Stěhování se velmi urychlilo, neboť jsme nemuseli vozit lidi a jejich majetek v chráněných kolonách, ale auta začala pendlovat podle potřeby a nemusela na sebe čekat. Bylo jich o něco víc, neboť jsme teď disponovali veškerými dopravními prostředky bývalého Hitlerova Nového Německa.
       Také příliv dalších pracovníků na stavby do Berlína se projevil. Další party už začaly rozebírat domy v opuštěných, vyvražděných okrajových městech Lipsku, Essenu, Kolínu, Mnichovu a Brémách. Použitelný majetek vozili do Berlína do nových skladů. Materiál z rozebíraných domů, ale už i silnic a některých obvodových městských zdí rovněž odváželi. Podle smlouvy s hlavonožci nemělo zůstat na místě dosavadních silnic a měst nic a měli jsme odvozit všechno.
       Po prvních měsících jsem sice musel hlavonožce požádat o další odklad nebo o změnu podmínek, protože se nezdálo proveditelné stihnout všechno v původních termínech. Jednání však bylo poměrně krátké. Hlavonožci moje námitky uznali. To bylo víc než vstřícné a já jsem na oplátku slíbil, že Lipsko vyklidíme jako první, aby tam mohli opět pěstovat lesy.
       Ano, kdyby se s každým jednalo tak jako s hlavonožci, byl by svět nádherný.
       Bohužel jsem netušil, jakého zklamání se od nich dočkám. V této chvíli by mě to ani nenapadlo. Měl jsem vzít vážněji nepříjemné pocity, které ve mně vzbudili v podzemí Nordenovy pevnosti - možná bych dokázal zabránit nejhoršímu.
       Anebo ne?
       Nebylo toho přece jen příliš mnoho na jednoho člověka? Zejména, když je obklopený lidmi opačného názoru?
*****