Zastavil jsem nejbližšího německého vojáka a optal se ho na štáb generála Schmidkeho. Ukázal mi směr a za chvíli jsem seděl proti němu v jeho kanceláři v Severních kasárnách.
       »Říkáte - roztržka s Američany. Přitom vaše plány byly na spolupráci s nimi postaveny, nebo se mýlím?«
       »Mýlíte,« řekl jsem tvrdohlavě. »Moje plány vycházejí ze spolupráce s hlavonožci. Nebudete se mnou možná souhlasit, ale já je považuji za čestnější, než většinu Němců v tomto světě - o Zemi nemluvě. Američané nám mohli významně pomoci nastolit demokracii, ale zklamali, dokonce dvakrát. Poprvé, když vás internovali na Zemi, aniž se o vás postarali. Měli vás přijmout s pochopením jako marnotratné a navrácené syny, namísto toho z vás udělali zajatce a zanechali vás na pospas supům. Vydřiduši se vyskytují všude, ale nikde nedostávají tak volnou ruku. Druhé pořádné zklamání mi připravili tady. Na základě nesmyslného obvinění mě omámili, uvěznili a potom chtěli poslat před soud do Spojených států. Nedomnívám se, že to byl justiční omyl. Potřebovali, abych zmizel. Místo mě přivezli svou vlastní hotovou vládu. Nevím co je to za lidi, ale předpokládám, že vůbec nevědí, co se tu děje. Jak chtějí vládnout? Zdá se mi, že to jsou pouhé loutky, které zde mají vykonávat čísi vliv. Což se mi nezdá správné. Doufám, že se mnou souhlasíte.«
       »Američany jste sem pozval vy,« upozornil mě jemně.
       »Ano, ale byla to nutnost. Vy Němci jste nebyli schopní ani ochotní jednat se zdejšími bytostmi. Musela tedy přijít síla, aby vás vymanila z vlivu nazi-partaje, Vůdce a celé té strašlivé mašinérie, kterou jste měli. Uznáváte to?«
       »V podstatě - ano. Nemyslete si, i tady v Novém Německu existovala opozice, ale musela být skrytá. Váš zásah přišel vhod nám, kteří jsme nebyli spokojeni s nekončící a čím dál krvavější válkou. Divíte se, že tak kacířsky smýšlí generál Wehrmachtu, dekorovaný několika rytířskými kříži?«
       »Nedivím,« odtušil jsem. »Po odchodu Vůdce se i na Zemi dostali v Německu k moci lidé, kteří s Vůdcem nesouhlasili. Německo je dnes demokratické a já předpokládám, že se i tady najdou slušní Němci. Pro vás by to mohl být vzor.«
       »Doufám,« podotkl generál. »I když musím přiznat, nebude těch slušných ani zdaleka většina. Hitler tu působil na lidi velmi dlouho a nutno přiznat, uměl je velice dobře ovládat.«
       »Ano, i to souhlasí s poznatky ze Země. Také jsem to tu poznal na vlastní kůži.«
       »Hitler je ale mrtev. Přinesli jeho tělo i těla císařské rodiny k identifikaci. Bylo to velmi obtížné, neboť obličeje Vůdce i princezny Susi byly strašným způsobem zohavené, ale zdá se, že tentokrát šlo opravdu o ty pravé.«
       »Mohu to dosvědčit. Zastřelil jsem je. Později vám možná vysvětlím, proč jsem Vůdce a princeznu tak zohavil, ale bylo to nezbytné, nebylo to z pouhé nenávisti, jak se může zdát.«
       »Spolu s Vůdcem zahynula celá dosavadní vláda. Logicky je nutné vytvořit vládu novou, nemá-li se Nové Německo stát rychle zemí anarchie. Zejména když se mají dít veliké změny a do Berlína se mají nastěhovat všichni.«
       »V tom s vámi souhlasím. Ale nemyslím si, že by zde měly vládnout dovezené loutky. Vládnout musí lidé, kteří se tady dostatečně vyznají a chápou zdejší problémy.«
