---

Pardubice

---

       Konečně doma - po více než čtyřech a půl roce vynuceného pobytu mimo Zemi. Návrat mi ale kalilo pomyšlení, že vlastně nemám kam se vracet. Žena se se mnou dala v mé nepřítomnosti rozvést, přátelé na mě nejspíš zapomněli. Rodiče dávno nemám a co mě vlastně táhne domů? Vzpomínky?
       Vrtulník konečně dosedl na letiště v Pardubicích. Bylo pozdní odpoledne, téměř večer. V hale čekala pasová a celní kontrola. Prokázal jsem se pasem Nové Země, chvíli si jej nadšeně prohlíželi, protože se jim taková kuriozita ještě nedostala do ruky, ale pak mě pustili dál. Vzhledem k tomu, že jsem měl pouze malý kufřík, neměl jsem potíže ani ohledně cla. Ve směnárně jsem vyměnil stodolarovku za české koruny a zavolal si taxík.
       Zamračený taxíkář si mě prohlédl z okénka vozu.
       »Mluvíte německy?«
       »Mluvím - ale není to nutné, protože mluvím i česky.«
       »Čechy nevozím,« zavrčel nevlídně - a práskl dveřmi.
       Vrátil jsem se tedy do haly a zdvořile telefonem požádal taxislužbu, aby mi poslala jiný taxík.
       »Už jsme vám tam jeden posílali,« švitořil hlásek mladé dispečerky.
       »Má poruchu. Pošlete mi jiný.«
       »Jak myslíte,« urazila se.
       Počkal jsem, až dorazí další taxík. Naštěstí byl druhý taxíkář mnohem slušnější. Vyjeli jsme a ihned jsem se s ním dal do řeči. Zmínil jsem se i o jeho kolegovi, který mě jako Čecha odmítl vzít.
       »Tomu určitě zavolali, že poveze nějakého cizince, proto vás nebral,« vysvětloval mi rychle.
       »Potom se ale načeká,« povzdychl jsem si. »Ten cizinec jsem totiž já. Vracím se z pořádné dálky.«
       »Odkud?«
       »Vezmu to odzadu - Švýcarsko, Washington, Nový Berlín.«
       »Nový Berlín? Kde to je?«
       »To je právě to - kde to je. Daleko i blízko podle toho, jak se to vezme. Nový Berlín není na Zemi, ale na Nové Zemi. Už jste o ní někdy slyšel?«
       »Panebože - to je přece ta planeta v druhém vesmíru! Vy jste tam byl?«
       »Byl,« přikývl jsem.
       »A nepojedete tam ještě jednou?« pokračoval dychtivě.
       »Nejspíš pojedu.«
       »Víte... já mám velice nemocné dítě. Na tom novém světě prý mají lék, který by mému děcku vrátil zdraví. Dal bych za to všechno co mám.«
       Podíval jsem se na něho.
       »Víte co? Zavezte mě k vám domů. Mám ten lék s sebou.«
       Taxíkář div údivem nevletěl do nejbližšího kandelábru. Vzpamatoval se na poslední chvíli.
       »To - to myslíte vážně?«
       »Jistě,« přikývl jsem. »Tak jedeme!«
       Vyrazili jsme jako o závodech. Brzy jsme byli na opačném konci Pardubic, než jsem měl zamířeno. Taxík prudce zabrzdil před nevelikým rodinným domkem.
       »Tady bydlíme,« hlesl taxíkář, ale nehýbal se.
       »Na co ještě čekáme?« pobídl jsem ho.
       Zavedl mě do domku. Přivítala nás ustaraná žena. Taxíkář mě rychle vedl k postýlce, kde ležela asi pětiletá holčička s úplně holou hlavou.
       »Dali nám ji už domů - aby byla doma, až...«
       »Leukémie?« zeptal jsem se ho.
       Jen němě přikývl. Žena se potají rozvzlykala.
