---

Třetí Německo

---

       Vrtulník hladce přistál na střeše hotelu Rote Fahne.
       Od prohraných voleb jsem bydlel tady - ve svém. Obsadil jsem v nejvyšším patře nevelké apartmá a odtud řídil všechny své podniky. Také teď jsem se sem stáhl, abych si to všechno ještě jednou promyslel.
       Situace v Nové Zemi se tedy dostala do další fáze, ale tentokrát to vůbec nevypadalo nadějně. Mají hlavonožci právo rozzlobit se a s konečnou platností nás vyhodit? O tom jsem vůbec nepochyboval. Tohle je jejich svět. Budeme se muset fofrem spakovat, to z toho jasně vyplývá.
       Ale - jak to udělat?
       Zvedl jsem telefon, zavolal Kurtovi Wernerovi a požádal ho, aby mi poskytl v nejbližší možné době vysílací čas. Měl jsem na to nárok, ačkoliv - Kurt by mi to splnil i bez mého oprávnění vyjednavače s hlavonožci.
       »Co se děje?« ptal se mě Kurt.
       »Ani se neptej,« povzdychl jsem si. »Povím ti to, až se dostanu do televize.«
       Sjel jsem výtahem dolů a do budovy televize došel pěšky. Byla ostatně dva bloky od hotelu.
       »Povídej, co se stalo?« vítal mě Kurt úsměvem, ale hned ve dveřích zvážněl, jakmile mě viděl.
       »Když ti řeknu, že nastane konec světa, neuvěříš mi to. Bohužel, je tomu tak. Hlavonožci nám zrušili smlouvu. Budeme se muset odstěhovat zpátky na starou Zem.«
       »Vidíš - a ty jsi jim vždycky tak věřil!« podotkl Kurt.
       »Ne oni, my poneseme vinu na tom, co se stalo,« vybuchl jsem. »Já bych to tak na jejich místě neudělal, ale uznávám, že na to mají právo.«
       Vysvětlil jsem mu, jak právě dnes objevili a zneškodnili německé záškodníky, kteří se pokusili o nemožné - zničit je s konečnou platností, definitivně.
       »Ačkoliv se necítím ničím vinen, po tomhle by mi hanba nedovolila zůstat,« řekl jsem.
       »To bude problém,« odpověděl Kurt vážně. »Ani my ostatní přece vinni nejsme, rozhodně ne všichni.«
       »Mě přesvědčovat nemusíš,« pokrčil jsem rameny. »Měl bys to nějak vysvětlit těm, kdo ten podraz zorganizovali. Byla to krysí špinavost. Ačkoliv, možná teď křivdím - krysám.«
       »Taky že jim to vysvětlím!« kasal se Kurt.
       Zvedl telefon a zavolal Gertě, aby všeho nechala a ihned přijela do televize.
       »Nejezdi podzemkou, vezmi si auto,« nabádal ji. »Vím, že vedeš velkou ekologickou kampaň proti autům, ale ta v této chvíli skončila.«
       Za malou chvíli jsme byli pohromadě. Gerta přilétla jako vítr a už ve dveřích vynadala Kurtovi, že si dovolil zlehčit její kampaň proti autům. Ovšem jakmile se dozvěděla příčinu naší hřbitovní nálady, okamžitě zvážněla.
       »To snad hlavonožci nemyslí vážně?« mračila se.
       »Bohužel myslí,« usadil jsem ji. »A je to naše vina, že jsme předčasně pustili z hlavy zdejší nácky.«
       »Kdyby po nás chtěli vypátrat všechny viníky a vydat jim je k potrestání, nedivila bych se. Vyhověla bych jim i kdyby je chtěli pro výstrahu po kusech rozvěšovat po stromech. Ale vyhazovat nás všechny?«
       »Oni to tak chtějí,« pokrčil jsem rameny. »Můžeme je teď kritizovat, můžeme je zkusit i přemlouvat, ale to je asi tak všechno. Poslechnout je nakonec musíme.«
       »Ani ty bys to s nimi nějak nedohodl?« podívala se na mě s dětskou důvěřivostí.
