---

Nový Berlín

---

       Obsazením rozhlasové stanice Berlín se nám dostala do rukou významná síla. Stanice byla bohužel v dezolátním stavu a byli jsme rádi, že ji dosavadní obsluha nevyhodila do povětří, když zjistila, že ji obsadíme. To se jí nepodařilo, ale kdosi stačil rozmlátit zařízení železnou tyčí, když už nesehnal nic razantnějšího.
       Naštěstí jsme brzy vypátrali odborníky, kteří poškozené agregáty opravili a uvedli do chodu.
       Staré osazenstvo rozhlasové stanice uteklo a museli jsme nahradit všechny, od hlasatelů po operátory. Vyhlásili jsme nábor v Norimberku a podařilo se ve velmi krátké době získat dostatečnou obsluhu. Mezi prvními se přihlásili Kurt Werner s Gertou. Zejména Gerta měla příjemný hlas a připravovala si sama velmi inteligentní pořady, ve kterých přesvědčovala své krajany o nutnosti žít podle nových dohod a zákonů.
       Generál Schmidke rovněž neztrácel čas. Poslal všem svým kolegům velitelům městských posádek Wehrmachtu vyjednavače. Měli odzbrojit své posádky, vybavit je automobilní technikou a poslat do Berlína stavět nové domy. Tanky, letadla, děla, obrněné vozy a ostatní zbraně měly být ponechány na místě, než budou poslány do šrotu.
       Velitelé Drážďan, Jeny a Karlsruhe odpověděli, že jeho kapitulaci považují za zradu Vůdce a národa a odmítli se mu podrobit. Naproti tomu dva Schmidkeho kolegové ze Stuttgartu a Wiesbadenu, dvou největších měst po Berlínu, se podrobili ochotně a ihned. Když mi to při jedné mé návštěvě oznamoval, jen k tomu podotkl, že je dobře znal a oni jeho.
       Ostatní velitelé odpověděli vyhýbavě, ale bylo znát, že jsou ochotni jednat. Jejich další přesvědčování nebylo zatím nutné uspěchat. Spíše bylo žádoucí zvládnout nejprve příval lidí z Düsseldorfu, Norimberku, Stuttgartu a Wiesbadenu.
       Berlínští zemědělci dostali přednostní příděly benzínu, aby mohli sklidit úrodu a osít všechna dostupná pole. Poprvé mohli obdělat i dosavadní bezpečnostní pásma podél Berlínské zdi, na samé hranici Berlínské enklávy. Bylo to dvacet čtyři kilometrů široké vojenské pásmo, pečlivě zbavené vegetace aby nic nepřekáželo křížové palbě z pevnůstek a ze strážnic. Obranné důvody pominuly a zemědělci měli k dispozici velikou rozlohu výtečné, doposud ladem ležící půdy. Berlín ležel na jižní polokouli v subtropickém pásmu a úroda se dala sklízet až třikrát ročně. Bylo to zapotřebí, strávníků měl mít brzy desetkrát více než dřív. Zdálo se, že problémy s potravinami nenastanou a i to ostatní nějak zvládneme.
       Většina pevnůstek byla rovněž věnována zemědělcům a byla proměněna ve sklady - jejich obrovskou výhodou byla příznivá teplota uvnitř i ve zdejším horku.
*****
       Hned na začátku přeměny Berlína jsem si zašel na poradu k hlavonožcům do hnízda Xijtra. Zajímalo mě, znají-li něco šikovnějšího než dosud obvyklé stavební materiály, jako jsou beton, cihly a malta.
       »Možná ti i v tom trochu pomůžeme,« odpověděli po chvíli přemýšlení. »Můžeme vám zapůjčit nebo věnovat několik našich změkčovačů skály. Jsou přímo ideální ke hloubení jeskyň.«
       Ačkoliv jsme jeskyně hloubit nepotřebovali, nechal jsem si ukázat, jak se s nimi pracuje.
       Změkčovače skály působily na rezonančním principu, jak jsem brzy pochopil. Bylo vždycky nutné přesně je naladit na změkčovaný druh materiálu, ale pak se děly věci. Skála, ať měkký vápenec, nebo tvrdá žula, změkla jako pekařské těsto. Bylo snadné nakrájet ji nožem, odhrabávat rukama, odtahovat chapadly, nebo lisovat do velkých kvádrů a na vhodném místě bez malty spojovat do pevné zdi. Hlavonožci si nestavěli nadzemní domy, pouze si hloubili jeskyně a z vytěžené hmoty vytvářeli umělecky tvarovaná skaliska k nerozeznání podobná přírodním. Pro nás by bylo hloubení skal podružnější, ovšem získaný materiál by byl svými vlastnostmi pravým požehnáním pro stavebníky.
