje, že nelze ustupovat přírodovědecké nevzdělanosti některých humanitně orientovaných intelektuálů a pomocí přesně formulovaných věcných argumentů dokazuje, že "žádná alternativa k racionálnímu, pracnému systematickému vědeckému poznání přírody neexistuje". Bohužel, Hořejší neměl zatím pravdu ve svém tvrzení, že "postmodernizmus splaskne jako dalši módní jalové hnutí falešných proroků". Alespoň ve Vesmíru k tomu nedošlo. Nepomohl ani stejně závažný článek Drobníkův.

J.Drobník: "Kdo se směje pod vousy a co už k smíchu není" (Vesmír 73, 3/1994, s.l56). Drobníkovi nejsou k smíchu ani Havlovo vyjádření o "totalitních názorech některých vědců", ani názory Bělky a Neubauera (Vesmír 71, 5/1992, 283-5), kteří tvrdí, že estetická stránka jako kritérium vědecké pravdy má nezastupitelnou roli, a kteří "explicitně činí za umlčení diskuse za vlády marx-leninizmu odpovědny vědce". Drobník právem žádá, aby byla respektována i ve Vesmíru dohodnutá tvrdá pravidla vědy, Cituji : "Jakmile se do celosvětově dohodnutých pravidel vědy. . . začnou prosazovat... svoboda svědomí , estetické hodnoty, hlas lidu nebo zájmy akcionářů, končí diskuse v rovině vědy a přesouvá se do roviny politiky, náboženství, umění nebo komerce s jejich vlastnimi pravidly. Každá z oněch rovin má svou svébytnost a strukturu, svá kriteria, motivace, algoritmus a je neštěstím, kdykoli se je někdo snaží promíchat."

Bohužel, takové neštěstí, uváděné Drobníkem, postihlo Vesmír, když smísil, kromě hledisek Drobníkem výše uvedených, především filozofická a vědecká kritéria a vyvolal zmatek a konflikty mezi čtenáři i mezi autory Vesmíru. V r.l994, snad i zásluhou těchto dvou kritických článků, došlo přece jen k jistému uklidnění a konflikty na stránkách Vesmíru ustoupily do pozadí. Bohužel, dalším útočným výpadem je aktivoval znovu I. Havel.

I.Havel: "O scientizmu (opakování) (Vesmír 76, 11/1997 s.603).K článku není mnoho co dodávat, opakuje jen málo změněnými slovy to, co bylo řečeno před pěti lety. Přesto, že se tehdy jeho názory setkaly s ostrou kritikou se strany vědecké obce, Havel na nich trvá. Rozšířil jen svou definici scientizmu o čtvrtý bod ("Pravda je to, co odhaluje věda"), aby měl další terč: logický kruh. Opakuje, že je proti scientizmu jako heslu, ideologii, která podle něho "vede ke kádrováctví". Nemá nic proti žádnému jednotlivému vědci-scientistovi. Proti tomu namítám znovu: Nechme abstraktní kritiku ideologií stranou, postmodernistické i scientistické. Je třeba adresně ukázat, kdo je scientistou a jaké a proč jsou chybné jeho názory. Veďme konečně diskusi, zejména když jde o útok, otevřeně a čestně.
A proč I.Havel tento úvodník napsal? Jako vždy komentuje některý ze článků, publikovaných témže čísle Vesmíru. Nevidím žádný jiný článek, který by mohl vyvolat Havlovu reakci, než velmi taktní a věcnou Pláškovu recenzi dvou knih o postmodernizmu, kde poukazuje na to, že postmoderní paradigma, relativizující všechny hodnoty, by mělo být konsistentně použito i na sebe sama. Plášek píše, že v Holtonově knize (Věda a antivěda) je správně zdůrazněno vážné nebezpečí, spojené s šířením antivědy a ostentativně prosazované iracionality. Nebyl nejmenší důvod chorobně reagovat na tuto recenzi, i když je v ní zmíněno stanovisko našeho pana presidenta, obhajobou iracionality a útokem na scientizmus, tedy na vědce, včetně prof. Holtona a doc. Pláška.



C. Evoluční problematika, antidarwinizmus, strukturalizmus, kreacionizmus,
Hned v prvních číslech Vesmíru po změně redakčního vedení se na jeho stránkách objevilo několik článků programového charakteru, které se přihlásily k biologickému strukturalizmu, prosazovaly nový pohled na evoluci a současně přijaly jeden základní rys strukturalizmu, totiž ostrou, nevybíravou kritiku neodarwinizmu a jednoho jeho kořene, molekulární genetiky. Později se objevily ve Vesmíru i prvky lamarckistické a kreacionistické.
Mou základní námitkou proti této koncepci je to, že neodarwinizmus, resp. tzv. "nová syntéza" a její základní principy, se ukázaly jako nesmírně plodné, nikdy nebyly vyvráceny, naopak přinesly množství nových poznatků a umožnily jejich interpretaci. Darwinistická evoluční věda se tak stala jedním z pilířů dnešní biologie. Ve vědeckém světě byla přijata jako správná, "pravdivá", naprostou většinou biologů.
Kreacionizmus je naproti tomu, jako hypotéza, netestovatelný a nemůže být tedy záležitostí vědy. Lamarckizmus, ve smyslu dědičnosti získaných vlastností, není teoreticky obhajitelný (alespoň u metazoí) a navíc se dosud nepodařilo objevit ani jediný případ, který by takovou možnost potvrdil nebo by vyloučil možnost darwinistické interpretace. Pokud jde o strukturalizmus, nepřinesl do biologie kromě málo plodného spekulování a zavádění mystiky snad ani jediný konkrétní vědecký poznatek. V rámci snah o vypracování nové, postmodernistické koncepce evoluce absorbovali strukturalisté horlivě všechny módní vědecké pojmy a hypotézy, jejich původní odborný smysl však často zdeformovali a zejména je násilně a nevhodně aplikovali na živé organizmy. Mám na mysli pojmy kvantové fyziky, disipační struktury, chaos, atraktory, teorii katastrof, efekt motýlího křídla, fraktály, Gaiu, anthropický princip, morfická pole a pod Vesmír všem těmto hypotézám, z nichž mnohé stojí na hranici vědy, věnoval mimořádnou, neúměrně vysokou pozornost, která neodpovídá jejich významu pro biologii a samozřejmě ani současné situaci ve světové evoluční vědě. Čtenáři jsou nutně dezorientováni.
Na druhé straně musím konstatovat, že byla do Vesmíru zařazena řada skutečně seriózních článků z oblasti molekulární genetiky a evoluce. Podle mého názoru však nelze stavět vedle sebe paralelně dvě protichůdná paradigmata a výběr ponechat na čtenáři, zejména za situace, kdy redakce straní pohledu jednomu. Pokládal bych za správný postoj opačný. Preferovány by měly být ty názory, převládající ve světové moderní biologické literatuře a takové teorie, které již prokazatelně vedly k úspěšným výsledkům, zatímco strukturalistické spekulace by měly být jen inspirující, ale okrajovou záležitostí. Ještě jedna věc stojí za zamyšlení: v kontrastu s dlouhou řadou strukturalistických článků nenabídl Vesmír svým čtenářům kritickou analýzu tohoto spíše filozofického směru v biologii.
Za velice nešťastný a nevhodný pak považuji zesměšňujícía ironizujuící tón autorů článků i redakčních nadpisů, týkajících se darwinizmu a molekulární genetiky.
Své kritické názory chci podložit podobnější analýzou článků Vesmíru, ve kterých jsou uvedené rysy nejnápadnější. Nejprve uvedu rozbor prvních článků programového charakteru, pak několik vybraných textů z let následujících a konečně typické články recentní, z ročníku 1997. Připojím ještě výběr z úvodníků vedoucího redaktora, se stejným základním postojem.