       Rozbalil jsem kufřík, odlomil hrdlo jedné ampulky, nasál do stříkačky a přes pyžamko vpravil küfferlin do bezvládně ležícího tělíčka. Dítě těžce dýchalo a neprobudilo se.
       »Nemělo by se to nejprve... nějak sterilizovat?« pokusil se mě upozornit taxíkář.
       »To je tak silný lék, že sterilizace není nutná,« usmál jsem se a pohladil dítě po ramínku. »Od této chvíle jí aspoň měsíc neublíží ani smrtelná kultura neštovic, cholery, moru, AIDS nebo malomocenství.«
       »Určitě?« ubezpečoval se.
       Přikývl jsem.
       »Až se vzbudí, bude mít možná ukrutný hlad,« informoval jsem oba rodiče. »Nechte ji sníst, co ji napadne. Nakupte si hodně mléka, to je v takovém případě nejlepší.«
       »A kam máme přijít na další?«
       »Jak myslíte - na další?«
       »No - jedna injekce snad nestačí...«
       »Jedna injekce stačí. Do týdne bude zdravá, jenom vlásky jí porostou trochu déle, ale narostou jí a bude jako dřív.«
       »To je ten lék tak silný?«
       »Je,« přikývl jsem. »Perfektní práce mimozemšťanů.«
       »A co za to zaplatíme?«
       »Dovezete mě, kam jsem si původně objednal,« usmál jsem se. »Mám tu přece i své zájmy.«
       »Ale ten lék - kolik stojí?« naléhal.
       »Normálně dvě marky,« řekl jsem. »Pro vás je to grátis, jste totiž mým prvním zákazníkem v Čechách.«
       »Ale slyšel jsem, že v Americe je to strašně drahé!«
       »Tam ano. Zatím. Až vychladnu z lichvařiny, s jakou nás přivítali oni, také jim snížím cenu.«
       Vrátili jsme se k autu a nasedli.
       »Jestli je to pravda - a Anežka nám nezemře...«
       »Aspoň si budete pamatovat, že je někdy dobré neohrnovat nos nad méně bohatým zákazníkem.«
       Přejeli jsme přes Pardubice na opačnou stranu. Taxíkář mě zavezl před náš dům a za žádnou cenu nechtěl, abych mu za cestu zaplatil. Vystoupil jsem tedy a šel se podívat domů. Nevěděl jsem, s jakou mě Eva, moje bývalá, přivítá.
       »Jé - pane Vávra! Kde se tady berete?« potkala mě hned ve dveřích výtahu sousedka o dvě patra níž.
       »Pachatel se vrací na místo činu,« usmál jsem se trochu smutně. »Jen nevím, jestli je u nás někdo doma.«
       »Ale vaše paní tu už nebydlí,« ujišťovala mě. »Cožpak to nevíte? Odstěhovala se před rokem.«
       »A víte aspoň kam?«
       »Samozřejmě,« ujišťovala mě. »Koupila si nový dům a hned se tam přestěhovala.«
       »Koupila dům?« divil jsem se. Ale nechal jsem si raději vysvětlit, kde to je. Pak jsem opět vyšel ven.
       Taxíkář tam ještě stál, ačkoliv jsem po něm nechtěl, aby čekal. Zamával jsem na něho.
       »Přece jen vás musím ještě požádat o svezení.«
       Vysvětloval jsem mu, kam mě má tentokrát zavézt.
       »Tam bydlí nějaká bohatá rodina,« vzpomínal, ale ihned nastartoval a už jsme jeli. Dovezl mě před velikou vilu. Za plotem zuřivě štěkala obrovská doga. Zazvonil jsem na zvonek s ozdobně vyvedeným příjmením - Uriášovi. Moje choť už měla jiné než já.
       »Benny, lehni!«
       Poznal jsem ji. Byla snad ještě hezčí, než jakou jsem si ji pamatoval. Došla skoro až ke vrátkům, než mě ve večerním šeru poznala.