       »A když ti řeknu, že jsem rád, že teď nejsem po kusech rozvěšený na stromech kolem Xijtry?«
       Gerta zesmutněla.
       »Když ani na tebe nedají...«
       Začali jsme spolu sepisovat závěrečný projev k německému národu, jak jsem to pracovně nazval. Bylo pozdní odpoledne, za chvíli bude beztak čas na zprávy, stihl jsem sepisovat jen hlavní body s tím, že zbytek stihneme improvizovat.
       V nejlepším se přihrnul do studia tiskový mluvčí Radnice Reinhard Herzog se svazečkem papírů v podpaží.
       »Možná už nebude nutné, abyste to četl,« řekla mu smutně Gerta, sotva k němu vzhlédla.
       To neměla dělat. Reinhard se okamžitě rozčilil a nebyl ochoten vyslechnout žádné rozumné vysvětlení. Vykřikoval, že si omezování svobody slova šeredně odskáčeme - jako kdyby se v Rádiu Berlín už dávno nevedl jen monolog Vzkříšení Německa a zdejší pravidelné půlhodinky byly něčím víc než dobrovolně poskytovaným prostorem k jeho vlastnímu - ztrapňování.
       »Dobrá,« řekl jsem. »Dostanete svůj čas, dokonce na obou kanálech najednou. Nemáme proti vám jiný pořad.«
       »To je něco jiného!« čepejřil se Reinhard.
       Na kanálu Berlín Dvě měl ještě skoro půl hodiny běžet naučný film, ale Kurt jej nařídil přerušit a propojit kanály na zdejší studio. Na udivený dotaz technika přikývl, že dnes budou příliš důležité zprávy.
       Tak to také osobně ohlásil ještě předtím, než se kamery soustředily na potěšeného Reinharda - myslel si asi, chudák, že to bude kvůli jeho zprávám.
       »Vážení spoluobčané,« řekl Kurt stručně, »neodcházejte, prosím, od obrazovek a pozvěte i své známé. Stalo se něco, co bezesporu mění život každého z nás. Vyslechněte si prosím zprávy Radnice, po nichž budou následovat mimořádné zprávy naše. Vysíláme je současně na obou kanálech, aby nikomu ani slovo neuniklo. Věnujte nám, prosím, nejvyšší pozornost.«
       Pak pokynul a kamera zabrala růžolícího Reinharda, který ani teď nepochopil, že jeho zpravodajství bude vysíláno jen jako úvod k něčemu opravdu závažnému.
       Nedal se otřást a spustil, jak to měl napsané na papíře.
*****
       »Drazí soukmenovci!« začal pateticky, jak to měl zřejmě dobře odkoukané od Vůdce Adolfa Hitlera.
       »Radnice se rozhodla vyhovět četným žádostem na udělení licence firmě Schwarzkopf, která již brzy v centru Berlína postaví důstojné lázně se sladkou i mořskou vodou. Nebudete muset za mořem dojíždět až do Topferingu a platit vyděračské ceny v tamních drahých hotelích. Nové lázně vám skoro tytéž požitky poskytnou levněji přímo v centru našeho města.«
       Aha - firma Schwarzkopf, napůl patřící primátorovi Hansu Köppkemu, podle všeobecného očekávání vyhrála konkurs. Budiž jí čest a chvála - škoda, že si svého vítězství neužije.
       »Jako další příspěvek Radnice k čistotě města můžeme již dnes označit zavedení nových odpadkových košů se samočinnými sběracími stroji na jejich odvoz.«
       Tuto zakázku dostala firma bratra Hanse Köppkeho. Nešlo o konkurs, neboť nikomu jinému zřejmě čistota města v hlavě neležela tak, aby se o tu zakázku ucházel. Samočinné sběrné stroje by byly možná dobrý nápad, ale v podstatě to byla prkotina, dobrá spíše na odčerpání peněz z městské pokladny. Výborně - ale pozdě, dalo by se říci.