a / Základní programové texty :
Programový charakter, takto také deklarovaný, mají články R.Sochy, A.Markoše a Z.Neubauera z let 1991 a 1992:

R.Socha;: "Od darwinizmu k pluralistické koncepci evoluce"(Vesmír 69, 9/1990, s.507-10). Jde o první antidarwinistický článek, věnovaný strukturalizmu. Socha nejprve uvádí přehled různých kritických postojů k neodarwinizmu, namířených proti jeho třem stěžejním "dogmatům": gradualizmu, selekci a nahodilosti. Rozepisuje se o Ósackém strukturalistickém hnutí, definuje jeho základní téze a ztotožňuje se s jeho cíli. Odmítá názory genetiků, podle nichž je "... téměř všechna informace či "program" pro vývoj jako takový zakódován přímo v nukleových kyselinách" (což je moderními biology všeobecné akceptováno), a obhajuje "...autonomní dynamiku vyvíjejících se dynamických struktur a systémů" (což, jako vedoucí, obecný řídící vývojový princip, prokázáno nebylo). Socha odmítá dosavadní vývoj biologické vědy a nastiňuje velikášskými slovy novou, vlastní, strukturalistickou cestu k poznání evoluce: "... nemalou úlohu sehraje ve vědé i biologické evoluci i poznáni neselektivních, samoorganizačních, autoregulačních a autoevolučních procesů, jakož i začlenění některých novějšich kybernetických, informačních a termodynamických přístupů. Nová věda bude mít mnohem širší rámec, než jen ortodoxní neodarwinizmus, ....takže evoluce v nejširším slova smyslu se zdá být vlastností i celé dynamické superstruktury vesmíru." Do dnešního dne však tato cesta žádné konkrétní plody nepřinesla.


A.Markoš: "Kdybych byl kreacionistou, napsal bych to jinak" (Vesmír 70, 8/1991, s.451-2). V úvodu článku čteme: "Existuje a je součástí mnoha z nás představa objektivního světa, který je tady hotový, s neměnnými přírodními zákony. . . Existuje i jiná představa světa...", a s tou souhlasí Markoš. Podle něho zřejmě objektivní svět neexistuje a přírodní zákony jsou měnlivé. Na těchto Markošem kritizovaných ontologických principech, objektivní existenci a poznatelnosti světa, stojí ovšem tradiční věda. Pokud jde o kuriózní představu o měnlivých přírodních zákonech, jejím tvůrcem je člen Ósacké skupiny R. Sheldrake. Dále píše Markoš: "... na základě stejných vědeckých fakt může vzejít plejáda paralelních, komplementárních světonázorů, které mohou koexistovat.:. A přesto to s nimi není tak, že jeden z nich je ten pravý ("vědecký"), zatímco ostatní jsou falešné. " Žádný seriózní vědec nepokládá vědecký pohled za jediný možný a správný, a pohled etický, filozofický, umělecký nebo náboženský za falešný - každý je bere jako pohledy mimoběžné, nesouméřitelné, svým způsobem stejnohodnotné. Těžko lze také akceptovat Markošův názor, že tyto světonázory vycházejí z vědeckých fakt. Dále píše Markoš: "V takovém světě není dobré, ovládne-li jediná teorie na dlouhou dobu určitou oblast, jak se stalo v případě darwinizmu-neodarwinizmu a biologické evoluce. Není na škodu, vynoří-li se konkurující koncepce.. Zde jednou z mnoha inspirací by mohla být i koncepce kreacionistická." Předně se náhle nevynořila, ale existovala dávno před darwinizsmem, a jako vědecká hypotéza byla, a věřím, že nezpochybnitelně, z vědeckého světa vyřazena. Nevím, jakou inspirací by mohla pro vědu být. Toleranci ke kreacionizmu lze ovšem chápat u strukturalistů,vždyť po odmítnutí racionálních prvků, náhodnosti mutací a selekce je skutečné třeba hledat jinou inspiraci. K citátu A. Markoše mám další výhradu: Trvání určité teorie závisí na stavu vědeckého poznání a nikoli na morálních kategoriích jako je dobro nebo špatnost.
V závěru článku Markoš vykládá evoluci jako projev sebestrukturace, sebeformujícího jsoucna". "... z Chaosu může vzniknout Řád... Subspecie tohoto poznání je třeba kritizovat mechanické darwinisty." Nehledě k tomu, že nechápu, proč je třeba subspecie výše uvedené možnosti, tedy snad hypotézy, kritizovat darwinisty, má Markošův výklad další slabinu: Jestliže odmítá neodarwinistický výklad a na druhé straně neakceptuje jednoznačně ani kreacionizmus, co je potom podle něho silou, řídící vývoj organizmů a evoluci? Stvoření, náhodnost mutací a selekci strukturalisté odmítají. Pro výklad sebestrukturace nezbývá nic jiného, než nicneříkající tvrzení, že se vše vyvíjí "samo od sebe", nebo pak už jen Drieschova entelechie. Předpoklad, že pro vývoj miliard druhů existujících i vyhynulých existují miliardy různých entelechií, vyžaduje ovšem vysokou dávku odvahy.

Z.Neubauer: "Stará a nová aliance neboli Bible, Linné a Darwin (Vesmír 70, 2/1991, s.96-7). Podle Neubauera je "biblické vysvětlení stvoření slučitelné s evolucí. (??). A takto hodnotí Neubauer Darwinovo učení: "... druh se stal náhodnou, pasivní výslednicí zákonitostí zcela jiných, statistických... To, co je na živočišném či rostlinném druhu jedinečné, to bylo prohlášeno za náhodu... Opět to tudíž nemůže být plnoprávným předmětem vědy" Proč ne? A snad to nejpodstatnější: "Darwin nevnesl do biologie evoluční myšlenku: on naopak evoluci takříkajíc "smetl se stolu" tím, že ji vvsvětlil jako náhodný statistický prvek zákonitostí mechanických." Na molekulární mechanizmy má Neubauer také svérázný názor: "... tyto "mechanizmy" j sou přiliš blízko kvantové úrovni hmoty a fungují na tajemných, globálních, nemechanických principech mikrosvěta. Organizmy se už ostatně nutně nejeví jako soustrojí,jehož součástky jsou vyrobeny podle DNA-RNA kadlubu a sestaveny podle genetického programu." Pokud jde o "jevení", tak nutně jistě ne, existují desítky různých filozofických názorů na povahu organismů, ale většina vědců, biologů, chápe organizmy tak, jak je výše kritizováno. V závěru Neubauer s přitakáním cituje Prigogina: "Je však mrtvá i novověká věda se svou ontologií a tradičně chápanou objektivitou. " Názor doložený ještě poslední větou článku, že "novověké vědecké přežitky dávno ztratily svůj kontext a jsou zastávány a hájeny pouze ze setrvačnosti" může samozřejmě Neubauer zastávat a hájit, ale neměl by se stát programovým názorem redakce vědeckého časopisu, jejíž povinností je hájit a prosazovat právě novověké, ověřené vědecké poznatky a teorie. Další zajímavá myšlenka: "Darwinizmus byl schopen uzavřít smlouvy mezi vědou a evolucí. Byly to však sňatky z rozumu a od samého počátku byly neplatné." Neplatné snad proto, že byly podloženy rozumem? Názory Neubauera jsou jen reflexí odmítnutého a navíc odvolaného názoru Poppera, že evoluční teorie je netestovatelná a tedy nevědecká. Pokud by redakce chápala evoluci skutečně jako disciplinu nevědeckou, pak by v časopise vědeckého charakteru neměla mít evoluce vůbec místo. Jestliže však redakce evoluční bádání chápe jako vědu, pak by měla Neubauerovy názory korigovat.