       »Oto - co tady chceš?« vyjekla.
       »Přišel jsem se podívat domů,« řekl jsem.
       »Tady nejsi doma,« odbyla mě - suše a rázně.
       »Nejsem. Ale na návštěvu bys mě pozvat mohla.«
       »Nemohla,« odmítla. »Kdyby přišel domů Ferenc, zabil by tě. Beztoho ti nemůže přijít na jméno, jak jsi nás všechny tenkrát opustil.«
       »Myslíš, že by mi mohl ublížit?«
       »O tom nepochybuj! Ferenc je boxer, profík, rozumíš? Ten by z tebe dovedl nadělat sekanou.«
       »A tohle dovede?« řekl jsem. Při těchto slovech jsem si neviditelným bleskem v umělecky kovaném plotě změkčil silnou železnou tyč, vytrhl ji a pomalu před jejíma očima zkroutil do preclíku. Zazvonilo to, když jsem ji pověsil na plot.
       Eva jen vyjekla leknutím.
       »O mě se neboj,« dodal jsem klidně. »Více takových, jako je Ferenc, si už na mně vylámalo zuby. Nepozveš mě raději dál? Bylo by to - přinejmenším zdvořilé.«
       »Tak pojď - ale já jsem tě varovala.«
       »Spíš varuj toho svého Ference. Mohl by šeredně narazit, kdyby na mně chtěl zkoušet své bojové umění.«
       »Doufám, že se mi tu nepoperete.«
       »To bude záležet na něm,« odtušil jsem. »Já jsem dobře vycházel i s mimozemšťany. Ale taky jsem musel několik lidí zabít, když to jinak nešlo.«
       »Ty - a zabít?«
       »Těžko bych je dnes spočítal všechny. Pamatuji si jen na ty nejvýznamnější. Asi mi neuvěříš, že jsem osobně zastřelil samotného Hitlera! Ale je tomu tak.«
       »Něco jsem četla ve zprávách,« řekla suše. Zřejmě to na ni neudělalo žádný dojem.
       Zavedla mě do haly. Pak vykřikla nahoru na schodiště:
       »Kluci! Pojďte dolů! Máte tady tátu!«
       Pak odešla dozadu a nechala mě v hale, zatímco shora po schodech se na mě řítil menší uragán - tornádo. Samozřejmě, na dětech bývá čas vidět nejvíce. Nepoznal bych je. Oba teď byli skoro o pět let starší.
       »Jů, tatí!«
       Vzápětí jsem je měl kolem krku.
       »Kde jsi byl tak dlouho?« vyčítali mi.
       »U mimozemšťanů,« ujišťoval jsem je.
       »V létajícím talíři?«
       »To ne - ale byl jsem dlouho v jejich světě.«
       »Jak vypadají?«
       »Vy jste je ještě neviděli? Vždyť jsem je sám několikrát vyfotil. Vy jste ty fotky neviděli?«
       »Jediné skutečné mimozemšťany nafotili Amerikáni,« řekl starší Jára.
       »A od té doby nic,« dodal zklamaně mladší Jirka.
       »Ty fotografie jsem pro Američany pořizoval já. Také teď nějaké dostanete. A až k nám přijedete na návštěvu, seznámím vás s Uaxio,« slíbil jsem.
       »Kdo je to - Uaxio?«
       »Opravdová mimozemšťanka,« ujistil jsem je.
       »A ty sis ji vzal?«
       »To přece nejde,« usmál jsem se. »Že vůbec nevíte, jak mimozemšťané vypadají?«
       »No - skoro jako my,« řekl Jára. »Ale žijí u nich takové hrozné obludy.«
       »Mně se o nich zdálo!« trumfoval bratra Jirka.
