Obchod
Další problém, který jsem
se pokusil řešit, byly zdejší
Domy Svobodných Německých Matek. Oficiálně byly základem
racionalizace růstu populace a výchovy dětí. Já jsem se ale
na ně díval jinak. Považoval jsem je za bordely a za ostudu,
jaká musí co nejrychleji zmizet ze světa.
»Osvobodili jsme německé ženy od
každodenních starostí
a nelehkou výchovu dětí jsme svěřili uznávaným odborníkům,«
hlásaly plakáty.
Jak to dopadlo, viděl jsem sám.
Děti v Domě Hitlerjugend
Düsseldorf vychovával gestapácký kat a to jistě nebyla žádná
výjimka. Výchova v Domech Hitlerjugend by jistě teoreticky
možná byla, jenže tady ve Čtvrté Říši produkovala převážně
cynické sobce. A měl jsem nedobrý pocit, že tomu ani jinak
nemohlo být.
Zatímco všechny rozumné státy
staré Země podporují staré
klasické rodiny, v Novém Německu se úspěšně pokusili rodiny
rozbít, bohužel s otřesným výsledkem. Bylo načase vrátit se
k tisíciletími osvědčenému modelu klasické rodiny s dětmi.
Řešení toho problému jsem svěřil
právníkům, jenomže celá
skupina, která se tím zabývala, nic nevymyslela. Její zákony
by v podstatě zachovaly stávající stav. Rozzlobil jsem se na
ně, ale brzy jsem vychladl. Oni si na Domy Matek zvykli, jim
samotným tento systém jistě také vyhovoval. Jenom já jsem se
s tím odmítl smířit a navrhl jsem proto reformu sám.
První, co jsem zrušil, bylo
vyznamenávání zasloužilých
matek, spojené s poměrně vysokou penzí. Místo ní jsem chtěl
obnovit dětské přídavky, spojené ne s porody, ale s výchovou
dětí. V současné době bylo potřeba populaci omezit, zastavit
nekontrolovatelnou populační explozi. Přídavky by zvýhodnily
dosavadní klasické rodiny. Měly se vztahovat i pro výchovu
adoptovaných dětí nebo dětí vyzvednutých z Domů Hitlerjugend
vlastními matkami. Podle mě nebylo žádoucí, aby ženy rodily
pětadvacet dětí - a nestaraly se o ně. Naopak,
i svobodné
ženy teď měly na své děti přispívat, pokud se o ně nechtěly
starat samy.
Pobídkou pro obnovu rodin měly
být i daně. Svobodní muži
i ženy by odváděli na daních mnohem více než ti, co se budou
starat o nezletilé děti.
Byty byly zpočátku přidělovány
na pořadník. Navrhl jsem
dávat nově stavěné garsonky přednostně ženám z Domovů Matek.
Stejné garsonky dostávali i svobodní vojáci, kteří postupně
odcházeli z armády. Úmyslně jsem zařídil přidělování bytů,
aby v domech bydleli ženy a muži zhruba půl na půl. Nebyl
pak problém po založení rodiny byty vyměnit, aby novomanželé
bydleli v sousedních, vybourat naznačené dveře a rodina byla
pohromadě. Představa to byla krásná - bohužel nerealistická
v zemi, kde byli lidé na státně podporované bordely zvyklí.
Ženám z Domů Svobodných
Matek se měly otevřít možnosti
zaměstnání ve všech oborech. Potíž byla v tom, že dívky byly
celou dobu vychovávány pouze aby mohly rodit děti a příprava
na jiné povolání pro ně nepřicházela v úvahu. Teď jim nejvíc
chybělo vzdělání. Zaměstnání s vyššími požadavky kvalifikace
jim pochopitelně nebyla dostupná. Tuto nespravedlnost měly
odstranit až nové školy, přístupné stejně chlapcům i dívkám.
Svatá prostoto!
Můžete počítat jak chcete,
jakmile půjde o lidi, všechny
výpočty jdou často k čertu a lidé se začnou chovat jinak než
předpokládáte. Nastane to zcela zákonitě v devíti případech
z deseti, jakmile se v problému vyskytují ženy.
Tady jsem pochopitelně narazil
nejdříve. Výstavba nových
domů pokračovala rychle. Z technického hlediska byly všechny
problémy řešitelné a vzhledem k zápalu architektů se rychle
řešily. Zájemcům bylo brzy co nabízet - jenže vývoj německé
společnosti se ubíral jinam, než jsem očekával.
Místo aby ženy postupně
nacházely vhodná zaměstnání, nic
se v tomto směru nehýbalo. Svobodné Matky měly dnes vlastní
garsonky, ale přijímaly v nich nadále návštěvy mužů, jen že
si za to dávaly dobře platit. Bordely se z veřejných ústavů
přestěhovaly do privátu, ženy byly navíc trvale nezaměstnané
a hlásily se o sociální podpory. Musel bych být slepý, abych
si toho nevšiml.
