---

Vlčata

---

       Porada mezi předsunutým výsadkem a admirálem měla trvat dlouho, takže pro mě admirál opět poslal helikoptéru. Sešli jsme se na palubě Nimitzu v lodní jídelně, kam se dostavili všichni experti, admirál - a já jako zástupce pozemní složky operace.
       »Přesvědčili jsme se, že po dobrém to nepůjde,« zahájil poradu admirál Thompson. »Má někdo nějaké návrhy?«
       Nikdo z přítomných se kupodivu nepřihlásil. Nebylo divu. Situace byla opravdu složitá. Admirál se podíval na mne, co já na to, ale ani mě v této chvíli nenapadalo vhodné řešení vyloženě patové situace. Zkoušel jsem si alespoň ujasnit si pojmy. Třeba někoho napadne, jak z té slepé uličky ven.
       »Musíme vycházet z mentality Němců, jak se tady utvářela po celou dobu od Druhé světové války,« uvažoval jsem nahlas.
       »V čem by měla být odlišná?« zeptal se jeden z pilotů.
       »Němci zde žijí ve městech pevnostního typu,« pokračoval jsem. »Neexistuje venkov, neexistují malá města. Každé město se spoléhá na masivní betonovou zeď, která byla pro zadržení místních obyvatel původně dostatečná. Vzpomínám si, jak tomu bylo při pádu Essenu. Hlavonožci při uměle vyvolaném dešti zeď přelezli, zevnitř napadli strážnice a otevřeli brány. To byl konec města, pak se jim nikdo účinně nepostavil. Několik jednotek Wehrmachtu uniklo směrem na Stuttgart, ostatní lidé byli pobiti.«
       »Nemůžeme se spoléhat na déšť,« usmál se admirál.
       »Kdyby nám to pomohlo - proč ne?« vrátil jsem mu úsměv.
       »To bychom se načekali!«
       »Zřejmě jste přeslechli, že šlo o umělý déšť,« upozornil jsem je. »Kopffüsslerové dovedou vyvolat jakoukoliv průtrž mračen a ovládají počasí jak potřebují. Myslím, že nám v tom směru na požádání vyhoví.«
       Admirál se na mě podíval udiveně, stejně jako všichni přítomní v jídelně.
       »Oni ovládají počasí?« zopakoval nedůvěřivě.
       »Myslel jsem, že to víte,« podrbal jsem se za uchem.
       »No... to by předpokládalo velice vyspělou civilizaci, nebo ne?«
       »Kdo tady říká, že hlavonožci jsou primitivové? Objevili propust mezi vesmíry, ovládají počasí, znají úžasné věci, že se nám o nich ani nezdá.«
       »Nějak snadno prohrávali,« namítal kdosi na druhém konci jídelny.
       »Jakou šanci na odpor by měli obyvatelé New Yorku, kdyby tam přistála hvězdná loď kosmických vetřelců a začala je bez výstrahy střílet?« zeptal jsem se pochybovače.
       »Obyvatelé New Yorku by jistě zavolali na pomoc policii, vojsko, Národní gardu...«
       »Potíž je, že hlavonožci neválčili dobrých padesát tisíc let a nemají tedy armády. Neexistují zločinci, není zde tedy ani policie. Na barbary ze Země připraveni nebyli, ale je to opravdu jejich chyba? Ale dnes už ani to není pravda. Každá dostatečně vyspělá civilizace rychle najde prostředky, jimiž se může v nouzi bránit. Kdybychom sem nepřišli, do půl roku by nezbyl v tomto světě jediný Němec.«
       »Ale přece jen - žijí v jeskyních...«
       »Nevolá se také u nás na Zemi v poslední době po návratu k přírodě? Já vážně nevím, jestli tady kdy existovala taková civilizace jako naše, ale fakt je, že zdejší civilizace žije mnohem více s přírodou. A není to primitivní živoření, jako vidíme u některých národů Země. Hlavonožci si podle potřeby pozměňují rostliny i živočichy - a koneckonců i sebe. Ještě před půl rokem neměli dnešní elektrické orgány tak výkonné, aby zabíjely, dokonce na dálku. Zvětšili si jejich výkon až proti Němcům. Řeknu vám jedno - jsou mnohem výhodnější než naše pistole.«
       »Jak to víte?«
       »Podstoupil jsem u nich jednu operaci. Implantovali mi do mozku další paměť, dokonce už naplněnou vědomostmi. Je to totéž, jako kdybych na Zemi vystudoval několik univerzit.«
       »Takže - vy teď víte o těch hlavonožcích všechno?«
       »Všechno ne - ale mnohem víc než kdokoli v tomto světě.«
       Chvíli bylo ticho. Všichni si to museli přebrat v hlavě.
