---

Zajatec - nebo host?

---

       Ubytovali mě v moderním hotelu Rote Fahne. Jak jsem mohl posoudit, kromě mě byli hosty jen docela normální civilisté. Zavedli mě do apartmá, kam mi dokonce přinesli oběd. K obědu byly špekové knedlíky se zelím, tvářily se zcela pozemsky. Docela mi to chutnalo. Ještě jsem netušil, že to zelí roste na keřících a ne na zemi - a co bylo horšího, vůbec nic jsem nevěděl o rostlinách nazývaných špekovníky.
       Zatímco jsem obědval, Karl se odešel radit s autoritami. Objevil se až po obědě.
       »Půjdete si se mnou vybrat nějaké oblečení,« řekl mi bez stopy nepřátelství. »O peníze se nestarejte, fýrer pro vaši potřebu věnoval více marek, než můžete doufat.«
       Sešli jsme na ulici. Asi po padesáti metrech jsme vešli do krejčovského salónu, kde se mě s velkou ochotou ujali. Za chvíli jsem byl vystrojen jako většina lidí na ulici. Džíny a krátký kabát jsem si dal zabalit a poslat zpět do hotelu. Nemínil jsem se s nimi rozloučit. Už proto, že světlemodré lesklé kalhoty zdejší výroby se mi nezdály zvlášť pevné. Ale to mohl být špatný dojem, protože tady tak chodili všichni. Kabát se leskl tmavomodrou barvou a celek se mi nezdál tolik nápadný, jako byl nápadný třeba Karl.
       »Nechápu štěstí, které máte,« podotkl Karl. »Obával jsem se, že po audienci u fýrera jste tady skončil, místo toho se fýrer projevil nebývale velkoryse.«
       »To záleží na tom, co má se mnou za lubem,« podotkl jsem zamyšleně. Vskutku, něco za tím mohlo vězet, ale co, to mě zatím nenapadlo. Že by Vůdce tak zajímaly moje řeči, i když jsem je zaměřil spíš na zastrašení? Čeká, že se podřeknu víc o tajných zbraních? To se ovšem načeká. V jednom jsem si moc nevymýšlel. O tajných zbraních jsem nevěděl skoro nic.
       »Vůdce rozhodl, že se u nás máte porozhlédnout,« oznámil mi Karl. »Věnoval vám fond, abyste se tady cítil jako bohatý turista. Máte veškerou volnost v rámci Říše.«
       »Možná bych více uvítal, kdybych se mohl svobodně vrátit domů,« podotkl jsem.
       »To není tak jednoduché,« zavrtěl hlavou Karl. »Spojení starého a nového vesmíru nelze uskutečnit kdykoli. Nejbližší příležitost bude až za rok. Z nejvyšších míst bylo nakonec rozhodnuto ponechat vám naprostou volnost pohybu po Říši bez dosavadního strážného doprovodu - vzhledem k tomu, že beztak nemáte kam utíkat.«
       Tím mi ovšem sebral dost elánu. Mám přece rodinu, známé, práci - a rok nedobrovolného pobytu v jiném vesmíru může být pěknou čárou přes rozpočet. Zůstal tam po mě bicykl a trosky letadla s hitlerovskými emblémy. Nejvíce mi dělala starosti žena a naši dva kluci.
       »Pořád ještě máte naději se vrátit,« utěšoval mě Karl. »Mohlo to dopadnout hůř.«
       Zeptal jsem se ho, co by on dělal na mém místě.
       »Já přece budu dělat totéž co vy,« ujistil mě. »Jsem vám k dispozici jako tlumočník a průvodce. Můžete se jít podívat kamkoli kromě tajných fabrik a vojenských prostor, ale to je nepatrné omezení. Tam bych se ani já nedostal.«
       Požádal jsem ho tedy o mapy nového světa. Prozatím bych se chtěl podívat po Novém Berlíně.
       Vyšli jsme spolu do ulic.
       Nový Berlín byl stejně jako jeho vzor rozložen v rovině na březích řeky Nové Sprévy. Prošli jsme několika ulicemi, ze zvědavosti - pochopitelně z mé strany - vstoupili také do několika obchodů. Všude byl klid a pořádek, lidé vypadali spokojeně. Poněkud mi vadilo, že jsem jim nerozuměl.