Věděl jsem, že jde o nikde
nevyřešený problém starý jako
lidstvo. Doufal jsem, že příležitost zakládat rodiny využije
většina žen, ale nová manželství se dala počítat na prstech.
Napadla mě úplně nová metoda,
jak by se to dalo vyřešit.
Pochopitelně neznámá, zejména v tomto světě. Potřeboval jsem
jen pozemské peníze - ale hodně peněz. Jak je získat? Řešení
mě naštěstí napadlo včas.
*****
Prvním ředitelem Rádia Berlín se
stal můj kamarád Kurt
Werner a spolu se svou ženou Gertou.
V té době se vzdaly posádky
dalších měst. Proti nám teď
stály pouze Drážďany, Jena a Karlsruhe, ale jejich vojenští
velitelé měli na přímou vojenskou konfrontaci málo sil. Tady
čas pracoval pro nás. Očekával jsem, že Rádio Berlín vedené
Kurtem Wernerem dosáhne soustavným přesvědčováním v dohledné
době toho, nač nestačila diplomacie. Bylo nutné hlídat, aby
se z drážďanského letiště nepřiletěly nad Berlín bombardéry
Siegfried, ale k tomu stačilo udržovat v pohotovosti radary
a několik přepadových stíhaček.
I poslední americká základna
Norimberk začala ztrácet na
významu. Uvažoval jsem, že si zde po nějakou dobu podržíme
stíhačky z Bundesrepubliky Německo. Jejich posádky rozuměly
místním lidem lépe a Američané by se mohli vrátit domů.
Znamenalo to ovšem nové jednání.
A to bylo horší, neboť
jsem byl ve Spojených státech a asi i jinde nežádoucí osoba
a kdybych se tam objevil, mohli by mě zatknout.
Musel jsem se chtě nechtě
obrátit na dovezenou loutkovou
vládu, stále ubytovávanou grátis v hotelu Rote Fahne. Pánové
byli zajisté nesmírně zklamáni a ukřivděni odmítnutím jejich
pomoci, ale nezbylo jim než přiznat porážku. Šlo o to,
zdali
budou ochotní vzít na sebe úlohu pouhých styčných důstojníků
při jednání mezi Novým Německem a Spojenými státy, nebo zda
podlehnou ukřivděnosti a odmítnou.
Jak jsem se obával, stalo se.
Spolupráci odmítli všichni
jako jeden muž.
Nabídl jsem jim, aby vyslali
jednoho ze svého středu na
Zem k presidentovi Spojených států informovat ho o současném
stavu Q-Země. Čekal jsem, že mezi nimi vypukne dohadování,
ale nečekal jsem, že výsledkem bude - další odmítnutí.
»Dohodli jsme se. Pošlete
všechny - nebo nikoho.«
»Nemůžeme převést do Spojených
států všechny najednou,«
tvrdil jsem.
»Proč ne? Dokázal jste přece
převést za malou chvilku
čtyřiašedesát tisíc Němců sem.«
»Jenže to byla příznivá
konstelace hvězd,« odsekl jsem.
»Tam, kde jsou dnes Spojené státy, je na Q-Zemi les, jaký si
stěží dovedete představit. Poslal bych s vámi helikoptéru,
ale musím s ní odeslat pár amerických vojáků a zbývá jediné
místo. Váš zástupce potom vyjedná, aby pro ostatní přiletělo
letadlo. Pěšky to prostě nejde. Nedělejte mi nepříjemnosti.«
»To jsou vaše nepříjemnosti. My
to tu vydržíme. Nebudeme
chodit po jednom jako ty lištičky v pohádce. Kdoví co chcete
s námi udělat!«
Zarazil jsem se. Ne nad
vysloveně hloupou podezíravostí.
Jaká příkoří bych jim mohl učinit? Takovou jasně vyslovenou
nedůvěru bych měl možná pochopit jako pokus o další urážku,
ale - lištičky v pohádce?
Odkud to vzali?
Pokud vím, pohádka
o Budulínkovi patří k typicky českým
pohádkám. Že by ji Němci znali tak dobře? Anebo - napadlo mě
náhle - anebo tu mám krajana!
»Neřekl jste mi, že jste Čech!«
oslovil jsem posledního
z mluvčích k jeho nesmírnému překvapení.
»Nikdo z nás nepřišel
z Česka,« zněla sebejistá odpověď,
bohužel od jiného muže, než na koho jsem se obrátil. Další
kamínky zapadly do mozaiky a celkový obraz se pro mě stal
opět o trochu zřetelnější.
