»Halt!« ozvalo se náhle za námi.
       Od kmene stromu se odlepily dvě postavy hlavonožců. Na okamžik jsem se jich polekal, ale pak jsem si oddychl. Kdyby se neobjevili, tahle bestie by si mě určitě dala k obědu.
       »Dohodli jsme s lidmi příměří,« pokárali Grosswolfa.
       Pustil mě okamžitě - spíše mě k nim zlostně odhodil, aby si to se mnou vyřídili. Dokotrmelcoval jsem skoro až k nim. Chvíli se s nimi dohadovali řečí, ze které jsem neporozuměl ani jednomu skřeku. Získal jsem tím čas opatrně si spočítat kosti a pomalu, rozlámaně vstát.
       »Co tady vlastně děláš?« obrátili se ke mně, jakmile si všechno vyříkali mezi sebou.
       »Dobrý den!« pozdravil jsem je. »Jdu tudy dobře k hnízdu Aomuniak?«
       »Dobrý den i tobě,« odpověděl menší hlavonožec. »Ano, je to ta správná cesta. Ale co děláš tady? Američané nás dneska ráno informovali, že právě jednáš na Zemi a že je to velmi důležité. Máš být na Zemi - a ty se touláš tady!«
       »Dopadlo to trochu jinak,« oddychl jsem si. »Jak rychle bych mohl mluvit s Uaxio?«
       »Nejsi-li na Zemi, kdo tam jedná?« zajímal se druhý.
       »Nejspíš nikdo - já o tom nic nevím.«
       »Kde jsi tedy byl?«
       »Ve vězení,« odtušil jsem. »Nevím proč, ale zajali mě.«
       »Kdo?«
       »Američané,« odpověděl jsem zachmuřeně. Nechtělo se mi vyklopit jim všechno, dokud sám nevím, co za tím vězí, ale raději jsem jim říkal pravdu než abych si vymýšlel.
       »To vypadá na vážnou situaci,« podotkl první. »Budeme to muset dát ve známost ostatním hnízdům.«
       »Chtěl bych co nejdříve jednat s Uaxio,« opakoval jsem svou žádost.
       »Ta tu není. Pojď s námi.«
       Ohlédl jsem se po Grosswolfovi. Stál ve střehu, jako by si to chtěl rozmyslet a zase se pro mě natáhnout.
       »Nezlob se na mě - já jsem opravdu nikdy žádnému z vás neublížil,« rozloučil jsem se i s ním.
       »Stejně bych tě raději zakousl,« zavrčel. »Máš obrovské štěstí, že se tu objevili...«
       »Časem jistě pochopíš, kdo může být tvým přítelem a kdo ne,« řekl jsem. »Já tě za nepřítele nepovažuji.«
       »To si řekneme, až se potkáme příště,« zavrčel a zvolna, řekl bych až okázale pomalu se odbatolil do lesa.
       Následoval jsem hlavonožce. Chvíli mě ještě bolelo celé tělo, ale rychle jsem se rozhýbal. Zavedli mě hlouběji do lesa, přesněji řečeno, běželi přede mnou a stále se po mně ohlíželi, abych jim stačil. Vyběhli jsme pod kopec, v jehož nitru byly jeskyně hnízda Aomuniak.
       Musel jsem si zvyknout na slabé modravé světlo jejich svítících kamenů, ale brzy jsem se rozkoukal. Zavedli mě do velké místnosti, kde byly stovky hlavonožců, nikdo z nich si mě ale nevšímal. Teprve po chvilce se mi začali věnovat.
       »Uaxio tu bude za chvilku,« oznámili mi. »Co se vlastně s tebou stalo? Vypravuj!«
       Nezbylo mi než jim stručně popsat, jakým způsobem jsem se dostal na loď Gloomy a co mi kladli za vinu.
       »Jsou jejich obvinění pravdivá?« udeřili na mě.
       »Ano - i ne,« odtušil jsem. Popsal jsem, jak to vidím já a jak Američané.
       »Nevydáme tě,« rozhodli se po chvilce radění. Nerozuměl jsem jim, protože se dorozumívali skřekovou řečí, ze které je lidským sluchem zachytitelná jen nepatrná část.
       »Zeptáme se ještě Američanů na jejich velké lodi,« řekl rezolutně druhý hlavonožec.