       »Další novinka je obzvlášť důležitá. Po létech odloučení od mateřské vlasti ohlásila cestovní kancelář KWUG něco, nad čím určitě zaslzí oko každého z nás starších, kdo si ještě vzpomeneme na starou dobrou vlast. KWUG nám poskytne přesně to, co jsme si celou dobu přáli. Od příštího měsíce začíná pořádat pravý opak toho, co tak bezostyšně provozují Vávrovy cestovní kanceláře. Místo drzé invaze bohatých Američanů do našeho světa - svobodné cestování Němců po staré vlasti na Zemi. Zájezdy do původních měst, starého Berlína, Kolína nad Rýnem, Stuttgartu, Hamburku na Labi, ale i do okolních zemí, kde nás všude přivítají jako vzácné hosty - v Liberci, Chebu a Karlsbadu. Můžete již dnes podávat přihlášky!«
       Kdybys věděl Reinharde, pomyslel jsem si smutně, že nová cestovka KWUG znamená Kurt Werner Und Gerta, určitě bys jí takovou reklamu nedělal. Ale to bys musel vědět víc než víš. Nicméně - s cestovkami bude brzy konec. Snad by tě potěšilo, že stejně to má spočítáno i »Vávra Interstellar«.
       Odešel jsem pak do vedlejší místnosti projednat poslední podrobnosti s Gertou. Kurt sem vzápětí přišel také.
       »Bude to bomba,« řekl smutně.
       »Skoro stejná, jakou připravili hlavonožcům Hitlerovi pohrobci,« připomněl jsem.
       Reinhard Herzog vedle ve studiu končil. Jeho oslavné ódy na malicherné vymoženosti zaváděné Radnicí byly stejné, jako jeho útoky na všechno, co mělo souvislost s mými aktivitami. Normálně se jimi část diváků bavila, zejména v očekávání, co na to ukáže Gerta a její štáb kameramanů. Největší smůlu měl Reinhard, když pěl chválu na nový primátorův hotel na břehu moře a televize hned poté ukazovala záběry z neštěstí, když se právě tato stavba, narychlo naprojektovaná a postavená na příliš zvětralém útesu, těsně před kolaudací zřítila. Ještě že to bylo v době polední pauzy, takže to prošlo bez obětí.
       Náhle jsem zpozorněl.
       »Náš primátor má připravená ještě další překvapení pro ty, kdo při něm věrně stáli,« utrousil jen jako mimochodem. »Zdá se, že se opět jeví reálné další rozšiřování naší Říše. Neschopného českého vyjednavače Vávru nahradí naši emisaři. Co od toho můžeme očekávat? Návrat německé krve zpět do míst dočasně ztracených, konec potupného ústupu a ovšem, nebývalý rozkvět Nového Německa. Heil Neues Deutschland!«
       Panebože!
       Že by za tou špinavostí stál - sám starosta?
       Reinhard Herzog se naposled uklonil do kamer a s úsměvem na tváři vstal. Červené světélko na kameře však dále svítilo a mluvčího Radnice to trochu zmátlo.
       V té chvíli jsem vstoupil s doprovodem Gerty a Kurta.
       »Prosím, posaďte se ještě,« pokynul jsem Reinhardovi.
       »Nemám... nemám oprávnění účastnit se debaty,« zakoktal překvapením.
       »To nebude debata, pane Herzog,« uklidňoval jsem ho, ale měl jsem tisíc chutí vzít ho pod krkem místo za rameno.
       »V tom případě snad mohu odejít,« snažil se opustit své dosavadní místo.
       »Jen seďte, vás se to také týká,« zamáčkl jsem ho zpátky do sedadla a posadil se vedle něho. Kurt se posadil z druhé strany, aby Herzog neměl příležitost k taktickému ústupu, Gerta se graciézně usadila vedle svého chotě.
