---

Německý liják

---

       Posadil jsem se na své straně.
       »Vytáhněte zatím pancíře v oknech,« požádal mě Karl.
       Zatímco jsem točil kličkami, Karl se s Tigrem proplétal mezi přijíždějícími vozidly Wehrmachtu. Vyjížděli jsme jinou branou, tady byla silnice pustá.
       »Pravé přední také,« požádal mě. »Člověk nikdy neví...«
       »Jak vidím, moc povzbudivě to nevypadá. Neměla by nás ta vaše Wehrmacht spíš chránit, než nás vyhánět z pevnosti?«
       »Já jejího velitele chápu,« povzdychl si Karl. »Je plně zodpovědný za stovky mladých německých chlapců. Nic jiného mu nezbývá než konat tak jak musí.«
       »Co je to vlastně Grossregenguss?«
       »To brzy poznáte. Říkáme tomu veliký liják. Horší je, že se v takovém lijáku pokaždé vyrojí spousta hlavonožců. Prý se objevili u Essenu, to není daleko. V dešti mají proti nám samé výhody. A my máme jenom jeden automat. To není dobré.«
       »Tím spíše by nás vojáci neměli vyhánět. Co jste to prve říkal o rytířských křížích? Oni po nich netouží?«
       Karl dělal, jako kdyby neslyšel.
       »Vzadu je krabice nábojů s modrými pruhy. Podejte ji.«
       Našel jsem ji rychle. Byla totiž hned navrchu.
       »Vyndejte náboje z pistolí i z automatu a nabijte místo nich tyhle. Jsou mnohem účinnější. Ale opatrně, jsou citlivé na náraz. Ať nevyletíme do povětří.«
       »Dum-dum, nebo něco takového?«
       »Ano, to jsou ony. Neošívejte se, nemáme je proti lidem, ale proti bestiím. Proti starodávným dum-dum mají citlivější roznětky, takže nepotřebují narazit na kost a vybuchují hned při sebeslabším nárazu. Na měkké tkáně - i na vodu.«
       Bez problému jsem nabil obě pistole, napáskoval zásobník samopalu a všechny rezervní zásobníky - po třech pistolových a čtyři samopalové. Náboje měly naštěstí stejný rozměr, což bylo v této chvíli výhodou, ačkoliv se mi zdály pro pistole trochu velké a pro samopal naopak malé. Teprve poté, co jsem úspěšně přezbrojil, Karl si trochu oddychl.
       »Dokud to půjde, pojedeme s otevřeným hledím. S průzory se nedá jet rychle. Snad budeme mít štěstí, potřebujeme ujet sotva padesát kilometrů.«
       »Pokud nebude další pevnost také tak obsazena hrdinným Wehrmachtem,« podotkl jsem trochu kysele. »Nejmenuje se ta další pevnost U stovky vrahů? To by sedělo líp.«
       »Odsud až do Hamburku žádná další pevnost není,« řekl mi rychle Karl. »Musíme dojet za každou cenu až tam.«
       Dosud jsem si pořádně neuvědomoval, do čeho se rychlostí sto čtyřiceti kilometrů v hodině řítíme. Pochopil jsem ale, že to nebude procházka růžovou zahradou.
       »Automat se dá zastrčit tady do toho držáku,« ukazoval mi na sklopný držák na stropě kabiny. »A pistoli mějte jako já na klíně, je to pohotovější. Rozepněte si pouzdro, jinak nestihnete tasit.«
       Jeho dobře míněné rady mě naplnily rozechvěním. Jako by se blížila bitva a ne liják.
       Přišlo to téměř bez varování.
       Náraz div nevyrazil přední sklo. Jako kdyby někdo přesně doprostřed umístil velký kýbl vody. Jenomže to nepřestalo, voda se na nás valila jako z protržené přehrady.
       Tiger zakolísal. Karl musel chtě nechtě zpomalit, aby ho to nesmetlo ze silnice. Místo stočtyřicítkou jsme se plazili se sníženým rychlostním stupněm pouhou třicítkou. Rozsvícené reflektory ukazovaly jen proudy vody a jediné, co mohl Karl použít k orientaci, byl světlejší betonový pruh silnice. Ale přes tu se začala brzy valit kalná voda a Karl jel naslepo.
