Druhého dne mě probudili brzy
ráno, tak jak jsem je o to
požádal. Nasnídali jsme se všichni tři a s Kurtem jsme vyšli
jako první. Měl jsem v plánu ještě zkontrolovat Třetí Fríský
na Zemi.
Na rohu ulice byl nebývalý sběh
lidí. Na vysoké lucerně
tam visel oběšenec oblečený do nažehlené uniformy majora SS
s velkou cedulí na krku.
»Major Carl Ottis, vyvrhel
německého národa,« bylo na ní
napsáno velkými černými písmeny.
Zachvěl jsem se, když jsem toho
muže poznal. Ano, byl to
on - Karl, kterého mi Vůdce přidělil na počátku mého pobytu
v Novém Německu. Karl, kterému jsem zachránil život. Nebyl
to tedy bývalý učitel, ale major SS? Ačkoliv - vlastně se to
ani nevylučovalo. Možná kdysi opravdu býval učitelem na svém
německém gymnáziu v Praze, ještě než se přidal k Hitlerovi.
Německy mě naučil ve velmi krátké době. Podivné - ale mnohé
by se tím vysvětlilo. Především byl tedy agentem, nasazeným
aby mě sledoval, esesákem věrným Vůdci až za hrob. Vzpomněl
jsem si, jak o mně neustále podával podrobná hlášení a také,
že byl na seznamech hlavonožců jako velmi hledaná bestie.
»Kdyby toho nechal, udělal by
lépe,« řekl jsem potichu.
»Teď už přece neměl důvod, když je Vůdce konečně kaput.«
Vytanulo mi náhle na mysli, jak
nás jednotka Wehrmachtu
vystrnadila z relativního bezpečí pevnosti U tří vrahů. Byl
Karl opravdu tak bezmocný, že se nechal vyhnat do nebezpečí
německého lijáku, nebo se dal vyhnat proto, abych si nevšiml
jeho skutečného vlivu? Šlo mu přitom o krk stejně jako mně,
nebo doufal, že se svými zkušenostmi snáze vyvázne? To už se
nikdy nedozvím.
Současně s námi dorazila na
místo i policie. Policisté
oběšence opatrně odřízli a naložili do přistavené ambulance,
ačkoli každému bylo jasné, že mu už žádný lékař nepomůže.
»Doufám, že už to bude poslední
Němec, pohřbený na Nové
Zemi,« dodal jsem po chvilce.
Zajímalo by mě, kdo ho pověsil?
Možná ti, kterým velel?
Tihle lidé mu ale nebránili vypravit auta naložená atomovými
bombami proti Kopffüsslerům. Zbavili se ho teď, když mu jeho
plán nevyšel? Proč? Nebo - že by konečně prohlédli, jaká to
byla falešná a nebezpečná hra? Na tak náhlé obrácení Šavla
v Pavla se mi nechtělo upřímně uvěřit.
Za chvíli přijel osobně
i policejní president Schmidke.
Vyslechl si nás sám a na místě - nevěděli jsme ovšem nic, co
předcházelo objevení mrtvoly, já jsem ji jen identifikoval.
Schmidke mi přislíbil, že se s tím bude osobně zabývat.
»To doufám,« podíval jsem se na
něho. »Ti, co ho oběsili
tady na lucerně, musí mít také máslo na hlavě. Kdoví, proč
brali spravedlnost do vlastních rukou - jednodušší by přece
bylo předat ho policii a soudům.«
»Já je trochu chápu,« zavrčel
Schmidke. »Soudy už dávno
nedávají tresty smrti.«
»Raději chápejte, že trest smrti
ve slušné společnosti
nemá místo,« vzpomněl jsem si, nevímproč, na jeho polní soud
v Drážďanech.
»Dal jsem vám čestné slovo, že
nebudu sloužit takovýmto
praktikám,« vypjal hruď Schmidke. »Ty lidi chápu - což ještě
neznamená, že bych s nimi souhlasil.«
»No proto!« nemohl jsem si
odpustit. »Pane Schmidke, ti
lidé, co nám tu spravedlivě věší lumpy, jim nejprve pomáhali
vymýšlet plán s atomovým vyvražďováním hlavonožců a proto si
myslím, že byste je neměl nijak podceňovat. Zejména když do
té špinavosti zatahovali i vaše jméno. Ono to totiž vypadá
i jako zabití nepohodlného svědka.«
»Dám si s nimi práci, jakou
zasluhují.«
*****
Neměli jsme ale čas. Sestoupili
jsme do podzemní dráhy
a odcestovali na letiště. Messerschmidt tam stál připraven,
stačilo nasednout a vzletět. Zatím se trochu srovnal rozdíl
zeměpisné délky mezi naším ostrovem a Berlínem, takže let
netrval tak dlouho jako včera.