       »Můžeme-li věřit přítomnému panu Herzogovi, připravil nám primátor města Berlína Hans Köppke největší překvapení v dějinách Nového Německa,« začal jsem úplně jinak, než jsem měl napsáno na připravených papírech. Kurt s Gertou se na mě jen po očku podívali, ale nic neřekli. Bylo to také v jejich stylu - zvláště Gerta se nikdy nenechala zaskočit.
       »Na místo mne, neschopného vyjednavače, navíc Čecha, pan primátor své emisary už ke hlavonožcům nejspíš poslal,« řekl jsem pořád ještě klidným hlasem.
       Reinhard Herzog se na tato slova opět usmál a uklonil do kamery, která ho právě zabírala. Bylo to jeho přiznání, nebo by si rád přisvojil zásluhu na něčem, o čem sám nevěděl?
       »Naštěstí pro pana primátora si nejsem jist, zda emisaři vyslaní ke Kopffüsslerům, celkem dvě stě dvacet šest mužů, byli přímo od něho,« přitvrdil jsem tón hlasu. »Neměli totiž za úkol vyjednávat, ale dopravit jim do všech známých hnízd ničivé bomby a zaútočit na všech frontách současně. Výsledek je ovšem přesně takový, jaký se od té podlosti dal očekávat. Všichni emisaři jsou mrtví - ale to je maličkost, bude ještě hůř. Ničivé bomby jsou namířeny na město Berlín a my všichni jsme dostali tvrdé ultimátum: vrátit se v nejkratší možné době zpět na starou Zem, tentokrát bez pardonu. Pane Köppke, je-li to vskutku vaše dílo, potom jste nám připravil opravdu nezapomenutelné překvapení!«
       »To není možné!« vykřikl Reinhard Herzog. »Primátor měl určitě na mysli něco úplně jiného!«
       »Ať už tu podlost vyvedl primátor Hans Köppke nebo někdo jiný, zřejmě předpokládal vítězství, ale nevyšlo mu to,« obrátil jsem se k Reinhardovi. »Jenže to není všechno. Pro případ, že by jim něco selhalo, měli všichni chycení bandité hlavonožcům tvrdit, že jsem to byl já, kdo zákeřné přepadení zosnoval. Připravili mi tím několik hodin věznění, ale to je maličkost, nejhorší je, že podle Kopffüsslerů jsme porušili dohody. Následky budou jednoznačné. Budeme muset vyklidit Berlín a vrátit se na Zem.«
       »Ale to není možné!« opakoval Reinhard Herzog. »To snad nemohou udělat, to je porušení dohod!«
       »Ano, to je porušení dohod,« řekl jsem. »Dohody uzavřené do dnešního dne neplatí. Ne že by je svévolně porušili sami hlavonožci. Zrušení dohod je jenom logický následek našeho pokusu o smrtelný útok na jejich města. Pane Herzog, pokud dnes potkáte primátora Hanse Köppkeho, vyřiďte mu, ať mi ani nechodí na oči. Musel bych ho na místě zabít za to, že nám všem zničil Berlín. A také jakéhosi majora Ottise, který prý těm přepadovým komandům velel. Kdo ho znáte, vyřiďte mu moje upřímné pohrdání.«
       »Nech je být, Oto,« přerušila mě smutně Gerta. »Většina z nás opravdu neví, že k něčemu podobnému mělo dojít. Co ti o tom hlavonožci přesně řekli?«
       Přerušila mě, jak jsme to měli ve scénáři, jakmile řeknu první otřesná fakta. Podíval jsem se ulehčeně na ni a vrátil se do původního konceptu. Papíry jsem nechal ležet, beztak jsem si na nich řeč připravoval jen abych si to sám ujasnil. Teď už jsem mohl mluvit bez nich.
