---

Hamburk

---

       Kromě Gestapa, jehož návštěvu jsem naštěstí přečkal bez pohromy, jsem se stal v Hamburku středem pozornosti nejenom personálu hotelu. Zastavovali mě na ulici docela neznámí lidé, gratulovali mi a přáli všechno nejlepší. Pochopil jsem to až ve chvíli, když jsem si z důvodů procvičování znalostí němčiny koupil na stánku noviny. Ačkoliv od této události uplynulo pár dní, byla v nich moje fotografie, sice trochu nezřetelná, ale každý mě mohl poznat.
       Hrdina z autostrády Stuttgart - Hamburk.
       Velkou radost jsem z toho neměl. Jakýpak hrdina? Napadly nás dvě místní bytosti, nedalo se pochybovat o jejich úmyslu zabít nás, já jsem dvě vyřídil. To bylo všechno. Kdyby byl na mém místě kdokoliv jiný, udělal by totéž.
       Anebo by zmizel beze stopy a v příkopu by zůstal ohořelý vrak pancéřového automobilu. Jako se stalo s několika lidmi před námi. Jednotka Wehrmachtu, která nás vyštvala z úkrytu pevnosti U tří vrahů, se naopak stala předmětem kritiky. Ne proto, že nás vystavila nebezpečí, spíše proto, že přišla ve střetnutí o dvacet devět mužů na pouhých šest rozstřílených hlavonožců, poměr mrtvých byl tedy skoro pět na jednoho.
       A to ani nikdo netušil, že žádný Kopffüssler z těch pěti nezahynul - všichni se později uzdravili.
       Moc jsem na ty nadšené pozdravy nereagoval.
       Nebyl jsem v šoku, jak všichni předpokládali. Ba ne, byl jsem sice v nemluvné náladě, ale ze zcela jiného důvodu, než si všichni mysleli.
       Požádal jsem recepčního, zdali by mi nemohl telefonicky vyjednat rozhovor s některým důstojníkem Wehrmachtu. Hamburk měl, jako každé město, několik kasáren. Tvrdil jsem, že chci vědět co nejvíc o zdejších hlavonožcích.
       Recepční chápavě pokýval hlavou a zanedlouho mě zavolal do pokoje, že za mnou do restaurace přijde standartenführer z místní jednotky Wehrmachtu.
       Poděkoval jsem mu a přesunul se do restaurace, kde jsem si především poručil oběd.
       Ohlášený důstojník přišel během čtvrt hodiny, přesně jak slíbil. Nabídl jsem mu židli a navrhl, že mu zaplatím oběd, když už musel kvůli mě vážit cestu přes město.
       »Standartenführer Čtyřicetčtyři,« představil se mi.
       Odpověděl jsem mu zrovna tak zdvořile.
       »Potřeboval bych se dozvědět co nejvíc o hlavonožcích. Karl mi doporučil zeptat se některého důstojníka,« vyslovil jsem hned na úvod svou prosbu.
       »Vy jste je přece viděl sám, na vlastní oči,« ohrazoval se důstojník.
       »Ano, viděl. Kdybych měl víc času, možná bych si je tam prohlédl blíž. Jenomže mi šlo o kamaráda a kromě toho, byla tam tma. To je jedna věc - druhou je, že se mi zdálo, že nás napadly příliš vynalézavě, alespoň při druhém a třetím útoku zápalnou láhví a nástražnou pastí. Rozumíte mi?«
       »Rozumím,« přikývl důstojník a ztišil hlas. »Veřejně se to moc neříká, ale ty bestie jsou velice inteligentní. Proto je s nimi tolik problémů.«
       »V tom případě by se měli dozvědět pravdu aspoň vojáci, kteří se s nimi mohou setkat tváří v tvář. A každý, kdo chce projet lesem, i kdyby měl pancéřové auto.«
       »Kdyby se to příliš rozkřiklo, nebylo by to dobré. Jenom by to podkopalo sebevědomí vojáků i obyvatelstva.«
       »Jenomže znalost těchto věcí může naopak zachránit mnoho lidských životů. Podívejte se - právě jsem o tom diskutoval s pány od Gestapa. Divili se, proč jsem s autem uhýbal, když jsem uprostřed silnice spatřil zpříma stojícího hlavonožce. Naše auta mívají nižší těžiště, ale jsou lehčí a překážky na silnici je snadno nadzvednou a otočí na střechu. Proto jsem hlavonožce objel - a ukázalo se, že nás to zachránilo. Byla to pouhá figurína naplněná výbušninou. Kdoví, třeba se i vám může časem taková informace hodit.«
       »Zajímavý postřeh.«
       »Jen tak mezi řečí jsem slyšel, že na silnicích už beze stopy zmizelo dost lidí, dokonce i tanky. Když nařídíte, aby řidiči podezřelé figuríny objížděli, místo aby se je snažili autem srazit, třeba tím ušetříte několik životů.«
       »Ano, ale divím se, že vás ani neinformovali, že podobné informace jsou tajné.«
       »Tajné?« hrál jsem překvapeného.