»Chcete mi tvrdit, že jsou Češi
na Německém ministerstvu
zahraničí všedním jevem?« kontroval jsem. »Anebo je to úplně
jinak? Všichni jste Američané a na Němce si jen hrajete. Asi
se budete divit, ale nevadí mi to.«
»Jsme Němci z Bonnu!«
»Skutečně? Dobrá - pak
určitě víte, která budova v Bonnu
je nejvyšší. Je to přece tak jednoduché!«
Vyslanci Německa se zarazili. Na
tuhle otázku asi nebyli
připraveni. Já jsem sice v této chvíli odpověď také nevěděl,
ale mohl bych si ji snadno ověřit. Pokud nebylo odpovědí, že
všichni zarytě mlčeli. Počkal jsem ještě okamžik. Snad by je
časem něco napadlo, ale tolik času jsem jim na vzpamatování
nedopřál.
»Tak se podívejte, pánové.
Nejste z Bonnu a nejspíš ani
z Německa. Věděli jste až příliš dobře, že jsem byl poslán,
či spíše zavlečen do Spojených států, zato neznáte základní
věci, které v Bonnu ví každý školák. Zúčastnili jste se tady
podvodu, který mohl mít dalekosáhlé následky a přinejmenším
zhoršil vztahy mezi zdejšími obyvateli a Zemí. Díky vám se
teď musíme obejít bez americké letadlové lodi Enterprise. Ta
tu vykonala spoustu dobrého, ale její velitel, kapitán Willy
Turranch, se rovněž nechal přemluvit k tomu podvodu; snad to
dostal jako rozkaz od své vlády, ale po tom nemíním pátrat.«
»To není pravda!« vykřikl jeden
z diplomatů. »Nebudete
urážet Spojené státy! Jaký podvod myslíte?«
»Myslíte, že urážím Spolkovou
republiku Německo - anebo
Spojené státy? Leží vám na srdci víc Evropa nebo Amerika?«
»Oboje!«
»Oboje jistě ne, pánové.
Spolková republika nejspíš nemá
ani tušení, kdo jejím jménem jedná. Ale můžeme se o tom hned
přesvědčit. Evropa se právě nachází na dosah, helikoptéru
mohu poslat nad Středozemní moře a odtud doletí do Německa.
Doletím tam a zeptám se v Bonnu, zda o vás ministr
zahraničí
vůbec ví - a hlavně, co.«
»Prosím, poslužte si.«
Chvíli jsem se na ně jen díval.
Ministerstvem zahraničí
v Bonnu si byli nejspíš jistí. Takže tam o nich budou vědět
- a budou mít instrukce, jaké informace mi poskytnou. Mohlo
mě napadnout dřív, že tudy cesta nepovede!
»Dobrá, mohl bych vážit
i cestu do Evropy,« pokračoval
jsem klidně. »Ale bude to zbytečné. Pravdu se můžeme dovědět
docela spolehlivě i tady. Zdejší obyvatelé dovedou rozebrat
myšlení člověka na elementy a neunikne jim žádná myšlenka.
Má to jen jednu vadu - ten člověk zahyne. Mohl bych požádat,
aby jednoho z vás otestovali. Lhostejno koho.«
Byl to jen bluf - ale
z toho, jak všichni náhle zbledli,
bylo vidět, že na to skočili.
»Máme diplomatickou imunitu!«
ozval se jeden z diplomatů
nesměle. »To by mělo dalekosáhlé následky!«
»Požadujete ovšem něco, co jste
mi sami odepřeli! Můžete
jako diplomatické poslání chápat zastupování bytosti tohoto
světa? Jistě. Ale právě Spojené státy mě odmítly uznat jako
diplomata, zejména co do imunity. Jednáte se mnou skoro jako
se zločincem. Stejným a možná i větším právem se mohu chovat
k vám. Nebude mě zde podporovat jeden stát, ale celá planeta
- a to je mnohem více, než Spojené státy. Můžeme se dozvědět
pravdu o vašem poslání - stačí nám rozebrat jediného
z vás.
Celou dobu se snažím, aby zde lidé Země nebyli souzeni podle
místních zákonů - ale přistoupím na výjimku, pokud zjistím,
že nejste zač se vydáváte.«
»Chcete snad porušovat
mezinárodní dohody?«
»Mezinárodní dohody jsou čistě
pozemskou záležitostí, ne
meziplanetární. V této rovině pravidla stanovena nejsou mimo
těch, které jsem se zdejšími bytostmi dohodl. Ujišťuji vás,
v meziplanetárních vztazích převažují principy viny a trestu
a není v nich nic o diplomatické imunitě, kterou ostatně
vy
sami v meziplanetárních vztazích neuznáváte.«
»To by se ale mělo doplnit,
dojednat.«
»Jistě,« přikývl jsem. »Jenomže
ochota jednat musí vyjít
od vlády Spojených států. Hlavonožci se v ní zatím jen trpce
zklamali.«
»To byste musel dokázat!«
»Potíž je v tom, že mě
považují za svého zástupce. Takže
všechno, co vláda Spojených států podnikne vůči mé osobě, je
tady chápáno jako útok. Navíc byl přímo na palubě Enterprise
učiněn pokus zajmout pozorovatele hlavonožců. Jednáte jako
přísloveční tlustokožci v porcelánu netušíce, kam to povede.