       »Jakmile zjistili, že podivné nákladní automobily v sobě skrývají atomové nálože, pobili jejich posádky a ponechali naživu jen neozbrojené řidiče. Když jim pak tvrdili, že jsem za celou touto akcí já, zavolali si mě a uvěznili. Naštěstí je včas napadlo, že jsem je doposud nikdy neoklamal. Nejspíš nevíte nic o metodě, jak naprosto spolehlivě zjistit pravdu, kterou oni znají a ve zcela výjimečných případech používají. Naznačím vám, oč jde. Otevřou člověku lebku a opatrně vyjmou mozek, který připojí k mozku jednoho z jejich vyšetřovatelů. Ten pak může zkoumat všechno, co si dotyčný myslel od svého narození do smrti, nic se přitom nedá utajit. Ta procedura vede ke smrti, proto je její použití tak výjimečné. Použili ji však a právem. Dozvěděli se všechno. I to, že major Ottis své chlapce nabádal, aby za viníka označili mě. Naštěstí mu lest nevyšla - mohlo to dopadnout hůř a nejen pro mě.«
       »Jak?« optala se Gerta.
       Tuhle otázku měla ve scénáři, ačkoliv také nechala ležet na stole předem připravené papíry a mluvila zpaměti. Neznala však všechny podrobnosti a když jsem vykládal o metodách jak naprosto spolehlivě zjistit pravdu, znatelně zbledla.
       »Uvědomte si, že emisaři majora Ottise dali hlavonožcům odjištěné atomové bomby, připravené k výbuchu. Kdyby nevyšla pravda najevo, vyhodili by nás do vzduchu i s Berlínem. Jsme teď v ohrožení sedmadvaceti bombami odplaty V-5.«
       »Ale co budeme dělat? Většina z nás přece nemá s majorem Ottisem nic společného!«
       »Můžeme všichni majoru Ottisovi a jeho maníkům poděkovat za největší překvapení poslední doby. Potom si sbalíme kufry a odcestujeme z této planety - navždy.«
       »Myslíš si, že odchod Němců z Nové Země je nevyhnutelný? Nebude možné Kopffüsslery ještě přemluvit?«
       Řekla to s takovou nadějí v hlase, jako kdyby nevěděla, co jí na to odpovím.
       »Obávám se, že tentokrát už ne. Emisaři majora Ottise to zpečetili natrvalo a jeden neschopný Čech už to nezachrání. Pokud po tom bude někdo toužit, vezmu ho vrtulníkem na další jednání, může to zkusit. Ale nezaručuji mu, že si nevytáhnou z jeho hlavy pravdu sami. Rozezlení jsou dost - a mám dojem, že plným právem.«
       »Co tedy budeme muset udělat?«
       »Především zastavíme všechny stavby. Ode dneška budou veškeré investice v Novém Berlíně vyhozené peníze. Chci se tentokrát obrátit na staré Německo a získat na Zemi přijetí, doufejme lepší než v Denveru. Milion nových obyvatel nebude pro staré Německo snadný oříšek, ale snad Němci neponechají krajany ve štychu. Kromě toho - nejdeme tam s holýma rukama. Peněz budeme mít dostatek. Mám v současnosti ve švýcarských bankách finanční prostředky, představující sto tisíc dolarů na každého majitele identifikační karty. Ano, vydělal jsem na Zemi miliardy. Použiji je na zmírnění katastrofy, když už jsem jí nedokázal zabránit, stejně jako vy jste utratili své milióny dolarů v Denveru za chleba.«
       »Dáš je i těm, kdo byli proti tobě? I starostovi, kdyby se ukázalo, že major Ottis byl jeho člověk?«
       »Nemíním dělat výjimky,« zavrtěl jsem hlavou. »Peníze se dostanou i pro pana starostu - ale ne každému zvlášť. Zkusím s jejich pomocí zajistit pozici pro všechny. Nákupem pozemků počínaje, stavbami konče. Ale bude nutné vypátrat, kdo za tu katastrofu zodpovídá. Kopffüsslerové nám pomohou, je to snad i jejich zájem. Ale ať je to kdokoliv, až ho zjistíme, bude s ním zle. Asi by měl využít nejbližší cesty na Zem k útěku do Brazílie nebo Argentiny - dodnes přece existují na Zemi státy, které poskytují zločincům azyl a nevydávají je soudům jejich mateřské země. Tady se mu nepovede dobře.«
       »Jsi přece odpůrce trestu smrti,« vyskočil Kurt.