       »Rád bych se naučil německy,« obrátil jsem se po chvilce na Karla. »Nedala by se tu sehnat nějaká učebnice?«
       Toho to zřetelně potěšilo.
       »Však se taky divím, že dosud naši řeč neumíte,« usmíval se. »Jistě chápete, jaká je výhoda umět nějaký světový jazyk a rád vám budu i učitelem. To jsem byl ostatně i před válkou a učil jsem dokonce na německém gymnáziu v Praze.«
       »Ze světových jazyků umím ty nejdůležitější, ale jsou mi tady na nic, když je neovládáte,« nedalo mi to a musel jsem jeho nadšení zchladit.
       »Jak to myslíte?« nechápal.
       »Ovládám dva nejdůležitější světové jazyky, angličtinu a ruštinu. Neumím španělštinu a čínštinu, ale ty jsem zatím v Evropě nepotřeboval.«
       »Německo je přece nejbližším sousedem Čechů!«
       »Ano, ale němčina není světový jazyk. V našem světě se s Němci domlouváme anglicky, nebo rusky,« ujišťoval jsem ho. »Kdežto tady - vždyť vy ani ty nejdůležitější světové jazyky neznáte!«
       »Němčina není světový jazyk?« podíval se na mě zle.
       »Německy se mluví pouze v Německu a Rakousku,« odpálil jsem ho bez velkého soucitu. »To je malá část Evropy.«
       »A co Švýcaři?« zaútočil.
       »Těch mluví německy sotva třetina a němčina není ani pro ně perspektivní jazyk. Vždyť i Němci se dnes učí anglicky!«
       To jsem mu to dal!
       Chvíli na mě zíral jako na posla katastrofických zpráv. Pak se zachmuřil a dodal:
       »Je vidět, že je nejvyšší čas, aby se němčina stala tím jediným správným jazykem na světě - a nejen tady.«
       A tím mě okamžitě převedl do obrany. Hleďme, tohle přece už je svět, kde se mluví pouze německy. Měl bych si to dobře prohlédnout. Jenomže - tady jsou jenom Němci, mají celý svět čistě pro sebe a žádné méněcenné rasy jim tu nepřekážejí. To se jim tu žije! Milion lidí na celou planetu! V našem starém světě je přeplněno, konfliktů je všude na denním pořádku... Oni to tu mají jistě mnohem jednodušší.
       Samozřejmě jsem ještě o ničem neměl ani tušení.
       Dobře, ale když se jim tu vede tak krásně, proč se snaží o návrat, zejména když vědí, že to nebude jednoduché? Je to jen touha po vlasti, co je vede k nešťastné myšlence stavět série bombardérů, aby si právo na návrat vybojovali?
       Neřekl jsem na to nic a zamířil do nejbližší prodejny knih. Karl se divil, ale když jsem řekl, že mě zajímá kde by se dal koupil atlas a učebnice němčiny, okamžitě mě vyvedl z knihkupectví zpět na ulici.
       »To v prodejnách knih nenajdete,« ujistil mě. »Atlas se dá koupit pouze ve skladech se školními potřebami, ty jsou jen v jižní části Berlína. Učebnici němčiny nenajdete nikde. Budete se muset spolehnout na mé učení.«
       »V Německu že neseženeme učebnici němčiny?« podíval jsem se na něho pro změnu udiveně já.
       »Pro koho by je vydávali?« opáčil na to s úsměvem Karl. »Cizince tu nenajdete a slabikáře pro děti nejsou tak dobrou učebnicí, jak by bylo třeba. Tady se německy každý naučí buď v Domech Hitlerjugend a v nouzi od rodičů, kdežto ve školách se pilují jen znalosti německé gramatiky a speciální slova.«
       Měl pravdu a mohlo mě to napadnout. S cizinci se tu už pěkně dlouho nepočítalo. Byl jsem tedy odkázán jen na něho.
       »Nechtěl byste vyslechnout dobrou radu?« nasadil Karl po chvíli opět smířlivější tón.
       »Sem s ní,« nevzpíral jsem se jí.