       Náhle se ozvala rána a řinkot skla. Levý reflektor ihned zhasl a cesta před námi citelně potemněla.
       »Pancíře, rychle!« vykřikl Karl, ale nezpomalil.
       Začal jsem točit kličkou. Přes přední sklo se neskutečně pomalu začal zespodu sunout plát ocele. Karl tím na okamžik úplně ztratil výhled, ale rychle sklonil hlavu, aby vyhlédl ven pomalu zdola stoupající štěrbinou.
       Druhá rána a opět zvuk skla.
       Pravý reflektor zhasl.
       Dotočil jsem pancíř až nahoru. Karl jel dál. Rychle jsem se podíval svým průzorem. Silnici osvětloval nevelký střední reflektor, pokrytý silnou kovovou mříží, ale světla od něj bylo tak málo, že jsem se chtěl Karla zeptat, jak v tom může ještě něco vidět.
       Náhle se Tiger roztřásl. Karl totiž skutečně neviděl, takže jsme sjeli ze silnice. Teď prudce dupl na brzdy, až jsem hlavou naletěl do předního skla. Neprasklo, ale pořádně mě udeřilo. Zvenku se ozvalo praštění dřeva. Tiger prorážel křoviny, pak se naklonil na pravou stranu a jakkoliv už jsme skoro stáli, položil se na pravý bok. Karl vypadl ze svého sedadla a zřítil se na mne.
       »Himmel Herr Gott!« zaklel, ačkoliv klít bych měl spíše já, protože jsem byl vespod.
       »Co budeme dělat?« zeptal jsem se ho. Znělo to asi dost bolestně, ale Karlův loket jsem měl přitom v žaludku.
       »Musíme pokračovat!« rozhodl Karl. »Sofort ven, odvinout lano, zaklesnout o strom a převrátit Tigera na kola.«
       Venku bušily proudy vody do převráceného vozu a škvírami ve dveřích, které se teď staly stropem, na nás crčelo.
       »Proč ne počkat uvnitř, až to přejde?« navrhl jsem.
       »Čekat tady, to přežijeme nanejvýš čtvrt hodiny,« vyjekl Karl. »Za chvíli sem dorazí smečka vydrážděných hlavonožců. Viděl jsem je, bylo jich aspoň pět. Jestli se sem dostanou, probijí nám nádrže a zapálí nás. Pak budeme mít na vybranou jenom upéci se uvnitř, nebo se nechat roztrhat venku.«
       Hrnul se nahoru a přitom vytahoval parabellu.
       »Pojďte sem taky, ale nelezte ven,« požádal mě tiše.
       Jakmile otevřel dveře, vevalila se na nás voda. Okamžitě jsme byli oba skrz naskrz promočení. Vysunul jsem ven jenom hlavu a rozhlížel jsem se po okolí, ale kromě tmy a deště jsem nic neviděl.
       »Kdybyste spatřil cokoliv, co se hýbe, nerozmýšlejte se ani na okamžik, nepátrejte co to je a střílejte,« požadoval Karl. »I kdybyste nestrefil, exploze vaší výbušné střely mě přinejmenším účinně varuje. Pokud se strefíte, tím lépe.«
       Ze dveřní schránky Tigra vytáhl baterku a potom vyskočil ven s křepkostí, kterou bych rozhodně do jeho kulaté postavy a devadesáti let věku nečekal. Skočil dopředu, vzal za hák, který jsem tam jen tušil, a vykročil do tmy.
       Čekal jsem s napětím a rozhlížel jsem se kolem. Nikde se nic nepohnulo, pokud nepočítám proudy vody, která nás stále vydatně zalévala. Začínal jsem být skeptický, zdali v té tmě vůbec něco spatřím, dříve než se to na mě vrhne.
       Karl však byl zpátky dříve než jsem doufal. Naštěstí pro něho přišel ze směru, kterým odešel, jinak bych si ho ve tmě mohl splést s neznámými tvory a kdoví, třeba po něm střelit. Karl byl ovšem zticha, jen na mě mával baterkou.
