Přistál jsem na letišti v Berlíně a požádal jako vždycky o doplnění paliva. Měl jsem teď největší spotřebu ze všech Němců v Berlíně, ale stálo to za to. Kurt si mezitím zavolal z prázdné odbavovací haly telefonem Gertu.
       »Gerto, sežeň co nejdřív nejméně tři kameramany, schopné samostatné práce v terénu - a přijeď s nimi na letiště.«
       »Co je, co se děje?« divila se. »Máš tam Otu?«
       »Předám ti ho taky, ale nevyptávej se a zařiď to, nikdy víc se to nebude opakovat.«
       »O co jde?«
       »Budeme vyrábět ostrov. Třetí Německo.«
       »Potěš pámbu!« vyjekla Gerta. »Už letím!«
       Nečekal jsem ovšem, až mi Kurt předá sluchátko. Šel jsem obsadit další telefon. Také jsem si potřeboval něco zařídit.
       Za půl hodinky se před letiště přiřítilo modré televizní auto s Gertou, třemi kameramany s nádobíčkem a třemi chlapy jako pomocníky. Všichni jsme se naskládali do Messerschmidtu a rozdělili si místa. Dva kameramané zajištění lany seděli u otevřených dveří. Třetího jsem zamýšlel spustit na sedačce pod vrtulník, aby měl zcela nerušený výhled. Měli by se mnou být všichni propojeni palubními interkomy.
       »A co já?« starala se Gerta.
       »Ve tvém stavu snad létat nemůžeš,« řekl Kurt jemně.
       »Možná bys létat neměla - ale pojď si sem sednout, u nás budeš v bezpečí,« zastal jsem se jí.
       »Díky, Oto,« podívala se na mě vděčně a nastoupila si. Kurt na mě šlehl pohledem, ale potom jí galantně pomohl do sedačky a zapnout pásy. Sám byl připoután jen bezpečnostním lanem, neboť obě boční dveře vrtulníku měly být po dobu letu otevřené.
       »Takže začneme,« řekl jsem. »Nejprve malá zkouška, potom to vezmeme naplno. Připraveni? Startujeme.«
       Messerschmidt roztočil rotor a pomalu se zvedl do výšky. Vznesli jsme se do šesti set metrů a já jsem dal pokyn, aby muže na sedačce spustili dolů.
       »Zkouška!« křičel jsem do mikrofonu. »Panorama do všech stran. Jak to vychází?«
       »Perfektně - ale u Fríských ostrovů mohou být úplně jiné poměry!« křičel do mikrofonu Kurt, aby přehlušil řev turbín, zatímco Gerta se usilovně radila s kameramany.
       »Připravte se - vezmeme naostro úvod,« doporučil jsem.
       Gerta, připoutaná v pohodlné sedačce a zabraná kamerou, zahájila několika slovy tuto jedinečnou reportáž. Já jsem se soustředil na čas. Měli jsme všechno v rezervách, ačkoliv se rychle zmenšovaly. Bylo po poledni, obloha byla bez jediného mráčku, slunce svítilo naplno, zkrátka ideální podmínky pro kamery - i pro mě. Vznášeli jsme se vysoko nad Berlínem, pod námi po ulicích jezdila auta a spěchaly davy lidí.
       »Zaberte Berlín shora,« řekl jsem kameramanům. »Asi tak na dvě minuty, ať to není jen krátký okamžik.«
       Viseli jsme a nad námi sípavě řvaly turbíny.
       »Neměli bychom už raději vyrazit?« zeptala se mě Gerta starostlivě. »Máš to asi spočítané, ale - i ty bys mohl něco prošvihnout.«
       »Vydržte ještě minutku,« uklidňoval jsem ji.
       Podívali se na mě udiveně.
       »Proč raději nečekáme na místě?« zeptal se mě Kurt.
