»Gratuluji,« řekl mi Karl,
jakmile jsme osaměli. »Říkat
co jste říkal vy, každý jiný by šel před popravčí četu.«
»Zajímavé,« podotkl jsem. »Pak
jste větší barbaři, nežli
jsem se obával.«
»Barbaři - my, Němci?«
zaškaredil se.
»Ovšem. V Čechách nemáme
trest smrti. V našem světě sice
ještě existují státy, kde se popravuje, ale my považujeme
trest smrti za barbarství i za těžké vraždy. Tím hůř, je-li
možné trestat smrtí za pouhý názor.«
»To je nepředstavitelné. Co
jiného chcete dělat s velice
těžkými zločinci a s vrahy, než pověsit nebo zastřelit?«
»Řeknu vám jen příklad. Také
v Rusku se ještě popravuje.
Nedávno popravili člověka, který usmrtil více než dvacítku
dětí, školaček.«
»Ten si to ale určitě zasloužil!«
»Rok poté se zjistilo, že
popravili nevinného. Skutečný
vrah totiž dokázal podezření chytře obrátit proti sousedovi.
Popravili nakonec oba, ale jednoho z nich neprávem.«
»My proto máme lhůtu sto dní
mezi rozsudkem a popravou.
To německé soudy vyžadují.«
»Takže byste toho nevinného
popravili také. Přišlo se na
to až po roce. Není lepší zavřít takového vraha na doživotí,
než po roce zjistit, že jste popravili nevinného? Ani soudy
nejsou neomylné.«
»No, pravda, justiční omyly se
stávají.«
»Jen u barbarů, pane Karl.
Jen u barbarů. A rovněž jenom
u barbarů existují popravy za pouhý názor.«
»I když je ten názor nebezpečný
a přinese někomu smrt?«
»Názor sám nikomu smrt
nepřináší. Teprve vlastní násilí
je zločin, za který se má trestat. Názor se smí trestat jen
když k násilí vyzývá. Například když někdo navrhne ostatním:
Půjdeme mlátit Židy. Ale ani takový názor se nesmí trestat
smrtí, jen řádnou pokutou, pokud se k tomu nepřipočte trest
za skutečné násilí, které tím vznikne.«
»Ale někdy není možné zavírat na
doživotí. Například se
stane, že zločinec začne střílet do davu. Potom přece musí
nejbližší policista nebo voják použít zbraň a zastřelit ho,
dříve než ten blázen postřílí další nevinné.«
»Ano, s tím souhlasím. Když
je nebezpečí z prodlení, pak
má život vraha menší cenu než život dalších možných obětí.
Ale trest smrti vykonaný když už je zločinec bezmocný, to je
těžké selhání státní moci. Je to přiznání, že stát neumí nic
lepšího. Je pravda, živit zločince po celý zbytek života ve
vězení je dražší než pár kulek, ale popravy nevinných lidí,
jen aby se ušetřilo několik tisíc marek ročně, jsou příliš
krutá daň.«
»Jak chcete - jenomže jste
na území Čtvrté Říše a musíte
se řídit našimi zákony.«
»A bylo by tomu tak, kdybych zde
byl dobrovolně. Jenomže
já jsem k vám byl zavlečen a podle mezinárodního práva...«
»Na vaše mezinárodní právo víte
co? Kašleme.«
»Vy? Pak mám ale já právo
neuznávat vaše zákony, zejména
když jsou v rozporu se všeobecně uznávanými zásadami.«
»Ale budete je dodržovat. Jinak
- poprava.«
»Budu dodržovat, co je napsáno
v ženevských dohodách. Ty
jste, pokud vím, podepsali i vy. Považuji se za protiprávně
zadržovaného zajatce, neboť mezi našimi zeměmi nebyla nikdy
vyhlášena válka. A vy, pokud nebudete uznávat ani ženevské
konvence, dopustíte se dalších zločinů. Nepromlčitelných.«
»To by nás nejprve někdo musel
žalovat. A mezi našimi
světy neexistuje žádné spojení než to, které ovládáme my.«
V tom měl ovšem pravdu. Ale
Edův princip mi nedovoloval
přistoupit na jakékoliv vydírání.
»Abyste se jednoho dne
nedivili,« pokrčil jsem rameny.
»Vy si asi pořád myslíte, že vaše věda předstihla náš svět.
Neuvědomujete si, že tomu může být i naopak. Já sice nevím
o výzkumech, které by vedly k objevení dalších vesmírů, ale
to neznamená, že takové výzkumy u nás neexistují. Možná jsou
jenom tajné. Tajné výzkumy u nás jsou i dnes a budou
pořád,
dokud budou země, které by jich mohly zneužít. O paralelních
vesmírech se u nás ve vědeckých kruzích přinejmenším
uvažuje, což můžete sami odhadnout podle toho, že mě to zas
tak moc nepřekvapilo.«
Karl se na mě podíval zle, ale
pak se opanoval, otočil
se a beze slova mi pokynul, abych ho následoval.
*****