---

Nenadálé odpuštění

---

       A další návrat propustí do Nového Německa...
       Tentokrát do Xijtry. Musel jsem ukázat Kopffüsslerům, že tady nesedíme nečinně - a pokusit se vymámit na nich alespoň sebemenší odklad a prodloužení příměří.
       Uaxio mě očekávala vesele a tentokrát ani její průvodci nebyli v očividně nepřátelské náladě. Už zřejmě také věděli, co se stalo.
       »Očekávali jsme, že to bude nebezpečné, ale že to vyvolá takové zemětřesení, s tím nikdo nepočítal,« vítala mě.
       »Skoro třicet Američanů tam zahynulo,« odtušil jsem.
       »To je nám líto,« zvážněla. »Ale - vždyť ty sis nedávno právě na tyhle Američany stěžoval?«
       »Na tyhle ne, to jsou dobří kluci a kamarádi. Jenom pár jejich krajanů se chová hůř - ale ti mi pořád dělají veliké starosti. Zdá se, že se to na Zemi po mé intervenci změnilo k lepšímu, ale - ne úplně.«
       »Nevím, jestli tě potěším, ale - jednali jsme opět o vás a o lidech Země.«
       »Byl bych vás teď chtěl poprosit o jakékoliv prodloužení příměří,« řekl jsem. »Všechno je složitější než se zdá.«
       »To už víme i my,« přikývla. »Ale ani my to nemáme nijak jednoduché. Tentokrát jsme museli svolat všechny sněmy.«
       »A výsledek?«
       »Nebudeme trvat na odchodu všech lidí od nás.«
       »Jak to myslíš, proboha?« vytřeštil jsem oči.
       »Dojednáme znovu původní dohodu,« řekla tiše. »Budete si smět žít jako zpočátku - v oblasti Berlínské enklávy, zhruba na území obklopeném původní zdí. Podle našich odhadů se tam vejdou všichni Němci a uživí se. Máme ale další podmínky, které v původní smlouvě nebyly.«
       »Které?«
       »Nebude vládnout Hitler a nikdo z těch, kdo Němcům dnes poroučí. To je první podmínka. Vlastně nejdůležitější.«
       »A další?«
       »Zboříte sami všechna okolní města. Odvezte si z nich co chcete, ale nezůstane po nich kámen na kameni. To samé platí pro vaše betonové stezky. Zmizí bez nejmenší stopy. A nikdo z lidí se nikdy nepokusí překročit hranice toto území.«
       »Ani na návštěvy přátel?« podíval jsem se na ni.
       »Výjimky dojednáme později,« dodala rychle.
       »Předpokládám, že další podmínky uhodnu,« zkusil jsem.
       Podávala se na mě udiveně, ale souhlasila.
       »Zkus to,« vybídla mě.
       »Naše zákony, totiž pravidla pro vzájemné soužití, nesmí být zaměřeny proti vám.«
       »Ano. Můžete se na nás obracet v případě různých sporů. Rádi vám poradíme, naše pravidla soužití jsou mnohem starší a v mnohém lepší.«
       »Dále předpokládám, že tady nebudou smět být zbraně.«
       »Ano, předpokládáš správně. Budete se muset úplně obejít bez těch nástrojů zkázy.«
       »Ale teď to bez nich nepůjde,« zavrtěl jsem hlavou.
       »Ukaž mi tady někoho, kdo to nechápe!«
       »Další podmínku bych viděl takto: Počet lidí tady nikdy nepřekročí milion,« pokračoval jsem.
       »Ne,« usmála se. Nemohla se smát ústy, neboť je neměla, nepočítám-li oválný ústní otvor s výsuvnými kusadly, odlišný od všeho, co jsem kdy viděl. Nicméně její hlas se smál. Měla dobře odpozorovanou intonaci smíchu - ostatně, používala to naprosto přesně, takže se prostě smála.
       »Podle našeho odhadu by se vás mohlo na tomto prostoru uživit i pětinásobek. Ten milion je jistější, ale to je vaše záležitost. Nám postačí, když se nebudete roztahovat za tyto hranice.«
       »Předpokládám, že nechcete, aby se sem stěhovali i další lidé ze Země.«
       »Takové omezení po vás nemůžeme chtít,« odvětila. »Vaše povinnost bude nepřekračovat vymezené území. Ale budeme po vás vyžadovat, abyste používali jen naše propusti. Nebudete si stavět vlastní stroje.«
       »Dovolíte nám aspoň občasnou komunikaci se starou Zemí?«
       »Jistě. Nechcete snad vytvořit oddělenou kolonii. To už tu také bylo - a osvědčilo se to?«
       »Jako poslední podmínku bych očekával, že budete naopak požadovat vstup k nám na Zem.«
       »Upřímně řečeno - teď po tom nikdo z nás netouží. Není to proto naše podmínka - i když se toho do budoucna nechceme zříkat. Ostatní podmínky ti ale řekneme později.«
       »Doufám, že budou přijatelné,« vzdychl jsem si. »Nerad bych se dočkal nepříjemných překvapení i od vás.«
       »Jak známe tebe, neměly by být. Ale jak známe Hitlerovy spolubojovníky, pro ně nepřijatelné budou. Záleží na tobě, zda je přesvědčíš.«
       Chvilku jsem ještě přemýšlel, ale hlavonožci se očividně obraceli k odchodu.