       »Protože - na místě jsme právě tady,« řekl jsem klidně. »Rozhodl jsem se vytvořit nový ostrov přímo z naší berlínské enklávy. Prohodíme tam ovál o průměru sto kilometrů. Právě za minutu nastane jedinečná chvíle v dějinách, kdy se Berlín kryje s atlantickým šelfem u Brazílie, kam jsme právě včera přemístili Třetí Fríský ostrov. Spusťte kamery - a jedeme.«
       Tohle bylo ovšem příliš i na Nordenovu speciálně silnou propust. Ozvalo se strašné zaskřípění, přehlušující dokonce i svist turbín - na východě se objevila obrovská modrá duha, na rozdíl od přírodní duhy ne kruhová, ale oválná, pomalu se přesunující přes nás po obloze dál na západ. Její pohyb byl pomalý jen zdánlivě. Sto dvacet kilometrů musela překonat za třicet sekund - krájela světy rychlostí, srovnatelnou jedině s rychlostí družic. Jak rychle vysávaly stroje své obrovské kondenzátory? To jsem jen tušil - ale bylo to pomyšlení, ze kterého mě jímala hrůza. Energie která se tam právě měnila byla srovnatelná s nukleárním výbuchem, roztaženým sotva na půl minuty. Vydrží přívodní kabely? Věděl jsem, že jsou ze zlatých vláken o průměru lidské paže, ale co jimi protékalo, ještě nikde nikdo nikdy na Zeměkouli nezažil. Bez ohledu na to, že zlato je nejlepší vodič, musely být kabely rozžhavené do červeného žáru. Kdyby se přepálily, propust by se zrušila a půl Berlína by zůstalo na Nové Zemi; pro mě to byl okamžik největšího napětí.
       Ve chvíli, kdy modrá duha přecházela nad námi, zakryla nám na krátký okamžik slunce - a jeho barva se skoro skokem změnila do očividně žlutší. Však to také nebylo Q-Slunce, ale naše staré dobré sluníčko, Slunce planety Země. Dole po zemi jela čára oddělující nová světlejší místa od tmavšího. Modrá duha mezitím přelétla přes nás a mířila na západ. Teď už byl celý Berlín na druhé planetě, dokončovali jsme přesun zbytku enklávy. Vykousli jsme si více než okruh ohraničený berlínskou zdí - snad nám to hlavonožci odpustí.
       Na východním obzoru se zablesklo oslnivým bílým světlem. Jedna kamera se tam ihned zaměřila, ostatní muži si toho ani nepovšimli. Z bezmračné oblohy se tam z oceánu vynořil mrak ve tvaru obrovského černého hřibu. Okamžitě jsem začal tímto směrem otáčet čelo vrtulníku. Jedinému mi došlo, co to bylo. Na kraji berlínské enklávy - naštěstí více než sto kilometrů daleko - explodovala Q-bomba. Hlavonožci je všechny nechali v lesích nedaleko od berlínské zdi a jedna se nejspíš ocitla na okraji. Náš nový ostrov měl teď strmé, téměř kolmé okraje a ty se začaly odlamovat. Bomba se asi zřítila do moře, což ji přivedlo k výbuchu.
       Než to k nám dorazilo, stačilo se to trochu přitlumit. Raději jsem ale otočil vrtulník čelem proti tomu, abychom to neschytali z boku.
       »Držte se!« vykřikl jsem do interkomu, když jsem spatřil šedivou čáru implózní vlny, jak líže terén pod námi a rychle se k nám blíží.
       Zhouplo to s námi dopředu, ale naštěstí ne tolik, aby se někomu něco zlého stalo. Ani Gertě to neuškodilo. Vlna byla v těchto místech příliš slabá. Všichni se drželi jak to šlo, kameramané nepřestali natáčet, jen ten dole se ještě chvíli houpal a křečovitě se oběma rukama držel provazů. Kamera mu přitom vypadla z ruky, ale měl ji přivázanou na laně.
       »Co to bylo?« křičel Kurt do mikrofonu.
       »Jedna z bomb majora Ottise,« odpověděl jsem mu. »Byly umístěné těsně za berlínskou zdí. Zřejmě jsme jednu přivedli k explozi. Když to v Berlíně pár oken vysklí - vzal je čert, doufám, že škody budou nepatrné. Nějaké nevybuchlé bomby tam ještě zůstanou, budeme je muset pečlivě vysbírat a zajistit, aby se jich nezmocnil někdo nepovolaný!«
       Na západě se náhle ve vzduchu objevilo podivné jiskření. Modrá duha zmizela, jako když ji odfoukne a následoval další oslnivý záblesk.
       »Pozor - právě explodovala Nordenova propust!« upozornil jsem všechny tři kameramany. »Tím jsme skončili - víc už se dnes přenášet nebude.«
       Na západě se objevil druhý černý hřib, také tak podobný atomovému výbuchu, naštěstí jeho implózní vlna byla slabší. Čekali jsme na ni několik minut a zacloumalo to s námi méně. Je ovšem možné, že druhá implózní vlna dorazí až do Brazílie - nu což, nějaké rozbité sklo jistě rádi zaplatíme, mohlo to dopadnout hůř. Na druhou stranu - pro Brazílii to jistě bude neklamné varování, že se tady opravdu dělo něco nevídaného. Doufám, že nám už kvůli tomu dají pokoj.