Nedovedete si zřejmě představit, na jak křehkých základech
stojí vztahy mezi dvěma odlišnými civilizacemi.«
»Vy se také nechováte jako
diplomat! Nejprve jste dohodl
přijetí Němců na Zemi, ale pak jste je unesl zpátky. K čemu
to bylo? Požádal jste nás, abychom vám zde pomohli vytvořit
novou vládu - a zavřel jste nás do hotelu.«
»Nejsem pozemský diplomat,
v tom máte pravdu. Chovám se
jako zdejší diplomat. Zatím úspěšně, to nemůžete popřít. Ale
vy se chováte úskočně jako pozemští diplomaté. Měli byste se
stydět - pokud jste toho schopní. Vždyť i vaše další námitky
svědčí jen proti vám. Ano, dohodl jsem se s vládou Spojených
států vrátit Němce zpátky na Zem. Netušil jsem, že je zavřou
do internačního tábora. Jakmile jsem to zjistil, dosáhl jsem
místo toho zmírnění odmítavého postoje zdejších obyvatel. To
umožnilo zachování Němců zde na Nové Zemi. Nebyl to tedy můj
rozmar, pouze reakce na nepřijetí Němců v Americe. Z jejich
únosu mě nemůžete obviňovat. Všichni se dobrovolně rozhodli
odejít se mnou zpátky. Kdo chtěl, mohl v internačním táboře
zůstat, nikoho jsem nenutil.«
»Žádný Němec tam nezůstal.«
»To také o něčem vypovídá,
nemyslíte? Všichni odešli na
Zem víceméně dobrovolně, ale všichni se pak rozhodli vrátit.
Aspoň víte, kdo považoval Denverský tábor za snesitelnější,
než hrozbu vyhubení tady. Uvědomte si, zdejší Němci nejsou
žádné citlivky. Žili tu více než padesát let v trvalé válce,
krutější než Vietnamská. Rodiny, kterým padlo z deseti synů
osm, nejsou vzácností.«
»Vy jste tu krutost převzal po
nich? Co jste říkal o tom
rozebrání člověka na elementy?«
»Rozebírání se obávat nemusíte.
Nemám náladu hlavonožce
žádat, aby někoho z vás rozebírali. Ne že bych vás litoval,
ale pravda by mohla poškodit moje snažení dosáhnout lepších
vztahů mezi našimi civilizacemi. Zdejší obyvatelé už bohužel
pochopili základy falešné lidské povahy, ale nechci je v tom
utvrzovat. Uvědomte si, původní rozhodnutí zdejších bytostí
bylo vyhubit všechny lidi v tomto světě bez výjimky. Tohle
nebezpečí bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat - a vás by se
to týkalo také. Tak se tu, prosím, nechovejte jako vládci.«
Strašení mi zřejmě šlo, protože
vyslancům Země pořádně
spadl hřebínek.
»Co tedy po nás chcete?« zněl už
docela mírný dotaz.
»Nic než to co na začátku.
Zvolte si jednoho z vás, koho
naložíme do helikoptéry a pošleme přímou cestou do Evropy,
kde jistě najde odpovídající přijetí. Navíc chci žádat vládu
Spojených států o obnovení jednání, které útokem na zástupce
hlavonožců na lodi Enterprise přerušila.«
»Tím myslíte sebe?«
»Jistě. A také pozorovatele
na Enterprise. Nebo si snad
myslíte, že je pro zástupce zdejší civilizace vhodné hledat
na vlastní planetě záchranu skokem s paluby letadlové lodi
do moře? Zejména když bylo dohodnuto něco jiného?«
»O tom ale nevíme!« bránili se.
»Jistě, protože vzápětí
následovalo vyhození Enterprise
zpět na Zem a přerušení spojení se Zemí. Buďte rádi, že jsem
se vrátil a jednal dál. Spojené státy přišly jen o pomocnou
loď Gloomy, mohlo to být horší.«
»Co se stalo s Gloomy?«
»Ztroskotala. Posádku zachránily
helikoptéry Enterprise,
takže jsou teď všichni na Zemi. Myslel jsem, že to víte.«
»Kde ztroskotala - když už
byla na cestě do Států?«
»V pralesích Rheinlandu zhruba
pět set kilometrů odtud.«
»Na této planetě?«
»Ano. Stejně jako mohli prohodit
Enterprise na Zem, bylo
snadné hrábnout propustí na Zem a vrátit Gloomy sem. S malým
rozdílem: Gloomy se nacházela v místě, kde tady na Nové Zemi
byla souš. Bohužel v té chvíli plula plnou rychlostí, takže
si o zdejší skály prodřela dno, dříve než na nich zabrzdila.