       »Ano. Ani mně se nelíbilo, že nám Američané dovezli svou vládu. Ačkoliv to mají být Němci ze starého Německa, nevědí o zdejších poměrech nic víc než Američané. Ale podřídil bych se jim. Považuji to za nutnost a souhlasím s vámi, že jsme měli dost dlouhou dobu, abychom si zdejší poměry uspořádali. Je trochu trapné, že musel přijít jeden Čech a dojednávat za nás mír. Utěšuji se, že vás hlavonožci jako nezúčastněného cizince přijali lépe.«
       »Kdybych dva z nich nezastřelil hned zpočátku, byl bych možná nezúčastněným cizincem. Ale tak tomu nebylo. Jen jsem je přesvědčil, že jednání o míru je lepší než válka.«
       »Tím hůř - takže ani tuhle výmluvu nemáme. Ale co už se stalo, stalo se. Co máte v úmyslu? Mohli bychom vám pomoci?«
       »Víte, poslední kroky Američanů se mi nezdají správné,« povzdychl jsem si. »Nemohu jim upírat obrovské zásluhy, ale nepřijeli sem vojensky obsadit a ovládnout Čtvrtou Říši, jen pomoci zachránit zdejší Němce. V tomto směru selhali na celé čáře, jak jste ostatně viděl v internačním táboře. Mezitím se tu změnily podmínky. Přesvědčil jsem Kopffüsslery, aby od vyhlazení Němců ustoupili. Výsledkem je možnost udržet aspoň enklávu Nový Berlín. Nebyl bych pro její zachování jakožto čistě německého území. Z toho hlediska bychom všichni měli být vděční za jakoukoliv nestrannou vládu, byť byla dovezená ze Země - kdybych ale neměl podezření, že Američany dovezená vláda nestranná není.«
       »Také se mi to zdá,« přikývl generál. »Ale co zamýšlíte dělat? Přiznám se, po zkušenostech s Američany v Denverském internačním táboře jste pro nás přijatelnějším partnerem pro jednání než oni. Budete-li mít opravdový zájem o další vývoj Berlína, podpořím vás u zdejších Němců. Ale rád bych věděl, co vám vlastně kladli za vinu?«
       »Kromě naprostých pitomostí dvě silná obvinění. Že dělám špionáž ve prospěch Hitlera anebo hlavonožců. Špionáž pro Vůdce je nesmysl, to musí pochopit každý. Hitlera jsem přece osobně zastřelil - byl bych ho raději zajal živého, ale on přitom zabil skupinu německých výsadkářů, kteří šli se mnou a věřili mi, takže jsem neměl jiného východiska. Hlavonožci se o záležitosti lidí tak intenzívně nezajímají, chtějí jen, abychom je pokud možno nechali na pokoji a nezabíjeli je. Ano, prozatím vycházím dobře s Kopffüsslery, s Němci a dosud i s Američany. Snažím se konečně v tomto světě nastolit mír, musím využít příležitosti, jaká se nemusí už nikdy opakovat. Takové jednání chce někdo nazývat špionáž? K smíchu!«
       »Špionáž bývá ve všech zemích světa výhodné obvinění, když se chce vláda někoho zbavit,« podotkl suše generál.
       »Máte pravdu. I tady na Gestapu mě z ní obviňovali.«
       »Mluvil jsem o starém světě,« opáčil s trpkým úsměvem. »Ale sem se přestěhovalo všechno zlé, jak jsem už pochopil. Bohužel až v posledních dvaceti letech. Člověku někdy příliš dlouho trvá, než dostane rozum.«
       Podíval jsem se na něho. Ano, byl mnohem starší než já a skoro celý život prožil v uniformě Wehrmachtu, se kterou se bude muset rozloučit, až to dokončíme. Ale cítil jsem, že mi navzdory venkovní upjatosti fandí. Já jemu vlastně také.