       Pravda, krystalické stroje byly poměrně velké, člověk by je neunesl, ale to by se dalo vyřešit umístěním na podvozek, nebo do stacionárního umístění.
       Hned jsem viděl, jak nám to usnadní práci.
       Vrátil jsem se rychle do Berlína, svolal všechny mistry stavbaře a architekty, naložil je do pěti autobusů a odjeli jsme do Xijtry nechat si ukázat nový způsob zpracování skály na stavební hmotu.
       Odborníci byli nejprve udiveni, potom nadšeni.
       Přivezli jsme si do Berlína několik změkčovačů. Jak jsem předpokládal, některé jsme namontovali na vhodné podvozky. Tyto stroje dokázaly velice snadno bagrovat hluboké základy pro nové domy. Berlín se nacházel převážně na žulové skále, takže jsme tím současně získali množství kvalitní žuly. Jiné změkčovače z této žuly lisovaly kvádry s dosedacími plochami vytvarovanými jako dětská stavebnice. Stačilo je postavit na sebe a držely by i bez malty. Přesto jsme používali menší změkčovače, které takto vzniklé stěny postupně a bez plamene »svařovaly«.
       Kdyby se Němci s hlavonožci hned na počátku svého pobytu tak nešťastně nerozkmotřili, jistě by brzy přišli na to, jak je tato technologie výhodná.
       Kromě žuly jsme používali starého betonu. To bylo zvlášť výhodné. Beton byl doposud jen velice obtížným odpadem. Nyní se i rozbořený beton dal po »přetavení« opět použít. Tavení bylo rychlejší než zalévání betonové směsi do forem. I takto získaný beton byl pro jeho větší pevnost prokládán železnými pruty. Lisováním vznikaly pohledné stavební díly, podobné spíše mramoru, než fádnímu šedivému betonu.
       Stavebnictví se změnilo k nepoznání. Nově postavené domy musely být vyšší než dříve, aby bylo lépe využito omezeného prostoru enklávy. Nejvýhodnější bylo získávat materiál přímo na místě. Pod základy domů vznikaly veliké prostory, které bylo možné s výhodou využít jako skladiště nebo tovární haly nebo garáže pro auta. V okrajových čtvrtích postupně vznikl prstenec vysokých staveb kolem staršího městského jádra, ale v plánech byla i postupná přestavba starších budov v jádru. Podobně jako na Zemi i tady vznikaly typizované domy a byty. Mezi zdejšími sousedními byty byly navrhovány zazděné dveře, které nebyl problém probourat a sousední byty podle potřeby spojovat. Spojením dvou garsonek vznikl větší byt pro mladou rodinu a k tomu bylo možné časem připojit další byt, tak aby byt vyhovoval i větším rodinám. Naopak, zazděním spojovacích dveří se byty opět oddělily. Bylo to velice výhodné řešení, zejména když bylo v Novém Německu velké množství svobodných žen a mužů a rodiny měly teprve vzniknout.
       Při stavbě širokého okružního bulváru byly pod silnicemi stavěny i tunely budoucí podzemní dráhy. Žádné z měst Nového Německa podzemní dráhu nemělo a z důvodů čistě strategických nebyly mezi městy ani železnice. Železnice nyní definitivně ztratily šanci, protože město zbylo jen jedno, ale podzemní dráha měla mít víceúčelové vlaky a měla sloužit pro dopravu osob i nákladů.
       Přesvědčil jsem německé architekty, že tato doprava musí mít v budoucnu před všemi ostatními přednost. Znamenalo to počítat od začátku s příslušnými tunely, projektovat osobní stanice i nákladní rampy a včas řešit nejpoužívanější trasy nákladní dopravy. Souběžně s tím měly být stavěny prostorné kolektory pro rozvod inženýrských sítí.
*****
       Krátce po dobytí Berlína jsem se nemohl neúčastnit jedné velice slavnostní události - svatby Kurta Wernera a Gertrudy Müncherové. Vždyť to byla první svatba po dlouhých letech nacistické praxe, kdy byly rodiny považovány jen za přežitek ze starého světa. Německé úřady dlouho neoddávaly. Poslední manželské páry zde byly spojeny krátce po přistěhování a od té doby převážila praxe Domů Německých Matek. Pokud se přece nějaké páry dohodly žít spolu, činily tak bez oficiálního svazku a v podstatě načerno.
       Ale protože na Nové Zemi žili lidé podstatně déle, našlo se pořád dost pamětníků starých časů, kteří se rozpomněli, jak se to slavilo dříve.
