---

Xijtra

---

       Vyrazil jsem samozřejmě dál, směrem na Kolín. Návrat by předpokládal průjezd oblastí tuhých bojů, do kterých jsem se nemínil zaplést. Neměl jsem v úmyslu bojovat za Nové Německo a nechat se pak im memoriam dekorovat rytířským křížem. Moje přesvědčení se nezměnilo a uvnitř jsem byl trvale v opozici, ačkoliv jsem se pečlivě vyvaroval dát to najevo. Má společná lidská příslušnost nemohla přehlušit můj vědomý i podvědomý odpor ke Čtvrté říši. Ostatně jsem měl důvodné obavy, že by po mně neštěkl pes, kdybych z toho mlýna nevyvázl živý.
       Zamířil jsem nejprve podél pobřeží k Novému Kolínu. Tady se nic nedělo, Kolín byl příjemné město, jako všechna města, které jsem zatím navštívil. Přespal jsem jen jednu noc, ráno jsem opět nasedl a pokračoval v cestě. Krásy Kolína jsem si vědomě odpustil a zamířil na Brémy.
       Trasa z Kolína na Brémy byla delší, ale vyjel jsem časně ráno a pozdě večer jsem vystoupil před dalším hotelem na své cestě. Nesl pyšné jméno Vlčí doupě a byl, jak jinak, druhou nejvyšší budovou města. Cesta byla ovšem úmorná. Teploty se přešplhaly přes čtyřicet ve stínu a mohl jsem si gratulovat ke svému zlepšováku s přídavnou vodní nádrží na střeše. Bez ní bych nejspíš cestoval v rozpálené peci, takhle jsem měl dojem, že sedím pouze v sauně.
       »To jste vy?« divil se bez obalu recepční, když jsem si objednával pokoj na jednu noc.
       »Byl jste v našich novinách,« vysvětloval mi s netajeným nádechem obdivu. »Čech zastřelil dva hlavonožce, to je přímo tajná bomba!«
       »Prosím vás,« vybuchl jsem, »co byste dělal vy, kdybyste byl na mém místě? Metr a půl před vámi leží kamarád, na něm klubko chapadel. Vystřelil byste? Určitě ano!«
       »Já bych se, s odpuštěním, nejprve pomočil,« přiznal bez náznaku hrdinství recepční. »Viděl jsem jednou, co ta bestie dovede. Přímo přede mnou jedna zakousla dva kamarády a ještě dokázala utéci. Stříleli jsme po ní všichni. Podařilo se nám jedině rozstřílet naše napadené kamarády, ale těm by stejně nebylo pomoci. Jak se vám to vůbec podařilo?«
       »Možná mám štěstí,« pokrčil jsem rameny. »Ale nezlobte se, celý den jsem řídil a potřebuji se vyspat.«
       Ochota recepčního pokračovala, ačkoliv viděl, že se mnou moc řečí nenadělá. Přivolal mi pokojského a ten mě dovedl na pokoj. Osprchoval jsem se - to byla naprostá nutnost, jinak bych se v tom horku zalkl. Pak jsem zapnul rádio. Poprvé mě napadlo, že je to divné rádio. Uvědomil jsem si, kdyby v něm byly elektronky, musely by se chvíli nažhavovat a rádio by po tu dobu bylo potichu. Tohle naskočilo hned, jakoby uvnitř byly tranzistory. Ale na ty se u nás přišlo až po válce. Aby nakonec... jestli znají tranzistory, mohli by znát počítače. A já jim tady vykládám o střelách, které se samy navádějí na cíl, abych je odradil - ne abych jim dal dobrý tip na další výzkum. Neměl bych si začít dávat pozor na to, co říkám?
       Ale co, mávl jsem nad tím rukou. Musím trochu omezit své encyklopedické znalosti a soustředím se na tvrzení, že jsem především odborník na procesory. Aby je tu měli, tomu bych se divil, už podle nelíčeného údivu každého, komu se dostaly do rukou moje kalkulačkové hodinky.
