Po prohraných volbách jsem další rozvoj Nového Německa trochu pozdržel. Nebylo by taktické dodávat protivníkům nové argumenty. Stačilo, že společnost v Novém Berlíně byla dosti stabilizovaná, což nahrávalo jakékoli vládě. Dalo se tvrdit, že ani špatná vláda neměla za tohoto stavu co zkazit.
       Přesto se Radnici brzy podařilo několik přehmatů.
       První byl, když zdvojnásobila koncesionářské poplatky za rádio, aby zvýšila zisk z rádia Berlín. Následovalo hromadné odhlašování radiových koncesí. Radnice to odmítala přijmout, tvrdila, že chytání rozhlasu načerno bude tvrdě stíhat, ale občané jí při odhlašování stanic odevzdávali i své přijímače na znamení, že její rádio už poslouchat nebudou.
       Výnosy z radiových koncesí zdražením poklesly na setinu. To nestačilo ani na provoz a rozhodně ne na platy redaktorů, hlasatelů a obsluhy. Nakonec Radnice začala na provoz jediné stanice doplácet a peníze ušetřila na nezaměstnaných, kterým původně slíbila naopak zvýšení podpor. Samozřejmě jí to Kurt a Gerta v televizi patřičně opepřili. Pyrrhovo vítězství to bylo, jak jsem předpovídal.
       Další pokus se týkal zdražení jízdného v podzemní dráze. Podzemní dráha byla od svého založení akciovou společností, ve které jsem měl podíl téměř čtyřiceti procent akcií. Část akcií vlastnily podniky Mercedes a Junkers, podílející se na dodávkách elektrických vagónů a příslušenství a jen dvacet procent akcií vlastnila Radnice. S tak malou účastí zkusila nařídit ředitelství podzemních drah zdražit jízdné. Narazila ovšem na nepochopení. Ceny jízdného v podzemní dráze zůstaly beze změn, zato Radnice se stala terčem těžké kritiky, neboť tajná jednání byla prozrazena a zveřejněna.
       Kromě televize zažila Radnice další šok, když na letišti Berlín přistály první airbusy s turisty ze Spojených států.
       Jakmile byla ostatní města Nového Německa spolu se svými letišti zlikvidována, stalo se letiště Berlín pro dopravu na této planetě zbytečné. Radnice uvažovala o tom, že letištní budovy zbourá a na ploše bývalého letiště postaví rozsáhlý obytný komplex, jenomže jsem zaplatil víc a letiště od města koupil. Obchod uskutečnila německá realitní kancelář bratří Schrammů, aby protivníci na Radnici netušili, co se děje.
       Pro bezpečné přistávání airbusů bylo ovšem nutné letiště nejprve dovybavit dovezenými přístroji pro létání za snížené viditelnosti, ale tato investice se mi musela za pár měsíců vrátit. Odbavovací hala byla vybavena jak bývá běžně zvykem na Staré Zemi. Vedle letiště stála brzy nová hala hangáru se dvěma obřími letadly Jumbo, abych nebyl závislý na leteckých společnostech Země.
       Provoz zajišťovala cestovní kancelář Vávra Interstellar, která mi patřila se vším všudy. Všechno na sebe navazovalo. Na Zemi jsem si otevřel ve velkých městech v Americe, Asii i v Evropě několik poboček. Pro turisty už bylo na Nové Zemi všechno přichystáno. Patřilo mi letiště, kde čekaly pohodlné vrtulníky Messerschmidt a autobusy firmy Mercedes, přípojka na podzemní dráhu a všechny hotely. Kromě toho byla v každé pozemské kanceláři směnárna, kde návštěvníkovi vystavili pas v podobě identifikační karty, který v Novém Berlíně sloužil i jako hodinky, telefonní, parkovací a platební karta nebo peněženka. Turisté přilétali do Nového Berlína v očekávání mnoha atrakcí. Od autokarových projížděk po starém Berlíně, po výlety vrtulníky nad území hlavonožců, jak jsem s nimi domluvil. Už pouhý pobyt v hotelích musel být atrakcí - díky nezvyklé mimozemské kuchyni.
