---

Výlet do Sodomy

---

       Jak jsem očekával, všechny další pevnosti už byly mrtvé. Kopffüsslerové tu nebyli - přesunuli se asi blíž k Hamburku. Pevnostmi jsme proto projeli bez problémů. Jen Kurt vyděšeně zíral na mrtvoly německých vojáků. Bylo jich zde jako naseto nejen uvnitř pevnosti, ale i po nádvoří. Když jsem projížděl těmito místy minule, tolik jich tu nebylo. Odhadoval jsem, že pevnosti byly opět dobývány Wehrmachtem, ale neúspěšně. Museli jsme se s Tigrem ležícím tělům opatrně vyhýbat. Kurt přitom vypadal velice sklíčeně.
       »Myslíš, že takhle dopadli moji kamarádi?« zeptal se mě, když jsem se ho pohledem snažil povzbudit.
       »Nejspíš,« přikývl jsem. »Jsem si tím skoro jistý.«
       Jeli jsme opět po prázdné silnici, vinoucí se klikatě po svazích členitého pobřeží.
       »To je strašné,« povzdychl si.
       »Buď rád, že jsi tomu unikl,« ujistil jsem ho.
       »Já vím - ale strašné je, co bude s Německem.«
       »Budeme se snažit, aby to dopadlo co nejlépe,« povzbudil jsem ho. »Já jsem pořád ještě optimista.«
       »A když prohrajeme?«
       »Zabíjením se nic nevyřeší,« zavrtěl jsem hlavou. »My to musíme vyjednat tak, aby se zabíjelo co nejméně.«
       »Ale - teď právě...«
       »Ano, teď se ještě zabíjí,« zamračil jsem se. »Jenomže zabíjení začali Němci.«
       »Ve škole jsme se učili, že nás napadli hlavonožci a my se jenom bráníme.«
       »Učili vás samé lži,« řekl jsem. »Hlavonožci vaše rodiče přijali na útěku před odplatou. Ponechám stranou, že na Zemi Hitler vyvolal a prohrál nejhorší válku v dějinách, to bude záležitostí Země. Tady je přijali vstřícně, vyhradili jim oblast Nového Berlína, kde mohli žít dokonce mnohem lépe než ti, kdo zůstali na Zemi. Vaši rodiče tuto dohodu porušili. Začali se rozpínat, ubírat zemi hlavonožcům a stavět další města. Ničili jejich hnízda a pobili statisíce mláďat. Teď, když se to otočilo, budete fňukat? Poslyš, já vážně považuji věc Kopffüsslerů za spravedlivou a chtěl bych jenom zmírnit trest, který si Němci za svou věrolomnost zasloužili. Kromě toho vím, že jste Hitlerovi a jeho rádcům naletěli. Ti za to mohou především, vy jste byli oklamáni.«
       »Vůdce... ten o tom určitě neví!«
       »Vašeho Vůdce na Zemi čeká šibenice za zločiny, kterých se dopustil tam,« řekl jsem. »Právě Vůdce je jeden z těch, kdo se nemohou vrátit. Jméno Adolf Hitler se mezitím na Zemi stalo symbolem zla - stejně jako jméno Stalin.«
       »Stalin - je také zlý? Potom nám ale nelhali!«
       »Vaše školy jsou podivuhodnou směsicí lží a pravdy. Vaše vědomosti o Zemi jsou z větší části falešné. Ale Stalin byl skutečně zločinec. Zavinil záhubu miliónů lidí, nejen Němců, ale především vlastních. Jeho tábory smrti nepřežily milióny vězňů - většinou nevinných.«
       »Ano, tak jsme se to učili,« rozjasnil obličej.
       »O Stalinovi jste se to učili správně. Zamlčeli vám, že Německo mělo vlastní tábory smrti, stejně kruté a nelidské. Říkalo se jim továrny na smrt a zahynuly v nich také milióny lidí. Celý svět Německo za to odsoudil. Hitler a Stalin jsou dva největší zločinci lidstva.«
       »To nemůže být pravda,« vrtěl hlavou Kurt.