*****
       Druhého dne jsem vstal později. Zapomněl jsem recepčního požádat o vzbuzení. Moje chyba. Navíc mě čekala dlouhá cesta do vzdáleného Frankfurtu, odděleného nepříliš vysokým, ale přece jen pohořím. Podle mapy se tam silnice vinula točitými serpentinami a ačkoliv zprávy z té oblasti nebyly dramatické jako z Essenu, kde podle náznaků ve zprávách právě probíhaly zuřivé boje, přece jen se dalo čekat, že i tam bude nějaká léčka. Na cestě do Frankfurtu měly být tři pevnosti, Divoká svině, Šedá tlama a Krvavá skála. Poněkud pochmurná jména pro motoresty, ovšem důležité bylo, abych se mohl spolehnout na jejich ochranu. Nedojedu-li až do Frankfurtu, mohu se na noc ukrýt v jejich pevných betonových zdech.
       Číšník u snídaně a potom i recepční se mě od další cesty snažili odradit.
       »Brémy jsou dnes frontové město a Norimberk je obležený hlavonožci,« varovali mě.
       »Jedu do Frankfurtu,« ujišťoval jsem je. »Je přece na poloostrově, takže má výhodnou polohu.«
       »Ano, pokud tam dojedete,« chmuřil se recepční. »Tam se dá vydržet dlouho, Frankfurt i Norimberk jsou dobře chráněná města, ale mohlo by se stát, že se odtud nedostanete.«
       Já jsem však na jejich dobré rady nedal.
       Vyrazil jsem do poledního horka. Večer mě napadlo dát si na střechu ručník, namočený ve vodě. Účinkovalo to, alespoň první hodinu - teplota v kabině klesla na celkem snesitelnou úroveň. Pak ručník vyschl a teplota opět začala stoupat. Čas mi byl vzácnější než pohodlí - zastavil jsem jen na okamžik, abych strhl ručník a hodil jej do kabiny.
       Silnice se za chvíli změnila v serpentinu. Tiger seděl na silnici výtečně, ale jakmile rychlost přesáhla čtyřicet kilometrů v hodině, pneumatiky žalostně kvílely. Mohl jsem si vybrat rychlost nebo nenápadnost. Zvolil jsem si rychlost a řezal jsem zatáčky šedesátkou, na krátkých přímých úsecích přidával do osmdesáti.
       První pevnost, Divoká svině, se přede mnou zjevila kolem čtvrté hodiny odpolední. Zpozorovali mě a otevřeli na chvíli vrata. Zajel jsem dovnitř a v restauraci si objednal eintopf a láhev místní minerálky na osvěžení. Pevnost Divoká svině ležela na minerálních pramenech, které se nedávno vozily do celého Německa. Dnes byly prameny jen pro zdejší potřebu.
       »Chcete jet rovnou dál?« divil se barman.
       »Kousek odtud je snad pevnost Šedá tlama,« odtušil jsem. »I kdybych se nedostal až do Frankfurtu, mám kde přespat.«
       »Zatelefonuji tam, aby vás čekali,« nabízel mi barman.
       Souhlasil jsem a hltavě pojídal horkou hustou polévku.
       »Poslyšte,« vrátil se za chvilku barman. »Nechcete tady přece jen zůstat na noc? Nemohu se tam dovolat. Dovolám se bez problému do Brém i dál do Hamburku, ale do Šedé tlamy ne a dál už také ne. Nejspíš bude přerušené telefonní vedení.«
       »Jedu dál,« řekl jsem lakonicky. »Možná zavolám, abyste neměli starosti.«
       Zaplatil jsem a nasedl do Tigra. Otevřeli mi bránu na opačné straně a já jsem vyjel na další klikatou silnici.
       Slunce stále pražilo, ale tentokrát jsem zpomalil. Cosi nebylo v pořádku a převážila opatrnost. Tiger se v zatáčkách ploužil, na rovinkách jsem nezvyšoval rychlost. Čtyřicítkou jsem i tak musel dojet do pevnosti za pár minut, byla sotva hodinu vzdálená.
       Konečně jsem spatřil typickou kupoli. Pevnost Šedá tlama byla umístěná na volném prostranství, takže byla dobře vidět z velké dálky. Zarazilo mě ale, že její vrata byla otevřená. Že by se sem barman přece dovolal a už tu na mě čekali?
       Náhle jsem sundal nohu s plynu.
       Obrovská vrata nebyla otevřena. Byla vyvrácena.
       Tak proto se sem nikdo nemohl dovolat!
       Jediným pohledem jsem zjistil, že také na opačné straně jsou vrata vyvrácená. Napadlo mě, že mám na vybranou. Buďto se otočit - což bych nejspíš stihl. Nebo zničenou pevností projet na plný plyn a pokračovat v cestě. Třetí možností by bylo zastavit, ale to už by mohla být čirá sebevražda.
       Přidal jsem plyn.
