Mezitím do stanu přiběhli ti, na
které jsem čekal. Kurt
Werner, Gerta Müncherová, Kurtovi rodiče.
Několika slovy jsem se přeptal
na ověření toho, co jsem
zatím slyšel. Při pohledu na jejich hubené postavy jsem ani
nepotřeboval jejich svědectví. Kurt mi všechno jen potvrdil
a doplnil další podrobnosti.
»Tady jsme všichni prodali
všechno, co kdo měl. Nejprve
kdo si vzal nějaké šperky. Pak měli zájem o naše oděvy, boty
a uniformy. Za dolar koupili, za sto prodávali ve městě. Teď
nemáme nic, jenže všichni mlsně pokukují po německých ženách
a dívkách. Musíme je střežit, aby nám je neodváděli v noci,
nebo dokonce za bílého dne. Několik desítek jich už zmizelo,
nikdo neví kam.«
»To není možné, měli jste snad
nějaké peníze,« obrátil
jsem se na něho.
»Aukce dopadla dobře,« přikývl
trpce Kurt. »Získali jsme
přes čtyři milióny dolarů. Jenomže pak nám z toho předepsali
daně - a pokutu, že jsme nezaplatili včas. I tak nám
zůstalo
skoro půl miliónu dolarů. Ty jsou ovšem dávno pryč - nějakou
dobu jsme při zdejších cenách udržovali nad vodou celý tento
koncentrák. Což jsme mohli někde v bance sušit peníze, když
jsme viděli tu bídu? Samozřejmě roztály tak rychle, jako led
na rozžhavené plotně. Napsali jsme ti asi deset dopisů, než
jsme pochopili, že jsi nedostal ani ten první.«
»Nedostal,« potvrdil jsem.
»Oto, jestli se ti podaří
vyváznout odsud ven, zkus něco
udělat. Na tebe snad Američané dají.«
»Proč myslíš, že se odsud
nedostanu?«
»Přece ani ty nejsi Američan.
Pustili tě dovnitř, ale už
není tak jisté, že tě pustí i ven.«
»Mám tady helikoptéru. Nejsem
odkázaný na stráže.«
»Bohudík - pak máš jakousi
naději. U brány stráží bestie
a jiné nás hlídají kolem. Nebudeš to mít lehké.«
»Tady už jsou všichni stejného
mínění - raději se vrátit
a dát se roztrhat Kopffüsslery,« přidala se Gerta. »Řekni mi
upřímně, Oto, že sis to takhle nepředstavoval?«
»Máš naprostou pravdu, děvče,«
přikývl jsem. »Budete to
asi muset ještě chvilku vydržet, ale poletím odsud rovnou do
Washingtonu - a jestli se ukáže, že o tom president ví,
pak
mu řeknu bez obalu, co si o něm myslím. To by znamenalo, že
se budeme muset obrátit přímo na Německo v Evropě, a to co
nejdřív, než se tady stane něco nenapravitelného.«
»To už se děje
- a denně. Denně máme několik pohřbů.«
»Podívám se, co se s tím dá
dělat.«
»Nemohl bys nám sem nějak
dopravit alespoň léky? Někteří
z nemocných, co nám vozí potraviny, se nás i schválně snaží
nakazit. Používají k tomu injekce s vlastní krví. Někdy jen
vydírají, jindy to doopravdy používají - nevíme ani, je-li
to nebezpečné, ale nedá se věřit ničemu.«
»O jaké léky půjde?«
»Küfferlin,« dodal starší Němec,
který se dosud držel na
opačném konci stanu. »Je to velice dobrý lék. Znásobuje více
než tisíckrát obranné síly organismu. Je mnohem výhodnější
než penicilín, který naopak snižuje schopnosti bakterií, aby
si s nimi oslabený organismus poradil. Kdybys nemohl sehnat
hotový lék, pokus se opatřit plody küfferle, každý ti je tam
rád ukáže. Jsou to takové fialové krychličky a obsahují tuk
podobný máslu.«
»Znám je,« oddechl jsem si.
»Rostou všude. V nejhorším
případě mi je seženou Kopffüsslerové.«
»Jen jestli se tam dostaneš,«
odtušil jeden z Němců, co
hlídal před stanem a právě sem nahlédl. »Už si pro tebe jdou
místní šerifové.«
»Zůstaňte tady,« požádal jsem
všechny. »Nechte mě, budu
se s nimi bavit sám.«
Vyšel jsem do uličky mezi stany.
»Hej ty tam - co zde máš za
job?« blížil se ke mně šerif
se dvěma pomocníky - alespoň to bylo k poznání podle malých
šerifských hvězd, které měli ti dva připnuté na strakatých
košilích. Jenom šerif měl policejní uniformu.
»Dovolte mi, abych to
i nadále považoval za tajnou misi
v rámci US Navy,« odsekl jsem jim.