       »Fond pro váš pobyt je neobyčejně velkorysý. Navrhl bych vám zakoupit menší lidový automobil. Kromě jiného jsem dobrý šofér a mohl bych vás dovézt, kamkoliv budete potřebovat.«
       Rozhodl jsem se rychle. Až odtud budu odcházet, vezmu si zase své původní šaty a odejdu v nich, ale teď je to jejich vůle, budiž.
       Nejprve jsme se zastavili v nedalekém hodinářství. Karl mi koupil hodinky. Pokusil jsem se namítnout, že mám hodinky mnohem lepší, ale Karl mi to snadno vyvrátil.
       »Den tady netrvá stejně dlouho jako na Zemi,« ujišťoval mě. »Je kratší, sice o pouhých pár minut, ale hodinky se vám tu za pár dní rozejdou k nepotřebě.«
       Kapituloval jsem a dal si vnutit vodotěsné Zeissky.
       Pak mě ochotně zavedl k nedalekému obchodu s automobily a nabídl se poradit mi, který vůz bych si měl vybrat.
       Neočekával jsem, že v přepychovém obchodě bude jen jedna značka - Mercedes. Co jsem naopak očekával, bylo to, že auta této značky budou úplně jiná než jak je známe u nás. Zdejší mercedesy byly dlouhého, štíhlého tvaru, motor měly vysunutý vpředu, vzadu byla nepříliš velká kabina. Pohodlné byly, ale se škodovkou bych je asi neměnil. Druhé, co se mi nelíbilo, bylo zbarvení. Tady prostě nebyl vůbec žádný výběr, všechna auta byla namalována maskovacím nátěrem, těmi nepravidelnými zelenými, hnědými a šedými skvrnami.
       Vybral bych si nejmenší kabriolet, už proto, že byl ze všech modelů nejlevnější, ale Karl mi to rychle rozmluvil.
       »Model Wenigkeit je sice hezký, ale je vhodný jedině pro ježdění po městě,« ujišťoval mě. »Na venkově budete určitě potřebovat pevnější karosérii.«
       Doporučil mi typ Tiger. Byl maličko větší, vzadu měl dvě nápravy, masivní karosérii, dvojitou palivovou nádrž, pohon na všechna kola a hlavně, na což mě Karl zvlášť upozorňoval, dvojitá okénka. Vnější byla tvořena vysouvacími pancéřovými deskami s úzkými průzory.
       »Ve městě se pancíře nechávají spuštěné, ale na cestách venku se vysunou a jedete v pancer-autě.«
       »K čemu to?« zpozorněl jsem.
       »V lesích jsou drzé opice,« mávl rukou. »Házejí na naše auta kamení. Namísto rukou mají chapadla, takže je nazýváme Kopffüssler, hlavonožci. Setkání s nimi není nijak příjemné. Dovedou chapadly rychle rozbít skla, člověka vytáhnout ven a sežrat. Jsou sice už dost vzácné, ale pořád existují a na cestách je proto bytelnější auto nutností.«
       »To mi ještě nikdo neřekl,« podotkl jsem.
       »Sto kilometrů kolem Berlína nic takového nenajdete, ale jakmile budete chtít cestovat dál - a to jistě budete - bude lépe počítat s tím už teď.«
       Poděkoval jsem mu. Karl zaplatil šekem. Pro menší nákupy měl peníze, pro větší šekovou knížku, což bylo asi rozumné.
       V prodejně nám hned natankovali obě nádrže - bylo to asi zahrnuto v ceně. Karl usedl na místo řidiče a já vedle něho. Trochu mě udivilo, že auto nemá žádné klíčky, ve dveřích ani v zapalování.
       »To je tady zbytečné,« usmál se Karl. »V Novém Německu se nekrade, jako ve starém. Nemáme tu zloděje. Jakmile máte auto zaknihováno na sebe, je vaše a nikdo vám je neukradne.«
       »Zajímavé!« divil jsem se.
