Velitele Drážďan obrsta Hanekeho zajali vojáci generála Schmidkeho v jeho krytu. Vzdal se, ale generál Schmidke hned na místě sestavil polní soud a ten obrsta odsoudil k smrti. Dozvěděl jsem se to pozdě, rozsudek byl už vykonán.
       »Pardon, generále,« udeřil jsem zlostně na Schmidkeho. »Spravedlnost laskavě nechte civilním soudům. Válečné soudy už nemají v tomto světě oprávnění.«
       »Pardon, pane Vávra,« pousmál se trochu smutně generál. »Jak vás znám, asi byste pro obrsta Hanekeho vymohl život. To by rozhodně nebylo spravedlivé. Kolik lidí bylo zbytečně zastřeleno tady v Drážďanech a jak strašná smrt by se snesla na nic netušící lidi v Berlíně, kdyby jeho plán vyšel?«
       »Obrst Haneke by asi dostal doživotí,« souhlasil jsem. »Trest smrti je ale barbarství.«
       »Polepším se,« sliboval mi generál. »Nikoho už válečnému soudu nevydám.«
       »Jistě, protože žádný válečný soud se už konat nebude,« řekl jsem. »Nechte spravedlnost civilním soudcům.«
       »Vždyť jsem na to měl civilní soudce,« usmál se trpce generál. »Ale i ti ho odsoudili. Důkazy byly nezvratné.«
       »Pokud vím, německé právo vyžaduje uplynutí sto dní mezi rozsudkem a popravou.«
       »Ano, pro civilní zločiny. Pro válečné to neplatí.«
       »Ale v Drážďanech byli bez soudu stříleni i civilisté. několik jsem jich viděl.«
       »Na rozkaz obrsta Hanekeho. To byl jeden z jeho zločinů, válečných zločinů. Pokud vím, sám jste mi kdysi tvrdil něco o nepromlčitelnosti těch lumpáren. Důkazů bylo dost a dost. On sám byl voják a na něho se vztahovalo vojenské právo.«
       »To vojenské právo přestane platit jako první,« sliboval jsem zarputile.
       »Nebudu proti,« pokrčil rameny generál. »Pane Vávra, jen tak mimochodem, po pádu těchto tří měst vám chci složit svou funkci vojenského velitele Berlína. Doufám, že mi ponecháte do voleb jen funkci velitele městské policie a že ode dneška budou v Berlíně pouze civilní soudy, právo i policie. Vám se jistě po armádě stýskat nebude.«
       »Máte pravdu. Nebude. Vám ano?«
       »A víte, že ne?« usmál se trochu veseleji.
*****
       Co jsem tvrdil německému lékaři, to nebyla žádná laická troufalost, ale zkušenost.
       Na poradu jsem se dostavil v novém obleku a ránu už jsem nejen necítil, ale už skoro nebylo znát, kam mě střelili.
       Dobytí Drážďan, největšího z odbojných měst, způsobilo, že se menší Jena vzdala hned a velitel osamoceného Karlsruhe došel k logickému názoru, že další odpor je zbytečný. Vzdal se pod podmínkou, že jeho podřízení nebudou trestně stíháni za plnění jeho rozkazů. Vzal tím rytířsky všechno na sebe, ale brzy jsme zjistili, že v Karlsruhe nebyly žádné popravy bez soudu jako v Drážďanech, takže soudy jednaly jen krátce. Šalamounsky se usnesly, že velitelé Jeny a Karlsruhe jednali ve smyslu dříve platných zákonů a není tedy důvod k jejich trestnímu stíhání.
       Neprotestoval jsem. Důležité bylo, že konečně nastal mír a bylo možné definitivně rozpustit armády.
       Prvotním úkolem bylo stabilizovat německou enklávu tady na Nové Zemi. Tomu jsem se musel věnovat především. Jakmile se vzdali poslední odpůrci z řad Němců, mohli jsme se obejít i bez další přítomnosti Američanů.