       »Dobrá - to je současná situace. Jde o to, co teď?« řekl jsem už zase klidně. »V podstatě nemáme jiné východisko, než to všechno dokončit.«
       »Musíme především přesvědčit Němce, že věrnost Hitlerovi je minulostí a jediná možnost je žít v míru na menším území. I kdyby nám Američané přestali pomáhat. Uvažuji správně?«
       »Správně. Ale to je jenom počátek, i když na něm hodně záleží. Víte, generále, mám Čtvrté Říši mnoho co vyčítat.«
       »Pane Oto, já to vím. Jste pro nás důležitý nejenom pro vaše úspěchy v jednání, ale i pro váš pohled zvenčí. Přitom jste nás ze všech cizinců poznal nejlépe. Doufám, že s námi ještě chvíli vydržíte.«
       »Zkusím to. I když se mi zdá, že pro Američany jsem tady od jisté doby persona non grata.«
       »Ještě nejsme americkou kolonií,« řekl generál. »I když Američanům vděčíme za mnohé, nejsme jejich vasaly. Neuděláme tedy nic zavrženíhodného, když vás podpoříme.«
*****
       Vybaven generálovým slibem pomoci a žlutým šátkem, který Němcům signalizoval, že patřím k nim, vrátil jsem se zpátky do hotelu Rote Fahne. Ale do sálu s dovezenou vládou jsem se už nedostal.
       Americký důstojník, zřejmě člen nové vlády, mě na chodbě před slavnostním sálem zastavil:
       »Neumíte zdravit, seržante?«
       »Neumím, pane,« odpověděl jsem. »Nejsem váš voják, tuhle uniformu mám jen zapůjčenou. Lituji, nemám čas na hraní.«
       »Nevíte, že je proti mezinárodním dohodám oblékat cizí uniformy?«
       »Vím. Ale tady nejsme na Zemi. Můžete se oblékat do čeho se vám zlíbí. Když tady potkáte vojáka v uniformě Wehrmachtu se stejným žlutým šátkem kolem krku, jako mám já, je to náš přítel. Bez šátku by to mohl být nepřítel. Americká uniforma tady znamená prostě přítele, nic víc. Budete si na to muset rychle zvyknout.«
       »To je nepřípustné! Tomu musíme zamezit. Svlékněte ihned naši uniformu a oblékněte si jinou, jaká vám náleží.«
       »Prosím - tak mi nějakou sežeňte!« odsekl jsem a chtěl pokračovat do sálu.
       »Služba!« zavolal důstojník. »Zadržte toho muže!«
       Přiběhli dva američtí vojáci. Také mě očividně neznali. Byli to ale kolohnáti o hlavu vyšší než já.
       »Koho máme zadržet?« zeptal se vyšší.
       Důstojník jim ukázal na mne.
       »Tak jdeme!« chopil se mě ten menší.
       V tomtéž okamžiku ho zkroutil nepatrný, okem neviditelný blesk. Chlap padl na podlahu místnosti a zůstal ležet. Druhý se mě dotkl o okamžik později a následoval svého kamaráda na zem. Ne, nezabil jsem je - už jsem se dokázal ovládat mnohem jemněji než na počátku.
       »Pane, až se vaši vojáci probudí, vysvětlete jim, že mne zatýkat je nepřípustné,« obrátil jsem se na důstojníka. »Vy si to samozřejmě pamatujte také.«
       »Co se s nimi stalo?« zděsil se.