       »Ne že by se sem nedostali lidé se zlodějskými sklony,« pokračoval Karl, »ale tady je za krádež kulka. I když je nás teprve milión, zloděj se tady nikam neschová. Proto se tady nekrade. Každý si to včas rozmyslí a dneska už to nikoho ani nenapadne. Nechci vám sahat do svědomí, doufám, že tuto vadu nemáte. A pokud ano, rychle na ni zapomeňte. Když najdete na zemi ležet peněženku, zvedněte ji, ale hned ji odevzdejte na nejbližším polizeiamtu, jak by to udělal každý.«
       Pravda. Totalitní režimy zpravidla mívají menší problémy s kriminalitou. Kdo by riskoval kulku pro pár marek? Nechal jsem si pro sebe i to, že se jakožto celý národ chystají ve velkém loupit ve starém světě. Jaký je rozdíl mezi kapesním zlodějem a dobyvatelem cizích území, než v rozměru?
       Ujišťoval jsem Karla, že také umím řídit, ale ubezpečil mě, že si ještě zařídím, ale v neznámém městě se nevyznám a kromě toho, on prý velice rád řídí.
       »Vy nemáte auto?« zeptal jsem se ho.
       »Předloni jsem měl havárii,« vysvětloval mi. »Naštěstí jsem ji nezavinil - to bych dnes neměl ani vůdčí list. Jenže to druhé auto patřilo Wehrmachtu, takže si po celé tři roky nesmím nové auto koupit.«
       »I když to zavinil řidič Wehrmachtu?« divil jsem se.
       »Vždyť říkám, to mě zachránilo. Jinak bych dopadl mnohem hůř. Wehrmacht má vždycky přednost. Měl jsem štěstí, že jsem stál s poruchou na kraji silnice a uhnout jsem ani nemohl.«
       »Fí ha!« zmohl jsem se jen na tento druh údivu. Trest za očividnou chybu někoho druhého mi nepřipadal spravedlivý. Karl se přitom tvářil, jako by byl rád, že to nedopadlo hůř.
       »Poslyšte, nevím, jaké máte na staré Zemi zákony o jízdě na silnicích, ale počítám s tím, že se budete muset naučit ty naše, dřív než budete moci řídit. Tady se například jezdí zásadně vpravo.«
       »To u nás taky,« podotkl jsem.
       »Ale před válkou se v Praze jezdilo vlevo,« namítl. »Na to se dobře pamatuji.«
       »Pak byste si mohl pamatovat, že nám Hitler hned zkraje zavedl jízdu vpravo,« řekl jsem. »Po válce už nebylo rozumné vracet to zpátky, zejména když celá Evropa i Američané dnes jezdí vpravo.«
       »Jezdí vůbec někdo vlevo?« zajímal se.
       »Angličané. Ale u nich je to tradice.«
       »Ovšem, na to se ještě pamatuji. Jízda nalevo, deštníky a cylindry - to byla celá ta plutokratická Engeland.«
       »Anglie přišla po válce o všechny kolonie,« pousmál jsem se. »Vy jste jí je vyčítali - a už to taky padlo.«
       »Ale, to je zajímavé! Kdo jim je sebral? Amerikáni?«
       »Nikdo. Angláni prostě odtáhli a předali vládu místním. V Indii teď vládnou Indové, v Africe Afričané.«
       »To je divné. Takže Německo by dnes mohlo tyhle kolonie znovu získat, když jsou volné?«
       »To těžko,« zavrtěl jsem hlavou. »Žádné kolonie nejsou volné. Bývalé kolonie se mezitím naučily vládnout si samy.«
       »To není dobré, copak to mohou umět?«
       »Některým to jde lépe, jiným špatně. Ale dělají to samy a nenechají si do toho mluvit.«
       »Taky zajímavé,« podotkl.
       Auto zvolna zastavilo. Vystoupili jsme před obchodem se školními potřebami. Karl mi koupil zeměpisný atlas a odešli jsme si do kavárny naproti, abych si jej mohl pěkně v klidu prohlédnout.
       Tak jako u nás, i tady atlas začínal polokoulemi. Bylo vidět, že i tento svět má více moří než pevniny, ale to bylo asi všechno, čím se podobal Zemi. Pevniny byly úplně jinak. Na Zemi se dá rozeznat, že pevniny i oceány mají převažující směr od severu k jihu. Tady byla hlavní pevnina rozprostřená přibližně v rovníkové oblasti, na obou pólech byly dvě menší a velké oceány tvořily pásy zhruba v zeměpisné výšce Evropy. Velká pevnina nebyla úplně kolem dokola, ale v jednom místě byla rozdrobená do řetězce ostrovů, takže Severní a Jižní oceán byly spojené nesčetnými průlivy.