       Svatby jsem se musel zúčastnit ze dvou důvodů. Především proto, že Kurt byl můj první přítel v Novém Německu a musel jsem mu jít za svědka, ale také z principu, protože jsem sám prosazoval obnovení starých rodin.
       Paní Wernerová si ještě pamatovala na tyto slavné obřady a chtěla, aby její syn měl velkolepou svatbu. Potíž byla, že v celém Novém Německu nebyl jediný kněz. Hitler, ač původně katolík, neměl k církvi důvěru a v jeho armádě kněze nijak nepotřebovali. Ani během útěku zbytků nacistické armády do Nového Německa se ke kolonám žádný nepřipojil.
       Novomanželům by to nevadilo, zvlášť když ode mě slyšeli, že čistě občanské sňatky jsou dnes na Zemi běžné, ale paní Wernerové by řádný obřad očividně chyběl. Snad bych mohl podniknout výlet na Zem a přemluvit prvního ochotného kněze, aby nám vypomohl. Naštěstí mě napadlo, že ani u nás na Zemi není bezpodmínečně nutné, aby oddával kněz. Vzpomněl jsem si na známé právo námořních kapitánů oddávat cestující na moři. Nebylo snad Nové Německo také takovou lodí?
       Paní Wernerová to nakonec připustila, ale pak trvala na tom, abych snoubence oddával já, když už jsem tady nejvyšším kapitánem. Namítal jsem, že bych potom nemohl dělat svědka, ale paní Alice prohlásila, že svědků se najde jistě dost.
       Horší bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, co se vlastně při takových obřadech říká. Ale i to se vyřešilo. Knihovník Adolf Winkelbauer z Berlínské městské knihovny, se kterým se Kurt i Gerta mezitím stihli spřátelit, vyšťáral v depozitáři prastarou knihu, kde byly popisovány zvyky ve starém dobrém Německu - a nechyběl tam ani popis svatby. Musel jsem ovšem knihu celou dobu držet v ruce a přečíst švabachem psaný text slovo od slova, ale přečetl jsem to bez chyby a situace byla zachráněna. Samozřejmě jsem to zkrátil jak to šlo, hlavně že všichni byli spokojeni. Knihovník později na hostině v knize našel potvrzení, že oddávat může nejen kapitán na lodi, ale v mimořádných případech nouze, když jsou například vesnice odříznuté od světa závějemi nebo velkou vodou, mohou oddávat i starostové nebo jiné osoby. Starostou Berlína jsem byl jen neoficiálně, ale skutečný starosta nebyl a to znamenalo, že bylo vlastně - všechno podle pravidel.
       Knihovníkovi pochopitelně náležely ovace a veselí mohlo bez překážek pokračovat.
       Svatební dary byly různé, ale nejdůležitějším byl určitě byt v novém domě na okruhu, nedaleko stanice podzemní dráhy. Budova Rádia Berlín byla také blízko od jiné stanice, takže by to novomanželé neměli mít daleko do práce.
       »Ať se vám spolu daří a hlavně, mějte se do smrti rádi, jak by to mělo být,« přál jsem Wernerovým.
       Přitom jsem si ovšem nemohl nevzpomenout na svou vlastní rodinu v Pardubicích.
       Moje milovaná choť nevydržela čekat ani půl roku a dala se se mnou v mé nepřítomnosti rozvést. Nebylo to trochu brzy a zbytečné? Jak mohla tvrdit, že jsem od rodiny utekl, když to nebylo mou vinou? Budu si s ní muset co nejdřív popovídat a zeptat se jí, co tím mínila, pomyslel jsem si.
       Takže jsem nakonec zůstal jediným svatebčanem, který se na pozadí všeobecného veselí zabýval vlastními chmurami. Ale nedával jsem to najevo. Dokonce jsem přispěl k družné zábavě a vyhověl svatebčanům, abych jejich německé písně proložil něčím českým. Publiku dokonce nevadilo, že mi nerozuměli ani slovo, melodie jim stačila.
       Škoda lásky, kterou jsem tobě dala...
       ...srdíčko ti láska má nespoutala...
       ...už mě s mojú milú rozváďajú...
       Málo platné, měl jsem co dělat, abych se na této svatbě nerozbrečel. Ale to bych nemohl Kurtovi udělat.
       Jak se to říká?
       Někdy musí umět člověk zatnout špičáky a nedat na sobě nic znát, ani kdyby mu trhali tři zuby najednou.
       Nejhorší bylo, že jsem se v této důležité chvíli nemohl vrátit domů, ani kdyby se mi stokrát chtělo. Mohl bych snad dát o sobě vědět? Jenomže - tím by se to nevyřešilo.
*****