       Dalším lákadlem měly být léčebné pobyty u moře. Enkláva Berlín měla přístup k Severnímu moři, avšak na pobřeží byla pouze nevelká rybářská osada Topfering, kam se nemohly větší zaoceánské lodě vypravit. Přes další realitní kancelář jsem zakoupil část pláží a pás u pobřeží, kde jsem chtěl postavit hotely a zejména sanatoria. Plánoval jsem postavit přístav, kam by mohly připlouvat větší lodě ze Země, ačkoliv to dnes byla hudba budoucnosti. Pobyt u moře, čistá a zdravá strava, exotické mořské ryby a krabi, spolu s péčí německých lékařů měly překvapivé výsledky, takže léčebné pobyty byly obsazeny na několik let dopředu.
       Turistické atrakce, letiště, hotely i směnárny na Zemi mi patřily zcela, nebo s tak velkým podílem, že zajišťoval kontrolu cen, například u podzemní dráhy v Berlíně. Pobřežní pás hotelů a sanatorií jsem měl na mysli když jsem říkal, že mi volební prohra uvolní ruce.
       Jako jediný jsem rozpoznal možnost cestovního ruchu coby nesmírně významného zdroje. Monopol mi sice dlouho nezůstal, na zbytku přímořského pásu vyrostla další sanatoria a další hotely, i v Berlíně se stavělo. Zbyly mi pouze klíčové body, zejména letiště. Turisté přinášeli oživení i do berlínských obchodů. Objevilo se něco, co Němci v Nové Zemi desítky roků nepoznali: suvenýry. Preparované mořské ryby, krabi a ulity měly náhle značnou cenu. Spousta Němců zjistila, že se dobře uživí malováním obrázků; krajin této planety, nebo portrétů hlavonožců. Všechno to znamenalo pro obyvatele Berlína další příjmy. Na trzích šly na dračku zejména obrazy, zachycující dávno zmizelé události. Bývalý voják Quido Ackermann kreslil ponuré obrazy války s hlavonožci, plné deště, krve, hořících tanků a umírání jak lidí, tak jejich protivníků. Zprvu jsem to neviděl rád, ale když několik jeho obrazů koupili i sami hlavonožci, uvědomil jsem si, že půjde o unikátní dokumenty časů, na které brzy zmizí i vzpomínky. Nakonec jsem si také zakoupil několik obrázků. Zvláště jeden, který neodbytně připomínal obrazy mrtvých ve strašidelné vyvražděné pevnosti Rheinfall.
       Také v městské pokladně se brzy projevil zvýšený příjem z automaticky odváděných daní. V této chvíli byl asi vítaný, jenže mými cestovními kancelářemi na Zemi protékaly miliony. Radnice invazi pacientů a turistů nedokázala využít pro sebe a zkusila jí proto aspoň zabránit narychlo vydanými předpisy o turistickém ruchu, ale bez úspěchu. Předpisy byly vzápětí podrobeny zdrcující kritice v televizi. Spousta obchodníků, výrobců suvenýrů, lékařů a farmářů se cítila přímo ohrožena a dala to Radnici patřičně najevo. Ozývaly se sílící hlasy o vyslovení nedůvěry. To už nebylo možné jen tak přehlédnout a Radnice musela opět ustoupit.
*****
       V poslední době se všechno tak dařilo, že jsem neměl ani nejmenší obavy z budoucnosti. Netušil jsem nic, ani když mi zavolala Uaxio a požádala mě, abych přiletěl ihned do hnízda Xijtra.
       Víc mi do vysílačky neřekla. Vlastně mi dosud nikdy sama nezavolala, tohle bylo poprvé. Pochopitelně jsem na nic víc nečekal, nasedl do helikoptéry a za chvíli přistával na malé plošince nedaleko vchodu do hnízda.
