---

Zbraň odplaty V-5

---

       Luxusní osobní loď France zmizela za propustí a místo ní se v tomto světě objevila další. Do přístavu Hamburk mířila tentokrát britská osobní loď Wellington a zakotvila u mola přístavu Hamburk. Byli jsme připraveni na další akci.
       Další porada na Nimitzi byla ze všech nejkratší. Admirál Thompson nám dal v podstatě volnou ruku. Byly vybrány tři nejbližší možné cíle s výběrem podle okamžité situace. Až na místě se tedy můžeme rozhodnout, který cíl si zvolíme první. Spolu s minule vynechanou Jenou přicházely v úvahu Dortmund, Karlsruhe nebo Erfurt.
       Jako vždycky jsem odlétal vrtulníkem. Měl jsem v armádě admirála Thompsona výsadní postavení. Ne že by mi podléhali někteří vojáci, ale moje slovo mělo na všech poradách velkou váhu. Bral jsem to jako něco přirozeného. Uznávaly mě skoro všechny strany konfliktu, Němci, Američané i hlavonožci, byl jsem tedy styčným důstojníkem a současně expertem.
       Vrtulník přeletěl vodní pláň a zamířil k hnízdu Xijtra. Náhle mi pilot pokynul vzhůru. Podíval jsem se tam. Vysoko na obloze jakási stříbrná jiskřička kreslila bílou krajkovou stuhu kondenzačních par. Vypadalo to na letadlo, ale takhle vysoko Američané nelétali.
       Pilot, mladý sympatický frajer, za letu otočil vrtulník, takže letěl pozadu. Zato jsme dobře viděli kovovou jiskřičku i druhou, která proti ní vystartovala z paluby vzdálené, ale dosud dobře viditelné letadlové lodi Nimitz.
       »Nejspíš to bude nějaká Hitlerova střela,« křičel pilot. »Němci měli na konci války docela obstojné balistické rakety V-2. Uvidíme, jak si s ní poradí Patriot!«
       Kovově lesklé jiskřičky se k sobě rychle blížily.
       Náhle německá raketa prudce změnila směr, až se ve mně zatajil dech. Němci přece nemají žádné řízené střely, jejich technika tomu neodpovídá!
       Německá raketa se prudce vrhla stranou. Patriot zamířil proti ní, ale německá raketa se mu vyhnula velikým obloukem. Bylo vidět, že má obrovskou převahu v rychlosti a Patriot jí nestačil nadběhnout. Počítač ho v největší blízkosti nechal explodovat, ale německá raketa prolétla jen okrajem exploze, opět změnila směr a mířila dál - přímo k letadlové lodi.
       Na Nimitzu to zpozorovali. Spatřili jsme, jak tam krátce po sobě startují další dvě antirakety. Německá se tentokrát nesnažila vyhnout a letěla přímo na Nimitz.
       »Teď ji sundají,« komentoval to pilot.
       Patrioty mířily k německé raketě tentokrát neomylně jako chrti na zajíce. Vybuchly v tak těsné blízkosti, že všechny tři rakety explodovaly v podstatě současně.
       Kilometr nad Nimitzem oslnivě zazářilo nové slunce. Jeho žár byl takový, že jsem si rychle zastínil obličej. Spatřil jsem, jak se paluba atomové letadlové lodi Nimitz vyboulila směrem vzhůru a prolomila, trup se zkroutil a torzo chlouby US Navy se prudce vzepjalo do výšky na hřbetě obrovské, snad sto metrů vysoké vlny. Pak vrak sklouzl do strany a zmizel, pohřben ve vlnách náhle rozbouřeného Severního oceánu.
       »Dolů!« zařval jsem na pilota.
       Pochopil a nechal vrtulník klesat kolmo dolů. Byla tam nevelká plošinka v blízkosti žluté skály, ale dříve než jsme se dostali na dosah, obrovská neviditelná pěst nás brutálně srazila stranou.
       Zachytil jsem se držadla, ale rozkroutilo mi to ruce. Vypadl jsem z kabiny a padal mezi korunami vysokých stromů dolů. Asi jsem křičel, ale neuvědomoval jsem si to. Naštěstí se přímo pode mnou nacházela hluboká lesní tůň. Žbluňkl jsem do ní jako kámen. Na dně byly kromě písku i kameny, o které jsem se bolestivě udeřil, ale neztratil jsem vědomí. Odrazil jsem se ode dna a za zuřivého mávání rukama vyplaval nahoru na hladinu.