Vzhledem k tomu, že jsem měl
na sobě overall amerického
námořnictva, vypadalo to věrohodně.
»Tady nemáš co pohledávat!
Vypadni odsud!«
»Odchod mám tak jako tak
v úmyslu, nebude mi zatěžko vám
vyhovět,« ušklíbl jsem se.
Otočil jsem se a zamířil
k vrtulníku.
»Tak moment!« nedal se šerif tak
snadno odmrštit.
»Přejete si?« otočil jsem se na
něho.
»To by se vám hodilo
- přijít si k hotovému a nezaplatit
ani cent! Napřed zaplať!«
»Cože mám platit?« nevěřil jsem
svým uším.
»Clo za vstup do
rýžoviště,« ušklíbl se šerif. »Pět set
dolarů za každou započatou hodinu.«
»Tomuhle táboru se říká
rýžoviště?« ukázal jsem rukou.
»Ovšemže - neříkej, že to
nevíš!«
»Ale já to opravdu nevím,« usmál
jsem se, ačkoliv ve mně
všechno vřelo. »To přece nemyslíte vážně.«
»Zatraceně vážně!« prohlásil
šerif.
»To až budu vyprávět vašemu
presidentovi, nebude vědět,
co mi na to odpoví. Co kdybyste tam odletěli se mnou? Vezmu
vás na palubu zdarma.«
»Koukej zaplatit ty parchante
a nedělej pitomý vtipy,«
přešel náhle šerif do hrubšího tónu. »Mě neoblafneš, že sem
létáš helikoptérou. I na takové ptáčky máme spadeno. Tady je
zákaz přeletů - a vy to moc dobře víte! Tak dej hezky ruce
nahoru a ani slovo. Zatýkám tě - a cokoliv od této chvíle
řekneš, může být použito proti tobě.«
Vytáhl přitom nebezpečně
vyhlížející kolt. Asi bych před
jeho odvahou smekl, kdyby pochopil, do čeho se žene. Neviděl
jsem, co se děje za mnou, ale podle zvuků jsem pochopil, že
moji dva piloti mezitím roztočili turbínu a začali zvyšovat
obrátky rotoru. Kromě toho, což bylo mnohem významnější, se
naším směrem stočily i dálkově ovládané rotační kulomety.
»Hoši - pomůžete mi?«
vykřikl jsem na piloty.
»Helou, šerife, rozmysli si to
dobře!« hulákal z kabiny
Michael, druhý pilot. »Máme osm set kulí ráže půl palce. To
ty se svými šesti ranami nepřebiješ!«
Šerif sebou trhl a teprve
teď asi spatřil několik siluet
tanků namalovaných na trupu pod oknem vrtulníku. Postavit se
proti pancéřovanému bitevníku s koltem by byl ovšem nesmysl.
A to ještě netušil, že jsou proti němu chlapci, kteří mají
za sebou pár ostrých potyček s německými divizemi.
»Nechte toho!« mával koltem. »To
je proti zákonům! Budu
si na vás stěžovat u vašeho velitele!«
»Stěžuj si - ale náš velitel
je teď na Q-Zemi!«
»Stejně vás zažaluju!« křičel
šerif, ale ustoupil i se
svými pomocníky za nejbližší stan.
Nastoupil jsem do vrtulníku.
»Co se tam dělo?« zajímal se
Johnny.
»Co se tu děje, nevím,« odtušil
jsem. »Ale řeknu vám, že
teprve teď máme správný důvod zaletět do Washingtonu. Nebude
to pouhá zdvořilostní návštěva a president z nás nebude mít
radost.«
»Jsi si tím jistý?«
»Samozřejmě,« ušklíbl jsem se.
»Slyšeli jste je snad? Za
vstup do »claimu« se tady platí pět set dolarů za hodinu. Co
vy na to, je tady nějaké rýžoviště?«
»To jistě není,« odtušil Michael.
»Bohužel mám dojem, že se
mýlíš,« odfrkl jsem si.
Rotor vrtulníku mezitím nabral
potřebné obrátky, dříve
než se k nám přihnali další chlapi s automatickými puškami
a se psy. Něco na nás křičeli. Ve svistu turbín a v tepotu
listů rotoru jim nebylo rozumět, ale tušili jsme, co po nás
chtějí. Už proto, že na nás těmi puškami mířili.
Byla to ovšem odvaha
z neznalosti věci.
Bitevní vrtulník se otočil ke
strážným čelem. Zarachotil
rychlopalný velkorážný rotační kulomet a na zemi přímo před
strážnými načrtl do prachu dlouhou čáru. Opětovat výstražnou
palbu takové obludy by dokázal leda sebevrah. Strážní padli
k zemi a začali se zvedat až když se vrtulník vyšplhal skoro
do kilometrové výše.
*****