Vyjednávání
První vysílání pro
německé obyvatelstvo bylo poměrně
krátké. Natočili jsme je a radista Arnold Beauty dostal úkol
vždy po půlhodině vysílání opakovat.
Vysvětloval jsem Němcům jejich
situaci poměrně tvrdými
slovy. Vyčetl jsem jim, že způsobili lidstvu Země nebetyčnou
ostudu a dopustili se mnoha zločinů. Upozorňoval jsem je, že
jejich pobyt na této planetě končí, ačkoli to některým zatím
nemusí být zřejmé. Ujišťoval jsem je, že budou mít možnost
vrátit se na Zem - podmínkou ale bude složit zbraně. Ujistil
jsem je, že obyvatelé Země je přijmou, ale že se budou muset
vzdát některých představ, na prvním místě té o nadřazenosti
germánské rasy nad ostatními, na Zemi i v Novém Německu.
Natočili jsme celý proslov
a Arnold jej začal vysílat.
Druhý radista Harry mezitím zkoumal, jak se naše vysílání
projeví v oficiálním německém. Jak se dalo čekat, napoprvé
si nás nikdo nepovšiml, ale doufal jsem, že brzy budeme tou
nejsledovanější stanicí planety.
Musel jsem mezitím vyjednávat
s hlavonožci. Odešel jsem
v doprovodu Uaxio do hnízda Aouvaja. Bylo stejně jako Xijtra
ukryto hluboko pod zemí v jeskyních. Hlavonožci mě sice
přivítali, ale hned zkraje vyslovili své pochybnosti. Podle
nich bylo bláhové domnívat se, že pouhé vysílání stačí Němce
přesvědčit.
Americké lodě se rozdělily.
Atomová letadlová loď Nimitz
pokračovala v plavbě k mrtvým troskám Hamburku, zatímco její
sestra Enterprise zůstala na místě, kde obě lodi projely
vesmírnou bránou. Měla úkol zmapovat planetu, držet vzdušné
hlídky, aby ji Němci nezaskočili - a vyčkávat.
Tři tisíce kilometrů pro Nimitz
nepředstavovaly žádnou
nepřekonatelnou překážku. Brzy si pro nás přiletěl vrtulník.
Sbalili jsme stan a naložili materiál. Vrtulník nás odnesl
na palubu záložní letadlové lodi Enterprise, odkud mě měli
odvézt dvojmístným bitevním letadlem na Nimitz. Vzdálenost
mezi loděmi už totiž byla pro vrtulníky příliš velká.
Takže jsem se měl seznámit
s dalším letadlem, tentokrát
s moderním supersonikem. Na palubě Enterprise mě oblékli do
letecké kombinézy a nasedl jsem do kabiny. Upozornili mě, ať
si co nejvíce opřu hlavu do opěrek. Letadlo musí být poměrně
prudce katapultováno, aby na konci krátké letové paluby mělo
dostatečnou rychlost. Věděl jsem to, ale přece mě to pořádně
překvapilo. Po dobu startu jsem byl jako v kleštích, nemohl
jsem hnout rukou ani nohou, hlavu jsem měl jako připoutanou.
Nepochopím, jak přitom pilot dokázal něco uřídit. Letoun se
nejprve trochu propadl, ale hned se vzepjal a s vytím turbín
šplhal vzhůru jako na pořádně strmou horu. Připadal jsem si
jako v počátečním úseku obří horské dráhy, kdy vozíčky táhne
řetěz, ale tahle horská dráha měla být pěkně vysoká. Teprve
v šesti kilometrech se nos letadla sklonil do vodorovného
směru.
»Jakpak se cítíte?« slyšel jsem
ve sluchátkách rozjařený
hlas pilota. Představili mi ho, jmenoval se George Macuss,
černoch jako hora. Nechtěl bych mu být soupeřem v boxu ani
v řecko-římském zápase. Divil jsem se, jak se dokáže složit
do sedadla, které ani mně nebylo moc volné. Viděl jsem, jak
se ke mně pokouší otočit hlavu a zahlédl jsem dokonce i jeho
oslnivě bílé zuby ve věčném úsměvu.
»Jako v automatické pračce,«
odtušil jsem.
»Už jste někdy letěl
v takovém letadle?«
»Není tomu tak dávno,« přikývl
jsem. »Němci mě převezli
kus cesty v jejich tryskáči, Messerschmidtu 264 Schwalbe. Je
to trochu modernizovaný Me 262 z druhé světové války.«
»To ale nebylo žádné pořádné
letadlo,« vyprskl George.