       Stranou ode mě právě vybuchovaly nádrže vrtulníku. Bylo v nich dost paliva i na návrat, takže mě ovanul žár, až jsem se musel opět na okamžik potopit do tůně. Teprve potom jsem si vzpomněl na pilota. Žár sice nepřestával, ale já jsem bez ohledu na horko vyskočil z vody a pokoušel jsem se oběhnout hořící trosky vrtulníku.
       Pilota jsem náhle spatřil - ale to už jsem věděl, že mu nepomohu ani já, ani nikdo jiný. Za tu krátkou chvíli z něj zbyla zčernalá hořící postavička. Uvědomil jsem si, že jsem ještě před okamžikem seděl hned vedle něho. Nebýt odstředivé síly, byl bych tam teď hořel spolu s ním.
       Proboha, uvědomil jsem si - Nimitz!
       Věděl jsem naprosto jasně, že tuto obrovskou letadlovou loď už nikdy nikdo neuvidí. Co to bylo za raketu? Napadlo mě jen, že to může být atomová puma. Němci tady měli dost času a nejspíš ji přece jen nakonec vymysleli. Ale jak to, že se tak mazaně a na poslední chvíli vyhnula prvnímu Patriotu? A proč neuhýbala dalším dvěma? Cožpak mají Němci chytřejší počítače než my?
       Utíkal jsem ke žluté skále, kterou jsem uviděl předtím, než jsme dopadli. Viděl jsem ji nedaleko. Trčela z lesa, byl to vlastně jediný bod, odkud jsem se mohl rozhlédnout. Lezl jsem nahoru, odřel jsem si o ni ruce, ale hnal jsem se dál zuřivě a usilovně. A pak jsem konečně stál nahoře. Byl odtud nádherný rozhled, ale na moři, které se rychle uklidňovalo, nebylo znát naprosto nic, žádné trosky. Ze skály jsem viděl i část Hamburku. Osobní loď Wellington byla vržena daleko od mola na mělčinu, nakláněla se, ale zdálo se, že se tam někdo pohybuje. Byly vidět malé záchranné čluny, jak z moře loví postavičky lidí. Také na přístavním molu ve městě byli vidět lidé, zachraňující co se dalo.
       Uslyšel jsem náhle vzdálený hvizd tryskových motorů. To se k troskám Hamburku a k ochromené osobní lodi blížila jako smečka supů letka devíti bombardérů Siegfried, nejspíš aby dorazily bezmocnou loď, nebo shodily bomby na Hamburk.
       Další svist přišel zleva. Také tato letadla měla na sobě německé válečné kříže, ale chyběly jim svastiky na ocasních plochách a také jejich tvar svědčil o pozemském původu. Byly to dvě stíhačky Bundeswehru, které v poslední minutě nalétly do útoku proti svým soukmenovcům. Spatřil jsem kouřové stopy raket neomylně se řítících proti vyrovnanému šiku Siegfriedů a oslnivé exploze, které tyto velké kolosy trhaly ve vzduchu na kusy.
       Během minuty přišla Luftwaffe o všech devět bombardérů, jejichž trosky se shora sypaly jako ohnivý déšť, naštěstí do lesa daleko od Hamburku.
       Německá odvetná zbraň nás právě připravila o nejmocnější údernou sílu, ale úplně nás nezničila. Před náletem nás sice paradoxně uchránili opět Němci, ale byl jsem rád, že moje dávné předpoklady alespoň v tomto směru vyšly. Němci ze Země zůstali na naší straně i v tak těžké chvíli.
       Šlo ovšem o to, jak dlouho ještě přežijeme.
       Uvědomil jsem si, že se musím co nejdřív dostat k našim. Tady na skále jim nebudu nic platný. Nejbližším místem, kde bych mohl být užitečný, byl Hamburk - nebo hnízdo hlavonožců Xijtra. Hamburk byl vzdušnou čárou blíž, ale mezi ním a mnou ležel záliv moře, takže dosažitelnější byla Xijtra.
       Seskákal jsem ze skály. Zachovával jsem přitom, pokud to šlo, směr na Xijtru.
       A náhle se mi trochu sevřelo u srdce. Nic to nebylo, ale přece... zastavil jsem se.
       »Oto - žiješ?«
       Byl to hlas? Rozhodně ne. Neslyšel jsem nic kromě šumotu dlouhých větví s ježatým listím nad svou hlavou.
       Žiju, pomyslel jsem si. Moc nechybělo - ale žiju.
       »Jdu si pro tebe,« ozvalo se mi v hlavě.
