Sám v pralese, nejméně sto kilometrů od obydleného území - to by na Zemi nebylo příjemné. Ale tady to nebylo tak zlé. Prales nebyl tak neprostupný, jako pozemské tropické pralesy - byl přece pečlivě udržovaný a dole mezi silnými kmeny bylo dost místa, aby se tu dalo jezdit i autem. Auto jsem neměl, byl jsem bos, ale to mi tolik nevadilo.
       Utíkal jsem lesem po mechovitém porostu. Koruny stromů byly husté a pod nimi bylo příšeří. Shora téměř žádné světlo nepronikalo, ačkoliv už dávno začal den. To mělo svou výhodu v tom, že tady dole téměř nic kromě mechu nerostlo a po něm se mi dobře běželo, ačkoliv jsem byl bos a neměl nohy zvyklé tomuto způsobu pohybu.
       V běhu jsem spřádal další pomstu.
       Obvinění - celkově na sto padesát let vězení?
       Co jsem vlastně provedl hrůzyplného? Pravda, před chvílí jsem poslal do šrotu loď Gloomy, ale to byla jenom druhotně vyvolaná akce. Co to říkali o přepadení šerifa v Denverském internačně-koncentračním táboře? Toho povedeného ptáčka, co vybíral pět set dolarů vstupného do rýžoviště a ohrožoval mě revolverem? Neobvinil jsem ho před samotným presidentem? Jak to tak vypadá, šerif má vždycky pravdu, ačkoliv je to krysa špinavá. Faktem je, že na něho a jeho dobrovolníky namířili Johnny s Michaelem dva rychlopalné rotační kulomety. Budu se muset podívat, co hrozí jim, když mě kvůli tomu zatkli.
       Co tam bylo dál?
       Špionáž ve prospěch Hitlera, kterého jsem vlastnoručně rozstřílel? To už se mi mnohem lépe jeví špionáž ve prospěch mimozemšťanů. Tam bych ještě hůř dokazoval nevinu.
       Únos internovaných? Nejspíš jde o jejich maření úředního výkonu. Ale nedodržení smlouvy?
       Nevím, nevím. Ta smlouva s presidentem Spojených států, pokud se tomu vůbec dá říkat smlouva, nebyla řádně sepsána a že budou Němci internovaní, v ní zaručeně nebylo. Jenomže - těžko bych to dokazoval a obžaloba bude mít jistě zdatného právníka.
       Každopádně mi bylo jasné, že ode dnešního dne budu ve Spojených státech persona non grata a o bezúhonnosti bych si měl nechat leda zdát. A jestli vliv Spojených států sahá po celém světě, budu mít určitě problémy i doma v Čechách.
       Jak z téhle kaše ven? Možná jsem neměl jednat ukvapeně, neměl jsem se bránit.
       Jenomže - je to bída. V americkém právu se nevyznám a na obhajobu nemám ani dolar. Měl bych vůbec nějakou naději před americkým soudem, který osvobozuje vrahy a zavírá nevinné? Měl jsem se raději nechat zavřít na sto padesát let? A to ani nepočítám urážky Spojených států, drzost, se kterou jsem americké lékaře obvinil z vraždění nemluvňátek, kterému se podle amerických zákonů neříká vražda, ale parciální porod? Nebylo vrcholem i obvinění šerifa z genocidy a z korupce?
       Co ale budu dělat?
       Na druhou stranu, Američané mají na záchraně Němců velké zásluhy. Jejich vojenská pomoc byla účinná a oni sami přitom přinesli nejvyšší oběti. Největší americká atomová letadlová loď Nimitz s tisíci muži na palubě šla ke dnu, spousta mužů zahynula v Düsseldorfu, Jeně a Berlíně.
       Je ovšem pravda, že jsem se přičinil, aby Berlín dobyli především Němci, byť s velkou technickou podporou Američanů. Ale bez Němců by byly americké ztráty mnohem větší. Generál Alfréd Schmidke vyjednal kapitulaci tří ze čtyř vojenských posádek v Berlíně - a koho to napadlo?