       Čekala mě nejen Uaxio, ale i dalších deset hlavonožců. Vzali mě mezi sebe a zavedli dovnitř. Kráčel jsem s nimi tak hluboko, jak jsem dosud nikdy nebyl. Došli jsme do neveliké kobky, osvětlené modravým krystalem.
       »Tady počkej,« vyzvala mě Uaxio. Všech deset potom spolu s ní odešlo. Nechápal jsem, proč mám na ně čekat právě zde, ale brzy jsem zjistil, že to bude horší, než jsem si myslel. Skála se za nimi posunula a uzavřela vchod do kobky. Zůstal jsem zde vlastně jako ve vězení.
       V první chvíli jsem to tak ovšem nechápal. Chtěli na mě, abych tu počkal, dobrá, počkám. Posadil jsem se na podlahu, pokrytou měkkou vrstvou, silnou skoro dvacet centimetrů, ale pohodlné sezení to nebylo, za chviličku jsem byl zkroucený jako paragraf. Natáhl jsem se raději na záda a čekal.
       Uplynula hodina, druhá a pořád se nikdo neobjevoval.
       Ležel jsem v modravém světle na zádech a přemýšlel, proč mě tu zavřeli. Na nic jsem ale nepřišel. Nebyl jsem si vědom žádné chyby, ani opomenutí. Na krátký okamžik mi probleskla hlavou nepříjemná vzpomínka. Když jsem zabil Nordena a chtěl navázat spojení s hlavonožci v Nordenově tajné základně, tam se ke mně chovali také takhle odměřeně, skoro nepřátelsky. Nesouvisí jejich dnešní chování s tehdejším? Co když mezitím získali vrch příznivci vyvražďování? Že by se k nim přidala i Uaxio? To by ovšem byla zrada, zrada slušných bytostí, ale - bylo rozumné se na ně tak důvěřivě spoléhat?
       Zaplašil jsem rychle tuto myšlenku a přemýšlel dál, ale ať jsem o tom uvažoval jak chtěl, vracelo se mi to neustále zpátky jako odhozený bumerang.
       Teprve po třech hodinách se skála pohnula, ale vůbec nic se nevysvětlilo. Dovnitř vpluli čtyři mně neznámí hlavonožci a mlčky vedle mne na měkkou podlahu položili dvě malé šišky, salámovníku a chlebovníku.
       »Smím se zeptat, co se děje?« oslovil jsem je.
       Neodpověděli a odešli. Skála se pochopitelně zavřela.
       Že bych jim nestál ani za slovíčko?
       Posadil jsem se do kouta jeskyně, kde jsem se mohl opřít o stěnu, abych nebyl zkroucený. Uvažujeme dál. Být to zrada, rovnou by mě zabili. Chtějí mě živého, takže otevřenou zradu si škrtneme. Těžko bych ovšem mohl pochybovat o tom, že jsem ve vězení, takže znovu: jaký mají důvod? Proboha co jsem jim zlého provedl? Vždyť jsem jim splnil všechno, na čem jsme se dohodli. Nové Německo se vrátilo zpátky do původních hranic berlínské enklávy, ostatní města jsme podle dohod srovnali se zemí, válka skončila a stromy jsme přece sázet nemuseli. Přelety vrtulníků nám povolili, včetně přistávání na přesně ohraničeném prostoru před šestým bočním vchodem do Xijtry, aby turisté mohli podle libosti fotografovat, co už stejně kdekdo viděl. Jestliže jsem ale nic zlého neudělal, potom je tohle vězení čirá nespravedlnost.
       Ale co dál?