       »Hoši, to je všechno velký omyl,« rozhodl jsem se uvést všechno na pravou míru. »Ti co vypadají jako my lidé, nejsou mimozemšťané, ale obyčejní lidé ze Země. Zato ti co vypadají jako obludy, jsou právě mimozemšťané. Rozumíte mi?«
       »A takovou obludu sis vzal za ženu?«
       »Jistě ne,« usmál jsem se té představě. »Co s tím pořád máte? Jen jsem tam s takovými bytostmi často hovořil.«
       »To muselo být žůžo!«
       »Vždycky ne,« zavrtěl jsem hlavou. »Nebylo to jen pěkné. Ale je to konečně za námi a tak mě tu konečně máte.«
       »Že jsi nás hledal? Přiznej se.«
       »Hledal,« přikývl jsem.
       »Poslali nám dědictví po strejčkovi z Ameriky. Bylo toho moc peněz. Proto teď bydlíme tady. To koukáš, že?«
       »Koukám,« přiznal jsem bez mučení. »Nevíte, jak se ten strejček jmenoval?«
       »Nevíme,« pokrčili rameny. »Ale musel být moc bohatý.«
       Vzpomněl jsem si na reportéra od ABC, který mi sliboval čtvrt miliónu dolarů za fotografie hlavonožců. Zřejmě splnil slib - takže jsem tím bohatým strýčkem byl já sám. Ale nedal jsem nic najevo. Ostatně - tak jsem si to sám přece tenkrát přál. Chtěl jsem jen zabezpečit rodinu.
       »Dobře, kluci. A jak se máte jinak? Co škola, učíte se?«
       »Já mám samé jedničky!« hlásil hrdě Jára.
       »Já mám tři dvojky, ale neprávem,« omlouval to Jirka.
       »Jak - neprávem? A hned tři? Přiznej se, určitě máš na tom aspoň trochu zásluhy, ne?«
       »No, asi jsem nepadl učitelce do oka,« pokračoval Jirka ve své očišťovací kampani.
       »Dobře, dobře,« řekl jsem. »Vezmu tě k mimozemšťanům. Ti to zaručeně poznají. Chceš?«
       »Hurá!« vykřikl Jára.
       »No, víš, tati...« ošíval se Jiřík.
       »Máš to marné,« usmál jsem se. »Možná uděláš lépe, když trochu přidáš v učení. Aby ses pak nemusel před mimozemšťany stydět. Zkusíš to?«
       »To nepojedeme hned?« ochladl Jára.
       »To nejde, kluci,« pokýval jsem hlavou. »Nejprve musíte trochu vyrůst a hodně se naučit. Jestlipak umíte německy?«
       »Ne,« přiznali oba zaraženě.
       »Vidíte - a to je naprosto nutná podmínka,« ujistil jsem je. »Kdo neumí německy, bude mít u mimozemšťanů smůlu.«
       »Mimozemšťané mluví německy?«
       »Zatím se naučili mluvit jenom německy. Oni mezi sebou hovoří tak podivnou řečí, že jim nemůžeme vůbec rozumět. Ale naučili se německy a kdo se chce domluvit s mimozemšťany bez problémů, musí umět německy.«
       »Necháš nás hned zapsat na němčinu?«
       »To budete muset přemluvit mámu.«
       »Proč? Ty tady s námi nebudeš?«
       »Jak bych mohl? Máte přece jiného tátu.«
       Řekl jsem to nenuceně, ale přišlo mi to líto. Přece jen, člověku to nedá.
       »My ho za tebe vyměníme,« navrhoval Jirka. Ale Jára se už mračil v tušení budoucích problémů. Nemýlil se. Jeden se k nám právě blížil.
       »Tak, mládeži, už jste se dost pobavili,« přicházela Eva s naprosto rezolutním požadavkem na rozchod.