Tím se stalo, že tady zůstala definitivně.«
»Pak tedy Gloomy je
- zničená? To byl ale jasný únos!«
»Bohužel, začalo to vaší
pirátskou akcí,« zavrtěl jsem
hlavou. »Byla to obrana proti vašemu únosu. Požádal jsem své
přátele o okamžité navrácení na Q-Zem. Byl jsem sice zavřený
v malé kabině na lodi, ale vrátili mě, naštěstí s celou lodí
Gloomy. Mohli to udělat i tak, že by ji propustí překrojili
vedví, ale to by určitě ublížilo posádce víc - jak asi víte,
s piráty se tu nedělají žádné ciráty.«
Jak jsem očekával, požádali mě
o strpení a novou poradu.
Její výsledek jsem odhadoval za vstřícnější a tentokrát jsem
se nemýlil.
»Vyšleme jednoho našeho
zástupce,« bylo nové rozhodnutí.
»Ale chceme vědět, kdy přiletí ze Spojených států letadlo
pro ostatní.«
»Až si budu jistý, že americké
letadlo nebude sestřeleno
nějakou zákeřnou stíhačkou Schwalbe. Víte přece, že Drážďany
a Jena disponují leteckými základnami. Americká letadla jsou
sice lepší třídy, ale osudové salvě čtyřiadvaceti neřízených
raket by nemusely zabránit - a pak by bylo celkem lhostejné,
zda by Američané osamělou stíhačku sestřelili nebo ne.«
»Je ale nepřípustné držet nás
tady proti naší vůli.«
»Vyjednejte si to s někým
jiným. Například - kdo vás sem
pozval, ačkoliv tu zatím není plně bezpečno. Nebo s tím, kdo
si začal roztržku s místními obyvateli. V hotelu je pro vás
relativně bezpečno, ačkoliv jsem vás chtěl původně přesunout
do protileteckých krytů pod bývalou budovu Gestapa.«
»Jsou ty kryty vůbec bezpečnější?«
»Hitler v nich nedávno
přežil i bombardování Reichstagu
americkými bombardéry. Dojděte se podívat, co z této budovy
zbylo. Reichstagu nelituji, byl přímo krystalickým symbolem
zla, ale jeho zničením se ničeho podstatného nedosáhlo.«
»Pak tedy Hitler ještě žije?«
»Ne, tentokrát je zaručeně
mrtev. Vlastnoručně jsem ho
zastřelil - a také všechny, kdo s ním byli.«
»Český James Bond...« uchechtl
se někdo.
»Mám zbraně místních obyvatel,«
zamračil jsem se trochu.
»Nijak netoužím po střetnutí, ale nedělal bych si starosti
ani z dvaceti pistolníků. Také nosím pistoli, ale málokdy ji
opravdu potřebuji. Teď sice žádnou nemám, ale ani pak nikomu
nedoporučuji ohrožovat mě. Moje zbraň přitom působí i za roh
a nikdo se před ní neukryje. Nedávno mě ohrožovala americká
helikoptéra a přežil jsem ostřelování jejími dvěma rotačními
kulomety. Na vašem místě bych si z toho nedělal legraci.«
»Opravdu? Vážně si myslíte, že
se nemůže najít někdo kdo
tasí rychleji než vy?«
»Nikdo to nestihne,« zavrtěl
jsem hlavou. »Žádná ruka
nemůže být rychlejší než myšlenka. Stačí, abych si pomyslel
na obranu - a už to je obrana. Obávat bych se měl pouze rány
ze zálohy. Nedávno mě zezadu postřelil jeden esesák.«
»Ale přežil jste to, že?«
»Jak vidíte, ano. Nezabil mě
hned první ranou a sám byl
mrtev dříve, než stačil stisknout spoušť podruhé.«
»Byla by to velice nebezpečná
zbraň, kdyby vám ji někdo
odcizil a začal ji používat - dejme tomu na Zemi?«
»Byla,« přikývl jsem. »Toho se
naštěstí nemusíte obávat.
Moje zbraně jsou neodcizitelné. Já sám jsem tou zbraní.«
»Jak tomu máme rozumět?«
»Zdejší hlavonožci mi s mým
souhlasem implantovali nové
orgány a udělali ze mě svého mstitele. Moje úloha pro ně už
skončila, ale zbraně mi zůstaly a stále mezi námi přetrvává
vzájemná důvěra. Proto mám také mnohem snadnější pozici při
vyjednávání. Můžete to všechno vysvětlit svému presidentovi.
Neudělal dobře, že se mě pokusil zbavit. Mocenská hra o to,
kdo bude vládnout v tomto světě, nemá smysl. Nebude zde ani
německá, ani americká vláda, nýbrž vláda místních obyvatel,
hlavonožců. Německá enkláva Berlín může mít pouze cosi jako
samosprávu, ale nebude spadat pod žádnou vládu ze Země. Lidé
jsou na tomto světě trpěni, nic víc. Můžeme mít dobré vztahy
se Zemí, ale nemůžeme se protivit zdejším bytostem, jejich
civilizace o nějakých padesát tisíc let starší než naše. To
je mé poselství Americe. Vyřiďte svému presidentovi, že máme
nesmírný zájem na dobrých vztazích zdejší civilizace se
všemi státy Země.«
»I když tu budou lidé Země jen
trpěni?«
»Stejně by byli zdejší obyvatelé
trpěni na Zemi, kdyby
se situace obrátila.«
»Ale přece... není to trochu
jednostranný vztah?«
»Vám se to tak jeví?«
»Zajisté.«
»Máte pravdu. Vztah našich
civilizací bude jednostranný.