       Mercedes Tiger zařval a skočil vpřed. Proletěl zničenou bránou a obloukem objížděl kupolovitou stanici. Zpozoroval jsem v otevřených pancéřových dveřích pevnosti pět až šest překvapených hlavonožců, ale nezdržoval jsem se počítáním. Tiger proletěl další bránou a zmizel v serpentině za strmou skálou. Silnice tu byla delší kus přímá a ručička tachometru se na ní stačila vyšplhat až na sto čtyřicet.
       To tedy byla klika!
       Hlavonožci měli na denním světle barvu zemitě hnědou jen s nepravidelnými tmavozelenými skvrnami, na vnitřní straně chapadel byli světlejší skoro do okrova, jemné přísavky na chapadlech měli krémově nažloutlé. To bylo všechno, co mi za ten okamžik utkvělo v paměti.
       Vzápětí jsem poznal, že to nebude tak jednoduché. Další zatáčka mě nepříjemně překvapila. Vjel jsem do ní po krátkém brzdění, ale i tak jsem musel mít nejméně osmdesátku. Tiger se naklonil a nejspíš jel jen po třech levých kolech, ale zatáčku jsem projel a opět dosedl na všech šest.
       Mimozemským hlavonožcům jsem unikl, abych se teď málem rozbil o tyhle pitomé žluté skály?
       Tiger přičinlivě šplhal do kopce, potom klesal dolů. Nad vrcholem dalšího stoupání jsem si všiml, že přede mnou visí podivný černý mrak. Menší deštík bych uvítal, ale kdyby to měl být opět nějaký německý liják, nebyl by vůbec příjemný.
       Přišly další zatáčky, ale jakmile jsem vyjel zpoza nízké skály, zjistil jsem, že ten mrak vůbec nevypadá přirozeně.
       Šlo o oblak dýmu, stoupající z další pevnosti. Jmenovala se Krvavá skála a - hořela plným plamenem.
       Také teď jsem si na dálku všiml obou bran. Vyvrácená ale byla jen ta na mé straně. Protilehlá brána byla zavřená.
       Situace byla kritická.
       Obrátit Tigra a pokusit se o návrat? Pochybuji, že by se mi podruhé podařilo projet pevností Šedá tlama. Tam by mě už čekali a navíc by měli dost času se připravit. Druhá možnost byla ještě drzejší. Projet okolo vnitřní kupole pevnosti až k další bráně, otevřít si ji a odjet. Bylo to bláznivé, ale jen tak bych se dostal na silnici k Frankfurtu, která jediná mohla vést k záchraně.
       Na tohle všechno jsem měl pouze několik okamžiků. Další možnost, která mě napadla, byla vyloženě úniková. Kdyby se až uvnitř ukázalo, že vrata neotevřu, mohl bych vnitřní část pevnosti prostě obkroužit a opustit ji stejnými vraty. Potom bych ovšem musel realizovat původní záměr - projet pevností Šedá tlama. Na nic víc jsem nepřišel.
       Tiger vjel rozbitou branou a smýkl se doleva. Musel jsem jet po směru hodinových ručiček, abych zastavil levým bokem proti druhé bráně. Jinak bych musel nejprv obíhat auto a pak se stejnou cestou vracet, což by nahrávalo hlavonožcům.
       Přetočit volant na opačnou zatáčku, vyrovnat smyk, klid, tohle zvládnu, brzdy. Obrovská vrata se tyčila přímo vedle mě. Otevřít dveře - a ven!
       Vyskočil jsem. Věděl jsem, že vrata bývají obsluhována elektrickým vrátkem nebo kladkostrojem z nedaleké strážnice. Rozrazil jsem prudce dveře - a strnul jsem.
       Strážnice byla plná hlavonožců.
       Ale nebyly to bestie, které mě mohly ohrozit. Taková tu byla jedna, naštěstí se nacházela na druhé straně místnosti. Ostatní - bylo jich něco kolem třiceti - byly menší bytosti, mláďata, mnohem světlejší barvy než dospělí. Padl jsem tady nejspíš na mateřskou školku, nebo na něco podobného.
       Když jsem mezi ně vtrhl, nastalo ihned nepředstavitelné pištění. Všechna se hnala co nejdál ode mne, takže zasypala tu jedinou, která by mě jistě mohla ohrozit. Jen dvě z nich, asi v zoufalství, skočila přímo na mne. Podařilo se mi jenom vztáhnout proti nim ruce a obě okrově žlutá mláďata zachytit ještě ve vzduchu.
