Vyšli jsem z podzemí
Gestapa. Nedaleko skupina německých
vojáků obhlížela hluboký kráter místo Reichstagu. Měli kolem
krků žluté šály, byli to tedy naši. Netušili, že pozůstatky
Hitlera neleží rozdrcené pod tunami betonu, ale nacházejí se
nedaleko odtud v ponurém podzemí Gestapa.
»Kdo je váš velitel?« zavolal
jsem na ně.
»Sturmbannführer Steffke,«
srazili okamžitě paty. Nosil
jsem americkou uniformu a podle dohody byli Američané všem
německým velitelům nadřízení.
»Máte radiotelefon?«
»Jé... naše princezna!« poznali
Susi nejbližší Němci.
»Sežeňte vrtulník pro zajatce!«
požádal jsem.
»Kde jste ji objevil?«
»Pomozte mi!« vykřikla na ně
princezna. »Zastřelte toho
smradlavého Čecha, slyšíte mě?«
Už zase vypadala arogantně, ale
opět narazila, tentokrát
na nerozhodnost svých krajanů.
»Jen klid, nerozčilujte se,
princezno,« obrátil jsem se
k ní. »Nikdo už vás neposlouchá a poslouchat nebude.«
»Američané posílají vrtulník,«
hlásil Steffke. »Máte jít
na střechu Rote Fahne. Vážně má odvézt princeznu do zajetí?«
»Co s ní tady? Ještě by si
mohla ublížit,« pokrčil jsem
rameny.
»To mě opravdu necháte odvést?«
křičela Susi. »Nikdo se
své princezny nezastane?«
»Nezastane,« přikývl jsem.
»Vůdce je mrtev a to je konec
císařství. Jste teď obyčejná německá žena, bohužel příliš
nebezpečná. Musíme vás izolovat. Ve Spojených státech se asi
setkáte se svým bratříčkem Friedrichem.«
»Ať raději chcípnou všichni, kdo
porušili svatou přísahu
danou mému otci!« zasyčela Susi - a vyslala blesk.
Steffke padl k zemi
a pět - šest dalších Němců též. Také
mě blesk na okamžik ochromil. Susi se mi vytrhla a vyslala
druhý blesk proti skupince Němců na pokraji kráteru. Padali
bezvládně do hloubky - mrtví dříve než dopadli.
Také jsem vyslal blesk. Srazil
princeznu Susi na kolena.
Samozřejmě ji nezabil, jenom na okamžik ochromil. Nejspíš to
zachránilo zbývající německé vojáky i ostatní přihlížející,
ztuhlé úžasem a hrůzou.
Vytrhl jsem z pouzdra
parabellu.
»Myslel jsem, že za vinu svého
otce nemůžete, princezno,
ale zmýlil jsem se,« řekl jsem zadýchaně. Také já jsem byl
v šoku, ale dokázal jsem se vzpamatovat dřív. Susi klečela,
lapala po dechu a opírala se rukama o betonovou suť. Opět ke
mně otočila hlavu a poslala proti mě poslední, velice slabý
blesk. Byla jistě velmi vyčerpaná, ale nevzdávala se.
Počkal jsem jen na okamžik,
abych si uklidnil ruku.
První kulku dostala do čela kus
nad pravé oko. Její tělo
se v poslední smrtelné křeči prudce napjalo, potom bezvládně
kleslo obličejem k zemi.
Každý člověk by byl na jejím
místě mrtvý ale pro jistotu
jsem střílel dál. Poslední náboj byl typu dum-dum a roztrhal
hlavu mrtvé princezny na kusy.
Vyměnil jsem zásobník
a uložil pistoli zpět do pouzdra.
»Snad jste nemusel tak
nenávistně...« přistoupil ke mně
opatrně jeden z německých důstojníků se žlutým šátkem.
»Musel jsem. Nevidíte, kolik
lidí zbytečně zabila? Musel
jsem ji zneškodnit, ačkoliv - já ji také lituji.«
»Zabila ji první rána,« namítal
důstojník. »Ostatní byly
naprosto zbytečné. Nemusel jste ji tak zohavit. Byla velice
krásná - a je jí opravdu škoda.«
»Mýlíte se,« poodhrnul jsem
prostřelenou látku z jemného
dívčího ramene. Bylo už skoro zahojené, ačkoliv hebká látka
kolem průstřelu byla ještě nasáklá krví.
»Podívejte se sem. Před malou
chvílí jsem ji postřelil.
Myslel jsem, že to bude stačit. Nestačilo. Zahojilo se jí to
samo velice rychle. Vzpamatovala by se i po průstřelu srdce,
ani průstřel hlavy by ji nemusel úplně vyřídit. Kdykoliv by
mohla dál vraždit.«
»To snad... to snad není možné!«
vydechl udiveně.
»Patřila k upraveným lidem,«
vysvětlil jsem mu. »Jednak
mohla vysílat blesky a zabíjet. Další vlastností změněných
lidí je úžasná schopnost hojit rány. Musel jsem ji zabít tak
důkladně, jak to jen šlo.«
»To je ovšem jiná... jak to
vlastně víte?«
»Protože jsem stejně upravený
jako ona,« pousmál jsem se
smutně. »Jenomže ona byla zlá. Příliš zlá.«
Napadlo mě něco divného.