       »Zaberte teď Berlín!« nabádal jsem kameramany. »Budou to první záběry Nového Berlína na staré Zemi.«
       Messerschmidt se rozletěl směrem na západ. Chtěl jsem se podívat na pobřeží našeho nového ostrova. Tvar modravé duhy napovídal, že ostrov ve všech směrech končí pekelně strmými srázy. Přeletět sto kilometrů byla ovšem hračka. Vznášeli jsme se nad oranžovými políčky kvetoucích küfferle, žlutými salámovníky, zelenými chlebovníky i nad menšími tmavomodrými políčky naftovníků. Poté následoval nevelký neobdělaný pruh, za ním byla masivní berlínská zeď, neporušená a hrozivá. Až za ní byl po krátkém pásu stepi i kus původního lesa.
       Ale pak - pak to vypadalo jako ve zlém snu.
       Nízká šedivá kupole Nordenovy pevnosti byla nepoškozená, dokonce tu zůstal stát i zrezivělý vrak obrněného auta, ale sto padesát metrů za kupolí svět náhle končil. Okraje desky sto krát sto dvacet kilometrů vykousnuté z rovníkové pevniny Nové Země kolmo spadaly do dvousetmetrových mořských hlubin. Na místě, kde měly být kondenzátory, byly okraje skal ožehlé ohněm - ano, tady proběhla poslední exploze. Naštěstí v nich byly žalostné zbytky energie, ale i to dokázalo udělat pěkný atomový hřib. Propust už nebudeme potřebovat. Upřímně řečeno obával jsem se, že její přívody přehoří mnohem dřív. I tohle přece bylo veliké vítězství!
       Masivní žulové skály byly na pokrajích silně popraskané, některé zůstaly nakloněné v nepřirozeně šikmé poloze a za nimi, kde se ještě před deseti minutami rozkládaly hluboké, husté lesy - teď jenom divoké mořské vlny bušily do strmých žulových stěn. Občas se z nich ještě odloupl kus skály velký jako čtyřpatrový dům a zřítil se do moře i se stromy na něm rostoucími, což bylo pokaždé následováno mohutným gejzírem mořské vody a pěny. Kusy skal šly okamžitě ke dnu, stromy se po chvilce uvolnily a vyplouvaly na hladinu.
       »Podívejte se - tam v dálce!« upozorňoval jsem všechny.
       »Co je to tam?« křičela Gerta.
       »Náš nový soused - Brazílie. Nové Německo bude teď novým ostrovem, umístěným na pokraji kontinentálního šelfu u Jižní Ameriky, na dohled od Brazílie, ale nezávislým. Jsme na Zemi - a přitom doma.«
       »Oto - to snad není možné! Tys to dokázal!« vykřikl Kurt radostně.
       Pomalu jsme zamířili na sever. Stěny našeho koláče byly všude na okrajích strmé a na mnoha místech se z nich stále odlupovaly další a další málo stabilní kusy skal. Nejen nad úrovní mořské hladiny, ale i v hloubce. Nůž Nordenovy velké propusti vykrojil Nové Německo jako dort a posadil je rovnou do oceánu, dokonce i s částí hluboko pode dnem. Na Q-Zemi se naopak ocitlo pozemské dno, prohozené stejnou cestou, jenže pokryté dvěma sty metry vody. Namísto berlínské enklávy na Nové Zemi zůstalo oválné stolikometrové - moře.
       »Pobřeží bude dlouho takhle strmé a nepřístupné - než je vlny obrousí, uplyne pár desítek let,« ukazoval jsem všem na rozpraskané skály.
       »Obejdeme okraje ostrova a co nebude stabilní, utrhneme preventivně dynamitem,« navrhoval Kurt.
       »Podívejte se ale támhle!« ukazoval jsem dopředu.
       Před námi vybíhal z naší placky podivný poloostrov. Jako kdyby sem ani nepatřil. Měl docela normální povlovné břehy s písečnými plážemi, přecházející do hustých lesů.
       »Třetí Fríský!« ukazoval jsem na něj. »Částečně jsme se do něho zařízli.«
       »Ten kousek, co tady chybí,« ukazoval mi Kurt na místo, kde byly oba ostrovy spojené, »zůstal na Nové Zemi?«
       »Jistě,« přikývl jsem.
       »Doufám, že tamti vojáci už odjeli - měli tábor přímo na tom kusu, co chybí.«
       »Varoval jsem je včas,« zamračil jsem se.