       »Ale příznivec vydání těch lidí hlavonožcům. Mají na ně větší nárok než my. Vydáme je jejich spravedlnosti.«
       »Pak jim vůbec nezávidím,« otřásla se Gerta.
       »Vraťme se k odchodu na Zem. Ačkoliv to původně vypadalo na vyhazov se lhůtou čtyřiadvaceti hodin, dosáhl jsem odklad na pět let. To doufám stačí, abychom se na ten exodus řádně přichystali. Budeme se muset na Zemi starat o stavbu nových domů. Určitě nám to půjde stejně rychle jako tady a bude asi lepší, zajistíme-li si přístřeší sami, než aby nám je někdy někdo vyčítal. Hlavonožci dnes ani nevyžadují abychom Berlín zbořili. Nebude v tom velkorysost - asi nás chtějí mít pryč co nejdřív. Na druhou stranu jim nebude vadit, když si odsud odvezeme všechno. Nejen majetek, co se dá jednoduše naložit a odvézt, ale i továrny, cokoliv.«
       »A co zdejší plodiny?«
       »Byly vytvořeny pro nás, vezmeme si je s sebou. Některým se na Zemi daří, jiné bohužel uhynou. Co dělat, musíme opět poděkovat majoru Ottisovi.«
       »A co tvé hotely?« zeptala se mě.
       »Moje chyba, že jsem do nich investoval,« usmál jsem se smutně. »Spojil jsem svůj život s Novou Zemí natolik, že mě to bude mrzet také - možná víc než vás. Ale nemusíte se o mě bát. Vydělám si právě těmi hotely ještě veliké peníze. Až se lidé na Zemi dozvědí, že Nová Země končí a oblíbené exkurse do cizího světa nebudou mít pokračování, ceny poletí nahoru. Sice jen na pět let - ale i to bude zlatý důl.«
       »Co budeš dělat potom? Vrátíš se do Čech?«
       »Mohl bych, když mě nebudete potřebovat a chtít. Přiznám se, na Zemi se mi mezitím rozpadla rodina, takže mě domů nic tak silně netáhne. Ani já nemám kam se vracet. Ale o mě se nestarejte, já už si poradím.«
       »Vrátím se k těm penězům,« pokračoval Kurt. »Nebude těch sto tisíc dolarů na osobu příliš málo?«
       »Nebylo to mnoho v Denveru, kde stálo kilo chleba deset dolarů. V Německu to znamená slušné jmění. Nikdo nás tam tak neuvěřitelně okrádat nebude. Našimi stroji si postavíme domy mnohem levněji, než to dokáží na Zemi. Navíc si každý k tomu přiveze, co mu tady patří. Něco snad převedu i na karty, pro každého stejně.«
       »Co bude s identifikačními kartami?«
       »Budeme se muset asi přizpůsobit zemi, která nás přijme a kde se usadíme. Identifikační karty ztratí význam průkazů, ale finanční funkce jim zůstanou, dokud je každý nevybere. Banka se musí přestěhovat spolu s námi - pravděpodobně se po dobu přechodů zmrazí úroky z úspor, ale jistoty si nemůžeme nechat vzít. Budu to garantovat svými penězi.«
       »Ach jo, to jsme to dopracovali,« povzdychla si Gerta.
       »My ne,« zavrtěl jsem hlavou. »Nebýt těch několika, kdo se nevzdali násilí, žili bychom si tu spokojeně dál. Bohužel se mi spolu s Hitlerem nepodařilo zabít i zpupnost některých jeho obdivovatelů - a odnesou to všichni.«
*****