Navzdory tomuto úspěchu jsem
nemínil odkládat cestu do
Washingtonu a další nepříjemné setkání s presidentem USA.
Johnny s Michaelem pořád
čekali u vrtulníku. Nastoupil
jsem a vznesli jsme se, opět směrem na Fríské ostrovy.
Cestou jsem jim musel vyprávět,
co se dělo na letišti.
Příletu Georga Macusse si pochopitelně všimli, ale nevěděli
podrobnosti. Když se dověděli, že George Macuss byl poslední
z výpravy k Antarktické pevnosti, litovali ostatní letce, že
tam zahynuli. Určitě některé z nich znali osobně, ale teď se
jen dohadovali, kdo z jejich známých tam byl.
Ani skutečnost, že kamarádi
nejspíš zachránili Hamburk
s mnoha Američany a kdoví možná i Enterprise, je nemohla
pro
tuto chvíli povzbudit. Přece jen trochu ožili, když jsem jim
připomněl, aby si namalovali na trup šedého Storcha, protože
v něm zajali - prince Friedricha Hitlera, Vůdcova syna.
»Měli jsme ho prostě sundat,«
chmuřil se Johnny.
»Zakreslili byste si jedno malé,
skoro bezbranné letadlo
a v životě byste se nedozvěděli kdo v něm letěl. Takhle máte
hřejivý pocit, že jste drželi v šachu a nakonec zajali druhé
největší zvíře Čtvrté Říše a kdoví, možná jste také přispěli
k pádu zdejšího impéria.«
»Ota má pravdu, Johnny,«
souhlasil se mnou Michael. »Já
tam toho Storcha namaluji. Byl to parádní úlovek.«
Fríské ostrovy se blížily.
»Co kdybychom dole objevili
trosky některého letadla ze
skupiny Georga Macusse?« zkusil nadhodit Michael.
»Těžko,« podotkl jsem, ale oba
piloti už vyhlíželi dolů,
aby jim nic neuniklo.
Dole však nic podezřelého nebylo
a vrtulník nakonec
dorazil do oblasti, kde měl být na Zemi Washington.
Požádal jsem o propust
a obratem jsme byli na Zemi. Asi
kilometr pod námi byl Bílý dům. Přistáli jsme před ním.
Tentokrát jsem byl uveden bez
zdržování. President byl
přítomen a měl na mě čas.
»Mám pro vás dvě důležité
záležitosti,« začal jsem, když
jsme si v jeho pracovně formálně podali ruce.
»Zasáhl jsem osobně v tom
táboře,« pospíšil si. »Bylo to
tak, jak jste tvrdil. Ti, kdo za to odpovídali, jsou už mimo
hru a uvažuje se o postavení některých před soud. Zejména to
budou překladatelé, mají na svědomí ono osudné nedorozumění
ohledně parciálních porodů.«
»Nedomnívám se, že by za to
mohli překladatelé,« zavrtěl
jsem hlavou. »Pevně věřím tomu, že jen věrně překládali, co
vymysleli jiní. Jde mi o něco úplně jiného. Někteří Němci se
dostali do amerických vězení. Chci je vyžádat zpět.«
»To nebude možné,« odporoval
president. »Byli odsouzeni
podle platných amerických zákonů. Měnit rozsudky nezávislých
soudů - to opravdu není v mé moci.«
»Trvám na tom, že soudy byly
podujaté,« útočil jsem dál.
»Vidíte sám, že po zavedení německé samosprávy se v táborech
nestal ani jediný zločin. Mám důvodné podezření, že všechny
soudy s Němci byly zmanipulované.«
»To je opět dost silné tvrzení,
pane Vávra,« podíval se
na mě přímo president. »Máte na to nějaké důkazy?«
»Jistěže ne - jen nepřímé.
Opravdu nemám v této době čas
ani náladu shromažďovat důkazy. Ale mám důkazy o tom, že
vaše americké soudy osvobodily nepochybné vrahy, když obětmi
byli Němci. Takové soudy nemohou mít důvěru ani při opačných
rozsudcích, zejména jde-li o stejnou diskriminaci. Uvědomte
si, že později před mezinárodním soudem v Haagu sklidíte jen
velikou a nepříjemnou ostudu.«
»To by ovšem muselo být
prozkoumáno Nejvyšším soudem.«
»Existuje ještě jiná možnost,«
nadhodil jsem. »Pokuste
se převést německé vězně pod německou správu. Mají tam jistě
vlastní vězení, nebo nebude problém je zřídit. Budou tam ale
mezi svými a já budu trvat na revizi všech rozsudků. Naopak
nebudu trvat na odsouzení amerických vrahů, ačkoliv zabili
i doktora Müllera, jednoho z mála Němců, se kterým jsem se
přátelil. Nedávno mě ošetřoval, když jsem přišel o oči.«
»Ale vy vidíte!« podotkl
president vítězoslavně, jako
kdyby mě nachytal při lži.
»Neslyšel jste o tom, že
němečtí lékaři uzdravují i lidi
nakažené AIDS?«
»Ne - o tom jsem
neslyšel,« zarazil se.
