Měl jsem nějakou hotovost, ale nebylo jí tolik, abych si mohl dovolit všechno. Optal jsem se recepčního na denní cenu pokoje a spočítal si svůj pobyt tak, aby mi zbylo ještě dost prostředků na další cestování.
       Auto bylo opraveno, nádrže plné. Hamburk nebyl tak velký jako jeho vzor ve staré Zemi, brzy jsem se v něm vyznal. To bylo pro mě signálem zvednout kotvy.
       Mnohem častěji než dříve jsem sledoval zprávy. Bylo sice obtížné vyloupnout z obvyklých nabubřelých hlášení z Vůdcova hlavního stanu o kolosálních úspěších Wehrmachtu pravý obraz skutečnosti, ale naučil jsem se hledat v nich mezi řádky to, co jsem potřeboval, skoro jako v nedávné historii u nás. Za Hitlera se nemluvilo o ústupech, nanejvýš o zkracování front nebo o přesunech do předem připravených pozic. Tady to ve stejném duchu pokračovalo. Kdykoliv jsem uslyšel o hromadném dekorování hrdinů, znamenalo to, že Wehrmacht dostal pořádně na kalhoty. Stačilo, abych týden pozorně poslouchal v rádiu zprávy - a měl jsem v atlase zanesený tajný situační nákres současných bojišť. Nejhorší byla situace u Mnichova na jihu, hned po něm byl na tom špatně Norimberk obležený na severu. Tato dvě města byla na obou křídlech fronty, proražené při zkáze Lipska a Essenu. Města jako Wilhelmshaven, Karlsruhe, Hannover a Rostock na tom byla relativně nejlépe, protože byla od fronty oddělena nejen řetězy pevností, ale i městy, kdežto na opačné straně se mohla opřít o pobřeží u Fríských ostrovů. Stuttgart, Hamburk, Kolín a Brémy, ale také nejlépe opevněný Berlín, byly teď vlastně frontovými městy.
       Dostal jsem ale včasné varování, že se ani na to nesmím spoléhat. I kdybych zvolil bezpečnější trasu kolem Fríských ostrovů, mohl bych na předvoj či malou skupinku hlavonožců narazit v podstatě kdekoliv.
       Zašel jsem ještě do servisu a nechal jsem si zhotovit na auto malý doplněk. Nádržku na vodu, čerpadlo a ostřikovače. Nejen čelních skel, ale i kabiny, na kterou jsem si nechal namontovat plochou plechovou nádrž s třiceti litry vody. Na udivený dotaz mechaniků jsem odpověděl, že je to zlepšovák proti Stalinovým láhvím.
       »Víte, že to je úžasný nápad?« rozzářil se šéf servisu.
       »Navrhněte to Wehrmachtu,« ponoukal jsem ho.
       »Ale jako vynálezce uvedu vás,« sliboval mi.
       »Když to podáte jako patent pod svým číslem, nebude mi to vadit. Jde mi jen o to, zda to pomůže nebo ne.«
       Nádrž byla hotová během půlhodiny. Požadoval jsem, aby byla připevněna odspodu šrouby s kličkami, které by se daly zevnitř odšroubovat a nádržku odhodit. Zdůvodňoval jsem to tím, že by při proražení přestala střechu chránit, naopak by se na ní mohla udržet hořlavina. Odhodit část hořící střechy může v kritické chvíli významně pomoci.
       »Češi bývali vždycky vynalézaví,« komentoval to jeden z mechaniků. Znělo to docela uznale.
       »Poslyšte, váš kamarád se ještě neuzdravil,« ptali se mě udiveně v recepci, když jsem se odhlašoval z pobytu.
       »Co se dá dělat, pojedu bez něho.«
       »Sám?« O recepčního se pokoušely mdloby.
       »Proč ne?« pokrčil jsem rameny. »Myslíte, že jenom Němci mají odvahu? Třeba se mýlíte.«
       »To je sebevražda!« mínil recepční.
       »Třeba ne,« pokrčil jsem rameny. »Jeden člověk může lépe projít, než celá divize. Už proto, že jedno auto nebude tak nápadné. Tiger umí jezdit velice potichu.«
       »Ale přece jen...« otřásl se recepční. »Kterým směrem se dáte? Vracíte se, nebo jedete dál?«
       »Ještě nevím,« řekl jsem ležérně. »Rozhodnu se až vyjedu z centra Hamburku. Buďto na Düsseldorf, nebo na Kolín.«
       »Rozhodně nejezděte na Kolín,« varoval mě. »Nemuselo by to s vámi dopadnout dobře.«
       Nasedl jsem a nastartoval motor. Tiger si zabrumlal a za obdivných - nebo snad zděšených - pohledů přihlížejících se rozjel směrem k výpadové silnici.
*****