       »Děkuji vám - i tobě, Uaxio,« řekl jsem. »Tím se mi opět všechno převrátilo vzhůru nohama. Budu si to muset promyslet znovu a důkladněji, než vám odpovím.«
       »Ty se s tím jistě vyrovnáš,« řekla - a odešla.
       Zůstal jsem opět sám. A - všechno bylo zase jinak.
*****
       Vrátil jsem se proto do Norimberku. Tady bylo všechno v nejlepším pořádku. Důstojníci mi hlásili, že se Luftwaffe před půlhodinou pokusila o další nálet na Hamburk. Dvacítka Siegfriedů měla napravit selhání Q-střely, ale pouhých deset stíhaček z Enterprise smetlo celou eskadru daleko od města.
       »Potřebuji mluvit s kapitánem Turranchem,« požádal jsem majora Redrivera.
       »Stalo se něco špatného?« zvážněli Američané.
       »Naopak,« odtušil jsem. »Kopffüssleři prodloužili termín příměří. Nemusíme tak spěchat a měli bychom si další postup pořádně promyslet.«
       »Ale to je přece výtečné!«
       Okolo mě vypukla vřava. Bylo to první skutečné vítězství a všichni to pochopili hned na začátku, ale teď to konečně bylo potvrzeno na oficiálnější úrovni.
       »Částečně,« kývl jsem. »Uznali, že Antarktická pevnost byla těžší oříšek, než jsme čekali. Nezapomeňte, oni si toho zemětřesení také všimli a dali si je do souvislosti naprosto správně. Z toho si odvodili, že to nebyla žádná legrace.«
       »To ať si nikdo nemyslí!« potvrdil George Macuss, který tady zatím čekal na návrat na Enterprise.
       Zavolal jsem Enterprise. Nesdělil jsem pravý obsah nové dohody, jen to, že máme poněkud větší klid.
       »Máme trochu víc času,« zakončil jsem. »Dostal jsem ale nápad, který by stál za pokus. Musím si to promyslet. Zatím můžete všichni přemýšlet, co dál.«
       Vyžádal jsem si od místních důstojníků rozhovor s mladým Hitlerem mezi čtyřma očima. Zavřeli mě s ním do cely, ovšem jen na čtvrt hodiny - aby mě prý nestačil uškrtit, kdyby se na mě vrhl.
       »Zbytečná obava,« zavrčel jsem. »On si to včas rozmyslí. Už jste někdy škrtili elektrického rejnoka?«
       Nicméně - čtvrt hodiny by mi stačilo.
       Friedrich Hitler seděl sklesle na kavalci. Místnost byla osvětlována jedinou žárovkou, která na tvář mladého Hitlera vrhala ostré stíny. Podobal se velice nápadně svému slavnému i prokletému otci. Přisedl jsem si k němu.
       »Víte, kdo jsem?« obrátil jsem se na něho s otázkou.
       »Vím,« odsedl si. »Čech, kterého měl fotr dát zastřelit, ale kterému nevím proč dal volnost. Tak to muselo dopadnout. Češi jsou zkrátka bestie.«
       »Kdybyste si to opravdu mysleli, nedali byste mi žádnou volnost,« podotkl jsem. »Považovali jste mě za neškodného, jen si to klidně přiznejte.«
       »Já ne. Já jsem od začátku trval na vašem zastřelení.«
       »Od samého začátku? To jste ještě neměl nejmenší důvod. V tom případě byste byl bestie vy.«
       »Nebudeme se snad takto navzájem titulovat.«
       »To ne. Přišel jsem se jen na něco zeptat. Přesněji, rád bych si ověřil něco, co mě napadlo.«
       »A jste si jistý, že vám budu odpovídat?«
       »Jistěže ne,« přikývl jsem. »Já to vlastně musím někomu říci a nezáleží mi příliš na tom, kdo to bude. Zdáte se mi prostě vhodný objekt. Už proto, že vy to víte určitě.«
       »Na české otázky neodpovídám,« zavrčel.
       »Tak neodpovídejte. Mluvit budu já. Vaše zbraně odplaty, kterými jste předtím potopili největší americkou letadlovou loď Nimitz a kterými jste dnes chtěli vymazat z mapy Hamburk a kdoví které další cíle vašich plánů, ty střely byly řízeny chlapy - sebevrahy. Je tomu tak?«
       Trhl sebou více, než abych to přehlédl, ale neodpověděl. Ani nemusel. Stačilo mi, že okamžitě neprotestoval.