       Počkat, až jak se to vyvrbí? A co když to dopadne v můj neprospěch? Ačkoliv - moje možnosti do něčeho zasahovat byly v této kobce směšně nepatrné. Pokusit se o útěk? Nejprv bych musel otevřít skálu. Ke změkčení skály bych snad mohl použít quro, ale pořád bych byl v hloubce hnízda Xijtra. Pochybuji, že by mě nikdo nehlídal. Snad by to stálo za pokus, ocitnout se v jeskyni, kde by se za mnou zasypal vchod, ale takhle? Ostatně nevím, jak je skála silná a zda mám na něco takového dost energie.
       Co jim to ale mohlo tak náhle přeletět přes nos?
       Sedět v modravě osvětlené díře a čekat bylo strašné. Ale ještě horší byl pocit, že jsem ve vězení naprosto bez viny.
       Konečně - skoro po pěti hodinách - se skála otevřela. Za ní stála Uaxio se svou suitou.
       »Byl jsi obviněn z hrozného zločinu,« oslovila mě místo pozdravu. »Naštěstí jsme zjistili, že za nic nemůžeš.«
       »Já jsem zase uvažoval, že jste porušili dohody a chcete se mě zbavit.«
       »Podezíráš nás neprávem,« blýskla Uaxio očima. »Jak tě to vůbec mohlo napadnout?«
       »Stejně jako to napadlo vás,« přikývl jsem. »Mohli byste mi alespoň teď vysvětlit, co se stalo?«
       »Chystalo se k hroznému zločinu,« řekla Uaxio mírněji. »V lese nedaleko od Xijtry jsme zastavili německý automobil. Podle dohod tady neměl co dělat. Chtěli jsme jen pro pořádek zkontrolovat, co k nám Němce přivádí a chystali jsme se jim nabídnout pomoc, kdyby v lese zabloudili. Místo aby na výzvu našich vyjednavačů zastavili, začali na ně střílet. Dlouhou dobu už na lidi neútočíme, ale na útok máme právo odpovědět. Nemůžete nám vyčítat, že jsme zabili každého, kdo měl v ruce zbraň. Naživu zůstal pouze řidič, ale ani toho jsme po tomto incidentu nenechali utéci a zajali jsme ho. Prohlídkou auta jsme zjistili, že dopravuje velikou bombu. Posádka měla úkol vyhodit Xijtru do povětří.«
       »Kdo se mohl opovážit?« vybuchl jsem.
       »Jen klid, my už víme, že o tom nic nevíš,« pokračovala Uaxio. »Samozřejmě jsme tvrdě udeřili na posledního žijícího z té bandy. Přiznal se ke všemu, ale odvolával se na rozkazy svých nadřízených. Podle jeho verze tento podlý útok nařídil bývalý generál Schmidke a současný velitel berlínské policie - na tvůj výslovný rozkaz.«
       »Žádný takový rozkaz jsem nikdy nevydával,« ohradil jsem se prudce. »To je lež.«
       »To už víme.«
       »Mohlo vás to napadnout hned,« útočil jsem dál. »Cožpak bych mohl nařídit něco tak nepřátelského, když se celou dobu snažím, aby veškeré násilí v tomto světě skončilo? To přece nedává smysl!«
       »Řidič toho auta vypovídal pod hrozbou smrti a nezdálo se nám, že by lhal. Aspoň ne v té chvíli.«
       »Mohl bych se ho zeptat já sám?« napadlo mě. »Nemyslím, že by mi dokázal lhát do očí.«
       »To už nepůjde,« odtušila Uaxio. »Nakonec jsme rozebrali jeho mozek a zjistili, že si opravdu nevymýšlel.«
       »Jak - rozebrali jste jeho mozek?« zatrnulo mi a polilo mě horko. O dolování pravdy rovnou z mozku mrtvého člověka jsem sice věděl, ale domníval jsem se, že to už nikdy nebude použito. To ale znamená, že ani řidič, poslední z posádky, už nežije. Chudák - mám ale litovat lidi, kteří se pokusili nás opět znepřátelit? A ještě takovým masakrem?