       Severní a jižní pevnina byly nazvané jako na Zemi Arktis a Antarktis. Byly studené, bez života. Třetí pevnina, zvaná Deutschland, byla podle správního hlediska rozdělena do čtyř částí: popořadě Bavorsko, Rheinland, Prusko, Sasko a skupinu samostatných ostrovů nazvaných Fríské. Jednotlivá města byla pochopitelně mnohem menší než jejich vzory u nás. Největší byl Berlín s devadesáti tisíci obyvateli. Na mapě jsem našel Hamburk, Düsseldorf, Mnichov, Bremen, Frankfurt, Stuttgart, Essen, Lipsko, Jenu, Hannover, Karlsruhe, Kiel, Magdeburk, Wilhelmshaven, Wiesbaden, a Kolín, všechny pochopitelně měly společné přízvisko "Neue", ale žádné další město nemělo přes osmdesát tisíc lidí. Podoba s původními městy vždy končila jménem. Například Nové Lipsko se nacházelo v horách, zatímco původní Lipsko, pokud vím, stojí v čisté rovině. Berlín byl blízko Jižního oceánu, Hamburk u Severního. Nesrovnalosti by mohly pokračovat dál, ale spíš by bylo drzé hledat podobnost mezi starým Německem a novým. Zajímavé bylo i to, že všechna města byla soustředěna v oblasti zvané Bavorsko. V ostatních částech pevniny bylo sotva pár osad na pobřeží.
       »Tomu už se dá říkat Gross Deutschland!« komentoval můj obdiv Karl. »Tady se konečně naplnila píseň: Dnes nám patří Evropa a zítra celý svět! O Evropu jsme přišli, ale získali jsme za ni celý nový svět.«
       »No vidíte - nakonec máte více, než jste chtěli. Dokonce to šlo bez boje, bez války.«
       »Závidíš nám, což?« podíval se na mě pobaveně.
       »Ani ne,« zavrtěl jsem hlavou. »Jistě jste se tu museli hodně snažit, než jste všechno osídlili. Hlavně aby se vám tady líbilo.«
       »Když my pořád ještě vzpomínáme na starou vlast,« zasnil se Karl a usrkl si ze lžičky oranžové hořké kafe. »Mladí, co se tu narodili, si neumí slávu staré vlasti ani představit, kdežto my starší pořád vzpomínáme. Rád bych třeba věděl, jak se daří mým kamarádům v Rajchenbergu? To byste mi možná mohl povědět, jste přece Čech?«
       »Pravda - ale zapomněl jste, že na Zemi se stárne mnohem rychleji než tady. Vaši vrstevníci jsou dnes nejspíš dávno po smrti. Kromě toho, v Německu se moc nevyznám. Znám sotva větší města, ne kdejakou vesnici.«
       »Pravda. Budou tam nejspíš jejich děti a možná už vnuci. Ale Rajchenberg byste znát měl, je přeci v Čechách! Vlastně, vy ho budete znát spíše jako Liberec.«
       Málem jsem se zakuckal kávou.