       »Bohužel,« přikývl jsem. »Byl jsem v některých po válce, viděl jsem je na vlastní oči. Uvažuj dál. Sami se považujete za nadčlověka. V jeho jménu Němci na svém území nesmyslně vyvraždili šest miliónů Židů.«
       »Méněcennost Židů ale byla nezvratně vědecky dokázána,« oponoval mi pořád.
       »Ano, a také nadřazenost Němců nad všemi ostatními. Byly to naprosto falešné důkazy, tím horší, že se tvářily vědecky a nikdo z lidí je nemohl vyvrátit. Ale i kdyby to byla čistá pravda, neopravňuje to vyvraždění těch lidí. Dnes jsou si na staré Zemi všichni rovni, bez ohledu na rasu a barvu kůže.«
       »I černoši a Číňané?«
       »Všichni. Mezi černochy a Číňany jsou dnes přední vědci světa. To se s teorií o jejich méněcennosti nějak neshoduje, nemyslíš?«
       »Ale čemu potom máme věřit?«
       »Určitě ne německé propagandě,« odtušil jsem. »Budete se muset pořádně seznámit s tím, co se na Zemi mezitím stalo. Bohužel, především výchova německých dětí byla tady strašným způsobem znetvořená. Budete muset zahodit všechny vědomosti, které se týkají lidí a lidské společnosti, dějinami počínaje a právem konče. Zůstanou vám jen vědomosti, které propaganda narušit nemohla. Například matematika - ale i v té jste dnes pozadu a budete mít co dohánět.«
       »To bude těžké,« povzdychl si. »Všichni jsme naučení jen tomu, co se říká ve škole - a jestli to jsou lži, pak nemáme možnost dozvědět se nic jiného.«
       »Nemyslím si to. Na Zemi pomoc určitě dostanete.«
       Tiger sjel se silnice a začal šplhat po svahu vzhůru. Za chvíli už jsme jeli lesem mezi stromy a brzy jsme dorazili na okraj vybombardovaného území.
       »Tady zanecháme auto a dál půjdeme pěšky,« oznámil jsem Kurtovi.
       »Pěšky?« vytřeštil oči.
       »Ovšem. Dál auto neprojede.«
       »Co když nás tam...«
       »Němce tam nepotkáme a s hlavonožci se domluvíme.«
       Kurt už tedy neprotestoval a vystoupil. Pro jistotu jsem ho požádal o pistoli. Nechtěl jsem, aby ji neuváženě použil. Byl teď úplně bezbranný a musel se mě držet jako klíště, jak jsem mu ostatně vřele doporučil.
       »Půjdu jako první, ty jdi krok za mnou.«
       »A když se něco stane?«
       »Padneš na zem. Kdyby mě někdo zabil, vezmi si pistoli, ale pochybuji, že by ti byla něco platná.«
       Kličkovali jsme spolu po okrajích velkých kráterů bomb, kam občas padaly drobné kamínky, uvolněné našimi nohami. Na hladině byla vrstva drobných zelených lístků, kamínky mezi ně žbluňkaly a zanechávaly za sebou skvrnky čisté vody.
       Náhle se přede mnou rozvlnila hladina jednoho takového kráterového jezírka a vynořila se hlava hlavonožce.
       »Dobrý den,« pozdravil jsem ho, dříve než stačil proti nám vyslat blesky. Ale možná, že je ani vysílat nechtěl.
       Kurt ztuhl a ani se nehnul. Hlavonožci mohli dýchat pod vodou i na vzduchu a bylo mi jasné, jak muselo být pro mnoho Němců takové překvapení osudné. Naštěstí my jsme přicházeli v míru a nemuseli jsme se bát.
       »Ty už jsi tady?« oslovil mě. »A koho to vedeš s sebou?«
       »Dalšího, kdo se nebojí jednat.«
       »U vchodu na tebe bude čekat Uaxio,« odvětil hlavonožec a potichu se opět ponořil. Zelené lístky na hladině se za ním rychle zavřely.