b/ Poznámky k vybraným článkům z let 1991-1996

A.Markoš: "Síť sítí" (Vesmír 70, 6/1991, s. 425-7). Markoš chápe buňku jako "útvar, jehož všudypřítomnou podstatou je obrovská molekulárni síť... V takovém interakčním poli sebemenší změna v kterémkoli mistě organizmu má svůj odraz ve struktuře celého pole a je tedy citěna, vnímána všemi buňkami. " Jde o velice matoucí licenci a typický příklad, jakým způsobem jsou všechny módní hypotézy a modely ihned akceptovány a nevhodně aplikovány na živé organizmy. Podnětem ke každé biologické reakci musí být materiální podnět, zpravidla fyzikálně-chemický a k vyvolání jakékoli biologické reakce je vždy třeba určitá minimální kvantita tohoto podnětu, resp. vyvolávajícího činitele. Vztah signálních molekul k receptorům je všeobecně znám. A jaký má Markoš doklad, že je změna cítěna všemi buňkami? Signální molekuly mají svá přesná určení, specifické receptory, existuje přísná hierarchie vztahů a reakcí. Nelze takto svévolné popustit uzdu fantazii a prezentovat násilné analogie, ve kterých cítíme ozvěnu Sheldrakeových morfických rezonancí.
K recenzi přičleňuje Markoš i další strukturalistický prvek, odpor k "mechanistickému výkladu". Podle něj je " hlavním poslánim struktury funkce informační síť hraje rozhodující roli při procesech diferenciačních." Tvrzení jistě závažné. Přisuzovat ovšem rozhodující roli právě jen struktuře, když víme, jak významnou roli hrají např. difundující morfogeny nebo třeba fyzikální síly, je příliš odvážné a nesporně mylné. Markoš si také opět neodpustí lehký útok proti mechanistickému, redukcionistickému myšlení: Navazuje na Vilímův článek, popisující chování kolenní chrupavky při každém kroku. "Navždy to vyhnalo z mé h1avy primitivni srovnáni kloubu s dobře promazanou klikovou hřideli." Jenže takovou primitivní představu měl asi jen A.Markoš. Od konce minulého století zná každý morfolog a ortoped, jaké jsou visokoelastické vlastnosti chrupavek. Prostě: co se jeví strukturalistům jako "mechanické", to je třeba kritizovat.

A.Markoš: "Kdo se nepřizpůsobil, vyhynul?" (Vesmír 70, 6/1991 s.305-9). Autor uvažuje nad kambrickou explozí druhů a domnívá se, že vývoj byl polyfyletický, že v kambriu došlo k singularitě, kterou lze snad vyvětlit horizontálním přenosem génů. I když akceptujeme možnost horizontálního přenosu genů, jakkoli málo pravděpodobnou u vyšších metazoí, a přijmeme i nevhodný a zbytečný pojem singularity pro miliony let trvající fenomén, stále nevidím důvod, proč by měl být rychlý, "explozivní" vývoj vysoké rozmanitosti forem na hranici prekambria a kambria v rozporu s neodarwinistickým pohledem a předpokladem monofyletického původu organizmů. Markošovy návrhy postrádají logiku. V textu dále najdeme větu: "Kambrický výbuch by se da1 znázornit jako množství trajektorií prýštících ze singularity... Pojďme ještě o krok dál, zrušme i mýtus Společného předka, kmene Stromu." Především nejde o mýtus, ale o fundovanou teorii, opírající se mimo jiné o výsledky molekulárně genetického studia a zastávanou většinou biologů. Logiku nevidím ani v tom, když Markoš pokládá vývoj, představovaný trajektoriemi vycházejícími z jediného bodu, ze singularity, za polyfyletický.
V epilogu článku se Markoš ptá, co si má jeho třináctiletá dcera odnést z motta článku: "V průbéhu vývoje živé přírody se organizmy přizpůsobovaly podmínkám života. Ty, které se nepřizpůsobily, vyhynuly". A Markoš se ptá: "Je to výrok darwinistický, Lamarckistický či nějaký jiný?" A sám si odpovídá: "Doklady nejsou bez kontextu, jsou získávány v rámci teorií . ., takže nezískávají vědci nakonec doklady o tom, co vidět chtějí?" Podle Markoše jsou zřejmě otevřené všechny možnosti, darwinizmus i lamamrckistické dědění získaných vlaností, tak, jak to odpovídá postmoderní pluralitě názorů. Je tomu skutečně tak, že každý z vědců vidí jen to, co chce vidět, že věda není schopna dospět k objektivnímu poznání a že všechno naše poznání je jen subjektivním dojmem?

Z.Neubauer: "Stále jen molekulární biologie?" Vesmír 71, 10/1992, s. 586. Jde o diskusní poznámky k předcházejícímu článku J.Kypra. Neubauer se v něm připojuje ke kritice molekulárních biologů. Typická je věta, v níž odsuzuje "... předpoklad, že jediným cílem vědy o životě je pochopit nejzákl dnější principy chování živé hmoty a že tyto principy spočivají v molekulárních mechanizmech... Vůbec se nepřipouští možnost, že by bylo možno klást otázky po Životě na zcela jiné rovině a zcela jiným jazykem." Vždyť to není pravda. Neznám jediného genetika, který by odmítal připustit, že např. ekologické nebo sociologické vztahy lze řešit na jiné než molekulárně-chemické úrovni. Jsou ovšem jiné otázky, které jsou řešitelné právě jen na této odsuzované molekulární úrovni. Nic z toho, proti čemu oponuje Neubauer, kromě toho nevyplývá z komentovaného Kyprova článku.

P.Sýkora: "Lamarck by mal radosť" (Vesmír 71, 10/1992, s.551). Neměl by radost, vůbec ne, protože se záhy ukázalo, že Cairnsovy mutace, které byly s nadšením přijaty všemi nepřáteli darwinizmu jako konečný důkaz existence možnosti dědičnosti získaných vlastností, svůj cíl minuly. Záhy se ukázalo, že v uváděném fluktuačním testu nejde o adaptační, cílené mutace, ale opět jen o darwinisticky vysvětlitelnou reprodukci už dříve mutovaných bakterií. Proč tedy ten zavádějící nadpis? Daleko serióznější a věcně správnější by byl titul: "Další lamarckistická bublina splaskla.".