       »Zapadněte dolů!« nařídil mi.
       Splnil jsem žádané bez protestů. Karl se vyšvihl nahoru, nastartoval a páčkou zapnul naviják. Nejprve bylo slyšet jen praskání větví, ale potom se lano zřejmě napnulo a Tiger se právě tak zvolna, jak se prve položil na bok, opět narovnal na všech šest kol.
       »Máme z pekla štěstí,« broukl si Karl.
       Naviják táhl automobil skoro na silnici. Teď bylo jasně vidět, že Karl otočil lano kolem velikého stromu.
       »Musím to uvolnit,« šeptal Karl. Páčkou zastavil naviják a lano, dosud napnuté, trochu pokleslo.
       Karl vypnul motor, opatrně otevřel dveře a po pečlivém, i když krátkém rozhlédnutí vystoupil. S pistolí v ruce došel ke stromu, jedním pohybem shodil hák a rozpojil tak smyčku. Pak se rychle otočil zpátky k autu.
       A v té chvíli jsem vykřikl.
       Zezadu na Karla skočila šedivá hmota. Dříve než se Karl otočil, ležela na něm, srazila ho k zemi a celého ho omotala chapadly s žlutými terči - nejspíš přísavek.
       »Hilfe!« přidušeně vykřikl Karl.
       Popadl jsem Parabellum, ale nemohl jsem střílet. Kdybych se strefil, mohl bych spolu se zvířetem zabít i Karla. Místo toho jsem vyskočil ven, také jsem se rozhlédl, ale když jsem nic podezřelého nespatřil, rozběhl jsem se k tomu.
       Karl mlčel. Ze tmy jsem spatřil dvě světélkující oči, co se na mě upřely. Víc jsem nepotřeboval. Parabella mi skočila před oči, muška se mi zhruba překryla s těma svítícíma očima a já jsem stiskl spoušť.
       Pistole jen krátce a ostře štěkla. Zato mezi těma očima vybuchl gejzír ohně. Podobalo se to výbuchu ručního granátu, jenže náboj vybuchl ne na povrchu těla divného zvířete, ale až pod ním, takže to tvora roztrhalo zevnitř.
       Chyběly mi poslední tři metry. Doběhl jsem ke Karlovi, ale dříve než jsem se k němu sklonil, napadlo mě rozhlédnout se kolem dokola. Byl to náhlý popud, nebo jsem zaslechl cosi nepatřičného? Buď jak buď, druhou potvoru jsem spatřil, když už letěla vzduchem přímo na mne. Ten skok byl pozoruhodný, musel mít více než deset metrů. Instinktivně jsem sebou trhl stranou a v podstatě jsem bestii podběhl. Při pádu se mi na okamžik podařilo obrátit hlaveň přibližně tím směrem, kudy obrovský žok chapadel zrovna letěl. Stiskl jsem spoušť spíše z náhlé křeče v ruce, nedoufal jsem, že se strefím. Ozvalo se druhé štěknutí - a přímo nade mnou vybuchla druhá petarda ohně. Znamenalo to, že jsem se strefil. Skropila mě tmavá, sirovodíkem páchnoucí kapalina - nejspíš krev toho tvora. Na místo, kde jsem před okamžikem stál, dopadlo odhadem dvě stě kilogramů masa, roztrhaného výbuchem.
       Opět jsem se rozhlédl.
       Nic se nepohnulo. Jen déšť a vítr.
       Otřel jsem si obličej. Proudy vody do mě bušily jako důtkami. Vodu jsem měl v očích, na hlavě i na celém těle. Oblek byl promočený, nasáklý jako houba a studil, ale toho jsem si nevšímal. Tušil jsem, že nesmím stát jako dřevěný svatý v kostele. Tito dva tvorové mohli být předvojem nějaké větší smečky a nebylo by zdravé čekat na ostatní.
       Sklonil jsem se rychle ke Karlovi. S odporem jsem z něho odhrnul roztrhaná chapadla netvora a otočil si ho obličejem vzhůru, ale v té tmě jsem skoro nic neviděl. Nezbylo mi než zasunout parabellu do pouzdra a Karla si opatrně hodit na záda. Překvapilo mě, že byl v rozporu s jeho dosti kulatou postavou poměrně lehký, ale kvitoval jsem to kladně.