*****
       Vchod do jeskyně Xijtra jsme našli snadno a přímo před ním skutečně čekala Uaxio. Poznal jsem ji okamžitě. Ačkoliv se od ostatních hlavonožců příliš nelišila, pamatoval jsem si už odstín její hnědé kůže i tvar několika zelených skvrn na její hlavě.
       »Zdravím tě,« oslovil jsem ji.
       »Splnil jsi slib. Vítej,« odpověděla prostě.
       »Přišel jsem se tě zeptat, zda chcete dál jednat. Splnil jsem slib a chtěl bych v jednání pokračovat.«
       »Od našeho rozchodu se mnohé změnilo,« řekla. »Mezitím jsme dobyli Mnichov, Bremen, řetěz pevností a dvě Nordenovy tajné základny.«
       »O tom vím. Ale co bude dál?«
       »Chystáme se zničit Kolín a Hamburk.«
       »Proboha! Já tam mám rodiče!« vyhrkl Kurt.
       Zbledl a pokročil blíž k Uaxio.
       »Nedalo by se to zastavit?« zkusil jsem Uaxio obměkčit.
       »Velký sněm už rozhodl,« odtušila. »Za dva dny vypukne veliký liják, nebo jak říkáte, Grossregenguss. Šest hodin po jeho počátku začne útok na vnější hradbu. Nezastaví to nikdo na světě, protože povětrnostní síly se už rozběhly.«
       »Dejme tomu, že liják zastavit nedokážete,« namítl jsem. »Ale ten útok přece nemusíte uskutečnit.«
       »Rozhodnutí Velkého sněmu je stejně neměnné jako déšť.«
       Podíval jsem se na Kurta. Byl bledý jako papír.
       »Myslíš, že stihneme cestu do Hamburku?« zeptal jsem se Uaxio. »Je tam několik lidí, které bychom chtěli zachránit.«
       »Můžeš se o to pokusit,« neprotestovala. »Ale co s nimi chcete dělat?«
       »Mohli byste vytvořit propust na Zem?« navrhl jsem.
       »To jistě ano - ale co s ní?«
       »Mohli bychom poslat některé lidi na Zem. Ale ani potom to nebude jednoduché. Musíme pro ty lidi připravit místo. To bude znamenat hodně úsilí. Opravdu není možné, abyste válku alespoň na pár týdnů přerušili?«
       »Ano, přerušíme ji. Naše síly nejsou nekonečné a musíme je po každém zásahu sbírat. Bude to trvat měsíc a budete mít dost času. Ale nejprve padne Kolín a Hamburk.«
       »To je nelidské!« vykřikl Kurt.
       »Nelidské - máš pravdu,« přikývl jsem. »Nemáte ale proti sobě lidi, uvědom si to.«
       »Říkal jsi, že jsou lepší než my!« vyčetl mi.
       »Přinejmenším drží slovo,« řekl jsem. »To vy sami příliš často nedodržujete.«
       »Říkal jsi, že jsou spravedlivější.«
       »Říkal jsem to,« souhlasil jsem. »Ale přiznávám, že jsem se v tomto bodě mohl zmýlit.«
       »Proč myslíš, že ses zmýlil?« podívala se na mě Uaxio.
       »Opravdu jsem vás považoval za spravedlivější,« řekl jsem. »Nezlob se na mě, ale chystáte se vyvraždit dvě města, zatímco já se je snažím zachránit.«
       »Z vašeho lidského hlediska máš pravdu,« opáčila.
       »Dohodli jsme se hned na počátku, že bychom měli všechny bytosti dělit na slušné a neslušné?«
       »Ano - a považoval jsi nás za slušné. Je to tak?«
       »Ano - považoval. Ale neshoduje se mi to s představou vyvraždění celých měst bez ohledu na smýšlení jednotlivců.«
       »A jak si tedy představuješ slušnost?«
       »Například dohodnout po dobu jednání příměří, kdy nebude pokračovat zabíjení.«
       »Na to měli Němci desítky let. Kromě toho už několikrát taková příměří navrhovali a pokaždé je sami porušili.«
       »Já jsem zde teprve chvíli. Nejprve jsem se musel trochu orientovat. A zatímco teprve uvažuji co dělat, zničili jste čtyři města a na další dvě se chystáte.«
       »A v těch městech jsou i děti,« přidal se Kurt.