       »Jsou trochu omráčeni. To brzo přejde.«
       »Vy jste je omráčil? To je útok na příslušníky Spojených států! Ke všemu jste oblečen v naší uniformě! Neslýchané!«
       »Napadli mě a vy to víte,« řekl jsem suše. »Sám jste je přece na mě poslal. Mohl byste mi laskavě vysvětlit, jak tu chcete vyjednávat, když ani neznáte zdejší vyjednavače? Vám nikdo neřekl, s kým se tu můžete setkat?«
       »O vás nic nevím, pane!«
       »Jmenuji se Ota Vávra - a jsem prostředníkem mezi lidmi a domorodci. Dobře si mě zapamatujte, budeme se zřejmě vídat velice často.«
       »Ota Vávra? Ten mezinárodně hledaný zločinec? Máte být přece na Zemi! Musím vás zatknout!«
       »Se zatýkáním byste se neměl ukvapovat,« zamračil jsem se. »Chybí vám pravomoc. Tady nejsme na Zemi, pane. Před půl hodinou jsem se sám a dobrovolně vydal zdejšímu soudu, abych se před ním očistil z podezření, která zřejmě máte na mysli. Zdejším soudem jsem byl osvobozen, takže žádám vaši omluvu. A varuji vás, nesnažte se nikomu vyhrožovat. Je válečný stav a kdybyste vytáhl zbraň, byl byste už mrtev.«
       »O jakém zdejším soudu to mluvíte?« vykřikl důstojník. »Kromě našeho soudního dvora tady žádné soudy nejsou!«
       »Nemám na mysli váš dovezený soud. Jeho pravomoc je tady nulová. Tady platí především místní soudy.«
       »Ty ale neuznáváme my!«
       »Pane, rychle tato slova odvolejte! To by bylo porušení dohod a na to jsme velice citliví.«
       »Kdo to je - vy?«
       »Neslyšel jste? Teď zastupuji domorodce tohoto světa.«
       »Neuznáváme žádné domorodce tohoto světa!«
       »Pane, v tom případě by mi nezbylo, než vás prohlásit za nežádoucí osobu a deportovat zpátky na Zem.«
       »Člověče, jak se to opovažujete urážet svého prezidenta - a dokonce ho prohlašovat za nežádoucí osobu?« osopil se na mě jeden z delegace. »To je skandál!«
       »Jak můžete o někom hovořit jako o zdejším presidentovi, když žádné volby ještě nebyly ani vyhlášeny?«
       »To teprve uvidíte... pane... pane...«
       »Jmenuji se Ota Vávra a jsem tu prostředníkem mezi lidmi Země a domorodými obyvateli.«
       »Vy myslíte - ty hlavonožce?«
       »Ano, ty,« přikývl jsem rychle.
       »Pokud vím, těch se to netýká!«
       »K vaší smůle - týká. Tento svět je totiž jejich.«
       »My jsme ale vyslanci Země! Jsme nejvyšší orgány budoucí zdejší vlády.«
       »V tom případě važte lépe svá slova, prosím! Sotva jste přijeli, už jste začali porušovat dohody, na kterých stojí sama existence lidské enklávy v tomto světě. Mohli byste tím ohrozit budoucnost tohoto světa!«
       »Vy nám snad chcete předpisovat, co je a co není v tomto světě přípustné?«
       »Jistě,« přikývl jsem. »Vždyť vy ani neznáte obsah dohod se zdejšími obyvateli! Jakpak chcete bez těchto základních znalostí sestavovat nějakou vládu?«
       »Dohody s domorodci? A vy ty dohody znáte?«
       »Já jsem je přece sjednával.«
       »Zřejmě jste je dohodl špatně! Budeme muset vaše smlouvy podrobit přísné kritice a případně revizím.«
       »To nevidím dobře. Obávám se, že zdejší bytosti na žádné revize jen tak nepřistoupí. Další jednání bude probíhat mezi třemi stranami. Jednou jsou zdejší domorodci, druhou místní německé obyvatelstvo a třetí stranou můžete být vy, zástupci Země. Ale řekl bych, že jste nejsnáze opominutelnou stranou. V dosavadních dohodách hrajete roli pouhých poradců.«
       »Vy nás máte za pouhé poradce? V tom případě asi budeme muset revidovat vaše dohody dvojnásob nutně. Když to nepůjde jinak, budeme si je muset vynutit.«