       Les byl tichý, ale ta utkvělá myšlenka mě postrašila. Co to bylo? Předtucha?
       Pokračoval jsem dál směrem na Xijtru indiánským klusem. Musel jsem přeskočit asi třímetrový potok, naštěstí tam byla příhodná plošinka pro rozběh. Ale na druhé straně bylo místo tvrdé půdy mokřadlo - zabořil jsem se po kolena. Vylezl jsem stěžé z měkkého bahna a rozhlédl se, kudy dál.
       A v té chvíli jsem ji spatřil.
       Byla to Uaxio, poznal jsem ji naprosto neomylně. Plula lesem přímo proti mě jako přízrak, jako by se vznášela nad nízkou trávou. Sestupovala ke mně po mírném svahu a kdybych ji náhodou nespatřil, ani bych si jí nevšiml. Hlavonožci se lesem pohybují naprosto tiše a nedivil jsem se, že se žádný voják Wehrmachtu v posledních letech do lesa ani neodvážil.
       »Je dobře, že jsi to přežil,« řekla, když došla ke mně.
       »Kde se tu bereš?« podivil jsem se.
       »Jdu si pro tebe,« odtušila. »Mysleli jsme si, že jsi už mrtvý, ale ty žiješ, i když jsi trochu zraněný. Měla jsem za úkol přinést tě, živého nebo mrtvého.«
       »To zní jako ve starých filmech,« odtušil jsem.
       Utřel jsem si zpocený obličej. Rukáv kombinézy jsem měl od krve a teprve teď jsem ucítil pálení v obličeji. Měl jsem tam nějaké oděrky či co, ale nevzrušoval jsem se tím. Kdyby mi chyběl nos nebo půl tváře, to by možná bylo jiné, ale pro pár oděrek nebylo zle. Však se mi to rychle zahojí.
       »Musíme co nejrychleji dorazit do Xijtry,« popoháněla mě Uaxio. »Vezmu tě tam, chceš?«
       Nepochopil jsem hned, co tím míní. Vysvětlila mi, že mě ponese - člověk by řekl na zádech, kdyby nějaká měla. Odmítl jsem to rozhodným tónem, ale brzy bylo jasné, jak jsem proti ní pomalý. Utíkal jsem vedle ní jako při maratónu, ona vedle mě lehce plula jako královna, jen chapadla se jí dole rychle míhala. Bylo mi jasné, že se musí silně brzdit.
       »Čekají na nás,« pobízela mě. »Nevzpírej se, vezmu tě.«
       Dýchal jsem už jako čtyři a proto jsem raději přikývl. Objela mě a dřív než jsem se nadál, seděl jsem na její hlavě jako na měkké židli s polštářkem. Nadzvedla mě do výšky dvou metrů, objala mi jediným chapadlem obě nohy a rozběhla se se mnou lesem naplno.
       To byla ale jízda!
       Trochu jako na motocyklu - jen mi chyběla řídítka, nebo cokoliv, čeho bych se mohl přidržet. Musel jsem jenom klidně sedět a pokud možno se nevrtět. Uaxio se pohybovala plavně, bez hluku, ale odhadoval jsem, že utíká skoro stovkou.
       »Jak že jsi to říkala? Že mě tam máš přivést živého nebo mrtvého?«
       »Přesně tak,« přisvědčila. »Věděli jsme, že nejsi na té zničené lodi. Našla bych tě, i kdybys byl mrtvý.«
       »A co byste se mnou dělali, kdybych nežil?«
       »Udělali bychom z tebe jednoho z nás,« řekla klidně.
       Ačkoliv bylo horko, zamrazilo mě.
       »Jak to myslíš?« vyhrkl jsem.
       »Stačilo by nám, aby se z tebe zachovala většina mozkové tkáně,« řekla. »Přenesli bychom tvé vzpomínky do některého našeho nevylíhnutého mláděte, které ještě nezískalo vlastní osobnost. Vylíhl by ses znovu jako jeden z nás. Místo vašich nešikovných končetin bys získal devět chapadel, musel by ses znovu učit chodit, ale tvá osobnost by žila dále. My to také tak provozujeme. Já sama mám asi padesáté tělo a začala jsem žít v dobách, kdy vaše civilizace teprve začínala.«
       »Dokázali byste mi potom vrátit lidskou podobu?« otřásl jsem se. Zůstat v tomhle světě jako chobotnice...