       Zbytek Třetího Fríského ostrova se výměnou dostal zpátky do Nové Země, kde se změnil ve vysokou skálu opřenou o břehy nového moře. Bohužel ta skála byla příliš štíhlá, než aby to vydržela. Nejspíš se okamžitě zřítila do hlubin nového moře a na jejím povrchu by to těžko někdo přežil.
       »Nemůžeme se tam ještě podívat?« zeptal se mě Kurt.
       »Nemůžeme,« odtušil jsem. »Jak jsme už viděli, Nordenova pevnost stojí, ale explodovaly její kondenzátory. To byl ten druhý výbuch - naštěstí byly na dně s energií. Nicméně, tím je pro nás konec, propust už nefunguje.«
       »Ale co na to řeknou hlavonožci?«
       »Doufám, že to pochopí jako splnění mého slibu. Opustili jsme Novou Zemi dlouho před jejich termínem,« usmál jsem se. »Svolili, že si můžeme odvézt všechno co chceme. Že to bude celý kus pevniny, to sice netušili, ale věřím, že je to ani příliš nemrzí. Jistě jsou docela rádi, že jsme pryč. Bohužel se jich na jejich dnešní názor zeptat nemůžeme.«
       »Oni přece mají propustí víc!«
       »Ano, jenomže nám dali slib: když odejdeme, nebudou nám zasahovat do záležitostí Země, tak jako my do jejich.«
       »Takže mosty jsou spáleny?«
       »Definitivně,« souhlasil jsem. »Škoda - spolupráce dvou civilizací by mohla být užitečná. Bohužel lidé prokázali, že k něčemu takovému nejsou dost zralí.«
       »Co se dá dělat! V této chvíli se mi zdá nejdůležitější, že jsme tady se vším všudy a další stěhování tedy odpadá.«
       »Kdo bude mít zájem, může se odstěhovat, kamkoliv se mu zachce,« řekl jsem. »Celý svět mu bude otevřený. Ale nevidím důvod proč se stěhovat. Situace se skokem změnila k lepšímu. Máme svůj ostrov, suverenitu, hospodářství i vládu. Nemusíme narychlo na vyžebrané půdě stavět provizorní domy, když tady máme bytelně postavené město.«
       »Kolumbovo vejce! Nejlepší řešení, jaké si kdo může i ve snu představit!« vykřikoval Kurt.
       To už jsme vytáhli nahoru kameramana visícího pod námi. Messerschmidt mířil k blížící se siluetě Nového Berlína. Teď už je nezbytné připojovat k jeho jménu »Nový«, v tomto světě jsou přece Berlíny dva.
       Nezamířil jsem k letišti, ale na plochou střechu hotelu Rote Fahne. V rozích stáli kameramané Wernerovy televize. Za okamžik jsme přistáli uprostřed bílého přistávacího terče, svištění turbín přešlo do hlubšího tónu až umlklo, rotory se zastavily.
       »Co jste natočili?« křičel jsem na kameramany.
       »Menší zemětřesení,« odpovídal jeden za všechny. »Trochu se s námi zakymácela tahle budova, jako ostatně všechny. Ale jen krátce. A pak jsme viděli tu modrou duhu.«
       »Natočili jste ji?«
       »Samozřejmě. Pochopili jsme, co děláte, skoro až když to bylo za námi. Jsme zpátky na Zemi, že je to tak?«
       »Pochopili jste to dobře.«
       »To ale znamená, že jsme se přestěhovali se vším všudy! A žádné další stěhování nebude!«
       »Nebude. Jsme doma, na Zemi. Kousek od Jižní Ameriky, na dohled od Brazílie. Doufám, že to budou dobří sousedé.«
       »Měli bychom teď běžet do televize,« řekla Gerta. »Ať se to rychle dozvědí všichni.«
       »Nemusíš tak spěchat,« uklidňoval jsem ji. »Přímý přenos právě skončil. Tyhle kamery jsem totiž zařizoval já.«
       »Kdo to komentoval? Vždyť jsem byla v helikoptéře!«
       »Máš tam kolegyně,« usmíval jsem se. »Slečna Mechthilda Rottbraunová přenos zahájila a všechno je i na záznamech. Až se to ale sestříhá, budeš na nejatraktivnějších záběrech ty - přímo na místě, odkud to bylo řízené.«
       »No - aspoň tak,« odfoukla si Gerta. »To bylo konečně to opravdové vzkříšení Německa! A jinak než to zamýšleli udělat pánové z partaje Hanse Köppkeho.«
       »Ano - jinak a lépe.«
       Sjeli jsme dolů výtahy. Na ulicích už byly spousty lidí, hloučky spolu bouřlivě diskutovaly.