       »Jistě,« přikývl důstojník.
       »V tom případě je lépe, že jsem požádal o rozhovor vás, dříve než mě o totéž požádaly noviny. Vám to říci mohu, když o tom beztak víte.«
       »My tyto informace poskytujeme všem, kdo se chystají na cesty po některých silnicích,« kývl hlavou důstojník. »Ale vy jste v našem světě výjimka.«
       »Aha,« přikývl jsem s chápavým tónem. »Čech by to vědět neměl, toho ať sežerou.«
       »Ne, tak tomu není,« odmítl prudce. »Měl jste přece na ochranu číslo Dvacetpět, veterána od samého začátku, znalce poměrů a hrdinu.«
       »Ani jemu se do Grossregengussu nijak nechtělo. Jenomže nás vyhnali z pevnosti U tří vrahů a jemu nezbylo než jet.«
       »Vyhnali? Kdo?«
       »Vypadalo to tak. Wehrmacht má přece všude přednost.«
       »Ach tak - tady nešlo o žádné vyhánění, prostě jste jim museli uvolnit místo.«
       Už jsem si natolik zvykl, co je v tomto pokřiveném světě považováno za normální, že jsem se nad tím ani nepozastavil.
       »Dejme tomu. Ale jestli se chystám jet dál, potřeboval bych vědět, co všechno mi mohou vaši hlavonožci položit přes cestu. Karl říkal, že mi to ochotně řeknete.«
       »Vy se chystáte jet dál?« podíval se na mě udiveně.
       »Proč ne?« pokrčil jsem rameny. »Rozhodl jsem se podívat se do všech měst Nového Německa a zatím jsem navštívil pouze tři - Berlín, Stuttgart a teď Hamburk.«
       »Všechna města nenavštívíte,« ujistil mě důstojník. Pak se ke mně naklonil a dodal: »Lipsko bylo před měsícem dobyto a bestie je úplně vyvraždily. V současné době útočí na Essen a máme s nimi veliké problémy. Také ztráty jsou mnohem vyšší než dříve. Tyhle bestie se zatraceně rychle učí.«
       Zamračil jsem se.
       »Moc jste mě nepotěšil,« podotkl jsem. »Slyšel jsem tady samé optimistické názory - a teď tohle. Myslíte, abych svou cestu raději zkrátil?«
       »Doporučoval bych vám to.«
       »Nemohl bych se alespoň nějak dozvědět, která území jsou bezpečnější než jiná?«
       »Mapy bojišť jsou tajné.«
       »Takže mi to nikdo neřekne, naopak mě tam pošle, jako už jednou,« povzdychl jsem si.
       »Mezi námi, mapy okamžitého stavu bojišť by pro vás byly ještě nebezpečnější než žádné mapy,« uklidňoval mě dobrácky. »Ono se to mění každou hodinu. Kdybyste se spolehl na to, že je někde zcela bezpečno, bylo by pro vás neočekávané setkání s nepřítelem tím nepříjemnější.«
       »Karl něco tvrdil o jisté frontě, kterou Wehrmacht drží a za kterou nepřítele nepustí. Tohle mi připadá, jako kdyby ta fronta byla proražená, nebo děravá.«
       Důstojník se na mě podíval zle, ale pak se jeho obličej opět trochu rozjasnil.