Princezna Susi byla upravená,
ale její matka ani bratr princ Friedrich ne. Hlavonožci mi
tvrdili, že upravovali jen Nordena. Je možné, že on dopomohl
k těmto možnostem Hitlerovi, kdoví? Upravit kteréhokoliv
člověka bych mohl i já. Ale proč ne celou rodinu? Princezna
Susi prý byla Hitlerovým mazlíčkem, proto jí tatíček vymohl
úpravu u Nordena, zatímco syna si pozměnit nenechal - jako
každý diktátor mu nemusel důvěřovat.
Ale napadlo mě ještě něco.
Princezna Susi mi tvrdila, že
jejím bleskům dosud žádný
člověk neodolal. Ale na kom je zkoušela? Mohla přece zabíjet
pouze své vlastní krajany. Třeba jen vězně, ale co kdyby...
Princezna osobně zabíjející Němce - kat vlastního národa?
Už jsem ji vůbec nelitoval. Spíš
bych si měl vyčítat, že
mě vůbec napadlo zajmout ji živou. Co mě zadrželo? Vypadala
jako nějaký andílek - a zatím...
Důstojník si mě prohlížel
s respektem.
»Nejste vy nakonec - nadlidé
Friedricha Nietzcheho?«
»Ne,« odtušil jsem. »To byl
děsivý, krutý omyl. Víte, co
zla, slz a mrtvých stála lidstvo tahle falešná vidina?«
»Ale bylo by přece tak krásné,
kdyby po nás nedokonalých
lidech konečně přišel na svět nový, dokonalejší člověk!«
»Aby vyvraždil nedokonalé? Jděte!«
»Nemuselo by to být přece tak
kruté. Naopak. Dokonalejší
člověk by ani nemohl být krutý.«
»Zatím to dopadlo tak, že jste
vy Germáni v jeho jménu
vyvraždili miliony jiných. Proboha, nechte vašeho nadčlověka
peklu - kam právem náleží.«
Radiotelefon mrtvého
sturmbannführera Steffkeho byl také
zničený, ale obersturmbannführer Wahlkopf mi posloužil svým.
Spojil jsem se s generálem Schmidkem a oznámil mu, že Vůdce
je mrtev s celou generalitou.
»Vím, Reichstag byl zničen
Američany.«
»Bohužel, Hitler nebyl
v bunkrech pod Reichstagem,« řekl
jsem mu. »Stranou byly další hluboké podzemní kryty a tam to
přečkal. Překvapili jsme ho, když vycházel na povrch budovou
Gestapa.«
»Zajali jste ho?«
»Všichni jsou mrtví,« informoval
jsem ho. »Ale výsadkáře
mé skupiny to všechny stálo život.«
»To je smutné. Škoda těch
chlapců. Císař je tedy konečně
mrtev - to je konec císařství.«
»Jak to vypadá se situací
v Berlíně?« zeptal jsem se ho
na oplátku.
»Máme všechno pod kontrolou,«
odtušil Schmidke. »Jedině
generál Uhlmann se odmítl vzdát. Vzal s sebou do pekla skoro
tisíc mužů. Teprve když on sám padl, vyvěsili zbývající muži
z jeho posádky bílou vlajku. Berlín je v podstatě náš, nikde
se už nestřílí.«
»A co Američané?«
»Major Mittel s plukovníkem
Wallmanem převzali vojenskou
správu nad Berlínem. Bude třeba postarat se o ubytování lidí
z Norimberku. Jestli jsem to dobře pochopil, jakmile vyprší
příměří s hlavonožci, bude ušetřen jen Berlín.«
»Přesně tak,« souhlasil jsem.
»Ale nemusíme tak spěchat.
Bylo by dobré dát většinu úsilí na stavbu obydlí, stačily by
jednoduché lehké domy. Na Zemi se rychlé rodinné domy staví
i z jednoduchých dřevěných panelů s tvrzeným papírem.«
»To už bude záležitostí
stavbařů,« řekl generál. »Naše
úloha to nebude.«
»Pokud se k těm stavbařům
nedáte,« usmál jsem se. »Víte
přece, že armádě v Novém Německu v podstatě odzvonilo.«
»Vím,« řekl suše. »Já stavět
domy nebudu. Přemýšlel jsem
už, co budu dělat až nebudu v armádě, ale mám mnohem blíž ke
strojům než k budovám nebo například k zemědělství.«
»Kdoví, generále. Třeba by se
vám zalíbily stroje, které
v Novém Německu ještě neznáte.«
»Jaké stroje?«
»To ještě uvidíte,« usmál jsem se.
Berlín byl dobyt bez velkých
ztrát. Obyvatelé Norimberku
se mohli začít stěhovat, i když problém ubytování nebyl ani
zdaleka vyřešen. V současném Berlíně byly byty pro devadesát
tisíc lidí a nouzově by se našlo ubytování sotva pro dalších
sto tisíc. Budeme s tím muset něco udělat. Bylo podivné, že
jsem se začal zajímat o stavebnictví, když ještě zdaleka
nebylo všechno rozhodnuto? Někdo na to musel myslet - a já
jsem tušil, že Němci budou z těchto událostí po nějakou dobu
v jakémsi šoku.
*****