»Ani o tom, že jim uzdravení
splácejí - vraždami?«
»To musí být nějaká strašně
temná historie,« zabručel.
»Jak vidět, mám o Denverském
internačním táboře mnohem
podrobnější informace než vy - ačkoliv mám velmi málo času
na návštěvy staré Země, kde vy pobýváte po celou tu dobu.«
»Ano - ale nemám na starosti
jen tento tábor.«
»Pravda - je to ostatně jen
okrajová záležitost. Nemohl
byste tedy zajistit vrácení Němců do tábora?«
»Poradím se se svými právníky.«
»Zkuste to,« přikývl jsem. »V
tom případě přejdeme k té
příjemnější zprávě. Pilotům Enterprise se před půldruhou
hodinou podařilo, bohužel za cenu mnoha obětí, zlikvidovat
německou raketovou základnu.«
»Před půldruhou hodinou? To bylo
v celých Státech, možná
i na celém světě, zaznamenané krátké zemětřesení!«
»Je možné, že se to projevilo
i tady,« souhlasil jsem.
»Vyletělo do povětří největší německé skladiště Q-bomb. Také
na Q-Zemi se to projevilo zemětřesením. Asi to nevíte, ale
naše planety se vzájemně ovlivňují gravitací. Proto jsou
jejich středy totožné - a proto zemětřesení na jedné
z nich
může mít vliv i na druhé straně. Na druhé straně - můžete si
udělat jakousi představu o síle výbuchu, když se projevil na
dvou planetách současně. Kdoví, zda by všechny atomové bomby
na Zemi měly při současném odpálení takové účinky!«
»Úděsná síla!« podíval se na mě
ustaraně.
»Naštěstí dnes patří minulosti,«
dodal jsem rychle.
Nemohl jsem tušit, že tato věta
není tak docela pravdivá
a s německými zbraněmi V-5 se ještě setkám tolikrát, až mi
to nebude milé.
»Takže je to přece jen
vítězství! Díky Bohu!«
President pohlédl na okamžik
vzhůru.
»Z celé eskadry bohužel přežil
jediný pilot. Máme zprávu
o tom, že tento úspěšný útok zachránil přinejmenším město
Nový Hamburk i s naší základnou na pobřeží.«
»Je to od potopení Nimitze první
dobrá zpráva, ale stojí
za to!«
»Kromě toho jsme zajali syna
Adolfa Hitlera. Dostane se
na Zem s nejbližší lodí.«
»Hitler měl syna?«
»Ano. Víte přece, že i starý
Áda Hitler je ještě naživu.
Myslím, že jeho syn bude velice prominentní zajatec.«
»To jistě. A co takhle
zajmout samotného Hitlera?«
»To nebude tak snadné,« zavrtěl
jsem hlavou. »Starý Áda
Hitler sedí v podzemní pevnosti a řídí Wehrmacht. Ale zdá se
mi, že jsme mu tentokrát dali dvě pěkné ťafky.«
»Výborně! Budeme vám fandit!«
»Budeme to ještě potřebovat,«
přikývl jsem. »Budeme asi
potřebovat doplnit nějaká letadla, ale o tom vám snad podají
podrobnější zprávu vojáci. Hitlerovci o Enterprise dosud nic
nevědí a kromě ní máme dvě menší pozemní základny. Máme tedy
možnost pustit se opět do toho.«
»Doufám, že vás už nikdy více
Němci nepřekvapí.«
»Taky v to doufám. Byla to
velice nepříjemná záležitost.
Uvědomte si, že se stavíme proti mocnosti, která sice není
početně silná, ale měla po celou dobu od Druhé světové války
dostatek času, prostředků a touhu po odplatě, zatímco se náš
svět hádal a zdržoval studenou válkou. Já teď začínám věřit
hrozbám Ernesta Nordena. Sliboval, že starý svět pokoří tak
rychle, že se nepostačíme divit.«
»To jméno mi nic neříká,«
podotkl president.
»Buďte rád,« řekl jsem.
»Představte si Einsteina, kdyby
se dal do služeb Hitlera. Norden byl přibližně to samé.«
»Cožpak má Hitler ve svých
službách takového génia?«
»Už ne,« oddechl jsem si. »Kdyby
byl naživu Norden, bylo
by nám tam více horko. Kdoví, vám tady možná také.«
»Prosím vás, pane Vávra,«
naklonil se a spiklenecky na
mě zamrkal. »Minule jste mě svými katastrofickými vizemi
pořádně vylekal. Poněkud vám ujely nervy, předpokládám.«
»Máte pravdu. Ujely mi nervy.
Omlouvám se za to.«
»Dobrá, ale víckrát to nedělejte.«
»Nebudu. Ostatně - už to
víte.«
»A proč jste to vlastně říkal?
Já vím, rozčílili vás,
ale přece jen - bylo to dost hrozné.«
»Víte, pane presidente, co na
tom bylo nejhorší?«
»Nevím, povídejte!«
»Že jsme o tom měli jen
jakési tušení. Dnes už víme, že
to všechno byla - pravda.«
*****