       K autu jsme měli sotva pět metrů, tedy pouhých deset kroků. Nacpal jsem Karla dovnitř na moje dosavadní sedadlo. Sám jsem nasedl na místo řidiče a zabouchl dveře. Rozsvítil jsem osvětlení kabiny a obrátil se dozadu. Sláva, lékárnička tu byla hned vedle krabice nábojů! Podal jsem si ji, otevřel a prohlížel. Naštěstí mi padla do oka lahvička se strohým chemickým vzorcem: NH4, čpavek. Když Karla neprobudila voda, tohle snad bude silnější.
       Vytrhl jsem z malého balíčku špetku vaty, nasákl čpavkem a přiložil ji Karlovi k nosu. Okamžitě se rozkašlal.
       »Oh, nein,« začal se mi bránit.
       »Karle, probuďte se!« třásl jsem s ním.
       »Co.. co se stalo?«
       »Skočil po vás hlavonožec,« informoval jsem ho.
       »Kopffüssler? A já žiju?«
       »Ja,« přisvědčil jsem. »Zastřelil jsem ho. A potom ještě jednoho, ten si vybral mě.«
       »Kde jsme? Proč stojíme?« zajímal se nervózně.
       »Myslíte, že jste v pořádku?« zeptal jsem se ho. »Mohu nastartovat? Pojedu dál sám.«
       »Proboha, samozřejmě! Na mě se neohlížejte, jen proboha jeďte!« naléhal Karl.
       Nastartoval jsem a motor naskočil. Zapnul jsem naviják, až se ozvalo bouchnutí háku do přední masky, kde byl vývod lana. Naviják jsem vypnul a zařadil jedničku. Tiger se začal pomalu plazit přes příkop zpátky na silnici, ačkoliv jsem na ni úzkým průzorem skoro neviděl. Konečně se mi to podařilo.
       »Zabočte doprava - a pryč odtud!« radil mi těžce Karl.
       Rozjel jsem auto, ale navzdory Karlovu naléhání jsem jel sotva dvacítkou. I to bylo při mizivé viditelnosti víc než drzé, ale Karl mě poháněl, jako bychom měli v patách smečku ďáblů a upřímně řečeno, po zkušenosti s těmi bestiemi jsem mu to věřil. Nakonec jsem se rozhodl riskovat. Kličkou jsem stáhl dolů čelní pancéřové sklo, abych získal nepatrně větší rozhled a když se stalo, sešlápl jsem plyn. Tiger spokojeně zařval a vyrazil vpřed. Čtyřicet, padesát, šedesát. Více to při nejlepší vůli nešlo. Jediný pancéřovaný reflektor svítil naprosto nedostatečně a i když jsem třeštil oči vytrvale do deště a tmy, viděl jsem sotva beton silnice. Byl jsem docela rád, že Němci mají silnice ze světlého betonu a ne z černého asfaltu - na tom bych neviděl ani to málo.
       Průtrž mračen mezitím přestala, teď už to byla jen běžná tropická bouře. Voda ještě padala dolů v provázcích, ale už ne jako proud z prasklé přehrady. Stékala rychle ze silnice do příkopů; byly sice plné, ale silnice byla nad hladinou.
       »Jak daleko je vlastně do Hamburku?« zeptal jsem se po chvíli Karla.
       Neodpověděl. Vypadalo to, že opět ztratil vědomí.
       Měl bych možná zastavit a opět se mu věnovat, ale teď už i na mě naplno dolehl strach. S obličejem na předním skle, ze kterého stěrač nestačil odhazovat vodu, jsem se řítil po pusté betonové silnici stovkou, ačkoliv jsem občas projížděl potoky vody, které autem kymácely se strany na stranu.