       »No dobrá,« vzpamatoval se admirál. »Dejme tomu, že nám podle našeho přání vytvoří průtrž mračen. Co se tím změní? Jde o to, aby nám to neuškodilo více než Němcům.«
       »Letadlům to překážet nebude,« podotkl jeden z pilotů.
       »Špatné počasí se může omezit i pouze na vnitřní oblast města. Kolem bude klid a pohoda,« doplnil jsem.
       »Hlavonožcům to tak možná vyhovovalo, ale těm šlo čistě o vraždění,« řekl admirál. »Nám jde o záchranu lidí, bohužel proti jejich vůli.«
       Představil jsem si Stuttgart. Město obehnané nejen zdí, ale navíc obchvatnou silnicí, jejíž násep byl jakousi další překážkou v útoku - a výhodou pro obránce. Ale jenom tehdy, je-li vidět dále než na pár kroků.
       »Máme přece jen jednu výhodu,« řekl jsem. »Hlavonožci dobývají město od obvodu k centru. My bychom to tak nemohli dělat, dali bychom obráncům dost času k uspořádání obrany. Musíme se soustředit na kasárna Wehrmachtu a obsadit město náhlým vrtulníkovým výsadkem.«
       »To budeme ale obklíčeni.«
       »Jestliže letadla na několika místech zbourají pevnostní hradbu kolem města, obrana se zhroutí. Němci nedovedou hájit město obsazené zevnitř.«
       »Dejme tomu,« odtušil opatrně admirál. »Co potom?«
       »Dohodnu s hlavonožci, kde vytvoří propust. Můžeme sem dopravit auta pro odvoz zdejších lidí. Pokud navíc obsadíme v některých kasárnách autopark, což bychom asi měli udělat v každém případě, budeme mít dost aut k odvezení lidí.«
       »Zkusíme to tedy tak naplánovat,« povzdychl si admirál. »Kterým městem začneme?«
       »Myslím si, že nejvhodnější bude Düsseldorf,« navrhoval jsem. »Je nablízku a je nejmenší.«
*****
       Odletěl jsem helikoptérou zpět do hnízda Xijtra, abych se domluvil ohledně propusti a pokud možno deště. Čekalo mě ale velmi nepříjemné překvapení.
       »Počasí se nedá změnit během jediného dne,« vysvětloval mi Koianio, vědec se kterým jsem jednal ohledně propustí. »Musíš si uvědomit, že ani požadovanou propust nebude lehké vytvořit. Zřejmě jsi už zapomněl, že se naše světy otáčejí různou rychlostí. Rozdíl je sice zdánlivě nepatrný, ovšem ve skutečnosti velmi významný. V současné době je na místě celé Německé zóny na vaší Zemi moře. Říkáte mu Atlantik.«
       Zůstal jsem stát trochu vyveden z míry.
       Ale ovšem! Stačilo několik hodin - a propust u Xijtry se přemístila přes celou délku parku. Uběhlo několik dní - a na tomtéž místě se místo východního pobřeží Spojených států nachází Atlantik. Později se tam vystřídá Španělsko, Itálie a Řecko, ale to už bude možná pozdě.
       Jediný způsob, jak to řešit, by bylo vzít všechny Němce na palubu lodi a odvézt je propustí vytvořenou na moři, ale nebylo by vhodné použít k tomu Nimitz - tak velké množství Němců by nejspíš snížilo její bojeschopnost.
       Požádal jsem hlavonožce o vytvoření vzdušné propusti a dohodl s admirálem Thompsonem vyslání letadla. Jakmile se ocitne na Zemi, měl jeho pilot doletět do USA, vyjednat tam vyslání lodi pro přepravu osob a na její palubě se vrátit. Nejdůležitější byl dorozumívací přístroj Kopffüsslerů, který měl zabezpečit otevření propusti na správném místě.
       Jenomže - tím také padl můj předpoklad, že si dovezeme tolik aut, kolik bude potřeba. V automobilech jsme se museli úplně spolehnout na ta, která u Němců ukořistíme.
       Dobytí Düsseldorfu se tím trochu odsunulo. Mezitím jsme pokračovali v psychologické válce. Líčili jsme Němcům velice plasticky výhody jejich přestěhování na Zem v kontrastu se zlým koncem, který je čeká tady. Oficiální rozhlas nás však i nadále okázale ignoroval a jednotliví uprchlíci se rovněž nehrnuli.
