Hamburk jsme objeli velkým obloukem.
       Cesta lesem byla sice možná, ale ne tak snadná jako po silnicích. Projevilo se to zejména na spotřebě benzínu. Brzy jsme spotřebovali palivo hlavní nádrže a já jsem starostlivě pozoroval, jak ubývá i v zásobní.
       Dvakrát jsme narazili na Kopffüsslery.
       V prvním případě jsem ho zpozoroval včas. Hlavonožec se vynořil z křoví a očividně se snažil zkřížit nám cestu. Měl v chapadlech předmět velký jako meloun. Ještě daleko od něho jsem prudce zabrzdil. Kurt se chytil držadla a úplně zbělel v obličeji. Na rozdíl ode mne neměl zbraň a nezbývalo mu než se naprosto spolehnout na mě.
       »Jedu dobře do hnízda Xijtra?« zavolal jsem okénkem.
       Překvapením div neupustil Stalinovu láhev, kterou se na nás chystal hodit. Byl to plod rostliny, která se ještě před pěti lety na této planetě nevyskytovala. Vypěstovali ji, aby obsahovala mazlavou hořlavinu, která se po porušení obalu na vzduchu sama vznítila. Však také byla účinnější než napalm a obrněné stroje jí málokdy odolaly.
       »Ty jsi ten Čech?« zakřičel.
       »Ano. Jedu dobře na Xijtru?«
       »V podstatě ano,« odvětil. »Pozor, u Bieregtu spadl bílý oheň a očekává se další, je to tam dost nebezpečné.«
       »Díky,« odpověděl jsem mu. Potom jsem opět rozjel Tygra. hlavonožec nám uhnul s cesty a zmizel v lese.
       »Ty s nimi - hovoříš? A jak to, že nás nechali?«
       »Mezi námi platí příměří,« odtušil jsem. »Nejsem Němec, tato válka se mě netýká.«
       »Ale jsi člověk?!«
       »Dohodli jsme se, že slušné lidi budou respektovat. Proč ne? Oni nejsou tak zlí, jak se o nich tvrdí.«
       »Neslyšel jsi, že úplně vyvraždili města Lipsko a Essen? Včetně žen a malých dětí?«
       »Slyšel. Neslyšel jsi, že Němci úplně vyvraždili hnízda Asaššis a Mojoučš? Včetně malých mláďat?«
       »O tom jsem neslyšel.«
       »Vidíš, já ano. Válka mezi hlavonožci a lidmi je krutá, ale na obou stranách. Nejhorší na ní je, že ji začali lidé.«
       »My jsme se to ve škole učili jinak,« nasupil se.
       »Učili jste se lži,« odtušil jsem. »Poslyš, já jsem tady v Novém Německu méně než rok a už vím mnohem více než vy, co tu žijete celý život.«
       Kurt mlčel.
       Tiger vyšplhal na vrchol horského sedla a začal pomalu sjíždět do údolí.
       Náhle jsem opět dupl na brzdy. Dole pod svahem se vinula betonová silnice a na ní stála kolona Wehrmachtu s dvaceti obrněnými vozidly a tanky. Znaky německých válečných křížů identifikovaly její příslušnost, i když byly zbytečné - tady ani nemohlo jít o jiný druh vozidel.
       Zastavil jsem. V prvním okamžiku mě nenapadlo nic jiného než otočit a vrátit se do lesa, ale když jsem se tam podíval pozorněji, spatřil jsem, že lidé tam dole se nepohybují, ale všichni nehybně leží kolem vozidel. Německá kolona byla na tomto místě nejspíš přepadena.
       »Půjdeme se tam podívat,« navrhl jsem Kurtovi.
       »Co když nás tam někdo překvapí?«
       »Kdyby to byli hlavonožci, domlouvat se s nimi budu já. Kdyby byli z Wehrmachtu, začneš ty. Budeš jim tvrdit, že jsi můj doprovod.«
       »A když nám neuvěří?«
       »Hlavonožci drží slovo, těch se neboj,« usmál jsem se. »Kamarády z Wehrmachtu bychom museli požádat, aby dali ruce nahoru.«
       »A co když jich bude víc?«
       »Víš co? Vezmi si mou pistoli,« odpínal jsem si opasek. »Jak víš, já pistoli vlastně nepotřebuji.«
       »Pořád máš nabito dum-dum?«
       »Mám,« kývl jsem. »Ale můžeš si vyměnit náboje.«
       »Raději nebudu střílet vůbec,« odmítl Kurt.
       Vystoupili jsme a opatrně seběhli se svahu. Došli jsme k prvním mrtvým. Leželi tu dva muži přes jeden těžký kulomet na podstavci. Zřejmě se zuřivě bránili, půda kolem nich byla poseta prázdnými nábojnicemi. Pohlédl jsem směrem, kterým kulomet dosud mířil, ale nic jsem nespatřil, kromě několika čerstvých trychtýřů po granátech. Také tanky zřejmě střílely o sto šest. Kopffüsslerové nepoužívali techniku, nemohla tam žádná zůstat. Raněné a padlé pečlivě odnášeli, protože část se jich po nějaké době opět uzdravila. Vypadalo to, jakoby ztráty byly jenom na německé straně. Muži nevypadali jako zranění, jenom jejich zčernalé obličeje svědčily o tom, že jsou mrtví.
       Jak asi probíhala bitva?
       Podle soustředěné palby i podle polohy mrtvol byli Němci obrácení jedním směrem. Snad se tam objevili Kopffüsslerové a přilákali na sebe jejich pozornost. Jenomže během bitvy se z opačného směru ze zatáčky silnice vynořilo další komando hlavonožců, využilo momentu překvapení a modravými blesky skosilo Němce zezadu, dříve než se otočili.
       Tak se mi to zdálo nejpravděpodobnější.
       Napadlo mě, že v nádržích vozidel by mohly být zásoby benzínu, který nám citelně chyběl. Došel jsem k nejbližšímu tanku, ale jeho přídavné nádrže byly odhozené. Až vzadu, na obyčejných autech, bylo několik netknutých kanystrů.
       Popadli jsme každý dva, odepnuli je od držáků a vynesli nahoru na svah ke stojícímu Tigru. Nechal jsem Kurta doplnit nádrže a sám jsem seběhl pro další. Palivo teď pro nás bylo kritickým materiálem a stálo za to uložit tři plné kanystry i do kabiny.
       Rozhodl jsem se sjet na silnici a pokračovat po ní. Auto mělo v terénu trojnásobnou spotřebu paliva a i když jsme si právě na dlouhou dobu pomohli, nemohli bychom nikde normálně dotankovat. Jakmile nám dojde palivo, změní se Tiger v mrtvý kus železa. Do Xijtry jsme to měli nedaleko a měli bychom to zvládnout, ale nikdo nám nemohl zaručit, že Xijtra bude naše poslední štace.
*****