       »Víte, myslím si, že s vámi mohu mluvit na rovinu,« řekl tišším hlasem. »Kdybyste to nemyslel tak upřímně, nepokoušel byste se nás varovat. Koneckonců, pro vojáka může být každá informace o nepříteli důležitá - a vaše zvěst o nástražných figurínách plněných výbušninou může být pro nás velmi dobrá, zejména když čekáme, že nás co nevidět pošlou do protiútoku. Páni od Gestapa si to budou nechávat pro sebe tak dlouho, až na to přijdeme sami, ale za cenu několika desítek zničených tanků a panzer-vozů. S frontou je to podobné jako v Rusku. Je příliš dlouhá, než aby se dala uhlídat. Děravá? To je to pravé slovo. Jako když chcete cedníkem zastavit proud vody.«
       »Aha,« zamračil jsem se. »Jinými slovy, záruku mi nemůže dát nikdo a na nepřítele mohu narazit v podstatě kdekoliv.«
       »Jistou nadějí jsou pevnosti. Osádka má k dispozici pro vlastní obranu velké světlomety a velkorážné kulomety, takže odrazí jakýkoliv útok. Ale ty bestie to už prokoukly, takže na naše pevnosti ani neútočí. Tím víc se věnují kolonám vozů na silnicích - a v poslední době i městům. Samozřejmě, hájit kruh o průměru pár set metrů je snazší, než hájit kruh kolem města o poloměru od třiceti do sta kilometrů.«
       »Takže okružní cesta kolem všech měst může být riskantní skoro jako ruleta?«
       »Jako ruská ruleta - pokud víte, co se tím kdysi na Zemi označovalo.«
       »Vím. Můžete mi aspoň přiblížit, jakými prostředky proti nám útočí? Pochopil jsem, že Stalinova láhev je láhev plná hořlaviny, která ulpí i na pancíři. Jaká další překvapení na nás používají?«
       »Mají malé ruční praky,« řekl důstojník. »Nestřílejí po lidech, strefují se malými kameny do reflektorů aut a tanků, často s udivující přesností. Jednak hůře vidíme, ale spíš to bude proto, že je silnější světlo oslepuje. Jsou to převážně noční tvorové.«
       »Také důležitá informace,« podotkl jsem.
       »To tady zná každý - aha, promiňte, vy ne. Tak to aspoň víte, ale jak říkám, nespoléhejte na to. Stačí aby se trochu zatáhla obloha, nastane bouřka s lijákem, viditelnost klesne na pár metrů - a najednou je jednotka Wehrmachtu napadena se všech stran současně - a třeba v pravé poledne.«
       »Díky,« přikývl jsem.
       »Ale měl bych jednu prosbu,« důstojník opět ztišil hlas. »Nezmiňujte se o tom, že jste se tohle dozvěděl ode mne. To jsou vojenské informace, buď tajné, nebo aspoň důvěrné. Vám to říkám proto, abych vám vyjádřil podporu. Prošel jste tady ohněm a zachránil kamaráda - to dovedeme ocenit. A taky jako revanš za vámi objevené nástražné figuríny.«
       »Lidi si mají pomáhat,« odmítl jsem jakékoliv díky.
       »Samozřejmě. Mimochodem, slyšel jsem, že vaši rodiče ve staré Zemi měli vysvědčení o árijském původu. Je to pravda?«
       »Viděl jsem je. Ale pochybuji, že bych je sem dostal.«
       »To je velice důležité,« rozjasnil se. »Pak máte velkou naději, že to vysvědčení dostanete i tady.«
       »Uvidíme,« zarazil jsem ho. Na toto téma se mi nechtělo hovořit. Bylo vidět, že i Karl o mně podával hlášení nahoru. Jinak by tady nemohli vědět o detailech, které jsem prořekl pouze před ním. A možná, že to považovali za důležité, když to tu věděl každý - nebo přinejmenším důstojníci.
       Rozloučili jsme se vzájemným přáním, ať přečkáme všechno ve zdraví. Tak jsem to řekl a dostal stejnou odpověď.
       V této chvíli jsem samozřejmě nemohl tušit, že ho nikdy v životě neuvidím...
*****