       »Vynutit? Zajímalo by mě, jak.«
       »Třeba i silou. Za námi stojí váha celé Země!«
       »Není to spíš - váha amerického námořnictva?«
       »Myslete si to, jak chcete.«
       »Dobrá. Váha amerického světa na této planetě dnes čítá kolem padesáti nejrůznějších letadel, bohužel už bez paliva, dvaceti téměř nepohyblivých tanků a dvou set mužů. S takovou váhou bych na vašem místě raději příliš nepočítal. Přestaňte si namlouvat, že jste v tomto jednání nejsilnější.«
       »Nepočítáte atomovou letadlovou loď Enterprise, ani její letadla.«
       »Nepočítám,« přikývl jsem. »Nepočítejte s ní raději ani vy. Ta loď už v tomto světě neexistuje.«
       »Cože? Řekněte to ještě jednou!«
       »Atomová letadlová loď Enterprise byla dnes vrácena pod velení a do působnosti Spojených států.«
       »Tam snad patřila vždycky!«
       »Jistě. Donedávna se podílela na změnách v tomto světě. Velitelství Enterprise však dnes porušilo dohody se zdejšími obyvateli a proto byla loď s díky vrácena Státům. Nachází se v Tichém oceánu na Zemi a ve vašem vynucování revizí nehraje a nebude hrát nejmenší roli.«
       »Co to má znamenat? To je jasné porušení dohod!«
       »Máte pravdu. Američané dnes porušili dohody se zdejšími obyvateli. Stálo je to přítomnost nejsilnější zbraně v tomto světě. Bez ohledu na jejich dosavadní zásluhy.«
       »To je skandál! Co jste vlastně zač?«
       »Vyjednavač, pánové,« usmál jsem se mile. »Zastupuji zde podle potřeby všechny tři strany.«
       »My vás nebudeme potřebovat!«
       »Může tomu být naopak. My nemusíme potřebovat vás. Jste zde jako poradci a tak se, prosím, chovejte. Kdyby se vám to nelíbilo, můžete si jít sbalit své věci a připravit se na deportaci zpět na Zem.«
       »Vy nás tedy odmítáte uznat jako svou vládu?«
       »Odmítám. Jednak o zdejším světě nevíte vůbec nic, ale především, o zdejší vládě rozhodnou teprve volby. Můžete se do nich pokusit kandidovat. Kdybyste je prohráli, budeme vás jako poradce potřebovat také. Možná víc.«
       Nové vládě se to nezamlouvalo. Měla s sebou slabý oddíl pořádkové služby, sestávající z dvaceti vojáků, ale to by na obsazení města nestačilo. Ke všemu - a to byla asi největší chyba - neměla tato vláda jiné spojení, než na Enterprise, která v jejích plánech najednou chyběla.
       Generál Schmidke, jako kdyby to tušil, poslal dvě stovky svých mužů obsadit střechu a schodiště hotelu Rote Fahne. To vzalo vítr s plachet radikálnějším Američanům, kteří si asi uvědomili, že nemají naději na pomoc americké armády.
       Vláda se stáhla do sálu a zasedala. Jednala o tom, zdali přistoupí na roli pouhých poradců, nebo se nám postaví.
       Po hodině vyslali vyjednavače s tím, že přebírají vládu nad Novým Německem a žádají od nás poslušnost. Chápal jsem je. Sám jsem Edovu metodu také rád používal. Ale právě proto na mě neměla účinek.
       Dvě stovky Němců vtrhly do sálu a překvapené Američany odzbrojily. Akce netrvala ani deset minut, nebyla vystřelena ani jedna rána. To bylo všechno. Uražené a pokořené vládě byla potom normálně servírována večeře a jejím členům byly přiděleny pokoje. Z budoucí vlády se stali obyčejní turisté. Oznámil jsem jim, že ti z nich, kdo jsou ochotni vystupovat v roli poradců, mají možnost přihlásit se na nově zřízeném úřadu vlády. Ostatní budou zatím hosty Nového Německa. Volný pohyb po Berlíně budou mít, jakmile bude zažehnáno nebezpečí náletů. Do té doby jsou žádáni neopouštět prostory hotelu Rote Fahne.
*****