       »S lidskými zárodky jsme v tom směru neexperimentovali, ale - nevidíme důvod, proč by to nebylo možné.«
       »Necháme to na jindy,« otřásl jsem se podruhé. »Moc vám děkuji za důvěru - ale raději zůstanu člověkem.«
       Vyšplhala se mnou bleskurychle do strmého svahu na který bych potřeboval několik dlouhých minut. Nahoře opět přidala, jen mi vítr od té jízdy cuchal vlasy. Při tomto tempu jsme ovšem byli u Xijtry za pár minut.
       »Hello, Oto!« vítal mě poručík John Diggas. Naposledy se mnou vyklízel Jenu, několik střel dum-dum nás oba zahnaly do jedné jámy. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se dva lidé tak rychle sblížili! Teď tu hlídkoval před vchodem do jeskyně spolu se dvěma strážnými hlavonožci, které jsem nepostřehl, jak byli dobře ukrytí.
       Uaxio mě jemně postavila na zem.
       »Vyjednej si co potřebuješ se svými,« řekla mi, »ale pak bychom s tebou chtěli mluvit i my. Přijď za mnou do sněmu.«
       Než jsem stačil reagovat, zmizela mi ve tmě jeskyně.
       »Tedy - na takovém koni jsem v životě nejezdil,« křenil se na mě John.
       »Je zle, potopili Nimitze!« sděloval jsem mu své dojmy.
       »Už to víme,« zachmuřil se. »Naše letadla teď přistávají na letišti v Norimberku, je tam poměrně klidno. Radarem nás jistí AWACSy z Enterprise.«
       »Kdo převzal velení po Thompsonovi?«
       »Kapitán Enterprise Willy Turranch.«
       »Víte, jaké jsou současné rozkazy?«
       »Najít základnu, odkud startovala německá atomová raketa a zničit ji.«
       »A naše mise?«
       »Pozastavuje se. Nemáme potřebné zázemí. Loď Wellington je prý značně poškozená. Hodilo ji to na mělčinu a určitě by šla ke dnu, naštěstí tam bylo dost mělko. Měli pár desítek mrtvých a stovky raněných. Není zaručené, zda Wellington ještě kdy vypluje.«
       To nebylo dobré.
       »Máte vysílačku v provozu?« zeptal jsem se Johnnyho.
       »Ano,« tvrdil.
       Rychle jsem se přesunul dovnitř. U vysílačky seděl další známý Arnold Beauty z Enterprise. Jakmile mě spatřil, podal mi malý telefon bez šňůry.
       »Mám ti dát tohle,« řekl mi. »Je to jen terminál na tuto vysílačku, ale funguje asi do čtyř kilometrů, pokud mezi ním a vysílačkou není silná vrstva skály. Mobilní telefony tady bohužel nefungují a satelity teprve ne.«
       Rychle mě naučil obsluhu, byla ostatně velmi jednoduchá. Ohlásil jsem se a požádal jsem o rozhovor s novým velitelem US Navy v tomto světě.
       Kapitán Turranch mi krátce oznámil, že převzal velení po svém předchůdci, ale potvrdil mi, že akce k obsazení dalších německých měst se odkládají.
       »Musíme nejprve zajistit bezpečí pro naše lidi,« řekl mi omluvným tónem. »Ani ve snu by mě nenapadlo, že proti nám použijí atomovou zbraň.«
       »Já se tomu tolik nedivím,« odtušil jsem. »Tahle říše je skutečnou říší zla. Říkal jsem to přece ještě před vyplutím. Němci zde celou dobu od války vyvíjeli nové zbraně a dostala se jim do rukou i část vyspělých technologií hlavonožců.«
       »To už jsme, bohužel, zjistili. Dost krutým způsobem.«
       »Proti hlavonožcům jim jejich kdovíjak zázračné zbraně nepomohou,« podotkl jsem. »Když teď zůstaneme stát, přesune se nám brzy propust nad Saharu a doprava Němců bude značně komplikovanější.«
       »Sorry, bezpečnost především,« potvrdil své rozhodnutí kapitán Turranch. »Dám vám všechny pozemní jednotky, ale jen abyste se pořádně zajistili proti německému útoku.«
       Znamenalo to, že jsme z útoku přešli do obrany. Veškerá naše iniciativa skončila, teď jsou na řadě Němci. To všechno otočila jediná raketa, která se dokázala vyhnout protiraketě Patriot a nesla nálož, schopnou v jediném okamžiku roztrhat a potopit Nimitz i na dálku nejméně kilometr.
       Myslím, že jsme Němce krutě podcenili.
*****