J.Flegr: "Sbohem primitivní darwinisticko-dawkinsovský světe" (Vesmír 71, 8/1992, s.448). Nesouhlasím už s nadpisem. Jde o zbytečně ironizující a hlavně nesprávný výrok, protože věda, alespoň světová, darwinistickému světu vale nedala. Má snad nadpis přesvědčit laika-nebiologa, že darwinistická koncepce byla již vědou opuštěna? Autorovy názory vystihuje nejlépe poslední odstavec? "... nezadržitelně se bliží doba, kdy se budeme musit rozloučit s jednoduchou představou darwinovsko-dawkinsovské evoluce. Jakmile začneme studovat fenomény, jako je sexuální chování, hypnóza, Freudovský pud smrti nebo některé formy psychóz, začíná být velmi praktické pohlížet na živé organizmy jako na komplikované složené produkty koevoluce, evolučních zápasů a kompromisů, mnoha svébytných a semiautonomních biologických entit." Je nesrozumitelné, proč by uvedené jevy měly vyvracet neodarwinistické pojetí evoluce. Vždyť dnešní neodarwinizmus se s původními jednoduchými představami dávno rozloučil a evoluci chápe tak, jak opisuje Flegr. I dnešní Wilsonovská sociobiologie s jejím zájmem o sexualitu z darwinizmu vychází. A na druhé straně, co mají choroby jako psychóza nebo pochybné subjektivistické Freudovy představy společného s evolucí? Z článku i jeho nadpisu musí mít poučený čtenář nutně dojem, že jde o iracionální a ničím neopodstatněný výpad proti darwinizmu. Nepoučený čtenář pak poučen nebude, bude dezinformován. Ostatně, na tento článek reagoval kriticky již Zrzavý.

L.Bělka, Z.Neubauer: "Kreacionizmus jako karikatura vědy" (Vesmír 71, 5/1992, s.283-5). Autoři v článku obhajují právo na publikování jakýchkoli názorů a snaží se obhájit kreacionizmus a jeho představy. Darwinizmus hodnotí autoři takto: "Jistou roli hraje skutečnost, že neodarwinistická ortodoxie je dnes brána v pochybnost, že jednota jejiho paradigmatu se rozpadá. " Není to pravda, neodarwinizmus, máme-li na mysli jeho základní principy, je ve vědeckých kruzích západního světa příjímán jako naprosto samozřejmá, bezpečné ověřená teorie, která denně přináší nejen nové poznatky, ale i praktické výsledky. Autoři výrazně zkreslují skutečnost. Dále píší: "Nebo nalezneme v sobě jako vědci dostidemokratického ducha, abychom tento hlas lidu vzali vážně a připustili možnost, že přirozené zkušenosti na evolucionizmu něco bytostně vadí?" Předně: je to skutečně pravda, že to vadí přirozené lidské zkušenosti? Ptali se autoři lidu? Kde jsou výsledky takové ankety? A má snad věda rozhodovat demokraticky, tedy asi hlasováním, a řídit se hlasem lidu? Plně souhlasím s tvrdou kritikou Drobníkovou. Poslední citát: "Připustíme, že pravda vědy je pluralitni a komplementárni, či zvolíme princip vlády jednoho paradigmatu v přesvědčení, že to náleží k nedotknutelným principům vědy?" Tvrzení o pluralitní povaze vědecké pravdv je neudržitelné. Pluralitní jsou samozřejmě hypotézy, ale nikoli dosažené a ověřené vědecké výsledky. Takové názory, bez kritického komentáře redakce, by se ve Vesmíru objevit neměly. A pokud jde o paradigmata, snad je zřejmé, že k jejich změně dochází postupně, vždy po dosažení vyššího stupně poznání a chápání, a že vedle sebe rovnoprávně, jako stejně "pravdivá", všechna vědecká paradigmata trvale stát nemohou. Ptolemaios je důkazem.

Z.Neubauer: "Věda a mystika" (Vesmír 92, 10/1993, s.587-9). Neubauer hodnotí velice pozítivně knihy Sheldrakea, Capry, Bohma, Zukava a j., a domnívá se, že "nový žánr plní významnou roli v péči o jednotu a celistvost lidské zkušenosti." Mluví-li Neubauer o "zkušenosti", pak k ní patří pravda (ve vědeckém slova smyslu) a objektivita. Takovými však uvedené knihy nejsou. Ve skutečnosti mylně interpretují jak vědecké poznatky, tak i náboženské představy a jsou vždy protivědecky naladěny. V útocích na tradiční vědu Neubauer těmto autorům přitakává: "Jestliže... věda usiluje o změnu a využití světa řešením problému: "Jakým způsobem svět funguje?", netýká se to právě oné tradiční vědy, zajaté v mechanomorfních předsudcích, postavených na obludném rouhavém antropomorfním mýtu boha-konstruktéra? Máme tedy snad - úplně zavrhnout "tradiční vědu", resp. "moderní vědu" a pěstovat jen "vědu postmoderní", kterou zřejmě již nebude zajímat, jak svět funguje? A kolik věd budeme rozlišovat?

J.Kolibáč: "O užitečnosti, účelu a zbytečnostech" (Vesmír 64 ,6/1995, s.331-35). Jde opět o typicky ironizující protidarwinistický článek. V samotném úvodu vytváří Kolibáč vlastní definici darwinisty: "Darwinistou nazvěme toho, kdo přitomnost jakéhokoli znaku chápe jako důsledek přírodního výběru." Mluvil už Kolibáč s nějakým dnešním neodarwinistou? Zřejmě ne. Je to stejný demagogický postup, jaký používají postmodernisté, konkrétně třeba I. Havel, při definici scientisty. Vytvoří se neexistující pojem, a pak už se na tento terč jen útočí. Hrubě zkreslující je také závěr článku: "Vím, že morfické rezonance (Sheldrakeova hypotéza - pozn. J.H.) patří spíše do pseudovědy, neboť jsou (zatím) stěží testovatelné. Ale darwinistické vysvětlování účelu znaků bývá a může být testováno asi tak stejně, a je proto pseudovědou zcela rovnocennou. " Žádné "spíše"! žádné "zatím"! Sheldrakeovy morfické rezonance jsou hloupostí, absurditou, evidentní každému, kdo jeho knihu četl. (Pro ty, kdo nejsou s touto "hypotézou" seznámeni, vysvětluji: Tvar krystalu nebo živého organizmu se má podle Sheldrakea vyvíjet podle kosmických informací. Ty se do. kosmu dostaly morfickou rezonancí od všech předcházejících individuí téhož druhu přenosem neenergetické, vzdáleností se nezeslabující informace.) A Kolibáčovo tvrzení, že darwinizmus není vědou a že jeho hypotézy nejsou testovatelné, musil odvolat jako omyl sám Popper už dávno, jak jsem se již zmínil, nehledě k tomu, že tento názor opusila i většina antidarwinistů. A co říci větě: " a což teprve kdybych byl darwinistou, to by bylo neprokazatelných výmyslů, totiž pardon, hypotéz! V tomto punktu s panem Kolibáčem rád souhlasím. - Byl článek recenzován a schválen redakcí?