       »V našem světě už to není nic nového,« pokračoval jsem. »Prosluli tím Japonci. Také jejich kamikaze se vrhali uvnitř létajících střel naplněných výbušninami na americké lodě. To ale bylo v Japonsku, kde převažuje východní filosofie. Jenom nechápu, jak se tohle mohlo prosadit i v Evropě. Navíc u tak kulturního národa, jakým bývali Němci.«
       »Jsou Němci,« vyhrkl mladý Hitler.
       »Bývali Němci,« trval jsem na svém hodnocení. »Dnes aby se Němci kultuře učili od nás Čechů. Jak je to možné, aby se během jediné generace bývalý kulturní národ propadl až pod úroveň Mongolska? Je to vina jednoho novodobého Čingischána, nebo se na tom podepsali všichni? To se nevysvětlilo ani na Zemi, natož tady. Tady to pouze přetrvalo o něco déle.«
       »Jen nás urážej!« odsekl Hitler. »Vy Češi nejste o nic lepší. Smějící se bestie, tak vám právem říkali staří.«
       »A přesto se jedna z těch smějících se bestií právě teď snaží vytáhnout milión Němců z kaše, kterou si sami navařili - a nemůže ani sama sebe pochopit, proč to dělá.«
       »Protože nás nakonec zradíš, ty svině česká.«
       Nechal jsem to bez odezvy.
       »Snažím se pochopit ty mladé Němce, kteří se dávají bez protestů nacpat do létajících rakví a vrhnout se s nimi na americkou loď, nebo na hnízdo zdejších bytostí. Co je k tomu vede? Nenávist? Musí to být něco příliš silného, silnějšího než pud sebezáchovy.«
       »Na to se zeptejte svých krajanů Čechů. Historii války ve starém světě znám i já. Také Češi, ačkoli mohli sedět za kamny doma, usedali do anglických létajících rakví, jen aby mohli svrhnout tuny bomb na Německo. Co je k tomu vedlo?«
       »Znal jsem jednoho z těch chlapců,« zavrtěl jsem hlavou. »Ti dobře věděli, proč to dělají. Neházeli bomby na německá města nazdařbůh, ale třeba i dvakrát v husté protiletecké palbě nalétávali na jeden cíl aby měli jistotu, že jej zničí přesně - ale nic jiného. Věděli, že je třeba zničit německou sílu, pokořit německou zpupnost, ale ne zlikvidovat německý národ. A kromě toho, oni měli naději na návrat.«
       »My jsme na to šli jinak.«
       »Jistě,« přikývl jsem. »Podle vás bylo třeba, aby zůstal na celém světě jediný národ, Němci. Ostatní národy měly být zlikvidovány. Ale řekněte mi jen jedno. Co byste dělali pak? Co byste dělali, až by vám patřil celý svět a všechny národy byste vyvraždili? Začali byste si vymýšlet další zjemnění ve vašem rasovém systému? Koho byste označili jako další rasu podlidí, určenou k vyvraždění? Bavorské Němce nebo Prusy?«
       »Nekecejte nám do toho!« vybuchl Hitler. »Svět je pořád nesnesitelně plný podlidí! Vždyť i tady už jsou černoši! Kdo to má vydržet? I jídlo mi donesla jedna černá huba - a ještě se na mě šklebila jako orangutan. Odporné! Kdo sem tu pakáž přivedl? Vy!«
       »Vidina čisté rasy je nenávratně pryč. Dnes i v Německu na Zemi klidně žije spousta černochů, Turků a Číňanů. Vám se to tady podařilo udržet rasově čisté, ale nerozhodlo se tím vůbec nic. Ve vašich úřadovnách Gestapa sedí pořád ty stejné bestie, jaké si pamatujeme u nás, jenže z nedostatku podlidí terorizují vlastní čistokrevné Němce. Ovšem v žádném případě jste neměli vyvražďovat zdejší myslící bytosti. Kulturně se nacházejí vysoce nad vámi.«
       »Nekecej nám do našeho světa!« opakoval bezmocně.
       »A proč ne? Já už sem také patřím. Jenomže na rozdíl od vás rodilých Novoněmců jsem včas pochopil, kdo je skutečným pánem tohoto světa. Jsou to hlavonožci.«
       »A ty jsi jejich otrok! Češi byli vždycky jen otroci!«
       »Partner - ne otrok! V tom se totiž vy Němci, či vlastně jen Velkoněmci, šeredně mýlíte.«
       Přišli mi otevřít. Čtvrthodina uplynula.
       »Je mi líto, budu vás muset považovat za velitele letky atomových kamikaze,« loučil jsem se s ním. »U nás se to bere tak trochu jako podvod na těch vojácích. Ale o tom si povíme více až před mezinárodním tribunálem.«
*****