Americká džungle
Vyžádal jsem si
u kapitána Turrancha vrtulník k návštěvě
Země. Nezdálo se mi, že by byl nadšen. Na palubě Enterprise
byla nálada pod bodem mrazu. Všichni se na mě dívali podivně
přísně, jako kdybych osobně mohl za zkázu Nimitze.
»Vrátíte se?« ptal se mě pátravě.
»Myslíte si snad, že ne?« vyjel
jsem si i na něho.
»Proč tam jedete?«
»Potřebuji se na něco zeptat
Němců, co jsme tam nedávno
poslali.«
»Ti tady vám nestačí?«
»Upřímně řečeno - ne. Tamti
mi přece jen důvěřují víc.«
»Dobrá - ale mám jednu
podmínku,« mračil se.
»Prosím,« kývl jsem hlavou.
»Nikomu neřeknete o potopení
Nimitze.«
»Nikomu?« podivil jsem se. »Ani
vašemu presidentovi?«
»Musíte mít opravdu dobrý důvod.
Kdyby se vás president
zeptal přímo, sdělit mu to smíte, ale jen mezi čtyřma očima,
to znamená bez přítomnosti novinářů. Jinak budete na všechno
opakovat No comment. Platí?«
»Proč tak utajeně?«
»Zpráva o katastrofě by
mohla podlomit odhodlání Ameriky
pokračovat v této akci.«
»Toho bych se neobával. Četl
jsem, že americké noviny za
Druhé světové války nechtěly ze stejných důvodů uveřejňovat
fotografie zabitých Američanů v Tichomoří. Potom je přece
uveřejnily a fotografie nejen nepodlomily vůli Ameriky, ale
vyvolaly naopak ještě větší odhodlání.«
»To už je dávno. Já mám bohužel
spíše na mysli Somálsko.
Nechtěl bych, aby tady nastalo stejné fiasko.«
Podíval jsem se na něho tázavě,
ale pak jsem rezignoval.
»Jak myslíte. Budu vaše přání
respektovat, pokud to bude
vůbec možné.«
Dostal jsem rychlou turbínovou
helikoptéru se dvěma muži
posádky. Patřili do výbavy Nimitze a zachovali se jenom tím,
že byli právě nad Novým Německem. Byli to ostřílení kozáci.
Johnny byl běloch, Michael černoch, spíše míšenec. Na trupu
jsem napočítal několik dolíků od kulometných střel, ale také
černou barvou vyvedených dvacet šest siluet tanků a jednu
siluetu tryskové stíhačky Schwalbe. Měla smůlu, připletla se
jim do cesty a místo aby je sestřelila, stala se sama cílem
jejich samonaváděcí protiletadlové střely. Byl jsem rád, že
mám k ruce právě tyto dva. S oběma jsem si mlčky podal ruce,
přisedl si k nim do kabiny a vzlétli jsme.
»Vystoupejte trochu výš,«
požádal jsem je.
Vysílačku k ovládání
propusti jsem měl připnutou přímo
na prsou křížovým popruhem. Uaxio mě naučila ovládat ji bez
tlačítek, přidaných v podstatě kvůli lidem. Hlavonožci svoje
přístroje ovládali pomocí elektrického orgánu quro. Tyto
orgány měli do nedávné doby slabší, ale i nové zesílené quro
se dalo opatrně používat k nižšímu výkonu. Chtělo to jenom
trochu cviku, ale zvládl jsem to také.
Náhle se bez varování před námi
objevila modravá kruhová
propust. Aniž bychom jí prolétli, sama přeskočila kolem nás
a opět zmizela. Když jsem hlavonožcům navrhoval tuto změnu
ovládání propustí, jejich vědci váhavě připustili, že budou
na stroje kladeny menší energetické nároky. Rozhodli se tedy
na zkoušku změnit režim jediného ovladače - mého. Zdálo se,
že to byla výhodná změna.
Pod námi leželo podhůří vysokých
hor.
»Good heavens!« vydechl
překvapeně Michael, druhý pilot.