       »Oni možná nemohou utéci kvůli té zdi!« napadlo dalšího dne admirála. »Co kdybychom ji trochu rozvalili?«
       »Za pokus to stojí,« souhlasil jsem.
       Hodinu poté se na Düsseldorf sneslo šestnáct bitevních letadel. V pevnostní zdi vzniklo kolem celého města třicet obrovských průlomů. Současně bylo město zasypáno letáky, kde bylo obyvatelstvo vyzýváno, aby při nejbližší příležitosti uprchlo a vzdalo se americkým výsadkářům, rozmístěným kolem města v lesích. Útok byl tak překvapivý a krátký, že Němci ani nedoběhli k protiletadlovým kanónům.
       Z jižní brány k večeru vyrazil namísto uprchlíků tankový pluk - zřejmě zaměřený proti avizovaným výsadkářům. Němci se ovšem se zlou potázali. Nad vysokými korunami stromů se bez varování vynořily vrtulníky a zasvištěly rakety. Tanky jeden po druhém vybuchovaly a měnily se v ohnivé pochodně.
       Zbytek vojáků se stáhl za bránu - proti vrtulníkům by to nebyl účinný kryt, ale německé vojáky nikdo nepronásledoval.
       Očekávali jsme, že v noci přece jen někdo zkusí štěstí, ale nikdo se k útěku neodhodlal. Jakmile se setmělo, začala německá armáda systematicky pročesávat prostor mezi hradbami a městem velikými světlomety. Byly to ovšem znamenité cíle pro samonaváděcí střely a pochopitelně nesvítily ani minutu. Němci zkusili rozsvítit další, jenomže se stejným výsledkem. Výsadkáři na kopcích si okamžitě přivolali připravený bojový vrtulník a poslali Germánům další raketový pozdrav.
       Ačkoliv nakonec nastala tma, ve které by se dalo snadno utíkat, vzdát se nepřišel nikdo.
       Až po ránu jsme dostali první dobré zprávy.
       Propustí, otevřenou na moři nedaleko odtud, propluly dvě lodě. Osobní America, určená pro odvoz Němců, a nákladní Florida vezla další materiál pro naši misi.
       Obě lodě zamířily do přístavu Hamburk.
       Přístav byl stejně jako město pustý a prázdný. Ve městě se na mnoha místech válely mrtvoly, které nikdo nepohřbíval. Všude byla tma - městská elektrárna se zastavila a nebylo tu nikoho, kdo by ji spustil.
       Lodě zakrátko zakotvily u mola. Z nákladní lodě Florida vyložili několik tanků, aby hlídaly rozvalené vstupní brány. Hamburk se tak stal prvním přístavem, odkud se dalo vyplout na plavbu mezi dvěma světy. Chyběli jen pasažéři.
       Na lodi America připlulo i několik reportérů, kteří se vykázali akreditací od vlády Spojených států. Dva patřili ke společnosti ABC a hrnuli se přímo ke mně. Jeden se mě tázal, zda jsem na jeho zapůjčený fotoaparát pořídil nějaké snímky. Poznal jsem ho a s úsměvem mu je předal. Reportér nešetřil uznáním. Obrázky Uaxio a dalších Kopffüsslerů byly pořízené na denním světle u hnízda Xijtra, byly tedy v nejvyšší možné kvalitě. Nafotil jsem i stroje pro vytváření propustí, bylo toho více, než si mohl představit.
       Na oplátku mi sděloval podrobnosti o návštěvě Pardubic.
       »Našli jsme vaši rodinu,« oznamoval mi vážně. »Ale možná vás nepotěším. Vaše žena si mezitím vzala jiného.«
       Zůstal jsem jako solný sloup.
       »To mě tak rychle prohlásili za mrtvého?«
       »To ne - ale nechala se s vámi rozvést.«
       »Evička? Za mé nepřítomnosti?«
       »Ano. Prý jste je opustil. Soud jí to uznal.«
       »A koho... si vlastně vzala?«
       Snažil se mi to vysvětlit, ale toho chlapa, nějakého Ference Uriáše, jsem vůbec neznal.
       »Co se dá dělat...« povzdychl jsem si. »Víte co? Zkuste si vyfotit - třeba támhle ty mraky!«
       Reportér se na mě udiveně podíval - ale pak se obrátil směrem, kterým jsem mu ukazoval - a hvízdl překvapením.
       Od západu pomalu postupovala podivná oblačnost.
       Mraky byly téměř kruhového tvaru a stále vířily. Byly to umělé mraky Kopffüsslerů. Blížila se poslední hodina Nového Düsseldorfu.
*****