»Před nedávnem jsme měli briefing, ukazovali nám tam obrázky
německých letadel, abychom je blíž poznali.«
»Těžko vám mohli ukazovat
všechno, například bombardéry
typu Siegfried,« pochyboval jsem. »Ty vymysleli až tady.«
»Ale ukazovali nám je, dokonce
kreslené vaší rukou. Řekl
bych, že jsou zastaralejší, než naše starodávné B-52.«
Pravda - zapomněl jsem.
Pokoušel jsem se přece seznámit
americké experty, s čím se tu mohou setkat. Mohlo mě ovšem
napadnout, že se všechno dostane až k poslednímu námořníkovi
- a tím spíše k pilotům.
»Jistě,« přikývl jsem. »Ale
uvědomte si, že i tyto staré
stroje mají kanóny, poměrně účinné neřízené rakety a torpéda
a mohou potopit i tu největší letadlovou loď světa, pokud se
k ní dostanou.«
»Pokud se k ní dostanou!«
opakoval po mně, ale takovým
tónem, abych přestal pochybovat o odhodlání pilotů nepustit
si nepřítele k lodím.
Něco jiného je pevná vůle, něco
jiného skutečné možnosti
a brzy jsem měl možnost na vlastní oči poznat, jak těžce se
nevyplácí podceňovat nepřítele.
Letadlo sklonilo nos dolů
a začalo klesat. Před námi
byla na moři znát dlouhá světlá stopa a na jejím konci plula
nevelká placička. Rychle se ale zvětšovala, ačkoliv my jsme
snižovali rychlost. Pilot se jen krátce dohadoval s letovou
věží a okamžitě dostal povolení přistát.
»Tak se držte, sedáme,«
upozornil mě vesele.
Za chvíli už jsme škrtli
o palubu a záchytné lano nás
prudce zabrzdilo. Musel jsem se rukama opřít o přístrojovou
desku, abych trochu odlehčil popruhům, které se mi zařízly
do ramen.
Letoun zastavil, dva muži
k nám hned přistavili schůdky.
Byli jsme opět na palubě Nimitzu.
*****
Po krátké poradě, spojené
s obědem u admirála Thompsona,
jsem se opět vydal na palubu, kde už roztáčel listy vrtulník
připravený odvézt mě do hnízda Xijtra. Vzhledem k tomu, že
to bylo na dosah bombardérů Siegfried, kryla nás shora letka
bitevních letadel a stíhaček.
Přistáli jsme blízko zadního
vchodu do jeskyně. Zatímco
jsem se dohadoval s hlídkujícími hlavonožci, amíci rychle
vykládali materiál, aby mohl vrtulník odletět.
Všechno jsme potom dopravili do
jeskyně, kterou nám pro
náš pobyt vyhradili. Byla to ostatně tatáž jeskyně, ve které
nedávno žili Němci po našem útěku z Hamburku.
Radisté Jack Himie a Dan
Ending vynesli na vrchol hory
malou retranslační vysílačku. Nasměrovali ji do míst, kde na
vlnách Severního oceánu křižovala loď Nimitz, která vysílání
zachycovala, zesilovala a opět vysílala. Abychom snížili na
nejmenší míru nebezpečí zaměření se strany německé branné
moci, pracovala naše vysílačka na vysokých kmitočtech VHF,
kde podle posudků radiových expertů Němci nepracovali.
Naše studio se rozprostřelo dole
v jeskyni. Byli jsme tu
dobře ukryti před bombardováním a měli jsme přímé spojení na
hlavonožce i na Nimitz.
K mému nebetyčnému
překvapení mě druhého dne navštívila
Uaxio. Jak se sem dostala od hnízda Aouvaja, vzdáleného přes
tři tisíce kilometrů, bylo mi záhadou, ale byla zde.
»Jak to vypadá s Němci?«
zeptala se mě.
»Zatím si našeho vysílání ani
nepovšimli,« musel jsem ji
trochu zklamat.
Bylo příliš brzy na nějaké
závěry. Zatím se nám opravdu
zdálo, že si nové stanice nikdo nevšiml. Němci měli zřejmě
své oblíbené stanice nastaveny napevno a ani je nenapadlo si
je přeladit.
Konzultoval jsem to
s admirálem Thompsonem.
»Nechte to na nás,« zachechtal
se, když jsem mu opatrně
sděloval, že nás zatím nikdo neposlouchá. »Věřte mi, tohle
je úkol přímo stvořený pro Američany.«
»Co chcete dělat?« zajímalo mě.
»Máme na Nimitzu tiskárnu.