Zdá se, že pozemská civilizace z té spolupráce získá mnohem
větší prospěch než hlavonožci.«
»To myslíte vážně?«
»Naprosto vážně. Vždyť to začalo
už tady. Němci dostali
od hlavonožců úžasné dary. Kdyby to nepokazili, pomáhaly by
dávno i Zemi. V tomto světě například neexistují ropná pole
- a přece tu jezdí automobily. Hlavonožci totiž pro Němce
vymysleli rostlinu, ze které se dá snadno získávat benzín.
Jak by to bylo užitečné na Zemi, nemusím ani vysvětlovat.«
»Nějaké - benzínovníky?«
»Ujalo se tu jméno hitlernafta,
ale to se asi změní. Ale
i spousta dalších zdejších plodin, vypěstovaných původně pro
Němce, může Zemi pomoci. Jde o to nekazit vztahy mezi našimi
civilizacemi. Rozumíte mi, pánové?«
Nechal jsem delegaci čas na
rozmyšlenou. Po další hodině
jsem si přišel vyzvednout vybraného delegáta. Představili mi
ho jako doktora Isaaca Stormera. Byl to nenápadný chlapík,
dosud jsem si do mezi ostatními nevšiml. Během představování
jsme si jen letmo podali ruce a spolu jsme opustili jídelnu,
kde se zdržovali všichni ostatní.
Vyjeli jsme spolu výtahem do
horního patra a pokračovali
po schodech na střechu hotelu Rote Fahne. Vrtulník US Navy
ho měl odkud odvézt a já jsem měl zařídit transfer na Zem.
»Proč vás vlastně vybrali?«
usmál jsem se na delegáta už
v kabině výtahu.
»Jsem nejméně důležitým členem,
takže mě zde mohou spíše
postrádat, než jiné,« odpověděl mi s úsměvem.
»Aha - takže ostatní jsou
důležitější než vy?«
»To je všeobecné mínění.«
»Všeobecné mínění neznamená
pravdivé mínění,« usmál jsem
se trochu smutně.
Na schodech jsem nevydržel
a pokračoval ve vyptávání.
»Jaká měla být vaše úloha ve
vládě?«
»Měl jsem být ministrem
zdravotnictví, ale zdá se mi, že
z té vlády nebude nic.«
»Sdílím váš dojem,« souhlasil
jsem. »Ale pobyt tady byl
jistě zajímavý, ne? Pokud jste lékař, mohl vás přinejmenším
zajímat zdejší lék küfferlin.«
Podíval se na mě zpytavě.
»Kvůli němu jsem tady,« přiznal
s důvěrou. »Pokud vám to
nevadí, vezu si s sebou nějaké vzorky, nakoupené ve zdejších
lékárnách. Nebyl jsem tu aspoň nadarmo.«
»Kolik dávek jste sehnal?«
»Skoro dvě stovky injekcí,«
poklepal si na lehký kufřík.
»Doufám, že proti tomu nic nemáte.«
»Celkem ne,« řekl jsem. »I když
- tyto léky budou mít na
Zemi obrovskou cenu. Víte o tom?«
»Slyšel jsem, že léčí
i AIDS. Mám přístup do prestižních
laboratoří, chtěl bych to ověřit.«
Mezitím jsme vyšli na plochou
střechu. Vrtulník tu ještě
nebyl. Než přiletí, posadili jsme se na lavičku.
»Ano, küfferlin léčí,«
pokračoval jsem v debatě. »Nejen
AIDS, i spoustu dalších nemocí. Také prodlužuje lidský věk.
Jen vás musím upozornit, v některých případech může uškodit.
Nesmí se například používat při graviditě.«
»To vím už ze Země. Ale to je
nepatrná vada na kráse.«
»Když to víte, tím lépe. Budeme
tento preparát prodávat
pozemským nemocnicím, aby mohly využívat jeho sílu v praxi.
Doufám, že to Zemi pomůže.«
»Smím se zeptat, za jakou cenu?«
zajímal se.
»Vzhledem k tomu, že jediná
injekce léku dokonale vyléčí
AIDS, budeme za ni zpočátku žádat polovinu té částky, kterou
Amerika věnuje ročně na jednoho nakaženého pacienta.«
»To by byl velice drahý lék!«
podíval se na mě pobaveně.
»Proč myslíte?«
»Amerika věnuje na výzkumy této
nemoci obrovské peníze.
Možná si to ani představit nedovedete.«
»Naopak, vím to poměrně přesně.
Asi šedesát tisíc dolarů
ročně na pacienta. My vám nabídneme účinný lék za polovinu.