       »Vidíš - a docela jsme zapomněli na dárky,« zarazil jsem ji. »To bychom tomu dali!«
       »Na to jste měli času dost!«
       »To bude vlastně maličkost,« mávl jsem rukou a otevíral kufřík. »Na veliké dárky máte strýčka z Ameriky, já jim vezu jen pár drobností.«
       Kluci dostali album plné fotografií z Nové Země. Většina jich tentokrát byla se mnou. S Kopffüsslery, s Uaxio, snímky z Berlína, u pobořené Berlínské zdi, letadel Luftwaffe i US Navy, u nakloněného vraku britské lodi Wellington, bitevní pole s ohořelými německými tanky, ale též nové domy Berlína, zkrátka všehochuť.
       »No a tady něco na zub,« vybalil jsem plody salámovníku, chlebovníku, kostku másla küfferle a svazeček velikých táflí čokolády. »Abyste ochutnali, co roste v jiném světě. A když mi přinesete prázdnou skleněnou láhev, ukážu vám, co jste na mou duši ještě neviděli.«
       Eviny protesty byly marné. Kluci bleskurychle přinesli láhve, každý svou. Vzal jsem je, pomalým pohybem zkroutil a trochu natáhl, takže láhve dostaly velice bizarní tvar. Na každé byl navíc vymačknutý otisk mé dlaně.
       »Prosím tě, jak to děláš? To jde?« vyjekla Eva.
       »Nejde,« přikývl jsem. »Nezkoušejte to ani, pořežete se. Možná vás to naučím, až budete větší.«
       »A teď spát,« vzpamatovala se a zahnala je bez milosti do jejich pokojíku.
       Seděl jsem v křesílku v hale a čekal, až se vrátí.
       »Co's jim to dal za nesmysly?« vyjela si po mně, jakmile si sedla naproti.
       »Jen pár fotografií,« řekl jsem. »To ostatní jistě velmi rychle sníte.«
       »Vyhodím to,« mračila se. »Kdoví co to je!«
       »Nic špatného,« pokrčil jsem rameny. »Tohle tam opravdu roste - živil jsem se tím dlouho. Naopak si myslím, že vám to prospěje. Za ten balíček másla by Američané dali i tisíc dolarů, ale nic jim neprodávej, přinesl jsem to pro kluky.«
       »Radši se tam vrať a už sem nechoď!«
       »Proč?« naježil jsem se. »Poslyš, Evi, že jsi na mě tady nevydržela čekat, to bych ti nakonec odpustil. Ale jestli si myslíš, že mě jen tak odmrštíš od dětí, pak se mýlíš.«
       »Ty mi nemáš co odpouštět! Kde jsi po celou tu dobu byl? A proč ses nevrátil dřív?«
       »Protože to nešlo,« odtušil jsem. »Nikam jsem neutekl, unesli mě Němci z Nové Země. Ale když už jsem tam byl, musel jsem to dotáhnout do konce. Dnes mám vlastně první volný den od únosu, nepočítám-li ráno soud ve Spojených státech.«
       »To ti mám věřit?«
       »Budeš muset.«
       »Mohl ses vrátit dříve, byl jsi přece na Zemi vícekrát, vím to. Jak to, že sis nenašel ani chvíli času?«
       »Při první příležitosti jsem zařídil, abyste netrpěli nouzí a dal jsem vám poslat peníze. Tohle všechno jste si za ně pořídili. Ale sám jsem vážně přijet nemohl. Budeš mi to zkrátka muset věřit.«
       »Nemusím ti věřit nic,« odsekla. »Než jsi nám poslal ty prachy, zažili jsme velikou nouzi. Ty si to ovšem neumíš ani představit, jak tě znám. Nebýt Ference...«
       »Tam to také nebyla selanka,« podotkl jsem. »Mám v těle dva průstřely kulkami ráže devět a přežil jsem několik úderů bleskem, které by jiného na místě zabily. Nepočítám kolikrát jsem byl krůček od smrti. Když se ukázalo, že osud miliónu lidí závisí jen na mně, nemohl jsem je v tom nechat.«
       »Nikdo není nenahraditelný! Ty teprve ne.«
       »Většinou to platí, ale tohle byla výjimka.«
       »Vážně si myslíš, že jsi tak výjimečný? Dovol, abych se tomu s velikou chutí zasmála!«
       »Aby ti ten smích nezamrzl na rtech,« odtušil jsem také tak suše. »Ty jsi neviděla, že dovedu více, než bývá v tomto kraji zvykem? Mám ti předvést ještě něco?«
       Vzpomněla si na zkroucenou železnou tyč a na pokroucené skleněné láhve a smích ji velmi rychle přešel.