       Najednou se ostatní rozprchly do stran a já jsem nehnutě stál proti jediné obludě, jenže bezbranný - jako štěně proti grizzlymu. V každé ruce jsem držel mládě, takže jsem nemohl sáhnout pro parabellu a vystřelit. Musel bych nejprve aspoň jedno z mláďat odhodit - jenže bych mu mohl ublížit. A to se mi zdálo neférové.
       Strnul jsem jako mrtvý brouk, ale ani hlavonožec proti mě na opačné straně strážnice se nehýbal. Chvíli jsme se navzájem měřili pohledy. Veliké žluté oči každou vteřinu mrkly, já jsem to vydržel déle.
       Pak jsem pomalu položil jedno mládě na podlahu strážnice a připravil jsem se tasit parabellu. Netušil jsem ještě, že by mi tentokrát nebyla vůbec platná. Můj protivník se rovněž nehýbal. Mládě, jakmile se ocitlo na zemi, dalo se kalupem na úprk pryč ode mne, ale hlavonožec se stále nehýbal. Možná nechtěl ublížit druhému mláděti, které jsem držel, uvědomil jsem si. Okamžitě mě napadlo, že bych si s mládětem v náručí mohl vynutit volný odchod, ale ihned jsem to zavrhl. Vždyť je to přece mládě.
       »Běž taky a příště mě nestraš,« řekl jsem druhému česky a také jsem je položil na podlahu.
       »Proč nezabíjíš?« ozvalo se přede mnou.
       »Mláďata se zabíjet nemají,« odtušil jsem.
       Teprve potom mi došlo, že promluvil hlavonožec, stojící přímo přede mnou. Promluvil německy. Znamenalo to, že tyhle bytosti dokonce ovládají jazyk svých nepřátel. Bylo podivné poslouchat lidskou řeč nepozemské bytosti, ale rozuměl jsem jí naprosto perfektně.
       »Nechci vás vůbec zabíjet,« dodal jsem okamžitě.
       »Proč nechceš?«
       »Protože jste myslící.«
       »Všichni nás zabíjíte,« namítl hlavonožec.
       »Já jsem výjimka,« opáčil jsem. »Patřím k jinému národu. My zabíjíme myslící jedině v sebeobraně.«
       »Když na tebe zaútočím, zabiješ mě?«
       »Bránit se budu - ale raději bych se domluvil po dobrém, bez zabíjení,« opáčil jsem.
       »Proč?«
       »Náš národ je jiný. My se raději dohodneme.«
       »Ale máš zbraň.«
       »Vy přece náš druh také zabíjíte,« vyčetl jsem mu. »Že se chci domluvit, to ještě neznamená, že se nechám zabít bez odporu. Opakuji, nemám zájem bojovat, ale jednat.«
       Místo odpovědi vydal hlavonožec slabý skřek. Polekalo mě to a ohlédl jsem se. Za mnou ztuhl jakoby těsně před skokem jiný a další čtyři stáli za ním. Byl jsem dokonale obklíčen. Uvědomoval jsem si, že v této chvíli pro mě neexistuje cesta zpátky. Buď je přesvědčím, že vyjednávání je pro obě strany výhodnější - nebo mě zabijí. Neměl jsem v úmyslu zabíjet je. Byla to ale hra vabank a pořádně se mi roztřásla kolena.
       Netušil jsem, že příslovečný Rubikon jsem překročil již dávno předtím? Asi tušil, ale neměl jsem na takové úvahy čas a musel jsem se plně soustředit na jednání.
       »Snad už jste také pochopili, že mám v úmyslu domlouvat se a ne zabíjet,« obrátil jsem se k těm kteří stáli za mnou.
       »Proč se chceš vlastně domlouvat?« pokračoval hlavonožec přede mnou, ten prve obklopený mláďaty.
       »Zabíjení se mi nelíbí. Raději se domlouvám v dobrém.«
       »My také,« zazněla odpověď. Promluvil jeden z hlavonožců za mnou, ve dveřích. »Ale zabíjet jste začali vy.«
       »Jistě,« souhlasil jsem a obrátil se k němu. »Souvisí to s tím, kdo z našeho světa se sem dostal jako první.«
       »Jak tomu máme rozumět?« přišla otázka opět od prvního. Nutili mě neustále se otáčet, podle toho, komu z nich jsem měl odpovídat, ale to by bylo poslední, co mi vadilo. Horší bylo, že jsem měl neustále některé v zádech a netušil jsem, co udělají. Mohli po mně skočit, mohli mě praštit. Nebylo to příjemné pomyšlení.