»Kde to vlastně jsme?«
»Skalisté hory,« ukázal jsem na
vysoké, stříbrem sněhu
pokryté štíty. »Támhle vidím silnici a jestli se nemýlím,
vede do nějakého menšího městečka. Přistaňte kdekoliv, odkud
by se dalo zavolat.«
»Není potřeba. Vyšleme jen
žádost o zaměření. Nejbližší
letové středisko nám okamžitě řekne co potřebujeme.«
»Pro jistotu přistaňte támhle
u té pumpy, prosím.«
Vrtulník se snesl poblíž
benzínové pumpy Shell, stojící
na výjezdu z městečka.
Vystoupil jsem sám. Pumpař mi na
mapě ochotně ukázal kde
jsme. Očekával jsem, že se bude vyptávat a nemýlil jsem se.
»Kde jste se tady tak najednou
vzali?« vyzvídal.
»Přiletěli jsme z Q-Země,«
řekl jsem přímo. »Slyšel jste
už o ní nějaké zvěsti?«
»Jistěže,« ožil. »Necelých sto
kilometrů odsud se nalézá
Denverský internační tábor pro Němce z Q-Země. Všechny tam
stěhují, už jich je tam pěkných pár tisíc!«
»Proč sem?« podivil jsem se.
»Tady jim vyhradili místo,«
pokrčil rameny.
Zapůjčil mi dokonce místní mapu
a označil na ní polohu
tábora. Pak jsem se vrátil k vrtulníku a nastoupil.
Piloti mezitím ukončili své
rádiové hovory.
»Čekají nás ve Washingtonu,«
informoval mě snaživě první
pilot Johnny.
»Malá změna cestovního plánu,«
odtušil jsem. »Náš cíl je
mnohem blíž.«
Ukázal jsem jim na mapě, kterou
jsem od pumpaře dostal
grátis, kde se má nacházet internační tábor.
Johnny opakoval, že nás čekají
ve Washingtonu.
»Cílem naší cesty není
Washington, ale Němci,« odtušil
jsem. »Do Washingtonu poletíme potom, bude-li to nutné.«
»Není dobré nechat čekat
presidenta.«
»Povinnost především,« trval
jsem na svém. »Zdvořilostní
návštěva je až druhá v pořadí.«
*****
Vrtulník tedy místo na východ
zamířil na sever. Zakrátko
jsme před námi spatřili plochu pokrytou tisíci velkými stany
a posetou drobnými postavičkami. Už z výšky mě ale zarazilo,
když jsem kolem řad stanů zpozoroval drátěné ploty a dřevěné
strážné věže jako kolem trestaneckého tábora. Doletěli jsme
na místo, kde byla mezi stany proluka a pomalu jsme dosedli,
aby lidé dole měli čas vyklidit nám prostor. Upřímně řečeno,
nemuseli jsme to nijak dávat najevo. Všichni se rozprchli,
jako když střelí do vrabců.
»Počkáte na mě?« zeptal jsem se
pilotů.
»Jistě,« přikývli oba. Také oni
se trochu podivili tomu,
co viděli. Ještě že chlapy ve strážních věžích nenapadlo na
nás zahájit palbu z namířených kulometů. Skoro bych je začal
obdivovat, že na nás svoje mašinkvéry vůbec otočili. Bitevní
vrtulník se svou pancéřovanou kabinou, dvěma čelními dálkově
řízenými rotačními kulomety, ověšený kolem dokola raketami,
připravený bránit se stejně jako zaútočit i na tankový pluk,
má ovšem respekt a může si dovolit ignorovat pouhé kulomety,
které by mohl smést jedinou dávkou i s dřevěnými věžemi.
Vyskočil jsem z vrtulníku
a trochu sehnutý podběhl pod
dotáčejícím se rotorem směrem k nejbližším stanům.
»Prosím vás, nevíte někdo
o Kurtovi Wernerovi?« spustil
jsem německy na prvního Němce, kterého jsem tu potkal. Byl
to jeden z vojáků, ale z uniformy Wehrmachtu měl na sobě jen
kalhoty a košili.
»Kurt Werner?« podíval se na mě
velmi udiveně. Teprve po
chvíli mu došlo, kdo jsem.