       Náhle jsem přímo před sebou spatřil na silnici vzpřímený svazek chapadel. Kopffüssler. Čistě instinktivně jsem prudce trhl volantem, Tiger dostal smyk, ale vzápětí jsme narazili do milosrdného šikmého proudu vody na silnici, který srovnal Tigra zpět do přímého směru. Hlavonožce jsme objeli velice těsně. Ale on tam nestál jen tak. Cosi hodil na přední sklo Tigra - naštěstí to dopadlo na pravou opancéřovanou polovinu a pancíř to neprorazilo. Na střeše vozu vzplanulo strašlivé klubko plamenů, okolí bylo ihned jasně ozářené. Vypadalo to na láhev s benzínem. Ještě že pořád vytrvale a silně pršelo a padající voda hořící krůpěje účinně splavovala. I tak bylo v kabině zakrátko jako v sauně. Nahmátl jsem vedle své nohy boční větrací klapku a otevřel ji, abych do kabiny přivedl aspoň trochu studeného vzduchu. Pomohlo to jen trochu - ale i to bylo dobré.
       »Stalinova láhev!« vydechl těžce Karl. Zdálo se, že se aspoň na chvilku probral. »Jeďte, co můžete. Určitě se nám ty bestie znovu postaví do cesty.«
       Stokilometrová rychlost byla ovšem nad moje síly. Zatím jsme se nevybourali, ale netroufal jsem si už pokoušet osud ještě víc. Jen jsem třeštil oči před sebe, připraven kdykoli otočit volantem nebo sešlápnout brzdy. Ztratil jsem úplně pojem o čase. Několikrát jsem spatřil stranou v lese svítící oči, ale nevím, komu patřily. Oheň na střeše pozvolna slábl, v kabině bylo sice pořád jako ve švédské sauně, ale vydržet se to dalo. Jak oheň pohasínal, les kolem nás se propadal do tmy a bylo stále obtížnější nesjet s cesty ve světle čelního pancéřovaného reflektoru, zvlášť když stále hustě lilo.
       Jeli jsme určitě déle než půl hodiny, ale možná déle než hodinu. Na hodinky mě nenapadlo pohlédnout - veškerou svoji pozornost jsem musel věnovat nezřetelnému pásu světlejšího betonu, po němž jsme se řítili.
       Když se přede mnou vynořil další chapadlovitý netvor, už mě ani tak nepřekvapil. Objel jsem ho také, tentokrát mnohem větším obloukem, aby neměl možnost něco po nás házet. On se však ani nepohnul. Když jsme ho míjeli, spatřil jsem levým průzorem oslepující záblesk. Tigrem to zacloumalo, ale jeli jsme dál, srovnal jsem i smyk, ale neodvážil jsem se spustit oči se silnice a podívat se do zpětného zrcátka.
       Vypadalo to, že to nebyl Kopffüssler, ale pouhá figurína naplněná hořlavinou, nebo možná i výbušninou. Polil mě mráz, když jsem si představil, co by se asi stalo, kdybych do toho narazil. Ale neměl jsem čas ani sílu o tom přemýšlet, neboť silnice přede mnou byla málo zřetelná. Byl jsem rád, že jsem se na ní zatím udržel.
       Konečně jsme vyjeli z lesa. Tady byly opět louky, ale na obzoru se temněla další zeď lesa. Teprve když jsme přijeli blíž, zjistil jsem ke své úlevě, že to není zeď stromů, ale masivní vysoká betonová zeď. Silnice mířila k veliké bráně a právě když jsem se chystal zatroubit, rozzářil se mi přímo do očí oslňující reflektor, až jsem je musel zavřít.
       Spustil jsem nohu s plynu a sešlápl brzdu. Neviděl jsem teď ani na krok. Naštěstí reflektor okamžitě zhasl a vysoká brána se rychle otevírala. Projeli jsme dovnitř - a zatímco se brána stejně rychle zavírala, objevil se před námi chlap v uniformě a svítícími tyčemi v rukou nás zastavoval.
       Sjel jsem ke kraji silnice a zastavil.
       »Achtung - hoříte!« křičel na mě voják.
       »Kde?« vyskočil jsem ven.
       Auto bylo celé obalené plameny, i když nízkými. Hořela pořád ještě hořlavina, co na nás hodil hlavonožec. Ani liják ji neuhasil a některé kousky lpěly na karosérii pevně jako marmeláda. Napalm, napadlo mě. Vlastně spíš smůla, opravil jsem se v duchu, kde by to zvíře sehnalo napalm?