       »Na naší staré Zemi existovala nepříliš dávno skupinka zločinců,« začal jsem ochotně vysvětlovat. »Jejich posledním zločinem bylo, že vyvolala zabíjení, nazývané válka, aby tak pro sebe získala větší výhody, než mají ostatní lidé. Válka byla největším zabíjením v dějinách Země a skončila porážkou těch, kdo ji vyvolali. Nevzdali se, jenom uprchli do vašeho světa, kde pokračují v zabíjení. To je jistě špatné, ale oni se také připravují na návrat do našeho světa, kde se rovněž chystají zabíjet.«
       »To už jsme pochopili. Ale jaké je tvoje místo v téhle historii?«
       »Donutili mě vstoupit do vašeho světa a teď se mě snaží využít proti mému národu.«
       »Jak se zdá, získal jsi tu neočekávané výhody. Nedrží tě násilím a máš možnost cestovat ve vlastním vozidle.«
       »Ano,« přikývl jsem. »Mám pro ně velkou cenu, neboť jsem odborníkem ve zcela novém vědeckém oboru, který u nás vznikl až po jejich útěku. Žádné výhody ale nevyváží skutečnost, že jsem tu nedobrovolně. Nedávají mi možnost návratu a snaží se mě přesvědčit, že bude pro mne lépe, když jim budu pomáhat. I proti vlastním lidem.«
       »A jak ses rozhodl?« vyštěkl na mě jeden zezadu.
       »V žádném případě jim pomáhat nebudu,« ujistil jsem ho. »Ale všechno se zkomplikovalo, jakmile jsem pochopil, že zde existují další myslící bytosti - vy.«
       »Ty jsi to nevěděl?«
       »Zpočátku - ne. Zpočátku jsem si myslel, že tato skupina zde prostě nalezla útočiště, kde se připravuje na návrat.«
       »A kdy jsi zjistil, že tu jsme my?«
       »V podstatě ve chvíli, kdy jsem musel dva z vás zabít.«
       »Ty jsi nás vraždil?« zaskřípěl za mnou nepříjemný hlas. No, nebylo to ode mě chytré. Ale nakonec by se to dozvěděli tak jako tak, raději jsem vsadil na upřímnost.
       »Jak říkám, raději se domlouvám v dobrém. Ale bráním se, když mě chce něco zabít. Vaši krajané mě zabít chtěli, proto jsem se bránil.«
       »A proč se nebráníš teď?«
       Zaznělo to skoro výsměšně.
       »Změnily se dvě podstatné věci,« odtušil jsem. »Předně jsem se dozvěděl, že bytosti, které mě předtím napadly, jsou inteligentní. Předtím jsem byl záměrně informován, že proti nám jsou nemyslící zvířata, která nás loví jako potravu a se kterými se jednat nedá. Dohoda je možná teprve s myslícími. Nejdůležitější změnou tedy bylo, že jsem pochopil, že nejste zvířata, ale myslící tvorové.«
       »A ta druhá věc?«
       »Pochopil jsem, že v tomto světě pokračuje válka, která u nás už dávno skončila. Pochopil jsem, že poražení zločinci tady dál vraždí, tentokrát ne moje krajany, ale vás. Dospěl jsem k názoru, že bych vám měl pomoci.«
       »I proti vlastním?«
       »Ani jim bych nechtěl ublížit, pochopitelně. Ale chápu, že nejsou v právu. Tohle je váš svět, ne jejich.«
       »Jste pro, aby se vaši krajané vrátili domů?« Promluvil opět hlavonožec od mláďat.
       »Částečně,« přikývl jsem. »Je to ale složitější. Nesmějí se vrátit jako dobyvatelé, jak to zamýšlejí. Krom toho se tu velice rozmnožili. V našem světě pro ně bude obtížné najít pro ně místo.«
       »Uznáváš ale, že jsou tady nežádoucí,« pokračoval.
       »Ano, uznávám,« přikývl jsem.
       »Jejich viny v našem světě dosáhly hvězd. Chystáme se je vybít. Souhlasíš s tím?«
       »Ne.«
       Jednoduché odpovědi - ale vyvolaly zmatek.