Pochopitelně jen zpočátku, později budeme cenu snižovat. Teď
potřebujeme dolary na modernizaci zdejších továren a ostatní
techniky. Asi víte, že Němci tady neznají pozemské počítače,
televizi a jiné vymoženosti. A protože nemáme ani dolar, jen
tento lék, necháme si za něj zaplatit.«
»Třicet tisíc dolarů za jedinou
injekci, která zde stojí
necelé dvě marky?« zbledl lékař. »To snad bude příliš drahé,
nemyslíte? Přitom výrobní cena je jistě mnohem nižší. To by
byla - přímo lichvářská cena!«
»Bude to drahé,« přikývl jsem.
»Ale uznejte sám, budeme
ty peníze velice nutně potřebovat. Amerika snad ty peníze má
- a ještě jí hodně ušetříme, neboť chceme jen polovinu toho,
co beztak ročně proti AIDS vydává. Za léky proti AIDS budeme
nakupovat pozemskou techniku.«
»I tak je to vyděračská cena.«
»Kromě toho musíme co nejdříve
zaplatit Spojeným státům
za pobyt Němců ve vašem internačním táboře, činilo to třicet
tisíc dolarů na internovaného.«
»Pokud vím, to byla bezplatná
pomoc.«
»Však taky za nic nestála.
Většinu z těch peněz dostali
zpátky vaši dodavatelé, kteří se nestyděli prodávat kilogram
chleba i za deset dolarů. To také bylo vyděračské, přesto to
zaplatíme. Přesněji, čtyřiašedesát tisíc dávek léku pošleme
na úhradu amerického pobytu Němců a teprve další léky budeme
prodávat. Ovšem - za uvedenou cenu.«
Doktor chvíli přemýšlel.
Očividně ho můj záměr překvapil
víc, než byl ochoten přiznat.
»Pak by tady ten kufřík měl cenu
- šest miliónů dolarů!«
»Jistě. Přeji vám to.«
»Ale co když právě z léku
v tom kufříku zjistíme složení
a začneme jej vyrábět sami - a mnohem levněji?« vyhrkl.
»Co
budete dělat, až to pak začneme nabízet - za dolar?«
Bylo mi dávno jasné, že doktor
přijel do Nového Německa,
především aby získal küfferlin. Dalo se samozřejmě očekávat,
že se jej Američané pokusí syntetizovat. Jenže se jim zatím
syntéza nepodařila, ačkoliv se jim něco málo léku dostalo do
rukou už v Americe. Díky znalostem od hlavonožců jsem věděl,
že to nebude jednoduché, jak si asi představují. Proto jsem
s úsměvem pokračoval:
»Můžete to zkoušet - ostatně
brzy od nás dostanete další
tisíce dávek tohoto léku. Ale obávám se, že ani potom jeho
podstatu - neobjevíte.«
»Jak to můžete tvrdit? Pozemská
chemie dnes dokáže pravé
divy! Dokážeme syntetizovat jakoukoliv sloučeninu, na jakou
si jen vzpomenete!«
»Snad byste to dokázali
- kdyby nešlo o rostlinnou látku
se složitostí molekul srovnatelnou s DNA.«
»A tohle vy vyrábíte za dvě
marky - a je to tady v každé
lékárně volně k dostání?«
»Ano. Látku poskytují rostliny
küfferle, které rostou na
této planetě. Předpokládám, že to už dávno víte a možná máte
i nějaká semínka v kufříku. Nebudou vám nic platná. Všechny
rostliny vám uhynou.«
»Myslíte? Věnovali bychom jim
jistě mimořádnou péči.«
»Nedáte jim všechno. Potřebují
totiž i maličkosti, jako
padesát tisíc let šlechtěnou půdu, symbiotické bakterie v ní
a jistou vlnovou délku světla. V bývalém Denverském táboře
zůstalo po Němcích rozsáhlé pole rostlin küfferle, měli jste
dost materiálu ke zkoumání.«
»Neměli,« zachmuřil se lékař.
»Nějaký horlivý strážný to
zapálil. Všechno shořelo jako sláma, nedalo se to uhasit.«
»Vaše škoda. Plody jsou velice
hořlavé, vždyť se z nich
tady lisuje máslo. Díky vandalovi jste přišli o jedinečnou
možnost k výzkumu. Ale ani pak by to nebylo jednoduché. Jak
říkám, všechny rostliny vám uhynou.«
»Takže budete mít i nadále
- monopol?«
»Vypadá to tak. Já s ním
dokonce najisto počítám.«
»A tvrdíte, že výzkum toho
kufříku bude zbytečný?«
»To netvrdím. Možná přitom na
ledacos přijdete. Jenom si
nemyslím, že to dokážete syntetizovat chemicky. Proto mi ani
nevadí, že si berete tento vzorek. Budiž vám přán.«
»To by ale podstatně měnilo
situaci!« chmuřil se.