       Voják vedle silnice vytrhl drn i s kořeny a začal rychle stírat mazlavou hořící hmotu. Následoval jsem jeho příkladu a brzy se nám podařilo hořlavinu setřít nebo udusit.
       »Jistě jste číslo tři tisíce osm set dvacet pět s jedním Čechem,« oslovil mě voják, když jsme oba udýcháni skončili.
       »Ano,« přisvědčil jsem. »Čech jsem já. Číslo pětadvacet je uvnitř.«
       »Vy jste řídil?« podivil se voják.
       »Číslo pětadvacet napadl a poranil hlavonožec,« meldoval jsem mu. »Mám také vůdčí list. Nemáte tu lékaře?«
       »Ale ovšem, jistě,« koktal překvapeně voják. »Pojeďte za mnou, není to daleko.«
       Rozběhl se k nedaleké budově, zřejmě strážnici. Nasedl jsem a rozjel se za ním. Přede dveřmi jsem na vojákův pokyn zastavil, voják vběhl dovnitř a za chvíli jich ven vyběhlo několik s mužem v charakteristickém bílém plášti.
       Otevřeli jsme dvířka a vojáci opatrně Karla vytáhli. Jen tak ho položili na zem a lékař se k němu ihned sklonil.
       »Nosítka!« vykřikl směrem ke strážnici.
       Dva muži ihned přiběhli, Karla naložili a poklusem s ním zaběhli do budovy. Lékař běžel vedle nosítek.
       »Pojďte dovnitř,« obrátil se ke mně důstojník, který též vyšel z budovy. »Vy jste ten Čech?«
       »Jawohl,« odtušil jsem.
       »Na naprostého nováčka to je úctyhodný výkon,« prohlásil Němec uznale. »Vy jste řídil i při útoku Stalinflasche?«
       »Ano,« odtušil jsem. »Můžete mi říci, co je kamarádovi?«
       »Když to přežil až sem, má to dobré,« mávl rukou Němec. Ve světle na chodbě jsem uviděl jeho hodnost a pokud jsem správně pochopil systém Wehrmachtu, byl to sturmbannführer.
       »Volali nám z pevnosti Tři vrazi, že jste vyjeli. Ale že sem také dojedete, tomu nikdo z nich nevěřil.«
       »Proč?« opáčil jsem.
       »Hlavonožci opět prorazili frontovou linii. Muselo jich tam být plno. Vždyť jste se s některými setkali, musíte sám vědět, co je to zač!«
       »Ano, setkali,« přikývl jsem. »Dva jsem zastřelil, když napadli kamaráda. A jeden na nás hodil ten oheň.«
       »Ja, ja, znám. Stalinflasche. Hrozně nebezpečná. Asi vás ten prudký liják zachránil.«
       »Taky si to myslím.«
       »Nu což, máte za sebou první křest ohněm. Dáte si něco k jídlu?«
       Zavedl mě do jídelny a dostal jsem velikou porci guláše. Zatímco jsem jedl, přišel saniťák a cosi mu sděloval.
       Sturmbannführer odběhl a po chvilce se ustaraně vrátil.
       »Letadlo tu bude během čtvrt hodiny,« oznámil mi. »Ale je to jen malý sanitní Storch. Pobere pouze pilota, doktora a pacienta. Vašeho kamaráda přepraví do nemocnice, ale vy tu budete muset zůstat.«
       »To je to tak vážné?« zarazil jsem se.
       »Odhryzl mu ze zad tři žebra a kus plic,« vysvětloval mi saniťák. »Je div, že jste ho vůbec dovezl živého. Snad bude žít, ale tady ho nemůžeme operovat, musíme ho rychle dostat do větší nemocnice.«
       »Mohu ho ještě vidět?«
       »Je prý při vědomí, pojďte,« souhlasil saniťák.
       Karl ležel na polním lůžku celý ofačovaný. Modré oči se mu horečnatě leskly.