       »Hele, nech mě, ano? Mám svůj život a ty už do něj vůbec nepatříš. Nepleť se mi do cesty!«
       »Nebudu,« přikývl jsem. »Ostatně - když ses se mnou dala rozvést, ať je tedy po tvém. Jedno ti ovšem neodpustím. Budu navštěvovat kluky. A ty mi v tom nebudeš bránit. Rozumíš?«
       »To bys na ně musel taky platit!« naježila se.
       »Čtvrt miliónu dolarů ti nestačilo? To jsi ještě nemohla ani utratit!«
       »Už nám z nich moc nezbylo,« odsekla. »Ferenc si koupil podnik a já tenhle barák.«
       »Neposílal jsem je Ferencovi, ale tobě a dětem. Dům byl docela rozumnou investicí, ale mít rozum, uložila bys zbytek výhodněji než u Ference.«
       »Co se svými penězi udělám, do toho ti nic není.«
       »Do toho mi opravdu nic není - ale nebudeš mi tvrdit, že jsem na děti nic neplatil. Za čtvrt miliónu dolarů mám právo aspoň vědět, zda je o kluky dobře postaráno.«
       »Vede se jim dobře, nestarej se.«
       »V tom jediném tě neposlechnu,« odtušil jsem. »Budu se starat a nebudeš mi v tom bránit.«
       »A když budu?«
       »Pak si to povíme u soudu. Mám v tom teď praxi.«
       »V novinách bylo, že tě hledá Interpol. Jako zločince,« řekla škodolibě. »Neměl bys raději zmizet?«
       »V novinách to nejspíš nebude, ale já jsem dnes soud ve Spojených státech vyhrál. Nejsem už hledaná osoba, jak marně doufáš. A soud s tebou bych vyhrál také.«
       »Říkám ti, nech mě být!« stěží se ovládala.
       »Tebe nechám, už jsem ti to slíbil a já sliby plním. Ale děti jsou přinejmenším zpoloviny moje.«
       »Ty ses o ně nestaral, když byly nemocné! Neučíš je, nic s nimi nemáš.«
       »Nebylo to možné dosud, ale bude to možné teď. Chci pro ně zajistit vzdělání. Vezmu je do škol Nové Země, aby z nich něco pořádného bylo.«
       »Chceš z nich udělat Němce?« vyjekla.
       »Ne, stejně jako se nestal Němec ze mne.«
       »To abych je už nikdy neviděla?«
       »Proč? Vzal bych tě s sebou, abys byla s nimi. Nevadilo by mi ani, kdyby ses tam vypravila s tím svým Ferencem.«
       »Ten na to nikdy nepřistoupí.«
       »Jistě, tohle neovlivním. Já ti jenom dávám návrh.«
       »Já to odmítám. A děti ti nedám.«
       »Nedáš-li, budou ti to později vyčítat. Bude jistě lépe, když budou mít základní školy zdejší. Ale počítej s tím, že později budou potřebovat víc.«
       »Ty máš také jenom zdejší titul inženýra.«
       »Nejde o titul,« zavrtěl jsem hlavou. »Rozhodující jsou znalosti. A ty mám na úrovni, jakou mi mohly dát jen bytosti Nové Země. Nejsem jen pozemský inženýr, ale také mimozemský fyzik a biolog. A chtěl bych, aby i naše děti dostaly stejné nebo možná i lepší podmínky.«
       »Já s tím nesouhlasím.«
       »Se tvým souhlasem nepočítám. Když ses rozhodla jít svou cestou, překážet ti nebudu. Ale u dětí je to jiné.«
       »Povídám, jdi odsud!« vybuchla. »Nebo zavolám policii!«
       »Už jdu,« přikývl jsem a vstal. »Policií mě nevystrašíš, ani americká policie mě nevyvedla z míry. Ale hádat se snad nebudeme. Co jsem chtěl říci, řekl jsem. Měj se krásně, budu na tebe v dobrém vzpomínat.«
       Vyšli jsme před dům. Eva by mě určitě nejraději strkala před sebou, ale netroufla si. Zato doga nejspíš vycítila, že se její paní nelíbím. Začala vrčet a pak na mě zezadu ostře štěkla. Aniž bych chtěl, podvědomě a celkem nepatrně jsem se naježil na obranu. V tom okamžiku začala doga zoufale kňučet a pozadu zacouvala pryč do tmy.