       »Jak uvědomíte své vyslance? A co budete dělat, když vám potvrdí má slova?«
       »O uvědomění našich vyslanců na Enterprise se nestarej. V této chvíli už to vědí a právě žádají kapitána Turrancha o vysvětlení incidentu. Co budeme dělat, ještě nevíme. Bude to značně záviset na odpovědi Američanů.«
       Napadlo mě, že hlavonožci nejspíš používají k dorozumění i jiné prostředky než řeč. Sám jsem to přece zažil - když mě po zkáze Nimitze Uaxio zoufale volala - byl to jenom takový slabý vnitřní hlas, ale vyvstalo mi to teď v hlavě. Dobrá, oni už tedy jednají. Hlavní bylo, že se něco děje - ačkoliv to teď jen málo záleželo na mně. Musel jsem se ještě obrnit trpělivostí.
       Náhle jsem se zarazil.
       Hlavním vchodem neustále přicházelo a odcházelo spousty hlavonožců, ale jednu tuto chobotnicovitou postavu bych už poznal mezi tisíci.
       »Uaxio!« křikl jsem na ni radostně.
       »Tady jsi!« změnila směr a připlula ke mně. »Co se děje? Místo na Zemi jsi v Aomuniaku - co tě vedlo ke změně plánů?«
       »Nejde o změnu mých plánů,« odtušil jsem. »Tahleta změna nevyšla z mé hlavy. Samotného by mě zajímalo, ze které.«
       »Ach, vy lidé!« povzdychla si Uaxio. »Poslyš, Oto, proč vlastně nesouhlasíš, abychom tě změnili v jednoho z nás? Ty přece - jako bys ani mezi lidi nepatřil.«
       »Proč myslíš? Cožpak i mezi lidmi nejsou bytosti myslící podobně jako vy?«
       »Jsou,« souhlasila. »Ale je jich málo. Tohle by nás jen tak nenapadlo. A přece to vymysleli - tvoji krajané.«
       »Víte už o tom něco víc?«
       »Je to horší, než jak to vypadalo ze tvého vyprávění. Ne že bys nám to popisoval špatně, ale asi jsi nevěděl všechno. Kapitán Turranch se nejprve začal vytáčet, ale když jsme ho ujistili, že už cosi víme, v podstatě potvrdil tvá slova.«
       »Znamená to, že mě zajali s jeho vědomím?«
       »Ano. Pomocná loď Gloomy včera přivezla příkazy od jeho presidenta. Stálo v nich, aby tě zajal, zneškodnil a poslal na Zem. Nic víc. Žádné zdůvodnění ani vysvětlení. A on proti té očividné nespravedlnosti nejen neprotestoval, on ji ihned provedl. Proto tě pozval na vaši loď.«
       »Turranch je voják, ten se nevzepřel rozkazu,« omlouval jsem ho. »Vymyslet to museli na Zemi.«
       »Jistě,« souhlasila Uaxio. »My jsme ho nařkli z porušení dohody a požádali ho, aby nám to vysvětlil. Neodpověděl, ale začal nám vyčítat jakési nelidské jednání. Pak si zavolal na pomoc ozbrojené vojáky a skončilo to tím, že naši vyslanci naskákali do moře a pod hladinou odplavali. Pak jsme vrátili vaši atomovou loď Enterprise na Zem.«
       »Na Zem?« vytřeštil jsem na ni oči.
       »Ano. Nacházela se v té době nad Pacifikem, kam jsme ji poslali. Bude hodně chybět ve tvých plánech?«
       »Možná,« připustil jsem. »Ale na pevnině zůstali i jiní Američané. Co jste s nimi udělali?«
       »Zatím - nic. Jsou trochu zmatení, protože se nemohou na velkou loď dovolat, ale chovají se zatím rozumně.«
       »Chtěl bych s nimi jednat.«
       »I když tě obviní ze všeho, co se stalo?«
       »Záleží na tom, jestli jim to už řekli nebo ne.«
       »A když o ničem nevědí?«
       »Pak věřím tomu, že tu zůstanou a budou nám pomáhat dál, dokud nedosáhneme konečného cíle.«
       »Myslíš?« podívala se na mě udiveně.
       »Nezapomeň, že mohou být na Zemi obviněni za to co nikdy neprovedli. Pak i pro ně bude jednodušší, když se přidají na naši stranu a vrátí se na Zem, až tady všechno skončí.«
       »Je to sice zamotané po lidském způsobu, ale trochu už tomu rozumím a věřím ti,« souhlasila. »Chtěl bys to dojednat co nejdříve, viď?«
       Přikývl jsem.
       »Chceš, abych tě donesla do hnízda Xijtra, nebo rovnou do Norimberku?«
       »Xijtra je blíž - stačí tam,« usmál jsem se.
       Rozloučili jsme se ihned s představiteli hnízda Aomuniak a Uaxio mě opět podebrala a posadila si mě na hlavu.
*****