       »Je to složitá operace a ovládají ji pouze někteří naši odborníci,« vysvětlovala mi Uaxio, jako kdybych to nevěděl. »Při ní mozek člověka vyjmeme z kostěné schránky a napojíme na myšlení jednoho z nás. Tak se bezpečně dozvíme všechno co si ten člověk před smrtí myslel, co viděl i slyšel. Operace má jednu nevýhodu. Takto rozebraného člověka už nedokážeme sestavit a oživit a mozek zbavený svého těla vydrží jen pár hodin. Jen v závažných případech, jakým byl bezesporu tento, cítíme oprávnění i pro extrémní postupy.«
       »Jak tomu tedy bylo?« uklidnil jsem se trochu. Opět jsem byl schopen posuzovat všechno věcně.
       »Komando, které sem vezlo nálož, dostalo tajné instrukce a jeho členové se skutečně domnívali, že jednají dle příkazů šéfa policie. Toho však nikdo z nich osobně neviděl. Rozkazy jeho jménem vydával jakýsi major Ottis. Bude třeba zjistit, co je to za člověka. Bude určitě vědět víc než jeho vojáci.«
       »To bych mohl zařídit,« nabídl jsem se. »Vyhledání osob není pro nás složitá záležitost.«
       »O to ani nejde,« přerušila mě Uaxio. »Mnohem závažnější a důležitější bude zjistit, kde se vyrábějí ty nálože bílého ohně. Sliboval jsi, že se to nikdy nebude opakovat.«
       »Bílý oheň?« zamrazilo mě. Tak přece hlavonožci nazývají německé Q-bomby, srovnatelné s atomovými pumami. Že by někdo porušil přísný zákaz, vydaný po obsazení továrny na jejich výrobu v Drážďanech?
       Ačkoliv - a opět mě trochu zamrazilo.
       »Nebyla to nakonec poslední reaktivní střela, zajištěná při obsazování Drážďan?« přiznal jsem svůj podíl viny.
       Ano, továrnu jsme určitě rozmontovali, ale na likvidaci poslední střely jsem osobně nedohlížel.
       »Tak tomu není,« řekla Uaxio. »Kdyby šlo o poslední pumu v tomto světě, nebylo by to tak hrozivé. I kdyby se podařilo zničit Xijtru, náš národ by se z toho vzpamatoval. Jenže my jsme mezitím ty automobily s bílým ohněm zneškodnili u všech našich větších hnízd. Sedmadvacet bomb považujeme za příliš hrubé porušení našich dosavadních dohod.«
       »Panebože - pak je to vážnější, než jsem si myslel!«
       »Jistě. Jsme teď spravedlivě rozhořčení. Vaše plemeno se opět dopustilo zákeřného porušení dohod a nemáme trpělivost stále vám odpouštět.«
       »Ano, to uznávám. Ale já o tom opravdu nevím.«
       »Máš pravdu,« řekla Uaxio. »Ve vzpomínkách vojáka jsme rozeznali tvou nevinu. Major Ottis totiž svým vojákům říkal, že o tom tajném podniku ví málo Němců a zejména je nabádal, aby ses to nedozvěděl. Tvrdil, že nejsi Němec a mohl bys nám jejich plány prozradit.«
       »A také bych to udělal, pokud bych je nedokázal zastavit sám,« přikývl jsem.