       »Pošlou mě do Berlína,« sděloval mi těžce. »Bude to prý pár měsíců trvat. Počkejte tady na mě.«
       »Proč myslíte?« podíval jsem se na něho.
       »Protože jste měl opět kliku, jaká se nikdy víc ve vašem životě nebude a nemůže opakovat,« vydechl těžce Karl. »Jsem rád, že část té kliky padla i na mne. Jinak bych už nežil.«
       »Taková zranění, jaká máte, nepovažuji za příliš velkou kliku,« opáčil jsem. »Koukejte se aspoň rychle uzdravit.«
       »Navrhnu vás na rytířský kříž,« vydechl namáhavě Karl.
       »Poslyšte, Karle, kříže si nechte,« zadíval jsem se na něho přísně. Mluvil jsem česky, aby mi nikdo jiný nerozuměl.
       »Proč jste mi neřekl, že vaši hlavonožci jsou - zdejší inteligentní bytosti? Nemyslíte si, že je to velice důležitá informace? Například pro přežití?«
       »Psst-« ulekl se Karl. »Tak to nesmíte říkat. Pro nás to jsou bestie, nanejvýš se jim říká opice. Požádejte nějakého důstojníka o jejich charakteristiku a taktická data.«
       Také on mluvil česky.
       »Měl jste mi to říci vy,« vyčetl jsem mu.
       »Myslel jsem si, že je nikdy nespatříte,« odtušil.
       »Je přece velký rozdíl, máte-li proti sobě jenom tygra, než když jde o chlapa s puškou?«
       »Já vím,« sklopil oči. »Oni jsou opravdu nebezpečnější, než kdyby žádnou inteligenci neměli. Nicméně, německý člověk je přece nesrovnatelně inteligentnější.«
       Ono ho to nepřešlo! Ta německá nadřazenost nad vším.
       »Nechte už pacienta být,« odtáhl mě saniťák.
       Na chodbě se mě ujal jeden scharführer.
       »Auto máte v pořádku. Teď jsme na kraji Hamburku. Podle našeho telefonického dotazu máte rezervovaný pokoj v hotelu Barbarossa na Teutonském náměstí. Myslíte, že tam dojedete sám, nebo tam má s vámi někdo z nás zajet? Víte, my dovedeme ocenit, že jste zachránil jednoho ze starousedlíků...«
       »Díky, dojedu tam sám,« mávl jsem rukou.
       »Kamarád tady před chvilkou pro vás nechal tohle,« podal mi Karlovu peněženku.
       Přijal jsem ji úplně mechanicky. Ani jsem se nepodíval dovnitř, jen jsem ji vstrčil do vnější náprsní kapsy bundy.
       »Vás nezajímá, co tam je?« divil se voják.
       »Ne,« zavrtěl jsem hlavou. »To je snad vedlejší, když to srovnám s tím, co se stalo...«
       »Nic si z toho už nedělejte, vašemu kamarádovi bude brzy dobře,« utěšoval mě scharführer. »Já už to znám. První křest ohněm bývá často šok. Ale přečkali jste to a to je dobré.«
       Venku se ozvalo vrčení přistávajícího letadla. Za chvíli vyběhli z nemocničního pokoje dva saniťáci s nosítky. Nesli Karla a za nimi klusal doktor. V minutě byli uvnitř, motor zařval a hornoplošník se rozjel po travnaté ploše. Rychle se zvedl do výše a za chvíli zmizel v dálce.
       Pravda, chtěl jsem se Karla zbavit.
       Ale ne takhle.
       Otočil jsem se k ohořelému autu. Zdálo se mi, že ohořelá barva je jediná škoda.
       »Auf Wiedersehen!« pozdravil mě scharführer.
       Pokynul jsem na pozdrav hlavou a nasedl do auta. Sedadlo spolujezdce bylo celé od krve, ale kdosi se to zřejmě snažil aspoň trochu utřít.
       Nastartoval jsem a zamířil po silnici dál. V dálce přede mnou začalo svítat a proti světlému horizontu jsem spatřil siluety velkého města. Byl to Nový Hamburk, námořní přístav na pobřeží Severního oceánu. Přejeli jsme celou pevninu od jihu k severu.
*****