»Proč myslíte?«
»Protože - my ten lék
opravdu zoufale potřebujeme. Víte,
kolik lidí jen ve Státech trpí AIDS? Což o to, Spojené státy
jsou bohatá země, ale nezdá se vám, že tahleta příšerná cena
odsoudí v rozvojových zemích miliony lidí k smrti?«
»Vím o tom,« pokýval jsem
hlavou. »Časem cenu snížíme až
na ty dvě marky. Jenomže teď musíme splácet dluhy. Američané
beztak vynakládají na AIDS obrovské peníze.«
»Vděčností zrovna neoplýváte. Vy
nevíte, že zde zahynulo
několik tisíc Američanů, byla tady zničena atomová letadlová
loď Nimitz? Tolik byste nikdy nesplatili.«
»Splatili,« pokýval jsem hlavou.
»Museli bychom poněkud
zvýšit cenu léku proti AIDS, ale splatili bychom všechno. To
naštěstí nebude nutné. Požadovaly snad Spojené státy někdy
za vojenskou pomoc finanční náhradu?«
»Zatím ne. Ale země, které
americkou vojenskou pomoc kdy
potřebovaly, byly za ni mnohem vděčnější.«
»Jistě. Většinou byly natolik
zničené, že potřebovaly po
vojenské pomoci ještě hospodářskou. A dostávaly ji. U nich
byla vděčnost namístě. My máme s Američany horší zkušenosti.
Ne tady. Tady nám Američané pomohli významně, ale například
v Denverském táboře naprosto zbytečně zahynulo šedesát devět
dospělých a osm dětí, nemluvňata nepočítám. Zabíjel je buďto
elektrický proud v ohradě, kterou byl tábor celkem zbytečně
obklopen, byli stříleni strážnými, případně různými grázly,
kteří měli do tábora volný přístup a byli si zcela jistí
beztrestností. Byl to tábor, kde se za celou dobu americké
lékařské pomoci nenarodilo ani jediné živé dítě - všechny se
rodily mrtvé. Vypadalo to až jako genocida ve vyhlazovacích
táborech. V tomto světle se naše ceny pořád ještě jeví jako
neskonalá vděčnost.«
Apelovat na mé city bylo marné,
když jsem měl stále před
očima poměry v Denverském táboře.
»Mluvíte teď jako zástupce
zdejších domorodců, nebo jako
Němec?« vyjel si na mě dotčeně.
»Víte, já někdy ani nevím co
jsem zač,« vzdychl jsem si.
»Němci mě tady považují za Čecha, Američané za Němce. Zdejší
domorodci mi několikrát navrhovali, že ze mě udělají jednoho
z nich. Asi jsem už od všeho trochu.«
»Jak by z vás mohli udělat
jednoho z nich?« zajímal se.
»Mám to od nich vlastně slíbeno
pro případ, že by mě zde
přece jen někdo zabil. Vzali by moje vzpomínky, vnesli je do
jejich zárodku a až bych se narodil, byl bych jako oni - jen
bych se musel učit chodit po chapadlech, ale to se prý každé
jejich mládě naučí velice rychle.«
»Proboha! Tohle - to oni
opravdu dokáží?«
»To je pro ně maličkost.
Reinkarnace tohoto druhu je zde
základem života jedince. Proto někteří z nich žijí více než
pět - šest tisíc let. V jednom těle by to prý ani nešlo.«
»A oni by vás - přijali mezi
sebe?«
»Dokonce mě k tomu už
přemlouvali.«
»To je - strašné! To byste
přece přestal být člověkem!«
»To právě nevím. Nejspíš ne.
Myslím si, že jsem člověkem
začal a jako člověk skončím. Ale něco z nich už mám. Málokdo
z lidí dokáže vysílat holýma rukama blesky. Já ano.«
»Kdoví co jste tomu musel
obětovat. Nezávidím vám to.«
»Neříkám, že byste mi měl
závidět - to je ostatně velice
ošklivá vlastnost a doufám, že jí netrpíte. Nicméně - doufám
na oplátku, že tohle správně vyřídíte, až budete opět mluvit
s presidentem Spojených států. Počítám s tím, že se s ním
setkáte dříve než já.«
Mezitím přiletěl vrtulník
a pozvolna klesal na střechu.
Čím víc se přibližoval, tím víc jsme museli křičet.
»Vyřídím to naprosto přesně,«
slíbil. Podal mi ruku na
rozloučenou, ale opatrně, jako by se bál, že mu ublížím. Pak
nastoupil do kabiny.
Vrtulník US Navy roztočil rotor
na plné obrátky a pomalu
vzletěl do výšky. Bylo v něm několik vojáků - a jeden
lékař
s kufříkem léků v ceně šesti milionů dolarů.
Pak kolem vznášejícího se stroje
proletělo modravé kolo.
Jen se na okamžik mihlo.
Vrtulník zmizel - aby se
objevil na dohled od italského
pobřeží Středozemního moře...
*****