       »Jenže ten voják nám zprvu tvrdil, že o tom víš, dokonce ses prý na tom plánu významně podílel.«
       »Pak vám vědomě lhal.«
       »Ano,« souhlasila. »Bylo to příliš závažné obvinění, než aby se dalo opomenout. Než jsme zjistili pravdu, museli jsme se postarat, abys proti nám nemohl zosnovat další zákeřnost. Proto jsme tě izolovali. Krom toho jsme vaše bomby přisunuli až ke zdi Berlína. Kdyby vybuchly, poslaly by vás všechny na dlouhou cestu.«
       Jako vysvětlení bych to mohl chápat. Právě v době, když jsem si lámal hlavu, co se děje, hlavonožci odtahali auta ke zdem Berlínské enklávy. Sedmadvacet bomb! Kdyby explodovala jediná z nich, možná by se nic nestalo, zeď je sto kilometrů od města, ale exploze všech naráz by Berlín zničila, protože účinky by se sečetly. Zamrazilo mě - ale Uaxio měla pravdu. Bomby vyrobili Němci. Kopali jámu jinému, sami do ní málem spadli. Někde tady umíral německý řidič, aby jeho mozek byl napojen na myšlení jedné zdejší bytosti. Hrozná smrt, ale na druhé straně, ti chlapi si ji zasloužili. A ti, co zemřeli, byli jen malými součástkami nějaké hrůzné mašinérie, která se rozjela za mými zády i za zády všech ostatních Němců.
       »Budeme to muset vyšetřit,« přikývl jsem. »Postarám se, aby byli viníci přísně potrestáni.«
       »Na tom nesejde,« řekla Uaxio. »My vám už - nevěříme.«
       »Nedivím se,« přikývl jsem. »V tomhle světě se snad nedá věřit nikomu. Dokonce ani vám ne.«
       »My jsme dohody neporušili - a už vůbec ne tak zákeřně,« naježila se.
       »To jistě ne,« souhlasil jsem. »Ale nějak příliš rychle byste zahodili přátelství, které k vám mám.«
       Nemyslel jsem to zle, spíš jako jemnou výčitku.
       »Kdo má vašemu přátelství věřit? My?«
       »A vidíš, já vám pořád ještě věřím,« řekl jsem. »Jistě, ne každý je toho schopen. Jsou tady lidé, kteří mají důvody vás nenávidět, ačkoliv by měli více nenávidět vlastní vůdce, kteří stojí za vším tím zlem. Jak je vidět, všichni se ještě nesmířili, že s výboji a s Velkoněmeckou Říší je konec.«
       »Ano, ale - my už nemáme chuť dál chápat, že lidé bývají různí a jen malá část nám chce škodit. Ta malá část má stále nebývale velké možnosti. Přesvědčil jsi nás, že existují též slušní lidé, ale ani ty bys dalšímu masakru nezabránil. Jak po nás můžeš chtít, abychom zůstali přáteli? Sám přece musíš vidět, že to není možné. S několika lidmi bychom se přátelit mohli, ale se všemi to prostě nepřipadá v úvahu. Považujeme váš nezdařený útok za konec přátelství - i konec příměří.«
       »Co chcete dělat?« zarazil jsem se nad její urputností.
       »Vypovíme vám smlouvu,« řekla Uaxio. »Vyklidíte poslední zbytky vaší civilizace a stáhnete se zpět do svého světa. My vám na oplátku nebudeme zasahovat na vaší Zemi.«
       Chvíli jsem se na ni díval nechápavě. Měl jsem strašlivý pocit jakoby se pode mnou bořil svět. Upřímně řečeno, nebylo to daleko od pravdy.
       »To myslíte vážně?«
       »Smrtelně vážně,« odvětila. »Nemáme už trpělivost snášet další vaše podrazy.«
       »A nevadí vám, že tohle rozhodnutí můžeme pro změnu brát jako podraz - my?«
       »Na vašem smýšlení nám nezáleží. Smýšlení několika málo slušných nevyváží nebezpečí hrozící od těch zlých.«
       »Škoda,« odtušil jsem. »Doufám, že nám alespoň povolíte nějakou rozumnou lhůtu, abychom odtud nemuseli utíkat příliš zbrkle.«
       »Uznáváš, že jsme v právu?« podívala se na mě pátravě.