       »Liberec? Tam přeci Němci nebydlí. Liberec je dnes čistě české město!«
       »Ale s německou většinou!«
       »Vy to nevíte, ale po prohrané válce byli z Čech všichni Němci vystěhováni - na to si budete muset zvyknout.«
       »Vy jste je vyhnali?«
       »Ano. S požehnáním vítězných velmocí. Od té doby je klid a pokoj. V Čechách jsou dnes Němci vítáni jen jako turisté.«
       »Vyhnat celý národ? To muselo být hrozné.«
       »Ve válce se dělo spousty mnohem horších věcí,« pokrčil jsem rameny. »Vy jste vyvraždili šest miliónů Židů. To bylo mnohem horší než pouhé vyhnání.«
       »Šest miliónů Židů? To je nesmysl, o tom bychom museli něco vědět.«
       »Dělalo se to tajně a přišlo se na to až po válce. Ale vy jste žil v Praze, musíte se pamatovat na vyvraždění Lidic a na popravy tisíců Čechů. To bylo přece mnohem horší, než pouhé vyhnání.«
       »Lidice, ano, vím o tom. Bylo to za napomáhání anglickým banditům, co nám zabili Heydricha. A takový to byl elegantní krásný a vzdělaný muž, sportovec rytířského ducha!«
       »Ten váš rytířský duch plánoval úplné vyvraždění Čechů, po válce se našly jeho zápisky. A co horšího, nikdo z Lidic anglickým parašutistům nepomáhal. Takže jejich vyvraždění byl zločin, nic více. Ze všech těch tisíců popravených Čechů skoro nikdo netušil, kdo tehdy Heydricha zabil. To vědělo jen málo lidí.«
       »Ale schvalovali to. Vám Čechům se nedalo nikdy věřit.«
       »A jsme u toho. Trest smrti za pouhý názor. Tím si Němci vysloužili titul největších bestií v dějinách lidstva. Ti co zůstali, dnes žijí s tímto cejchem a nemají to jednoduché.«
       »Neslýchané! Ale lze to pochopit. Vítězové si odjakživa mohli nadiktovat jakékoliv podmínky a vy Češi jste si přitom samozřejmě přihřáli svou polívčičku. Avšak jednou přijde den a s ním i do našeho starého světa spravedlnost!«
       Prostě to všechno považoval za křivdu na německém národu a všechno co dělali Němci bylo podle něho spravedlivé.
       Neměl jsem už sílu se s ním pořád hádat. Vrátili jsme se raději do hotelu. Cestou jsem vyslovil přání co nejdříve se podívat po tomto světě. Karl souhlasil, jenom mi navrhl, že nakoupí potřebné vybavení. Nechal jsem mu v tom volnou ruku, jistě věděl lépe než já, co je ve zdejším světě užitečnější.
       Zanechal mě v kavárně na střeše hotelu. Hotel Rote Fahne měl k mrakodrapům daleko, ale zde v Novém Berlíně byl jednou z nejvyšších staveb a z jeho střechy byl nádherný výhled na město. Berlín nebyl tak do výšky jako jeho pozemský předek. Většina domů měla sotva tři patra a pětipatrové budovy byly vzácností. Střed města tvořily pravoúhle se křižující ulice, jediné větší náměstí bylo Viktóriaplac s dominující budovou Reichstagu, postavenou jako repliku originálního. Čím dál od středu města, tím bylo více zeleně, skrz kterou prosvítaly stříbrné střechy vilek, pokryté zřejmě plechem. Na severu a na východě byly vidět rozsáhlé tovární haly.
       Nad námi za tu chvíli přelétlo několik letadel. Většina byla malá dopravní, ale jednou nad městem přeletěl známý typ Schwalbe - dvoumotorová trysková stíhačka. Jinak tu byl klid a sem nahoru nepronikal ani pouliční hluk, kde se neustále proplétala auta.
       Číšník ke mně několikrát přišel se zdvořilým dotazem, co si budu ještě přát. Seděl jsem totiž hodinu při jedné kávě, což on nějak nemohl pochopit. Nakonec se dovtípil, že tady sedím opravdu jen kvůli výhledu. Odkvačil a přinesl mi velký dalekohled, abych si mohl Berlín prohlédnout pořádně.
       Poděkoval jsem mu. Byl očividně nadšený, že se mu beze slov podařilo uhodnout mé přání. Rozložil jsem si na širokém kamenném zábradlí atlas v místě, kde byl plán Berlína, takže jsem si mohl všechny viditelné objekty pojmenovat. Na severu se nacházely haly letecké firmy Messerschmidt, na východě se rozprostíraly strojírny Krupp a matné šedivé kolony na jihu patřily podniku Hydrierwerke Speer.
       »Schön Stadt,« sděloval jsem číšníkovi svůj dojem, když jsem mu vracel dalekohled.
       »Ja, ja, schön und wohlhabend,« přitakal. Tím ale značně převýšil moji dosavadní německou slovní zásobu a nezbylo mi než zalitovat, že jsem v mládí nebyl pilnější a nenaučil se německy. Budu to muset dohnat - a to co nejdřív.