       »Oto - co se to děje?« vyjekla Eva a odtáhla se ode mne. »To jsem ještě nikdy neviděla! To zvíře - se tě bojí!«
       Trochu jsem se zamračil.
       »Třeba má proč,« odtušil jsem temně. »Cítí smrt.«
       Jestli se mnou Eva do této chvíle zacházela spatra, jako s obtížným chlapem, kterého se potřebuje zbavit, teprve teď asi pochopila, že se mnou nebude mít lehkou práci. Vypadala opravdu zděšeně; jakmile jsem vyšel na ulici, rychle za mnou zamkla ozdobnou branku a aniž by vyčkala kam půjdu, utíkala zpátky do domu, jakoby měla v patách smečku vlkodlaků.
       Konečně jsem vzbudil náležitý respekt své bývalé choti! Ale nebylo mi do smíchu. Ten pes vypadal mnohem vyděšenější než ona. A zvířata - mívají často pravdu.
       Stranou stál taxík. Zamával jsem na něj a podivil se. Byl to pořád můj známý.
       »Vy jste ani nebyl doma?« usmál jsem se, když jsem mu nasedal do vozu.
       »Byl,« kývl hlavou. »Ale právě proto dnes nemohu jezdit. Je toho na mě moc. Anežka se probudila a snědla nejen svoji, ale i moji večeři. Přesně jak jste říkal. Navíc vypila litr mléka - kam se to do ní podělo, nevím.«
       »Organismus potřebuje živiny,« přikývl jsem. »To dítě se instinktivně chová jak je pro ně nejlépe.«
       »Proto jsem jel sem, abych se na to ještě přeptal.«
       »Už jsem vám všechno přece řekl,« usmál jsem se. »Teď už to bude v pořádku. Jak říkám, jedna injekce stačila. Příroda je mocná čarodějka, nechte ji, ať si poradí sama.«
       »A co vy?« zeptal se mě. »Kam půjdete? Jestli jsem dobře pochopil, nepřivítali vás zrovna s nadšením. Nemohl bych vám nějak pomoci?«
       »Zavezte mě na letiště. Mám tu letadlo, vrátím se domů.«
       »Domů?« podíval se na mě tázavě. »Kde jste vlastně doma? Tady v Čechách - nebo někde na jiné planetě?«
       »Máte možná pravdu,« odtušil jsem tiše. »Nejsem z tohoto světa - i zvířata se mě tu bojí. Vrátím se na Novou Zem.«
       Rozjeli jsme se nočními Pardubicemi k letišti.
       »Já to vidím jinak,« řekl po chvilce taxíkář. »Nezlobte se na mě za moji upřímnost - máte v sobě něco podivného a dá se to vycítit. Viděl jsem couvat toho psa, ale taky jak jste se staral o dítě. Zlý určitě nejste.«
       »Taky doufám,« přikývl jsem.
       Rozloučili jsme se na letišti. O chvíli později jsem se vznesl ve svém vrtulníku do výšky. Před letištěm jsem uviděl slabě osvětlenou siluetu taxíku a vedle ní tmavou postavu.
*****