       Dobrá, to je za námi. O co jim jde teď? O spravedlnost? Těžko, to by se neuchýlili k únosu. Jde jim jen o mou osobu, nebo i o jiné? Ale proč? Proč by mě házeli přes palubu právě teď? Vždyť jsem to všechno vymyslel docela upřímně. Bez mého nápadu jednat s hlavonožci by zde vůbec nebyli a Němcům by hrozilo vyhubení.
       Cožpak si neuvědomují, že beze mě budou mít jisté potíže i s hlavonožci? Zatím s nimi nikdo přímo nejednal, všechno leželo na mně.
       Anebo prostě nepotřebují, abych jim na Q-Zemi překážel? Ale - čemu? Není za tím vším nějaká hodně špinavá hra?
       Vzpomínal jsem usilovně, kde může být nejbližší hnízdo hlavonožců? Kvoliaň - nebo je Aomuniak blíž?
       Změnil jsem směr ke hnízdu Aomuniak. Orientoval jsem se velice snadno - samozřejmě díky implantovanému kusu mozku se všemi potřebnými vědomostmi. Teď vyběhnu na nevysoký hřeben mezi údolím řek Kanio a Siomai. Seběhnu dolů a podél koryta řeky Siomai poběžím sotva pět kilometrů.
       Jak mě hlavonožci přijmou?
       Faktem je, že jsem i pro ně ztratil na užitečnosti. Bez podpory Američanů klesla moje úloha prostředníka. Opravdu se jim nechce pro moji osobu riskovat nějaký vážnější konflikt se Spojenými státy?
       Nesmysl - co je dnes hlavonožcům do vztahů mezi lidmi? Upřímně řečeno, ovládají síly, že nepotřebují ani Američany, ani Němce. Všechno co dělají, dělají proto, abych je nemohl obvinit z nedodržení smlouvy. Smlouvy, která není napsána na papíře, ale kterou oni dodrží.
       Běžel jsem jako o závod. A kdoví, možná to bude skutečně závod - závod s časem.
*****
       Ačkoliv jsem běžel mechem, dělal jsem dost hluku. Občas mi pod nohou křupla spadlá větévka, jindy jsem shodil kámen, nebo se protlačil mlázím.
       Najednou jsem měl nejasný pocit, že je něco nablízku.
       Trochu jsem zvolnil klus a začal se rozhlížet, ale nic podezřelého jsem neviděl. Až najednou...
       Se stromu přímo přede mne seskočil obrovský hnědý žok, velikosti slona. Do dvaceti metrů od něho se do všech stran roztáhly neskutečně dlouhé hnědé pařáty, podobné větvím.
       Zastavil jsem se skoro uprostřed kroku.
       »A hleďme - to je náhoda!« řekl jsem. »Nemyslel jsem si, že někdy někoho z vás uvidím.«
       Přede mnou stál největší zdejší dravec - Grosswolf.
       »To jistě,« ozval se strašně skřípavý hlas. »Taky jsem si už nemyslel, že mi sama náhoda tak pomůže.«
       »Uaxio mi říkala, že vás mám od ní pozdravovat, kdybych se s vámi přece jen někdy setkal - ale tvrdila, že to nebude pravděpodobné.«
       »Kdo že koho pozdravuje?« nechtěl věřit tomu co slyší.
       »Uaxio vás,« odtušil jsem. »Její přítel je i můj přítel. Určitě ji prý znáte.«
       »Aha - Uaxio...« zamyslel se. »Nebude to nakonec jedna z Kopffüsslerů, jménem Uaxio?«
       Jméno jsem z toho skřípavého zvuku jakž-takž zachytil. Pravda, on ji nazval plným jménem. Měl na to asi nejen lepší sluch, ale i mluvidla.
       »Asi máme na mysli tutéž osobu,« přikývl jsem.