       »Ota Vávra!« vykřikl tam kdosi.
       »Dobré odpoledne přeji všem. A vítám vás doma na Zemi,« řekl jsem jako odpověď.
       »Ať žije staronový starosta Vávra!« ozvalo se z davu.
       »To ne,« zavrtěl jsem hlavou. »Máte přece jiného.«
       »Šizuňka prolhaného!« vykřikl z davu jiný. »Ta poslední roztržka s hlavonožci, pokud není přímo jeho dílem, pak o ní aspoň něco věděl. Jinak by se tím nechlubil!«
       »Ale je legálně zvolený,« řekl jsem smutně. »Každý národ musí mít takovou vládu, jakou si zvolí.«
       »Nechceme takového starostu! Chceme nové volby! Nemáme na ně právo?«
       »Museli byste nejprve sehnat patřičný počet podpisů, jak stojí v zákonech.«
       »Seženeme je! Maličkost!« vykřikl jiný.
       »Máte možnost,« usmíval jsem se.
       Prodrali jsme se davem do budovy televize. Přibíhali sem další a další, někteří všechno viděli v přímém přenosu, jiní se to dověděli teprve z druhé ruky a dožadovali se po Gertě okamžitého opakování všech záznamů.
       »Na všechny se dostane!« ujišťovala je Gerta. »Jen co to trochu sestříháme!«
       Teprve v budově televize jsme si trochu oddechli.
       Gerta nevydržela a odběhla do studia, kde se přetáčely a stříhaly záznamy všech kamer. Kurt zůstal se mnou. Seděli jsme nad oranžovou kávou a odpočívali - spíš od překonaného nervového vypětí než z únavy.
       »Bylo to naprosto nečekané,« povzdychl si. »Jenom nevím, snad jsi přece jen nemusel tolik spěchat. Mrzí mě küfferlin, byl to ideální lék. Možná jsme tam měli ještě chvilku zůstat a nashromáždit si ho pořádné zásoby.«
       »Takhle je to lepší,« utěšoval jsem ho. »Nemusíš ničeho litovat - küfferlin poroste i tady. Jsem si tím jistý.«
       »Na Zemi přece vždycky zašel!« podíval se na mě udiveně.
       »Ano,« souhlasil jsem. »Nepomáhá sázet semínka do půdy, přivezené z Nové Země. Rostliny totiž potřebují něco jiného. Postačí ozařovat je alespoň několik dní po vyklíčení světlem slunce, pod kterým geneticky vznikly.«
       »No právě - takže tady budou hynout.«
       »Ony z toho světla potřebují jen neúplnou část, směsici vlnových délek, jaká se v našem slunci nevyskytuje. Dokonce si myslím, že jim chybí jen jedna osamocená spektrální čára. To chybějící světlo je totiž obsaženo - v modrých svítilnách Kopffüsslerů. Nedávno mi přece jeden modrý krystal věnovali jako dárek na rozloučenou, pamatuješ? A kdyby to bylo málo, další zůstal v Nordenově pevnosti.«
       »Takže...« vytřeštil na mě Kurt oči.
       »Takže Nové Německo bude mít nadále monopol na pěstování tří obzvláště choulostivých rostlin, dovezených z Nové Země. Vyzkoušel jsem, že stačí pěstovat a ozařovat jen sazeničky. Jakmile se uchytí, můžeš je přesadit kamkoliv v tomto světě. Máš pravdu, küfferlin je výtečný prostředek. Budeme pěstovat küfferle jako dosud, dokonce mnohem lépe, přinejmenším dokud nezjistíme, čím nahradit svítící krystal. Ale to už je čistě technická věc, na kterou máme dost času a hlavně klidu. Pro začátek postavíme velký skleník s oběma modrými krystaly. Nejen pro naši potřebu, sazeničky budeme dodávat i jinam.«
       »Ty jsi snad myslel na všechno! Nezlob se, ale tohle je další důvod k předčasným volbám. Doufám, že budeš kandidovat na starostu.«
       »Asi mi už nic jiného nezbude. Ale na všechno jsem přece jen nemyslel,« opravil jsem ho. »Ještě nevím, co řeknu vaší staré vlasti, až nám za měsíc sdělí, že nás přece milostivě přijmou. Také Angličanům musím poděkovat za nabídku azylu na Falklandech a Rusům za Sibiř. Ti nám nabídli aspoň něco.«
       »Tohle je miliónkrát lepší než nějaké Falklandy!« mávl rukou Kurt. »O Sibiři ani nemluvě!«
       »Však je to taky - Kolumbovo vejce...« usmál jsem se.
***** Praha, 1997