Vytiskneme tisíce reklamních
letáků a shodíme je na německá města. Byl by v tom rohatý,
aby si jich nevšimli.«
Smysl pro reklamu amíci jistě
měli. Neuplynuly ani čtyři
hodiny a nad Xijtrou se přehnaly první dvě letky amerických
bitevních letadel. Mířily nad města Nového Německa, kde měly
otevřít kontejnery a rozhodit z nich letáky.
Zatím jsme se shodli do prvních
ohlasů z německé strany
naše relace neměnit. Na Nimitzu je dokázali vysílat bez nás,
proto jsme pokračovali v monitorování německého rozhlasu.
Tady všechno běželo při starém. Vysílali německou hudbu,
zábavné pořady, gratulace Vůdci, zprávy, nic mimořádného.
Konečně, celých šest hodin po
zahájení letákové akce, se
v německém rozhlasu objevila první reakce.
Vrchní velitel německé branné
moci Adolf Hitler vydal
císařský rozkaz, jímž na celém území Nového Německa vyhlásil
válečný stav. S okamžitou platností zrušil všechny zábavné
akce, zavedl zákaz nočního vycházení a stanné právo. Všechno
německé obyvatelstvo bylo povinno sbírat nepřátelské letáky
a bez čtení je odevzdávat na místních velitelstvích. Poslech
zahraničního rozhlasu měl být od této chvíle trestán smrtí.
Velení Wehrmachtu a Luftwaffe dostalo přísný rozkaz štvavou
vysílačku okamžitě vypátrat a umlčet.
Od Hitlera se to dalo čekat.
Po krátké poradě s admirálem
Thompsonem jsme reagovali
i my. Oblast Severního oceánu jsme prohlásili zakázanou pro
všechna německá letadla i plavidla s varováním, že každá loď
bude ve vzdálenosti dvaceti pěti mil od pobřeží bez výstrahy
potopena a každé letadlo sestřeleno. Admirál Thompson vyzval
jménem vlády Spojených států Hitlera ke kapitulaci a složení
zbraní.
Odpoledne téhož dne byl hlášen
první incident. Tryskový
letoun Messerschmidt Me 264 Schwalbe objevil v dálce Nimitz.
Krátce poté byl sestřelen, ale stačil ještě rádiem podat na
svou základnu informace a hlavně souřadnice. Pilot nepřežil
zásah raketou a skončil v moři.
Letadlová loď Nimitz se otočila
a poněkud zvětšila svou
vzdálenost od pobřeží. Navrhoval jsem vyjednat s hlavonožci,
aby vytvořili kolem lodi Nimitz krycí clonu z mračen, ale
admirál Thompson to odmítl s tím, že se raději spolehnou na
svou osvědčenou leteckou a raketovou ochranu. Měl jsem ovšem
v Američany dostatečnou důvěru a proti jejich rozhodnutí
jsem proto nic nenamítal.
Americké stroje teď podnikaly
průzkumné lety vysoko nad
územím Nového Německa. Několikrát proti nim vzlétly tryskáče
Schwalbe, ale nikdy se nedostaly na dostřel. Americké stroje
byly, jak jsem očekával, o třídu lepší.
K večeru zaslechly hlídky
hlavonožců vzdálený hukot
německých bombardérů. Oznámili jsme to raději admirálovi na
Nimitze, ale ujistil nás, že bombardovací svaz na radarech
vidí, nemíří na Xijtru, ale nad moře, přímo k Nimitzu.
»Necháme je doletět těch
pětadvacet mil - ale potom se
nepostačí divit. Už máme ve vzduchu třicet stíhaček a každou
minutu startují čtyři další. Podle radarů je proti nám pouze
stovka velkých strojů a padesát menších.«
»Dokážete vyslat varování na
jejich frekvencích, aby je
slyšeli?«
»Těžko,« odpověděl admirál
Thompson. »Zdá se, že Němci
střídají několik frekvencí.«
»Zkuste to na všech. Varujte je.
Hlavně ať si uvědomí,
že proti samonaváděcím střelám nemají naději. Snažil jsem se
v jejich vojenských odbornících vyvolat úctu ke schopnostem
samonaváděcích střel. Jestli se jim moje ujišťování potvrdí,
ztratí jejich piloti odvahu.«
»Ach tak - psychologická
válka. Rozumím.«
Krátce poté dostali Němci
poslední varování. Bylo to ale
účinné jenom pro pozemní personál. Bombardovací svazy letěly
dál. Jakmile překročily hranici pětadvaceti mil od pobřeží,
naletěly na ně ze dvou stran stíhači US Navy - a během pěti
minut trosky všech sto padesáti německých letadel padaly do
vln Severního oceánu.
»Myslím, že nás budou brát
vážně,« komentoval to přísným
tónem admirál Thompson.
*****