Potíž byla v tom, že nestačilo získat dobrovolníky. Měli jsme pro ně o málo víc než holé ruce. Zbraně by se v Novém Německu našly buď v Norimberku nebo v Hamburku, ale horší to bylo s vojenskou technikou. A navíc - ta armáda dobrovolníků byla vystrojená jen v hadrech. Němci v dobách hladu prodali své uniformy americkým zlatokopům a teď na ně byl žalostný pohled. Požádal jsem o pomoc německé ženy a dívky. Stačilo by uplést pro každého našeho dobrovolníka malou rozlišovací součástku výstroje - a postačil by jednoduchý šál, nebo něco podobného. Žádal jsem všechny, kdo se rozhodnou jít s námi, aby byli od této chvíle připraveni.
       Krátce po mém vystoupení za mnou přišel generál Alfréd Schmidke, bývalý velitel posádky Norimberk.
       Generál byl vzhledově mladší než já, ačkoliv mu v roce 1945 bylo už šestnáct let. Přišel ve své uniformě Wehrmachtu s generálskými distinkcemi. Neprodal ji a byl na ni zřejmě hrdý. Ke mně se choval alespoň zpočátku dost odměřeně.
       »Jaký bude obsah nové dohody s hlavonožci?« optal se mě. »Co jste s těmi tvory vlastně dojednal?«
       Vysvětloval jsem mu, že se jedná v podstatě o obnovení původních dohod. Němcům zůstane malá oblast kolem Berlína, ale to by mělo stačit uživit celou kolonii, pokud se nebude jako dosud početně překotně rozšiřovat.
       »Tvrdil jste cosi o nepromlčitelnosti válečných zločinů. Co se tím míní? Spousta nás přece hlavonožce zabíjela.«
       »Také já jsem vlastnoručně zastřelil dva,« přiznal jsem. »Jenomže uznali, že jsem jinak jednat nemohl. Vojáci, kteří netušili, že to jsou myslící bytosti, se nemají čeho bát.«
       »A my, co jsme to věděli?«
       »Záleží na tom, jak jste byli aktivní v jejich zabíjení. Kolikrát jste vtrhl se svými vojáky do líhní a pobil jejich mláďata. Zda jste se účastnil akcí zaměřených proti původním dohodám.«
       »Nic takového jsem neudělal,« mávl rukou. »Zabíjel jsem je, protože oni zabíjeli nás. To bylo v rámci čestného boje. Řekl bych, jen velmi málo z Němců vědělo, kdo porušil dohody jako první. Málo Němců vědělo o tom, že nějaké dohody vůbec kdy existovaly.«
       »Vy jste o těch původních dohodách věděl?« zeptal jsem se ho přímo.
       »Ne. Bylo mi tenkrát šestnáct let. Pamatuji se, že jsem byl prostým vojínem a měli jsme za úkol chránit transporty. Tenkrát na nás hlavonožci zaútočili a my jsme se bránili. To bylo velice jednoduché - naše chování tomu odpovídalo.«
       »Je vám známo, že hlavonožci mají cosi jako kartotéku vašich nebezpečných zabijáků?«
       »Možná v ní jsem,« připustil generál. »Ale myslím si, že jsem nikdy nepřestoupil rámec čestného boje.«
       »Pak se třeba ani nemáte čeho bát.«
       »I kdyby tomu tak nebylo - rád bych se přece jen podílel na opětném návratu Němců do Nového Německa. Spousta našich lidí se tam narodila - a ti nebudou nikdy doma v tak hrozné zemi, jakou jsou Spojené státy.«
       »Myslíte si, že Spojené státy jsou hrozná země?«
       »Ano, myslím si to,« přikývl. »Nikdy ve svém životě jsem se nesetkal s tolika podvodníky, zloději, vrahy a lháři jako v tomto táboře. Kdyby byla celá Amerika složena z takových lidí, zvolil bych raději smrt v chapadlech hlavonožců, nežli život s takovou luzou.«
       »Možná jste se tu opravdu setkali s nejspodnější luzou, jaká se tady našla. Ale nejspíš si za to můžete sami. Slušní lidé se vám totiž asi - vyhýbali.«
       »Nechci nikoho soudit - ale nechci si zvykat v zemi, kde jsou lupiči a vrahové osvobozováni, zatímco nevinní jsou bez odvolání vězněni.«
       »Pak by ale bylo potřeba, aby takovou odstrašující zemí nebylo i Nové Německo,« podotkl jsem. »Vaše soudy, pokud se na ně pamatujeme, nebyly lepší!«
       »Chtěl bych uvěřit, že aspoň vy to myslíte s námi Němci dobře,« uklonil se trochu prkenně. »Je mi celkem jedno, že jste Čech. Půjdu s vámi - a myslím, že vám to ušetří hodně problémů, protože se mnou půjde i celá bývalá posádka města Norimberk.«
       »Uvidíme,« podotkl jsem. »Čestných Němců si vážím.«
       »Moje řeč. Vážím si i čestných protivníků, natož těch, s kým mohu počítat na stejné straně fronty.«
       Rozešli jsme se - přesněji odešel on, upjatý stejně jako předtím. Umínil jsem si, že si nechám zjistit, co proti němu hlavonožci mají - a pak se uvidí.
       V jednom měl pravdu. Čestných protivníků bylo třeba si vážit. Tím více přátel.
*****
       Druhým problémem byla přeprava. Naštěstí se právě blížil okamžik, kdy budou Země a Q-Země výhodně natočeny, takže nám stačí otevřít propust a všichni Němci budou moci přeběhnout z Denverského tábora přímo do Norimberské enklávy. Musel jsem to ovšem dohodnout s Američany na Q-Zemi, aby na ně na místě nezačali omylem střílet.