J.Doskočil: "Život na ostří nože" (Vesmír 74, 6/1995, s.324-5). Jde o recenzi Kauffmanovy knihy "Origins of Order", ve které autor navrhl počítačový model pro výklad diferenciace buněk v ontogenezi a diferenciace druhů v evoluci. Základním prvkem modelu je regulační okruh tvořený jedním genem a dvěma regulačními faktory. Z teorie chaosu lze prý odvodit, že chaotickým chováním všech prvků a jejich vyústěním do mnoha různých atraktorů lze vysvétlit diferenciaci. Model, z počítačového hlediska složitý, je však vzhledem k extrémní složitosti biologických dějů nutně jen matematickou hříčkou, která nemůže brát v úvahu už zjištěné chemické regulační vztahy. Kauffmanův model, aplikovaný na evoluci, zase nerespektuje bezpečně prokázané evoluční principy, nahodilé mutace a selekci. Doskočil si je sice této skutečnosti vědom, přesto ale neuvádí zásadní námitky, které byly proti Kauffmanovu modelu vzneseny např. při londýnské veřejné diskusi, uspořádané k tomuto tématu. Doskočil naopak některé strukturalistické Kauffmanovy názory akceptuje. Podle mého přesvědčení nelze např. souhlasit s jeho tvrzením, že "Kauffmanova teorie dává odpověd'na nesnadnou otázku buněčné a tkáňové diferenciace: jak je možné, že. . . organizmus je složen z několika desítek až stovek různých typů... buněk, které všechny obsahuji tutéž genetickou informaci?". Není to pravda, nedává odpověd', jen nabízí jednoduchý, snadno vyvratitelný výklad. Podobně Doskočilovo tvrzení, že makroevoluční děje "... nejsou primárně adaptivní povahy", a že "... selekce vytváří adaptivní drobnokresbu na strukturalistickém základu", lze akceptovat snad jen jako hypotézu. Je však předkládáno jako skutečnost.

A.Markoš: "Jak vzniká řád biologických struktur" (Vesmír 74 5, s.326-8).6/199 Jde o další recenzi Kauffmanovy knihy "Origins of Order", navazující na předchozí článek J. Doskočila. Markoš se zde zabývá jen jednou z možností aplikace modelu, a to výkladem buněčné diferenciace.
Námitky mám k úvodu článku, kde Markoš definuje základní strukturalistické principy v biologii a hlásí se k nim. Snad jen několik typických výroků: "Řád v živých organizmech v ontogenezi i fylogenezi vzniká spontánně, není výsledkem selekce." - ".. produktem jediného genu může často být celá paleta proteinů. " "Ze zygoty se obvykle pokaždé znovu vyvine jedinec podobný ostatním příslušníkům druhu ne proto, že přítomné geny nic jiného nedovolí, ale proto, že výsledný tvar je atraktorem, ke kterému je organizmus jakoby tažen." - "Jedním z pozoruhodných důsledků strukturalistického uvažování je, že se stírá rozdíl mezi ontogenezí a fylogenezí: jde o stejný evoluční proces...". Všechny tyto strukturalistické názory jsou v rozporu s téměř všeobecné akceptovanými poznatky molekulární genetiky a neodarwinizmu. Na tomto místě samozřejmě není možná podrobná kritická analýza strukturalizmu. Chci jen poznamenat, že takovou analýzu, jakou např. publikoval L.Kováč v Biologických listech v r.1988, Vesmír svým čtenářům dluží.

A.Markoš: "Genomy všech tří říší v databázích" (Vesmír 75,12/1996, s.685). Jde o věcný přehled organizmů, dodnes sekvencovaných, a také o úvahu o možnostech, vyplývajících z tohoto výzkumu. V závěru však Markoš opět nevhodným způsobem zpochybňuje a ironizuje úsilí molekulárních genetiků. Cituji: "Velká většina biologů neumí nic jiného než klonovat a sekvencovat DNA. Tato tendence se bude odvíjet na základě takovýchto hypotéz: Člověk se evidentně liší od svého nejbližšího příbuzného - šimpanze. Na úrovni jednotlivých genových sekvencí však rozdílů téměř není. Tedy: Příčiny rozdílu musí spočívat ve struktuře celé genomové knihy. Vzhůru do sekvencování genomu šimpanze! Nakonec Markoš cituje Lovelocka, že "... biologové třista let vypracovávali seznamy živočichů a dodnes nedovedou odpovědět na otázku Co je život? Když už se blížili ke konci této aktivity a zoufale se ohlíželi, čím by naplnili svůj profesionální život, objevila se metoda sekvenace genů a oni se s úlevou pustili do výroby nových nekonečných telefonních seznamů. Nadsázka?" Nevím, zda si Markoš uvědomuje, že kdyby nebylo molekulární genetiky, nebylo by možno opisovat výsledky práce genetiků a sepsat třeba rozsáhlou a fundovanou knihu "Povstávání živého tvaru".

A.Markoš: "Po bibli katechizmus" (Vesmír 75, 6/1996, s.343). Jde o recenzi Dawkinsovy knihy "River our of Eden", knihy jednoho z nejuznávanějších evolucionistů, darwinistů, která je zde prezentována jako katechizmus. Proč ten zesměšňující tón? V závěru recenze Markoš píše: "Připadá mi (kniha) jako hašteřivý, netolerantní výlev někoho, kdo ví, že má pravdu a jeho oponenti jsou bud' škůdci, nebo hlavy skopové. Nebo jsem sám už nakažen tím, co pod hlavičkou "boje vědy s pavědou" probíhá v současných českých médiích?" Řekl snad Dawkins o Markošovi, že je hlava skopová? Proč takto hovořit? I kritická recenze by přece měla být, alespoň ve Vesmíru, věcná a slušná. Animozitu seriózních vědeckých pracovníků musí nutně vyvolávat právě tón takovýchto článků. Ještě něco: vůbec si nejsem vědom toho, že by v médiích probíhal "boj vědy s pavědou". Je tomu jinak. Média jsou přeplněna jednostrannými pseudovědeckými pořady a články, knihkupectví přetékají homeopatickou, parapsychologickou a mystickou literaturou, a kritické hlasy, obhajující vědu, jsou do médií vpuštěny jen ojediněle. Toto tvrzení lze snadno doložit programem televizí nebo i současným profilem Vesmíru a jeho protidarwinistickým tažením. Vesmír je přece také médium.

A.Markoš: "Čtyři ženy, tři knihy" (Vesmír 75, 5/1996, s.286). Jde o recenzi tří knížek, vesměs strukturalistického charakteru, z věcného hlediska sporných. Představa živých .organizmů jako kvantových, koherentních systémů a.strojů, nebo lamarckistické úvahy druhé autorky, M.J.Lamb, jsou jen těžko obhajitelné. Nejde o ověřené vědecké poznatky, ale o pouhé spekulace. Takové hodnocení mi v recenzi chybí. Větší námitky mám ale k poznámkám recenzenta, který definuje tzv. fenotyp génu: "Tato složitá trojrozměrná a dynamická struktura - chromatin - je kontextem určujícím, které gény, kdy a jak budou čteny. A protože není důvodu, proč by měl být tento kontext ohraničen na jádro, můžeme pokračovat dál, přes složité sítě struktur i sítě interakcí, a skončíme - kde vlastně? buňky, mnohobuněčného organizmu, ekosystému, biosféry?" (Nebo až u Gaii, jak uvádí Markoš ve své knize?) To jsou již typické mystické fantazie a la Sheldrake, odpovídající jeho morfickým rezonancím, kdy v každé buňce má rezonovat celý vesmír a opačně. Těžko by však autor odpovídal na otázku, jak je možné, že miliony jedinců po miliony let mají prakticky shodný fenotyp, jestliže jsou jejich gény čteny a řízeny širokým spektrem nesmírně variabilních zevních faktorů, tvořících biosféru.