       »Máte právo vyhodit nás, kdykoli se vám zamane,« přikývl jsem. »Tento svět je váš a dáte-li nám výpověď, my se musíme odstěhovat. Ale bude to škoda.«
       »Škoda - ano, ale především vaše.«
       »Jistě, my na tom proděláme víc. Ale vy také ztratíte tím, že odejdeme.«
       »My vás nepotřebujeme,« odsekla. »O nic nepřijdeme.«
       »Přijdete,« odtušil jsem. »Přijdete o čisté svědomí.«
       »Svědomí?« vybuchla. »O svědomí nám chceš vykládat a sám patříš k národu, který žádné nemá!«
       »O mém svědomí nic nevíš,« řekl jsem tvrdě. »I vy musíte uznat, že je mám čisté. Nikdy jsem vás neoklamal a vždycky jsem se jen snažil zmírnit chyby druhých - ať na naší, nebo na vaší straně.«
       »Na nás si nemáš právo stěžovat!«
       »Mám. Kdybyste mě poslechli, nevyvraždili byste zbytečně Hamburk a Kolín - sto třicet šest tisíc mrtvých. Určitě bych si na vašem místě tolik životů na svědomí nevzal.«
       »Měli jsme na to právo!« opakovala.
       »Vůči Němcům jistě. Němci si na vás stěžovat nemohou, ti se na vás provinili. Ale vzhledem ke mně jste mohli chvilku posečkat. Zapomínáte, že jsou i jiní lidé než Němci.«
       »Ale jsi tu sám. Přitom jsi měl větší problémy se svými krajany než s námi. Poměry mezi lidmi na Zemi se od zdejších o mnoho lišit nebudou. Snad je ve vaší civilizaci velká část lidí spravedlivých, ale jako celek jste hrozní.«
       »Je to možné,« připustil jsem. »Souvisí to s tím, že je naše civilizace mladší než vaše. Bude nám asi ještě dlouho trvat, než se dostaneme na takovou úroveň, abychom mohli být rovnocennými partnery jiných, vyspělejších civilizací.«
       »Tak vidíš!«
       »Ano, je tomu tak,« pokýval jsem hlavou. »Ale my budeme hledat dál a kontakt s jinými civilizacemi si někde najdeme. Nebude-li to tady - bude to jinde.«
       »Nejprve byste si měli udělat pořádek na té vaší Zemi,« odtušila Uaxio. »Máte tam pěknou sběř.«
       »K tomu jistě časem dojde,« přikývl jsem. »Doufám.«
       »Ale my nemůžeme čekat, kdy se napravíte. Stálo nás to příliš mnoho. Odejděte odsud!«
       »Když na tom trváte, nemáme jinou možnost.«
       »My na tom trvat budeme. Odejděte. Dáme vám na to rok.«
       »To není rozumná doba,« zavrtěl jsem hlavou. »Dobře víš, že to nestihneme.«
       »Dva roky jste potřebovali, abyste vystěhovali všechna zdejší města. Teď budete stěhovat jen jediné.«
       »Ano, ale teď to bude mnohem horší. Tentokrát nemáme kam ty lidi nastěhovat.«
       »Máte na to celý váš svět!«
       »Ano, ale tam žije přes pět miliard lidí. Volná oblast podobná zdejší berlínské enklávě se na našem světě nenajde.«
       »Kolik tedy budete potřebovat?«
       »Nevím,« pokrčil jsem rameny. »Myslím si, že pět let by nám mělo v každém případě stačit. Budu se snažit to zkrátit, jak jen to půjde. To je mé slovo.«
       »Dobře, tedy pět let. Ale ať tu nikdo z vás nezůstane.«
       »Nepotěšila jsi mě - vynasnažím se splnit i tohle k vaší spokojenosti. Necháte mě teď vrátit se do Berlína?«
       »Tvůj létající stroj je stále připraven před vchodem.«
       »Tak se tu zatím mějte.«
       Prošel jsem vedle ní špalírem ostatních Kopffüsslerů.
       Bylo mi z toho velice smutno, ale cítil jsem, že jinak jsem jednat nemohl. Nechtějí nás - odejdeme.
       A to všechno kvůli nějaké - a jak Uaxio říkala, poměrně malé - bandě?
*****