»Kamarádi! Je tu Čech
z Nového Německa! Zavolejte mu sem
Wernerovy, ale honem!«
Pak mě popadl za rukáv
a táhl do nejbližšího stanu.
»Dostal jste naši petici?« díval
se na mě ustaraně.
»Ne, o žádné petici nevím,«
podivil jsem se.
»Mysleli jsme si to,« vydechl,
ale nebylo to úlevně.
»Co se děje? Proč petice?«
nevydržel jsem.
»Chceme se vrátit zpátky,«
oznámil mi. Dotáhl mě mezitím
do stanu, kde na železných kavalcích porůznu sedělo odhadem
patnáct dalších Němců. Všichni byli vyhublí, oblečení byli
do roztodivných hadrů, na nohou často jen roztrhané tenisky.
»Jak - zpátky? Tomu
nerozumím,« divil jsem se.
»Podvedl jste nás,« vyhrkl na mě
jeden z mladších.
»Tohle není nový život, tohle je
pozvolná smrt!« přidal
se k němu další.
»Vy přece za to všechno můžete!«
napadl mě, naštěstí jen
výčitkou, třetí z Němců.
»Za co mohu?« obrátil jsem se
k němu. »Že jste na staré
dobré Zemi? Co je na tom špatného? V Novém Německu vám všem
hrozila smrt - to přece víte!«
»Lepší rychlá smrt, než to co se
děje tady,« posteskl si
další, pro změnu jeden ze starších Němců. Byl v civilu, měl
na sobě také jakési roztrhané džíny a kostkovanou košili.
»Děje se vám snad křivda?«
zeptal jsem se ho.
»Kdyby jedna!« vybuchl.
»Co se děje? Vypravuj!« zvážněl
jsem.
»Nikdy jsem nesouhlasil
s tím, co se dělo v zajateckých
táborech pro Rusy,« pokračoval starý Němec. »Ale to, co se
děje tady, se tomu podle mě nebezpečně blíží.«
»Co se děje? Konkrétně, prosím!«
přerušil jsem ho.
»Že nás tu hlídají
s kulomety a střílejí každého, kdo se
pokusí uprchnout, to bych chápal jako normální,« pokračoval
Němec. »Je válečný stav. Že střílejí i ženy, to asi normální
není, ale říkají nám, že jsme to v Evropě také dělali
- a já
jim to věřím.«
»Tady se střílejí lidé?«
vytřeštil jsem oči.
»Ano, i děti,« potvrdil
Němec za souhlasného přikyvování
všech okolo. »Ale co je nejhoršího, oni nás chtějí vyhubit,
stejně jako hlavonožci. Přivezli jsme sem hodně německých
žen v požehnaném stavu. Pod asistencí Američanů se za celou
dobu, co tady trčíme v tom prašivém koncentračním táboře,
nenarodilo jediné živé dítě. Všechny děti se rodí už mrtvé.
Američané tvrdí, že za to může změna prostředí, naši doktoři
říkají, že to není pravda. Věříme jim, protože se pod jejich
asistencí rodily děti živé, než nám to Američané zakázali.«
»Co vám zakázali?«
»Nechat ženy rodit za asistence
německých lékařů. Prý tu
nemáme základní hygienické podmínky. Jenomže naši doktoři
mají i v polních podmínkách výsledky nesrovnatelně lepší než
zdejší felčaři. Přece není stoprocentní úmrtnost novorozenců
normální! A ještě se nestydí za to od nás požadovat nemožně
nekřesťanské peníze.«
»Jestli je to všechno pravda,
pak je to hrozné,« vydechl
jsem. »Prosím vás, nemohli byste mi kromě Wernerů zavolat
doktora Müllera? Rád bych slyšel jeho názor jako doktora.«
»Doktora Müllera zabili,«
odvětil starší Němec. »Chcete
snad něco odborného z medicíny? Já jsem také lékař.«
»Doktor Müller snad neměl důvod
utíkat?«
»Ne, zabili ho v jeho
stanu,« pokračoval Němec. »Měl zde
ordinaci, jakožto jeden z našich lékařů. Léčil nejprve naše
lidi, ale brzy i lidi z okolí. Ukázalo se, že naše léky jsou
velice účinné na zdejší nemoci, především küfferlin. Brzy za
námi posílali celá procesí nešťastníků, co byli od zdejších
medicinmanů prakticky odsouzeni k smrti.«
»Moment,« přerušil jsem ho.