H.Ševčíková: "Chemické vlny v laboratoři a v přírodě" (Vesmír 75, 3/1996, s.l37-45). Autorka analogizuje vznik chemických vln v disipačních systémech s anatomickými periodickými strukturami na ulitách měkkýšů. Článek je nesporně zajímavý, ale interpretace těchto struktur je podle mého názor mylná. Vychází z typické strukturalistické filosofie a zřejmé proto také byl článek v této podobě redakcí akceptován. Analogii nelze použít, protože není respektováno časové méřítko. Nelze difusně-chemickými procesy vysvětlit struktury, které jsou odrazem rytmů cirkadiánních, lunárních, ročních, metabolických aj.


c / Články recenzentní, z ročníku 1997

S.Mihulka: "Hereze proti molekulárně odvozené homologii čili příběh s dobrým koncem" (Vesmír 76, 2/1997, s.93). Jde o recenzi dvoustránkové práce F. Galise. Článek opět napadá bezdůvodně molekulární genetiku a je redakcí zřejmě záměrně, tučně a v rámečku vsazen naproti věcnému článku F. Sládečka o homologiích, morfogenetickém poli a evoluci. Z Mihulkova článku vybírám citát: "V posledních letech se toulá po světě spasitel... Ten přírodovědcův je nazván svými učedníky molekulární biologie... Tento mesiáš je skvělý, je vášnivý, je neopakovatelný, je nejlepší. Je ovšem zábavné na každém neposkvrněném početíhledat cosi nepatřičného, cosi zasmrádajícího, naše punkerská generace je zkrátka taková. " To zkrátka není vtipné, to je nechutné.

J.Flegr: "Spor o Darwina" (Vesmír 76, 6/1997, s.326-7). Článek je rozsáhlou recenzí na stejnojmennou knihu P.J.Johnsona. Nemyslím, že by se měl Vesmír podrobně zabývat literaturou kreacionistickou, resp. kritikou darwinizmu z kreacionistických pozic. Podle mého názoru byla na místě jen krátká zmínka a jednoznačné odmítnutí. Jestliže Johnson v podstatě nezná evolucionistickou literaturu z posledních 20 let a jestliže je neschopen, jako právník a tedy biologický laik, pochopit a správně interpretovat výsledky vědeckých výzkumů z oblasti molekulární biologie (což uvádí i Flegr), pak není o čem odborně diskutovat. Proti textu Flegrova článku lze pak snad namítnout, že knihu hodnotí příliš taktně a smířlivě a že zbytečně a detailně vyvrací zřejmé Johnsonovy omyly a opakovaně zdůrazňuje kvalifikovanost Johnsonovy kritiky, což sám v zápětí popírá poukazem na jeho neznalost literatury a neschopnost správné interpretace. Nelze nemít dojem, že kritika darwinizmu, jakákoli a z jakýchkoli pozic, je Vesmírem vítána.
Naprosto matoucí je ovšem podnadpis článku: Evoluční biologie není uzavřená kapitola." Samozřejmě, že není uzavřena, ale rozhodně ne proto, že by nebyl uzavřen spor mezi platností kreacionistického a darwinistického výkladu evoluce, což nesporně titul naznačuje.

P.Pithart: "Spor o Darwina" (Vesmír 76, 10/1997, s.572). Pithartův článek je reakcí na Flegrovu recenzi Johnsonovy kreacionistické knihy. Na rozdíl od mírného, tolerantně kritického tónu Flegrovy recenze stojí Pithart na pozicích obhájce Johnsona a kreacionizmu. V článku se Pithart opět nevhodně dotýká darwinistů, mluví o jejich "zuřivém lpění na darwinizmu", a zcela absurdně přisuzuje darwinizmu náboženské rysy: "Předně nedostatek důkazů už sám vede k tomu, že je nutno mnoha věcem prostě věřit, aby se stavba darwinizmu nezřítila... Občas ta dávka víry musí být značná, když spolkne i skokovou makromutaci, při níž vznikají najednou celé orgány. . . To je genetický zázrak - souhlasím s Johnsonem, že jinak to nazvat nelze -, a k jeho přijetí je třeba stejné dávky víry jako například k uznání zázračnosti lurdských uzdravení (tam na to jsou alespoň svědci)..." Pithart by snad měl vědět, že skokové mutace nemají s podstatou darwinistických názorů nic společného. A konečně v poslední větě Pithart praví: "Víru v Boha nepokládá ( Johnson ) za věc pro rozum neuchopi telnou, citovou a, s vědeckými argumenty mimoběžnou. Zbývá už tedy jen věřit, že je zlý. Anebo má pravdu." Myslím, že diskuse o tom, zda je nebo není víra v Boha mimoběžná s vědeckými argumenty, do Vesmíru snad už nepatří. Nebo chce snad Vesmír hájit názor, že víru v Boha lze vědeckými argumenty podpořit - jak soudí Johnson a Pithart? Pokud jde o Pithartovy názory a chybné představy o "chybějících článcích", byly jednoznačně odmítnuty již v následujícím 12. čísle Vesmíru R.Mikulášem, O.Brodským i J.Soškou. Ten právem uzavřel svůj příspěvek slovy: "Nicméně ve vědě a v časopise pro vědecké pracovniky... A já sám se ptám: byla recenze recenzována?

A.Markoš: "Tři zdroje a tři součásti oplození" (Vesmír 76, 10/1997, s.553-4). Markoš referuje o pokusech W.Reika a kol., v nichž byla transplantována prvojádra mezi oplozenými vajíčky dvou druhů geneticky odlišných kmenů myší. Po náhradě prvojádra jednoho kmene prvojádrem jiného kmene bylo zjištěno, že hybridi měli defektní proteinovou výbavu a že se objevily i poruchy chování. Porucha vyvolaná zřejmě nesouladem mezi provojádrem a vaječnou buňkou druhého kmene (zbavenou původního prvojádra), byla pak přenosná do další generace, a to po samčí linii. Z pokusu Markoš odvodil dalekosáhlé, lamarckistické závěry, se kterými nelze souhlasit. Předně nelze tvrdit, že jde o dědičnost epigenetickou, protože příčinou poruchy mohl být cizí genetický materiál v mitochondriích, kódujících klasickým způsobem některé enzymy. Nelze dále tvrdit, že šlo o trvalé modifikace, protože v pokuse nebyla dědičnost sledována dlouhodobě. Analogické "Dauermodifikationen" u rostlin v dalších generacích postupně mizí. Přenos blokády produkce enzymů přes samčí linii svědčí spíše o poruše genomu než o poruše čtecího mimojaderného mechanizmu.
A konečně: Termín epigeneze, s nepřesně a variabilně definovaným obsahem, používá Markoš zavádějícím způsobem, aby nakonec sdělil revoluční poznatek: "Pokud uměle vyrobíme jedince se shodnými genotypy, ukáže se, že i dědičnost je epigenetická. " Markoš to nepředkládá jako hypotézu, ale apodikticky jako prokázané tvrzení. Nebiolog nemůže chápat tento výrok jinak než že dědičnost nemá nic společného s genomem a genetikou. Markoš pokládá experiment za "... patrně první vědecky podložený důkaz epiqenetické dědičnosti u savců. . . " Čtěme: epigeneze- mimogenomová dědičnost - zevní, mimobuněčné vlivy - nikoli darwinovská, ale spíše lamarckistická dědičnost. Článek je ukázkou, jak zoufale a iracionálně se strukturalisté chápou každé příležitosti ke zpochybnění darwinistických principů dědičnosti. Zatím však všechny pokusy o jiný výklad selhaly. Tím větší opatrnost by proto byla na místě při pokusech o nedarwinovskou interpretaci jistě zajímavého, inspirativního, ale zatím, pokud víme, nereprodukovaného, podrobně neanalyzovaného a tedy ještě plně nevysvětleného experimentu.