       »Pak musíš jít proti nám a pomáhat jim zabíjet.«
       »Ne. Správné řešení musí být bez tolika krve. Nechci jít proti vlastním - nebo aspoň ne proti všem. Ale mohl bych být užitečný i vám.«
       »Zrádce vlastních je ještě horší než nepřítel!«
       Zase to přišlo ode dveří. Není to dobré, uvědomoval jsem si. Oni mají své představy o zradě - a jsou zřejmě zaujatí.
       »Záleží na tom, koho tady považujete za zrádce a koho za nepřítele,« vybuchl jsem. »A také záleží na tom, kdo má být zrazen. Já bych mohl naopak považovat za zrádce vás.«
       »My nikdy nezrazujeme,« zaskřípal hlas za mnou.
       »Slušné bytosti by měly držet společně proti zločincům, ať už jsou jakéhokoliv původu. Já se za zločince nepovažuji - a vás také ne. Tedy - zatím ne.«
       »Zajímavé,« odtušil opět hlavonožec, obklopený mláďaty. »Očividně se nás snažíš přesvědčit, že hranice mezi slušnými bytostmi, jak říkáš, a zločinci, vede úplně jinudy, než jak to vypadá dosud, nemýlím se?«
       Hlavonožec od mláďat mě, jak se zdálo, začínal chápat.
       »Ano,« přikývl jsem. »Už jsme se naučili, že příslušnost k jedné skupině nemusí být jediným důvodem pro způsob našeho chování. Já například nesouhlasím ani s válkou, kterou tihle lidé chystají proti nám, ani s válkou proti vám.«
       »Tak proč nesouhlasíš s jejich vybitím?«
       »V našem světě zůstala z tohoto národa větší část. Beze svých vůdců, kteří utekli sem, všichni pochopili, že jejich snažení nebylo správné. Domnívám se, že není nutné vyvraždit všechny. Postačí - podobně jako ve starém světě - zbavit je zlých vůdců. Zbývající nebudou nebezpeční ani nám, ani vám.«
       »Vezmete si je zpět? Před chvilkou jsi nám tvrdil, že to nebude jednoduché.«
       »Náš svět je dost plný,« přikývl jsem. »Ale tady zůstat nemohou, to je také jasné. Bude nutné vymyslet, kam je dáme. A vymyslet to musíme, to je nutnost. Potíž je kromě jiného v tom, že o téhle kolonii v našem světě nikdo neví.«
       »Jak to?«
       »Kdybychom o nich věděli, už by byli zpátky,« řekl jsem. »Jenomže z našeho světa o těchto lidech nikdo neví. To oni objevili způsob přechodu k vám. My to ještě neumíme.«
       »Oni ten způsob objevili?« ubezpečoval se ten ode dveří. Jeho hlas zněl skoro posměšně.
       »Zdá se, že ano,« přikývl jsem. »U nás se aspoň neví, že tu jsou. My vlastně ani o existenci vašeho světa nevíme.«
       »Aha,« souhlasil hlavonožec od mláďat. »Takže ty se nám chceš - vzdát?«
       »Nechci s vámi bojovat, chci se dohodnout. Vzdát se, to má přece jen odlišný význam.«
       »Ale - jsi ochoten odjet s námi, kam ti určíme?«
       »Pokud to bude potřebné k jednání - ano.«
       »Dobrá,« souhlasil hlavonožec od mláďat. Pak cosi divně zaskřehotal - a ti u dveří okamžitě odstoupili.
       »Pomůžeš i sobě a svým,« ujišťovala mě bytost, která mě, jak se zdálo, pochopila první. Pokud se mi to jen nezdálo. Ale zabít mě přece mohli už teď.
       »Pojedeme tvým strojem, souhlasíš?«
       »Jistě. Chci přece jednat a musím pro to něco udělat.«
       »Vezmeš i naše mláďata?«
       »Pokud se vejdou dovnitř, proč ne?«
       Hlavonožec vydal několik skřeků. Potom mě vypoklonkoval před strážnici. Zatímco další otevírali zručně vrata, nasedl jsem do Tigra. Vedle mě se do kabiny nasoukala větší bytost, než konstruktéři předpokládali, zatímco na zadní sedadla se rychlostí povodně nahrnula mláďata. Kabina se ihned naplnila nepříjemným zápachem sirovodíku, ale uvědomoval jsem si, že to je nepatrná cena ve srovnáním s tím, co by se mohlo stát. Spustil jsem na své straně nejen pancíř, ale i sklo, aby se v kabině vytvořil za jízdy průvan.
*****