Prošel jsem krátkým kursem
a získal vůdčí list na osobní
a lehká pancéřová auta. Mohl jsem teď jezdit po Stuttgartu
i sám a plánoval jsem, že se na dalším výletu budeme střídat
v řízení. Stuttgart bylo poměrně malé město, takže jsme je
projezdili a prochodili brzy. Další město, kde jsem se chtěl
zastavit, měl být Hamburk. Ležel na pobřeží Severního moře,
což z něj, ve shodě s originálem, dělalo důležitý přístav.
Lišil se jen tím, že jím neprotékala žádná řeka.
Proto jsme se rozloučili
s poměrně přívětivým personálem
hotelu Viktoria a opět nastartovali Tigra.
Na výjezdu ze Stuttgartu řídil
Karl, protože se mnohem
lépe vyznal ve zdejším systému jednosměrných ulic. Já jsem
si měl vyzkoušet řízení až po první zastávce. Ve Stuttgartu
bylo několik posádek Wehrmachtu a Karl by si asi při setkání
s kolonou vozidel věděl spíše rady.
Během jízdy mě opět bombardoval
německými slovíčky. Jeho
kulatý obličej s brýlemi se usmíval. Odpovídal jsem mu, ale
přitom jsem pozoroval krajinu.
Padesát kilometrů od Stuttgartu
jsme projeli pancéřovou
bránou ve velké betonové zdi. Dál už pokračovaly lesy. Kolem
silnice byly stromy v širokém pásu vykácené, ale zdejší lesy
byly více tropické, než jak je u nás zvykem, v Německu nebo
v Čechách. Zdejší stromy byly mnohem vyšší a rozložitější,
než na co jsme zvyklí u nás. Koruny dosahovaly místy až tří
set metrů výšky a průměr kmenů dvacet metrů tomu odpovídal.
Obdivujeme se často rozložitým africkým baobabům, ale tyhle
stromy byly vyšší, rozložitější, jejich koruny byly navzájem
propletené tak, že jimi dolů pronikalo málo světla. Jakmile
jsme vjeli mezi ty vysokánské hradby, setmělo se. Nebylo to
však jen díky stromům. Celá obloha se pomalu zatáhla těžkými
mraky.
»Bude pršet,« podotkl jsem.
»Tady je atlas... kde je
nejbližší odpočívací pevnost?«
staral se Karl.
Našel jsem příslušnou stránku.
»Sotva dvacet kilometrů. Má
ošklivé jméno. U tří vrahů.
Ale cestou k ní přejedeme rovník.«
Karl jen pokýval hlavou.
»Rovník - romantická čára,«
řekl zasněně. »Ale my to zde
romanticky nebereme. Nové Německo leží celé kolem rovníku,
tady se to bere jako každá jiná čára.«
Už předtím sešlápl plyn na
podlahu a Tiger se hnal jako
o závodech. Ani jsem si nevšiml, kdy jsme přejeli rovník. Na
silnici nebylo nic, co by tuto pomyslnou čáru označovalo.
Krátce předtím, než jsme dojeli,
začalo pršet, ale to už
jsme vjížděli do betonové brány a těžká kovová vrata se za
námi rychle zavírala.
»Tak to bychom měli,« mnul si
Karl ruce, když jsme spolu
vstoupili do obrovské betonové kupole pevnostního motorestu.
»V dešti se špatně jezdí. Dáme si pořádný oběd a kdyby se to
nevyřádilo, můžeme tu zůstat i na noc.«
»Dříve se přejetí rovníku více
oslavovalo,« řekl jsem na
to zdánlivě nelogicky.
»Na mořích - při nudě, jaká
na lodích panuje - není čemu
se divit. Ale my tady na nudu nemáme jaksi čas. Ostatně jste
už tuto čáru jednou přejel - tedy spíš přeletěl. Čechy jsou
přece dost vysoko na severu.«
Venku se rychle stmívalo.
Dali jsme si jako vždy guláš,
tentokrát fazolový, či co
to bylo za plodiny. Dojedli jsme a Karl objednal pivo. Mělo
dokonce správnou žlutou barvu, i když Plzeň to nebyla.
Nepopíjeli jsme však dlouho. Do
haly vstoupil sebevědomý
důstojník v šedivé uniformě. Rozhlédl se a když spatřil jen
nás dva, zamířil k vám.
»To je vaše auto, co nám překáží
na parkovišti?« zeptal
se povýšeným hlasem.
»Myslím, že tam stojí jedině
naše auto,« odtušil opatrně
Karl. »Nezdálo se mi, že by překáželo, stojí až na kraji.«
»Budeme potřebovat každé
místečko. Nasedněte a odjeďte.
Jistě víte, že Wehrmacht má přednost!«
»Vždyť se blíží Grossregenguss,
velký liják!« ohradil se
Karl. »Víte, že zodpovídám za život Fýrerova hosta!«
»To mě nezajímá! Já zodpovídám
za svou jednotku a přišel
jsem právě o dvacet mužů. Ohrožení nějakého prašivého Čecha
si kdykoliv lehce zodpovím. Tady pro vás není místo.«
»Co se vlastně stalo?« zeptal se
Karl.
»Prorazili frontu poblíž Essenu.
Zkuste jet do Hamburku,
to ještě můžete stihnout.«
Karl si jen povzdychl.
»Budeme muset jet dál,« obrátil
se ke mně.
Dopil jsem pivo a nechal
Karla zaplatit. Pak jsme vzali
své věci a šli na »plac«.
Auta Wehrmachtu se řadila tak
těsně, že posádky musely
vyskákat, aby mohlo přijet další. Vojáci s batohy plné polní
ukázněně klusali do pevnosti. Všiml jsem si, že někteří byli
raněni. Ostatní je podepírali a nesli jim výstroj.
»Máme smůlu,« obrátil se Karl na
mne. »Některé jednotky
jsou spočítány tak přesně, že se vejdou na nádvoří jednotné
velikosti bez zbývajícího místa. Nemůžeme tu zůstat, musíme
se pokusit to projet.«
»Jak jsem pochopil, ten liják na
obzoru je nějak velký,
není tomu tak? A není to jenom déšť, ale ještě něco, že?«
»Dá se to přežít,« odtušil Karl
a nasedl.
*****