A.Markoš: "Cultura contra natura" (Vesmír 76, 11/1997, s.623-6). Jde o kritiku dvou publikací J.Šmajse na téma přirozené a kulturní revoluce. Nebylo obtížné vyrovnat se kriticky s těmito publikacemi, ale Markoš na recenzi navázal vlastním výkladem evoluce. Vyjádřil se zde se vší otevřeností. Jeho názory nelze chápat jen jako provokativní, ale rozcházejí se se vším, co dosud bylo moderní syntézou a molekulární genetikou v tomto století zjištěno a předkládá diametrálně jinou teorii. Nelze souhlasit zejména se dvěma následujícími názory: a/ Cituji : "Lidský druh objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretaci... Dalši genetická evoluce mozku by za této situace mohla být sebevraždou... Bylo proto pro druh výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu zmrznout", resp. ji omezit na oblasti dílčí, jako je např. imunita." Markošovo trvrzení, že se zastavila genetická evoluce člověka, je z biologického hlediska naprosté novum a mělo by nedozírný teoretický a praktický význam. Nic takového ovšem nikdy nikdo nedokázal. Na koho se Markoš odvolává? Možná, že jde o nevhodnou formulaci, technický omyl, nebo o laškování, nebo licenci, které ovšem nerozumím, nebo také o záměrnou provokaci. Jisto je, že je tento názor podán jako objektivní fakt a že může pro laika v oblasti biologie působit věrohodně. Nevím, zda proběhl článek recenzním řízením, ale pokud ano, pak toto tvrzení recenzent přeskočil. b/ Cituji: "Oplozená vaječná buňka, podle pravidel zděděných od nesčetných generací jejich předků, od prvopočátku manipuluje s genetickým textem, tak jak je to zvykem daného druhu (zřejmá parafráze názoru R. Sheldrakea o zvykovém zafixování stuktury organizmů prostřednictvím morfických rezonancí - pozn. J.H. ) a podle těchto zvyklostí postaví přislušnou morfologii. Domnivám se, že z tohoto pohledu druh lze přirovnat ke kultuře a ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací textu jako změnou pravidel manipulace s ním. V analogii s kanonickými texty Markoš nastiňuje biologickou analogii: "Stejné nebo podobné qenetické texty - různé druhy". Toto tvrzení je v naprostém rozporu s poznatky molekulární genetiky. Kde existuje doklad tohoto revolučního tvrzení? Které dva druhy mají shodný genom? Bez takového dokladu jsou výše uvedená tvrzení, popírající základní poznatky biologie a genetiky, ve vědeckém časopise nepřijatelná.
Nelze souhlasit s řadou dalších názorů v tomto článku. Nelze např. psát, že "Kromě... dvou kopií genomu... dědíme i ... vaječnou buňku." Není snad genom součástí buňky? Stále je nutno respektovat, že Vesmír není určen jen pro biology, kteří takové licence nebo hrubé chyby pochopí, resp. omluví. A jiná námitka, navazující na výše uvedenou Markošovu představu o geneticky podmíněném textu a na něm nezávislém čtecím mechanizmu: Čtecí mechanizmy živé buňky snad nejsou děděny? A jestliže ano, pak kde jinde jsou zakódovány než opět v génech? Snad v Sheldrakeově kosmické paměti?


d/ Úvodníky I. Havla :

Vesmír 10/1991: Šťastná planeta." Jaký má I.Havel názor na přirozený výbér, ukazuje např. věta: "Cožpak vše co mám a umím je jen nutným produktem slepých mechanizmů kolektivniho vývoje?" Samozřejmě že ne, to nikdy žádný darwinista netvrdil, jsou přece "mémy". Tato věta může v očích laika-nebiologa snadno diskreditovat darwinistické myšlenky. Havel přece musí znát rozdíl mezi vlastnostmi zděděnými a získanými, a mezi způsobem jejich přenosu do dalších generací. Dále se dočteme: "Logiku přirozené selekce nelze vyvrátit. Z toho však neplyne, že jde o jedinou a výlučnou hnací sílu vývoje. Teoreticky ji lze rozšířit nebo kombinovat s kteroukoli jinou koncepcí, od řízených mutací až po pud sebezáchovy Gaie." Nelze souhlasit. Kreacionizmus nelze teoreticky připustit, pokud termín teorie chápeme ve smyslu teorie vědecké. A řízené lamarckistické mutace lze teoreticky připustit snad jen u bakterií, nikoli u metazoí. Centrální "dogma" molekulární biologie zatím nikdo nevyvrátil. Ve vědeckém časopise musíme termínu teorie ponechat jeho odborný význam

Vesmír 6/1993: "Látka, tvar, dech a pavučina." Zde najdeme snad nejotevřeněji vyjádřený Havlův pohrdavý a ironizující postoj k darwinizmu: "Kdykoli nám ve škole vykládali vývoj života skrze slepý, statistický a vlastně velmi primitivni a průhledný mechanizmus výběru nejužitečnějších chyb, vždy se mi vybavily překrásné sítě pavouka křižáka. Jaká to důmyslná posloupnost chybných genů u předchozích generací mohla tohoto drobného tvora vycvičit k takovému dílu! Jak vstřícně nešikovné musely být mouchy, ktreré se nechávaly chytat do jeho prvnich nesmělých pokusů, dávajíce mu tak šanci k dalším chybám! " A dále : "Přízemní verze materializmu uznává jen látku - hmotu -, a ostatní jsou jen jakési vedlejší projevy či nahodilosti... Jiný, moudrý materializmus soudí, že už v prvotní látce byly skrytě obsaženy, vmíchány a zakódovány všechny budoucí tvary". Za moudrý materializmus považuje Havel absurdní, v podstatě kreacionistickou představu o tzv. implikátním řádu D. Bohma, publikovanou v témže čísle Vesmíru. Havel považuje kreacionistické, snad i strukturalistické představy za názory materialistické, a to proto, že akceptuje Bohmovu zavádějící interpretaci kvantové fyziky, a ta se "přece" zabývá hmotou (Jinou "logiku" nevidím). Lze skutečně předpokládat, že čtenáři-nebiologové pochopí Bohmovy a Havlovy názory jako beletrii typu science fiction?