»Něco mi tady nehraje. Říká
se, že americká lékařská věda je v našem světě nejlepší!«
»Bůh potěš země, kde jsou
medicinmani ještě ubožejší než
tady,« pokřižoval se Němec. »Mají tu strašlivou nemoc, která
prý zabíjí pomalu, ale neúprosně. Říkají jí AIDS, nebo tak
nějak. My ji neznáme a američtí kolegové dělali příliš velké
okolky, když jsme se chtěli dozvědět, co je to zač. Naštěstí
se brzy ukázalo, že na ni stačí jediná injekce küfferlinu.
Když se rozkřiklo, že vyléčíme i AIDS, začali k nám nemocní
chodit po tisícovkách. Za injekci, která tu nemoc dokonale
vyléčila, jsme dostávali zpočátku sto dolarů, ale potom nám
nařídili zlevnit na pět dolarů, stejně jako se tady platí za
injekci zdejšího penicilínu. Jenomže ta léčí jen neznatelně.
Bohužel, léky které jsme si sem z Nového Německa přivezli,
brzy došly.«
»Právě pro ty injekce zabili
doktora Müllera,« přerušil
ve vyprávění lékaře mladší Němec. »Vyléčil dva takové, kteří
nám vozili chleba. Byli to prý chudáci, léčil je zadarmo. Ti
za ním pak přivedli třetího, že prý je to jejich nerozlučný
kamarád, také nemocný AIDS, aby ho vyléčil. Doktor Müller už
bohužel potřebnou injekci neměl. Ti tři mu za to rozmlátili
celou ordinaci a pak utloukli i doktora.«
»Opravdu krásný vděk! Jak to
víte?«
»Chytili jsme je přímo při činu.
Málem skončili na větvi
nejbližšího stromu, ale my musíme všechny takové zločiny jen
předávat zdejším šerifům. Předali jsme je, dokonce se krátce
poté dostali před soud. Byli osvobozeni všemi hlasy poroty.
Chtěli jsme se odvolat, ale podle amerických zákonů nemůže
být nikdo souzen podruhé za zločin, ze kterého už byl jednou
osvobozen. Rozumíte tomu?«
»Jak je to možné?« zděsil jsem
se. »Když jste je chytili
přímo při činu, mělo by to snad být jasné!«
»Nebyli prý usvědčeni ani jednou
důvěryhodnou osobou. My
nejsme občané Spojených států a šerif přišel až potom, když
jsme vrahy vytáhli ven, takže ani jeho svědectví nebylo pro
soud dostačující.«
»Nechce se mi tomu uvěřit,«
vrtěl jsem hlavou. »Dohodli
jsme se s presidentem Spojených států jinak.«
»Jestli se k němu dostaneš,
řekni mu to,« prosil starší
Němec. »Dostáváme tři sta dolarů na hlavu měsíčně. Nikdy nám
to neopomenou zdůraznit jako obzvláštní milost. Ale kilogram
chleba nám prodávají za deset dolarů, takže veškerá pomoc dá
právě na suchý chléb. Tady na skalách se nedá nic pěstovat,
ostatně jsme si s sebou nepřinesli žádná semena a žádná nám
tady neprodají.«
»To přece není možné! Deset
dolarů za kus chleba, to je
strašně lichvářská cena!«
»Bylo tu pár místních soucitných
duší, které nám dovezly
z města chleba desetkrát levnější. Propíchali jim pneumatiky
u aut a vyhrožovali, že je zabijí.«
»Kdo?«
»Naši dodavatelé,« ušklíbl se
mladý Němec. »Kdybychom si
mohli do města dojít sami, šli bychom tam třeba pěšky. Jenže
nás z tábora nepustí.«
»Pak by se vám ale měli starat
i o jídlo!«
»To nechali na dopravcích,«
odtušil Němec. »No a ti nás
dřou z kůže - stejně jako zdejší doktoři.«
*****