       Oficiálně jsem všem poděkoval za velikou podporu a pomoc při nastolení demokracie v Novém světě, ale oznámil jim, že jejich další přítomnost není nezbytně nutná a od této chvíle může mít charakter soukromé návštěvy. Zeptal jsem se majora Redrivera, kdy a jakým způsobem se chce vrátit na Zem. Mohl jsem mu nabídnout jedinou německou rybářskou loď, zakotvenou v přístavu Hamburk, která přečkala atomový úder na Nimitz. Na ní bych příslušníky pozemních zabezpečovacích skupin US Navy poslal do některého pozemského oceánu, zatímco letadla se mohla do Spojených států vrátit vzdušnými propustmi.
       Major Redriver mě nato požádal, abych mu umožnil spojení s americkým velitelstvím na Zemi pro další pokyny.
       »Obávám se, majore, že to nebude možné,« řekl jsem na to klidně. »Ano, mohl bych vás spojit s vaším velitelstvím, ale vaše vláda odmítá jakékoli vyjednávání kterého se zúčastním. Bojkot mé osoby vaší vládou jednání úplně přerušil. Kdybych vás odkázal na hlavonožce, ti vám nepomohou ani v nejmenším. S těmi se americká vláda rozkmotřila dávno. Nikdo jiný nemá prostředky pro spojení mezi našimi světy. Jedině hlavonožci a s nimi lze jednat jen mým prostřednictvím.«
       »Jak se mám tedy spojit se svými nadřízenými?«
       »Obávám se, že se budete muset rozhodnout sám,« odtušil jsem. »Vaše vláda další jednání zablokovala.«
       »Podivná situace,« podíval se na mě. »Nechtěl jsem tomu věřit, ale vy jste se asi opravdu dostal do konfliktu s naší vládou. Jak to vlastně cítíte?«
       »Vás a všechny Američany tady považuji stále za přátele, ale pochopte, nemám jinou možnost než to co vám nabízím. Ke každému jednání potřebujete vždycky strany dvě.«
       »Proč vlastně vláda Spojených států přerušila jednání?«
       »Vy jste neslyšel o mém obvinění?«
       »Slyšel - ale považoval jsem to za maličkost.«
       »Nejvyšší soud Spojených států má jiný názor.«
       »To bude ovšem problém,« povzdychl si.
       »Ne tak velký,« pokrčil jsem rameny. »Naštěstí se tady nacházíme na neutrální půdě. Jste a budete i nadále váženými hosty a nevím proč bych se k vám měl chovat jinak než dosud. Moje úloha zprostředkovatele jednání zřejmě skončila, co se dá dělat. Ale vám ještě pomohu, jak jen to bude možné.«
       »Můžete obnovit spojení našich světů?«
       »Pokud jde o propusti, mohu a kdykoliv. Pokud ovšem jde o další jednání, to teď nezáleží na mé osobě.«
       »Zapeklitá situace. Nemohl bych na Zemi intervenovat ve váš prospěch?«
       »Tím si nejsem jistý. Vaši nadřízení vás mohou přinutit mlčet o tom jako o státním či vojenském tajemství.«
       »To je pravda. Ale v Norimberku jsou ještě dva novináři. Těm nikdo nic zakazovat nebude.«
       »Chcete-li, poskytnu jim před odjezdem informace. Teď se však budete muset rozhodnout sám.«
       »Já mám v tomto případě omezenou možnost rozhodování,« řekl major Redriver. »Přiklonil bych se tedy k vaší nabídce. Letadla odeslat vzduchem a zbytek výpravy lodí.«
       »Dobrá - zařiďte si to u svých podřízených.«
*****
       Následujícího dne začalo stěhování příslušníků pozemních oddílů US Navy do Hamburku, kde se měli nalodit na rybářskou loď »Sieg Heil«, přejmenovanou na »Vorschuss«. Bylo nezbytné ji trochu opravit a vystrojit, ale to byla maličkost. Spolu s příslušníky US Navy byli do Hamburku odstěhováni i všichni členové odmítnuté loutkové vlády.