Vesmír 12/1992: "Mystika pro fyziky." Nadšený článek o novém literárním postmodernistickém literárním žánru, o knihách Capry, Zukava a jiných autorů: "Nebyla to věda, bylo to o vědě." Nebylo. Převážná většina těchto knih se setkala s tvrdou kritikou ze strany vědců. Knihy totiž nejsou věcnou interpretací nebo popularizací vědy, ale mystifikací a dezinformací o vědě, a jsou nepochybně významným zdrojem šíření iracionality, parapsychologie a mystiky ve společnosti.

Vesmír 1/1995: "Podporujte svůj rod." Mluví se zde o vývojových teoriích: "Možná, že bychom mohli být jen produktem slepé a hloupé náhody... Je-1i tomu tak, měl by našemu sebevědomí vyhovovat právě onen tak opovrhovaný lamarckismus... To, že si nedovedeme představit přislušný biologický mechanizmus, je argument proti jistotě, nikoliv proti hypotéze." To je řečeno zcela jasně: jako hypotézu nemůžeme lamarckizmus odmítnout. Weissmannova bariéra a nemožnost zpětného přenosu informace z proteinů na nukleové kyseliny a řada dalších stejně pádných argumentů ovšem tuto hypotézu falzifikují bezpečně. Havel dále vysvětluje Baldwinův efekt, kterým se zabývá článek V.Kvasničky: "Ovplyvňuje učenie evolúciu? (Vesmír 74, 1/1995, s.8-10) v témže čísle Vesmíru. Baldwinův efekt definuje Kvasnička takto: "Ak sa jedince odlišujú schopnosťou učiť sa, potom tie, ktoré majú najlepšiu adaptabilitu, budú mať najviac potomkov a gény zodpovedné za tútu skutočnosť budú zvyšovať svoju frekvenciu." Jasný, darwinistický výklad, platný, podle Kvasničky, i při striktním odmítnutí možnosti dědění získaných vlastností. Havel však zcela změnil smysl Baldwinova efektu a místo zvýšení frekvence genů "obohatil" Baldwinův efekt o zvýšenou frekvenci mutací. Jeho interpretace zní: "... genomy vynalézavých a učenlivých jedinců poskytnou větší pole působnosti mutacím, z nichž pak některé (náhodně) zafixují vynalezené a naučené k užitku dalšich pokolení... K této genetické podpoře y stěží došlo, kdyby se "dřív" nevyskytli oni vynalézaví a učenliví jedinci, kteří nějakou užitečnou vlastnost získali během svého života. Nezaváni toto už lamarckismem? Baldwinův efekt lamarckismem nezavání, expressis verbis to říká i Kvasnička, zato výrazně jím zavání tvrzení .o "zafixování vynalezeného a naučeného". Především však Havlova interpretace zavání zásadním nepochopením evolučních principů i Baldwinova efektu. Takovým trikovým znásilněním cizí koncepce nelze darwinizmus vyvrátit. Baldwin, resp. Kvasnička o mutacích nemluví. A dále: protože mutace jsou především neutrální nebo s negativním efektem, nelze očekávat, že by zvýšená frekvence mutací úspěšných jedinců vedla automaticky ke zvýšení úspěšnosti jejich potomků. A konečně: vynalézavost a učenlivost i schopnost získat užitečné vlastnosti během ivota jsou podmíněny primárně geneticky.

Vesmír 6/1997: "Nebezpečná myšlenka." V tomto úvodníku se Havel opět hlásí k pluralizmu vývojových teorií. Jeho věty: "... logicky je možné lecos, včetně slavné hypotézy stvoření. . . ", nebo: "... nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně. Města, auta, filmy a anekdoty se vyvíjejí jednak cílevědomými zásahy architektů, konstruktérů a tvůrců, jednak nepředvídatelnými selekčními tlaky uživatelů. Na vývoji organizmů v přírodě se mohou podílet třeba náhodné mutace vedle řízených mutací... A tak se vlastně lze na celou kauzu vývoje života na zemi dívat z jakési meta úrovně: jakoby šlo o neviditelnou soutěž známých i dosud neznámých vývojových principů...". Takto se může skutečně dívat na přírodní vývoj filozof, ale nikoliv vědec, který má k dispozici argumenty z několika odlišných, ale ve stejném smyslu hovořících oborů, a který zná přírodní zákony a ví, co je to dedukce. Havlův argument, že "teoretická argumentace mezi nimi nerozhodne", je scestná. Teorie ve vědě není k ničemu?


D. Závěr
Vesmír byl vždy uznávaným přírodovědeckým časopisem s vysokou kvalitou. Po r. 1990, v souvislosti s převzetím vedení Vesmíru novou redakční radou, došlo ke zřetelné změně: Vesmír jednak rozšířil svou tématiku především do oblasti filozofické, a to s jednostranným zaměřením na filozofii postmodernistickou, jednak ztratil svůj přísně vědecký, objektivní charakter.
Programově odmítla redakční rada zabývat se kriticky pseudovědou a zabraňovat pronikání iracionality do vědy i do Vesmíru, začala vystupovat proti tradiční vědě pod heslem boje proti "scientizmu" a především přijala strukturalistický pohled na evoluci s jeho vypjatým antidarwinizmem a neodůvodněným znevažováním molekulární biologie.
Za nejzávažnější pokládám zkresleně prezentovanou evoluční biologii. Zatímco v celém vědeckém světě byl neodarwinizmus přijat jako jediná racionální teorie evoluce, Vesmír darwinistické názory zesměšňuje, ironizuje a místo nich prezentuje spekulativní a často zjevně chybné názory strukturalistické, a akceptuje i názory kreacionistické a lamarckistické, vědou jednoznačné odmítnuté.
Vedoucí roli ve formování takového postoje má šéfredaktor Vesmíru, který ve svých úvodnících protidarwinistická stanoviska ještě akcentuje a který se pozitivně staví i k takovým pseudovědeckým směrům, jako jsou parapsychologie, astrologie nebo transpersonální psychologie.
Vesmír tak ztratil svou někdejší vysokou odbornou úroveň i svůj kredit v očích části vědecké veřejnosti a nepochybně výrazným způsobem zdeformoval názory čtenářů, zejména z řad laiků v oblasti biologie. Na tuto situaci reagovala bezúspěšně již řada vědců serií kritických článků, publikovaných i ve Vesmíru, a to již v r. 1992-1994. Ke změně postoje redakční rady však nedošlo a naopak v r. 1997 se uvedené tendence ještě vystupňovaly. To byl také důvod mé analýzy, kterou si dovoluji předložit redakční radě Vesmíru a zaslat na vědomí Vědecké i Akademické radě AV ČR, jejímž orgánem přírodovědecký časopis Vesmír je.
Věřím, že příslušné orgány zváží mé argumenty a pokud s nimi budou souhlasit, že se pokusí o nápravu. Já se domnívám, že by mandát redakční rady neměl být časově neomezený, a že by mělo co nejrychleji dojít k obměně redakčního kruhu včetně šéfredaktora.
Chci ještě poznamenat, že má kritika, vedena snahou zlepšit kvalitu Vesmíru, se týká jen některých stránek činnosti redakční rady. Na druhé straně jsem si plně vědom jiných, pozitivních stránek Vesmíru i nesporných zásluh redakce. Hodnocení takových pozitivních rysů Vesmíru však nebylo smyslem této analýzy. .


S úctou

Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.,
předseda Českého klubu skeptiků
SISYFOS

V Chomutově 20.1.1998