       »Ty mlč,« obořil jsem se na něho. »Poslouchej, ale mlč. Nepleť se do toho - jde o životy. Bude to pro tebe hrozné, ale poučné. Snad jsi pochopil, že mají v plánu vyhubit vás definitivně jako krysy. A mají ze svého hlediska pravdu. Já se jim snažím dokázat, že v současné době se cosi změnilo, takže jejich plány už nejsou správné.«
       Kurt se na mě udiveně podíval. V obličeji byl bledý jako křída. Všiml jsem si, jak zaťal pěsti. Ale naprázdno polkl, pak beze slova přikývl.
       »Naše plány vznikly před deseti lety. Nemůžeme od nich jen tak ustoupit.«
       »To je věc vašeho svědomí,« pokrčil jsem rameny. »Mohli byste, kdybyste chtěli - vy nechcete. Neříkám, že jste horší než Němci, ale o mnoho lepší nejste. Jen o to, že snad aspoň držíte sliby. Já chci úplný a trvalý mír. Vy ne?«
       »Mír tu byl, než sem přišli Němci.«
       »To je možné. A mír tu bude, až odsud zmizí. Souhlasím. Jde mi pouze o způsob, jakým se to stane. Odejdou-li na Zem, budeme tam mít nějakou dobu problémy, budeme muset vyřešit, kam s nimi a jak jim pomoci. Uvědomte si, že Země je už dost plná. Ale vy je chcete prostě vyvraždit. Ano, i to by bylo řešení. Nastal by mír a pro Zemi by dokonce odpadla starost, co s nimi. Ale vy byste měli svědomí zatížené mnohonásobnou vraždou. Stojí vám to za to?«
       »Nebude to vražda. My chceme jen na co máme právo. Je to náš svět a oni nám jej chtěli vzít.«
       »Neříkám, že Němci jsou v právu,« zavrtěl jsem hlavou. »Jsou to zločinci podle vašich i podle našich měřítek. Ale rozhodně ne všichni. Vy chcete zabít vinné i nevinné, chcete na křivdu odpovědět ještě větší křivdou. To ale není slušné, nejen podle našich lidských hledisek, ale ani podle vašich.«
       »Němci to tak dělali.«
       »Němci ano. My nejsme jako oni. Troufám si tvrdit, že se nám podaří je převychovat. Už se to jednou podařilo. Také na Zemi zůstala z tohoto národa spousta zločinců. Zločinců jsme se zbavili a ostatní s námi žijí v pohodě.«
       »Rozhodnutí Velkého sněmu je neměnné,« opakovala.
       »V tom případě byste mě pořádně zklamali,« vzdychl jsem si. »Považoval jsem vás za rozumnější.«
       »Co nám máš co vykládat o rozumu a slušnosti?« vybuchla náhle Uaxio. »Přišel jsi sem nepozvaný, při prvním setkání jsi zastřelil dva naše, ačkoliv ti nic neudělali - a teď nás chceš poučovat? Měl bys být rád, že tě dosud respektujeme!«
       »Jistě, měl bych být rád,« zachmuřil jsem se. »Ale já to vidím trochu jinak. Nejen jako člověk, ale jako rozumný tvor a slušná bytost. Nepozvali jste mě, to je pravda. Ale já tu nejsem dobrovolně, mě sem Němci vzali proti mé vůli, nemůžeš mi to dávat za vinu. Při prvním setkání s vámi jsem střílel, pravda, ale to jsem měl o vás informace, že jste nemyslící, dravá a nebezpečná zvířata. Čím jste mě přesvědčili, že jste myslící? Trojím pokusem o mou záhubu?«
       »Uznali jsme, že jsi jednal v sebeobraně, takže jsi byl v právu,« pokusila se bránit Uaxio, ale nezastavila mě.