       »Nelíbí se nám to,« oponoval tomuto návrhu kapitán Willy Turranch z Enterprise, se kterým jsem narychlo hovořil jenom vysílačkou. »Chcete se vracet k situaci, která už tu jednou byla? To je nesmysl!«
       »V jistém smyslu ano,« podotkl jsem. »Jenomže to bude na jiné úrovni než předtím.«
       »Bylo by třeba poradit se o takovém kroku s presidentem Spojených států.«
       »Na to není čas,« zavrtěl jsem hlavou. »Jediný okamžik, vhodný pro tento transfer, bude trvat sotva pár minut. Chci, aby velení US Navy prostě vzalo na vědomí, že se část Němců podle nového plánu bude stěhovat nazpět.«
       »A když budeme proti?« nadhodil kapitán Turranch.
       »Nebudete, je to nejlepší řešení za dané situace.«
       »Ale co bude dělat US Navy?«
       »Příležitosti k hrdinským skutkům se pro každého najdou. Připlula už loď s materiálem?«
       »Teprve vyplula, bude tu navečer.«
       »Budete mít tedy dost napilno, abyste připravili akci.«
       »Tak moment - kdo tady vlastně velí? Já nebo vy?«
       »Na tom nesejde - nastala situace, kdy je nutné ihned se rozhodnout. Já znám něco, co může rychle všechno rozhodnout a navíc bez zbytečných ztrát.«
       »Co to má být?«
       »Němci sami.«
       »To když dokážete, smeknu před vámi.«
       »Uvidíme,« položil jsem mikrofon vysílačky.
       Rychle jsem sehnal velitele základny Norimberk majora Redrivera. Vysvětlil jsem mu, že bude potřeba umístit Němce, kteří se opět vrátí do Norimberku. Redriver se sice zatvářil udiveně, ale neprotestoval.
       »Ať nám ale nelezou na letiště,« kladl si podmínku. »Já bych těm fašistům tolik nedůvěřoval jako vy.«
       Vypočtený okamžik se rychle blížil. Vypravil jsem se do Denverského tábora s kamarády Johnnym a Michaelem naposledy na palubě jejich vrtulníku. Přistáli jsme uprostřed tábora.
       »Všichni sem - a své věci berte s sebou!« svolával jsem internované.
       »Co ženy a dívky?« zeptal se mě kdosi.
       Na okamžik jsem se zamyslel. Dívky a ženy tam nebudeme potřebovat - ale zanechat je tady? To by nebylo dobré.
       »Ať jdou také!« rozhodl jsem se náhle. »Kdo se rozhodne jít s námi - všichni sem! Kdo s námi nepůjde - ať zůstane ve stanech!«
       Plocha kolem mě se rychle zaplnila.
       »Kam půjdeme?«
       »Domů do Norimberku. Pospěšte si!«
       Objevilo se modré kolo propusti. Skoro okamžitě se zvedl vítr, ale ne zvlášť silný, asi jako když zapomenete otevřené dveře v průvanu - navíc foukal po směru. Ozývalo se i nějaké podezřelé praskání, ale propust postupovala pomalu a protože její okraj byl ve větší hloubce, nehrnula hlínu, ale krájela ji. Dalo se po tom přeběhnout. Poručil jsem kamarádům, aby tím projeli s vrtulníkem. Johnny a Michael se nedali pobízet a zakrátko byli na druhé straně. Pak teprve vzlétli, aby se uklidili stranou a nepřekáželi.
       Vybídl jsem Němce, aby modrým kolem rychle proběhli, ale nikomu se nechtělo. Praskání pod našima nohama nebylo silné, ale svědčilo o tom, že modré pole pomalu krájí skálu a přece jen nám trochu otřásalo podrážkami. Více psychicky zapůsobil i znenadání se objevivší vítr, ženoucí kotouče prachu.
       »Přece se toho nebojíte?« vykřikl jsem a rozběhl se do modravého kola.
       Mrknutím oka jsem zjistil, že vedle mě běží Kurt Werner spolu s Gertou.
       »Díky vám,« poděkoval jsem jim, jakmile jsme doběhli na druhou stranu.
       Spolu s Kurtem a Gertou běželi Kurtovi rodiče, poznával jsem i ostatní účastníky našeho tehdejšího útěku před zkázou Hamburku. Za první skupinou se rozběhli ostatní. Vypadalo to jako největší hromadný běh v dějinách. Čtyřiašedesát tisíc lidí včetně nemluvňat nesených v náručí probíhalo obrovskou modrou slavobránou do cíle - na jiné planetě.
       Poslední opozdilci dobíhali. Planina na staré Zemi byla trochu přeorána a místo kamenité hlíny zde bylo náhle pole dozrávajících küfferle. Zato v poli küfferle u obvodové zdi města Nový Norimberk teď bylo prostranství neúrodné kamenité půdy a zbytek pole byl nevýslovně pošlapán a devastován.
       Modrá slavobrána zmizela. Čtyřiašedesát tisíc Němců se opět vrátilo domů.
       Stálo to vůbec za to trmácení?
       Jedno se přece jen změnilo. Někteří mě neustále otevřeně nenáviděli, ale většina v tom táboře ledacos pochopila. Ta zkušenost, jak chutná být podlidmi, nebyla k zahození.
       Rozhodl jsem, aby se všichni místní vrátili do svých domovů, kromě žen a dívek z Domu Německých Matek a mládeže z Domů Hitlerjugend.
       »Rozeberte si je mezi sebe,« požádal jsem ostatní Němce. »Tenhle systém musí zmizet co nejdřív. To není výchova lidí, ale stáda. Obnovíme raději starý osvědčený typ rodiny.«
*****