       »A ta že by se přátelila - s člověkem?« nechtěl uvěřit. »Kdo z tvých soukmenovců ti to nalhal?«
       »Sám jednám s Uaxio a věřím, co mi řekne,« odvětil jsem klidně. »Pokoušíme se spolu rozmotat řetězec násilí v tomto nešťastném světě.«
       »Násilí!« vybuchl Grosswolf. »Zabili jste mi Mioxred. To se nedá nikdy v životě zapomenout!«
       »To je mi líto,« řekl jsem. »Doufám, že se tyto tragédie už nikdy nebudou opakovat.«
       »Zařekl jsem se přísahou, že vypiji tolik lidské krve, co krve tenkrát vyteklo z Mioxred. A nesplnil jsem ještě ani polovinu slibu. Jdeš mi přímo do náruče.«
       Kdybych se otočil a pokusil utéci, neměl bych nejmenší šanci. Jak to říkal Karl - jedinou solidní záchranou by byl tank nebo alespoň obrněný vůz s kulometnou věží. Pařáty toho tvora sahaly daleko a popadly by mě dřív než bych udělal pár kroků. Ostatně - kdoví, zda mě prve nepředběhl.
       Uvažoval jsem použít quro. Ne s úmyslem zabít, pouze ho trochu zastrašit. Nebyl jsem si ovšem jistý, jak by na tuto zbraň reagoval - a zda by ho nerozezlila ještě víc.
       »Musel bys zabít přítele Uaxio!« odtušil jsem.
       »Přítele Uaxio!« vykřikl náhle tak silně, až mi zalehlo v uších. »Ty že jsi jejím přítelem? To by měla pěknou bestii za přítele! Nevěřím ti ani slovo! Němcům se nedá věřit!«
       »Nejsem Němec,« namítl jsem.
       »Nepovídej!« vybuchl. »A rozmlouváme spolu německy. Nebo snad umíš naši řeč?«
       »Němčina není moje řeč stejně jako vaše,« odpálil jsem. »Také jsem se ji musel učit a není tomu tak dávno.«
       »Ty že mluvíš jinak?«
       »To se rozumí, ty sloní kudlanko nábožná,« odfrkl jsem česky. »Já jsem Čech a ne Němec!«
       »Nějak jsem ti nerozuměl,« zavrčel Grosswolf.
       »Tak vidíš. To totiž nebylo německy, ale mou řečí.«
       »Ale podobá se němčině tak jako vejce vejci,« odsekl. »Mě tak snadno neoklameš.«
       »Poslyš, ty zřejmě nevíš, na čem jsme se s Uaxio nedávno dohodli, že ne?«
       »Nevím,« souhlasil. »Ani mě to moc nezajímá.«
       »Dohodli jsme se, že jsme všichni rozumné bytosti, takže se musíme respektovat. Což neznamená, že si budeme navzájem věřit slepě, ale musíme se naučit rozlišovat slušné myslící bytosti od neslušných.«
       »To je přece jasné. Neslušné bytosti jsou Němci.«
       »Ne všichni. Není Němec jako Němec.«
       »Všichni zabíjejí, pálí, vraždí.«
       »Všichni ne,« opravil jsem ho. »Jsou i takoví, kteří se chtějí domluvit v dobrém.«
       »Na to jste měli dost času dřív,« řekl.
       »Třeba to dřív nešlo,« zavrtěl jsem hlavou.
       »A teď už to nejde tuplem,« odsekl. »Bude z tebe nejvýš litr krve, vypadáš nějak slabší.«
       Než jsem se nadál, objaly mě jeho pařáty kolem dokola. Náhle jsem se nemohl ani pohnout. Bylo to jako když člověka naráz omotají dvě nebo tři krajty - škrtiči.
       Skoro bezděčně jsem vyslal blesky quro.
       Grosswolf mě sice okamžitě pustil, ale bylo to leknutím, ne že bych mu uškodil. Pravda, použil jsem nejslabší dávku, jaká by nezabila ani člověka. Dopadl jsem na měkkou půdu ze dvou metrů, ale šlápl jsem nakřivo a zůstal jsem ležet. Ani teď jsem nepomýšlel na útěk - v tom směru jsem beztak neměl naději na úspěch. Jediná šance pro mě byla vyjednávat.
       »Nech mě být,« zavrčel jsem. »Já ti taky nechci ublížit, rozumíš?«
       »Ty na mě máš i tohle?« zaskřípěl Grosswolf a dřív než jsem se zvedl, znovu mě popadl a stiskl.
       Použil jsem silnější dávku, ale tentokrát mě nepustil. Bylo vidět, že mu quro nevadí, asi je proti tomu od přírody imunní.
       »Uaxio tě určitě nepochválí,« vykřikl jsem přidušeně.
*****