       »Že jste inteligentní, to jsem rozpoznal až když jste mě chtěli zabít podruhé - s použitím zbraně. Jak inteligentně jste se mi předvedli? Dodnes bych vás považoval za zvířata. Ti dva, na které jsem střílel, mi nic neudělali jenom proto, že jsem vystřelil dřív. Snažili se mě zabít, mého průvodce bez viditelného důvodu napadli, i na mě útočili - neudělali mi nic, ale chtěli! Myslíte si, že vám mám být vděčný, že mě dosud respektujete? Já vás respektuji také! A kdybych s vámi nechtěl jednat, věnoval bych svůj rozum pro vítězství Němců, protože tím by se i pro mě prudce zvýšila naděje na přežití, rozumíš? Uznal jsem, že Němci nejsou v právu. Na vaši žádost jsem vám pomohl získat zpátky vládu nad propustmi, které by jinak zůstaly v rukou Nordena a snažím se nesmyslný konflikt na této planetě zastavit - a co vy? Rozhodnutí Velkého sněmu je neměnné! Chováte se stejně jako hitlerovci! Takhle přece slušné bytosti nejednají! Styďte se!«
       Uaxio se při těchto slovech trochu nahrbila. Tušil jsem, že jsem to přehnal. Pokud chci s někým jednat, neměl bych ho urážet. Ale cítil jsem, že jsem v právu.
       »Tohle nám ještě nikdo nikdy neřekl,« odpověděla mi po chvíli, když viděla, že už jsem řekl všechno, co jsem musel říci. »Uvědomuješ si aspoň, jak vážná jsou slova, která jsi právě použil?«
       »Myslíš snad, že ve chvíli kdy jde o život a smrt tolika myslících bytostí, jsou namístě jiná než vážná slova?«
       »Chceš po nás zastavit útok. Ale nemůžeš nám zaručit, že toho Němci nevyužijí - a to bude stát naše životy! My jsme Němcům ustupovali dlouho, příliš dlouho!«
       »Já jsem tady krátce, příliš krátce. Věnujte mi alespoň měsíc. Mám jen holé ruce, potřeboval bych nějaké prostředky, abych mohl s Němci jednat, ale to chce čas. Kromě toho budu potřebovat vaši pomoc. Přiznávám, že to co chci, je nad síly jednoho člověka.«
       »Co od nás potřebuješ?«
       »Obávám se, že to co potřebuji nemáte. Chtěl bych proto, abyste mi umožnili spojení se Zemí. Chci přesvědčit krajany, aby mi pomohli.«
       »Přizvat sem další lidi? To chceš příliš mnoho!«
       »Nebude jich tolik, aby vás ohrozili. Mohu vám za ně dát záruky, že nebudou jednat proti vám.«
       »Jaké záruky?«
       »Budeme postupovat společně, takže budete hned vidět, co děláme. Kdybychom porušili dohody, budete ve výhodě.«
       »Ale Velký sněm už rozhodl,« odtušila Uaxio.
       »Tak na co čekáš?« vyhrkl jsem. »Pochop už konečně, tady nejde jen o Němce! I když je vyhubíte do posledního, na Zemi jich zůstane mnohem víc, než jich je tady - a jsou to slušné bytosti, ne jako ti tady. Teď jde o vás! Nechci, abyste se sami vyřadili ze slušných bytostí. Rozumíš mi?«
       Uaxio mlčela.
       »Proč by ti mělo jít o nás?« zeptala se po chvíli.
       »Protože my lidé Země bychom se chtěli přátelit se všemi slušnými bytostmi. A bylo by nám líto, kdybychom vás mezi ně nemohli počítat. Já si nemyslím, že bychom se měli vrátit na Zem a už se tady neukázat. I my vám můžeme v mnohém pomoci. Bylo by snad škoda zahodit takovou příležitost jen proto, že prvního setkání našich civilizací zneužili lumpové, jako byl Norden a dosud je Hitler.«
       Uaxio neodpověděla. Nejspíš usilovně přemýšlela.