       Jako výraz vděčnosti jsem každému účastníkovi americké pomoci předal medailónek, který by ho opravňoval k libovolně dlouhému pobytu v Novém Berlíně, až budou poměry mezi našimi světy opět v normálu. Medailónky byly určeny nejen těm, kdo misi dotáhli až do konce. Měli je obdržet i všichni členové posádky Enterprise a dokonce i diplomaté loutkové vlády.
       Medailónky byly dílem hlavonožců. Každý obsahoval malý kámen. Dokud měl medailónek na krku jeho majitel, kámen měl zářivě modrou barvu. Jakmile jej majitel odložil, kámen hned zezelenal a ztmavl. Nikdo jiný než majitel jej nemohl přimět ke změně barvy. Byla to malá ukázka mimozemského umění a též jistého uznání hlavonožců těm, kdo pomáhali zlomit panství nenáviděného Hitlera.
       Kromě této drobnosti byla každému dána nevelká krabička, obsahující deset küfferlinových injekcí. Všem bylo kladeno na srdce, aby s tímto lékem pokud možno šetřili, neboť bude na Zemi ještě dlouho vzácností. Cena injekce bude na Zemi po obnovení kontaktů dosahovat třiceti tisíc dolarů, takže dnes může být ještě mnohem vyšší, ujišťoval jsem je a doporučoval každému, aby tento lék používal jen pro své nejbližší.
       Nejdéle jsem se loučil s Johnnym. Ujistil jsem ho, že na hrob jeho kamaráda Michaela v Norimberku nezapomenu.
       »Kdyby ti na Zemi kdokoliv kladl za vinu, jak jste se mě zastali v Denveru, musíš jim tvrdit, že jsi byl přidělen pod mé velení a plnil jsi pouze moje rozkazy.«
       »Já to pořád nechápu,« zavrtěl hlavou Johnny. »Vždyť tam o nic nešlo. Jedna výstražná dávka do země, co je to? To se snad u mariňáků víceméně předpokládá. Ostuda by byla, nechat se i s vrtulníkem zajmout od tří chlapů s pistolemi.«
       »Možná šlo o víc, než si myslíš,« pokýval jsem hlavou. »Kdyby tě za to chtěli stíhat, odkaž je na můj rozkaz.«
       Potají jsem mu dal další vysílačku, kterou by se se mnou mohl spojit. Nechtěl jsem být odkázán na doktora Stormera, bývalého člena loutkové vlády. Johnny byl přece můj kamarád, na něho jsem se mohl spolehnout více.
       Pak nastal okamžik odletu letadel.
       Nejprve vzletěly všechny vrtulníky, seřadily se do šňůry a jedna po druhé zmizely modravým kolem. Počítal jsem, že na Zemi snadno zajistí, aby se tomuto místu vyhnula letadla, až budu posílat rychlejší stroje.
       Za pět minut odstartovaly všechny stíhačky a bombardéry US Navy a také tak v jediné řadě proletěly na Zem. Přelet se uskutečnil podle výpočtů nad Pacifikem, na dohled západního pobřeží Spojených států.
       Loď Vorschuss byla zatím dokončována. Čekal jsem, až se proti Hamburku nastaví Atlantický oceán, aby nedopadla jako Gloomy. Mezitím jsem jednal o podrobnostech s oběma novináři - a vyslechl si i první oficiální protesty loutkové vlády. Požadovali odškodné za nadarmo ztracený čas. Odkázal jsem je opět na toho, kdo je na Novou Zem pozval.
       Nastal čas odplutí. Opravdu vřele jsem se loučil už jen s majorem Redriverem.
       »Vy za to nemůžete, majore, ale kdyby se vás někdo ptal, jak to vidíte, řekněte mu pravdu.«
       Modré kolo se objevilo jenom na okamžik přímo ve chvíli, kdy Vorschuss odrazil od mola. Proskočilo kolem - a zmizelo. Jen zvlněná hladina se ještě chvíli uklidňovala.
       Zůstal jsem na Nové Zemi uvězněn jako předtím. Tentokrát ne proto, že bych neměl k dispozici propust. Tentokrát mě tu držely podivné zákony Spojených států.
*****