       Vrátil jsem se raději do hotelového pokoje.
       Na stolku u své postele jsem objevil malý radiopřijímač. Potěšilo mě to. Zapnul jsem jej. Měl jen jeden vlnový rozsah a když jsem protočil knoflíkem stupnici od jednoho konce na druhý, zjistil jsem, že jsou slyšitelné pouze tři jakž takž hlasité stanice. Dvě z nich přitom vysílaly zprávy, přesněji mluvené slovo, kterému jsem bohužel nerozuměl, třetí hudbu. Byl to ten druh hudby, co se u nás vysílá, aby se podbarvilo něco z historie, přesněji z doby okupace Hitlerem. Vojenský rytmus, bubny, flétny. Z nedostatku jiného jsem se do toho zaposlouchal. Upřímně řečeno, nic moc. Kdyby dávali Mozarta nebo Johanna Sebastiana Bacha, udělali by mi větší radost.
       Konečně přišel Karl. Přinesl veliký ranec a přímo hýřil optimismem. Nakoupil všechno, co bylo třeba na cestu. Zásoby potravin, pevnější oblečení, vařič a hromadu drobností. Mimo jiné mi padl do oka samopal, dvě pistole značky Parabellum i s opasky a několik velkých krabic nábojů.
       »K čemu to bude?« ukázal jsem na ně, sotva je přede mnou vyložil na podlahu.
       »Tady je váš zbrojní pas,« podával mi knížečku. »Vůdce vám dává důvěru vlastnit zbraň, ačkoliv nejste příslušníkem Německých branných sil, ani jste jím nebyl. Umíte s tím snad zacházet, ne?«
       »Tenhle typ jsem sice nikdy neměl v ruce, ale s takovými hračkami je celkem snadné se naučit.«
       »Nejde jenom o to umět s tím zacházet,« opravil mě Karl. »V pralesích je znalost zbraní nutná a přesná muška znamená často jedinou šanci přežít.«
       Nehádal jsem se s ním. Byl pro mě ve znalostech místních poměrů autoritou. Kdybych se měl vypravit do tropů někde na Zemi, asi bych se také svěřil pod ochranu někoho z místních. Když vám někdo řekne, že půjdete do pralesa, ve kterém řádí tygr lidožrout, asi si necháte vnutit pušku, i kdybyste byl přesvědčeným pacifistou. Na neznámé planetě byla každá dobrá rada obzvlášť k nezaplacení.
       Dohodli jsme se, že vyrazíme ráno. Karl mi popřál dobrou noc a odešel. Zůstal jsem v hotelovém pokoji sám. Ještě jsem poslouchal pištivé marše, ale pak jsem vypnul rádio.
       Druhá noc na neznámé planetě.
       Byl bych si to jen ve snu někdy pomyslel? Ale byl jsem tady a to byla skutečnost. Za otevřeným oknem se tlumeně ozýval noční ruch města Berlína a po chvíli mi dokonce do pokoje vletěl motýl - vzhledem ke tmě venku spíš můra. Mělo to šedivá křídla, ale dlouhé nohy jako saranče. Chvíli se mi promenovalo po stole, pak se to zvedlo a odfrčelo.
       Nepozemský život.
       Jako kluk jsem jednu dobu chtěl být kosmonautem. To bývá v jistém věku obvyklé. Ale představoval jsem si to dřív jako cestu pustým vesmírem na palubě nějaké obrovské ocelové lodi poháněné raketovými motory. Potom mělo následovat nebezpečné přistání na planetě, rozhovory se zelenými bytostmi (proč se vlastně uvádí vždycky tahle barva?) a nakonec - triumfální návrat domů.
       Tak jsem tedy na cizí planetě - bez obrovské lodi, jenom s holýma rukama. Místní zelení mužíčkové se nekonají, žádní tu totiž nejsou. Místo nich tu jsou lidé Země, se kterými by mělo být snadnější domluvit se - kdyby to nebyli fašisti. Na náměstí pod hotelem stojí obrovská socha Adolfa Hitlera. Jak dávno jsme se rozloučili s jinými takovými sochami? To potom člověku zhořkne v puse i sladký koláč.
*****