       »Vyslovil jsi proti nám příliš těžká obvinění,« řekla až po chvíli. »Budeme je muset zvážit.«
       »Zvažte - ale spěchejte. Smrt nečeká.«
       »Dobrá. Počkejte tady.«
       Uaxio začala couvat směrem do do jeskyně, ale za chůze se zvolna obrátila. Pohyb těchto bytostí byl v mnoha směrech docela ladný. Ano, byla by škoda se s nimi nedomluvit.
       »Prosím tě,« vybuchl na mě Kurt, »Co jsi to říkal o nás Němcích? Že jsme zločinci? Ty bestie nás chtějí vyhubit, sám jsi to přece přiznal!«
       »Poslyš, Kurte, bude ti ještě dlouho trvat, než přijdeš na to, že tyhle bytosti jsou stejně tak rozumné jako ty nebo já? Že jsou možná rozumnější než my oba dohromady? A že jsou jenom spravedlivě a na nejvyšší míru rozhořčené tím, co jste jim tu celá léta prováděli?«
       »Možná jsou rozumné. Ale chtějí nás vybít! Nemůžeš s tím přece souhlasit!«
       »Měly by na to právo,« řekl jsem. »Pokud přistoupí na to co jsem říkal, pak jen prokáží, že jsou lepší než Němci. Vy o sobě tvrdíte, že jste nadlidé. Na Zemi se lidem s takovým smýšlením říká - sebranka.«
       »To myslíš nás Němce?«
       »Nemyslím Němce. My nechceme dělit lidi na vyspělé a na zaostalé, ale na slušné a darebáky, bez ohledu na národy ze kterých pocházejí. Mezi Němci i mezi Čechy jsou dnes nejenom poctiví lidé, ale také zloději, podvodníci a vrahové. Pokud nepochopíš tohle, nebudeš mít šanci zařadit se mezi nás.«
       Kurt chvíli mlčel.
       »Ale co když oni neustoupí?« špitl nakonec. »Oto, já tam mám rodiče. To se mám jenom dívat, jak je zabijí?«
       Podíval jsem se na něho. Vypadal opravdu zdrceně.
       »Čtyři lidé se do Tigra vejdou,« uvažoval jsem nahlas. »Můžeme do Hamburku zajet a přivezeme tvoje rodiče sem.«
       »A nebylo by možné vzít i Gertu Müncherovou?«
       »To je kdo?« podíval jsem se na něho.
       »Děvče od sousedů... Müncherovi mají automobil, mohli by odjet i vlastním.«
       »Do Tigra se už víc lidí nevejde, ale nebude to problém, pokud mají vlastní auto. Jde o to, zda je přemluvíme, aby se s námi rozhodli jet.«
       »Gertu přemluvím, ale...« zarazil se. Tušil jsem nějakou zradu - a nemýlil jsem se.
       »Víš, Oto... její tatík pan Müncher je vysoký funkcionář městské Nazi-partaje.«
       »Aha,« povzdychl jsem si. »A ty za něho nemůžeš ručit.«
       »Tak nějak,« odtušil sklesle. »Přijít za ním, aby nechal všeho a odjel pryč, to vidím velice černě. Ten by na mě spíš poslal Gestapo nebo vojenskou policii.«
       Jen jsem si vzdychl.
       »No dobrá,« navrhl jsem. »Dokážeš přemluvit alespoň ji samotnou na malý výlet za město?«
       »To snad ano... pokud nebude papínek doma...«
       »Nevypadáš zrovna jistě,« podotkl jsem.
       »Ale já je nechci nechat zemřít!« vybuchl.
       »Tady vidíš, jak jste vy Němci bezmocní, když jde právě o lidské vztahy. Pojedu tam raději s tebou, ale nečekej ode mě zázraky. Veškeré jednání bude čistě na tobě.«
*****