Proletěli jsme modravou propustí
a zamířili k otevřené
plošince mezi stromy. Teď z výšky jsme měli celý ostrov jako
na dlani, jasně byly vidět i dva kopce a masivy lesů. Volné
místo tu bylo vzácností.
Na plošince však už kdosi byl.
Stál zde bitevní vrtulník
brazilského námořnictva, velký
stan khaki barvy, dva jeepy a skupina vojáků, vyrovnaných do
řady co čestná rota a vzdávajících poctu brazilské vlajce.
Přistáli jsme za svistu turbín
nedaleko od nich.
»Stát!« rozběhl se k nám
jakýsi důstojník. »Tady nesmíte
přistávat! Zakázáno!«
Hovořil hrozně lámanou
angličtinou, mračil se na mě jako
kakabus, ale rozuměl jsem mu.
»Proč?« usmál jsem se
a spolu s Kurtem vystoupil.
»Máte povolení ke vstupu na
brazilské území? Nemáte!«
»Ani je nepotřebujeme. Jak jste
přišli na to, že jsme na
brazilském území?« vyšel jsem mu vstříc. »Brazílie je odtud
sto osmdesát kilometrů daleko.«
»Tento ostrov nese jméno Svatého
Paula; ode dneška patří
Brazílii,« řekl sebevědomě. »Objevili jsme jej jako první
a kromě toho, leží v brazilských vodách.«
»To byste snadno přišli
k hotovému!« opáčil jsem trochu
dotčeně. »Snad si nemyslíte, že se vynořil z vln?«
»Ať se tu objevil jakkoli,
zabrali jsme jej pro Brazílii
a patří tedy nám.«
»Poslyšte, pane,« řekl jsem už
vážně. »Časy, kdy stačilo
přistát na neznámé půdě a zarazit do ní vlajku, pominuly už
dávno. Zřejmě vám to nedošlo. Musím vás trochu poopravit.
Nacházíte se na území Nového Německa a nemáte tady co dělat.
Takže vám dávám pouhých deset hodin, abyste ostrov opustili.
Brazílie je necelých sto osmdesát kilometrů odtud.«
»Snad na tenhle ostrov
neuplatňujete nárok?« roztáhl se
obličej brazilského důstojníka do pobaveného úsměvu.
»Samozřejmě,« přikývl jsem.
»Jakým právem, pánové?«
»Náš nárok na tento ostrov
nevyplývá ze skutečnosti, že
bychom jej objevili. My jsme jej sem z jiného světa se vším
všudy přemístili.«
»Ale do výsostných vod Brazílie!
Takže je náš.«
»...a jestli do deseti hodin
nevypadnete, dočkáte se zde
velice nepříjemného překvapení. Chystáme se přidat sem ještě
jeden ostrov, tenhle je přece jen poněkud malý. Mohli byste
se pak cítit jako zrnko obilí mezi mlýnskými kameny.«
Důstojníkovi pobavený úsměv
ztuhl na tváři.
»Na to nemáte právo! Tady jsou
výsostné vody Brazílie!«
»Tady nejsou žádné výsostné
vody, ale pevná zem. Jmenuje
se Nové Německo. Seberte si, co vám patří, vlajkou počínaje,
máte na to zmíněných deset hodin. A varujte své lodi, aby se
po dobu nejbližších několika dní aspoň na sto kilometrů této
oblasti vyhýbaly. Budou se tu dít věci nevídané.«
»To je vyhrožování! Jak si to
představujete?« čepýřil se
důstojník.
»Jednoduše,« odtušil jsem.
»Jednal jsem prostřednictvím
OSN s mnoha vládami, včetně vaší. Všechny nám odmítly prodat
byť jen píď své půdy, kromě Anglie, která nám nabízela podíl
na nehostinných Falklandech. Takže nám nezbylo než vytvořit
si vlastní území přesunem z jiného světa. Nedivte se tolik,
umíme to. Ale určitě jsme sem tento ostrov nepřesouvali, aby
nám jej sousední stát zabral jako kolonii. Nacházíte se tady
na našem území a opakuji vám, máte ultimátum deseti hodin.«
»A co kdybychom vás teď zatkli?«
ušklíbl se důstojník.
»My vás nechceme pobít, ale
jestli si o to budete dlouho
koledovat, přikročíme i k tomu.«
»Jste snad ozbrojeni? Vidím, že
ne, kdežto my...«
Sáhl výmluvně k opasku
s pistolí.
»Vaše zbraně jsou jen víc
vidět,« řekl jsem smutně. »To
neznamená, že jste ozbrojeni lépe než my. Zdá se mi, že ani
netušíte, co máme za zbraně.«
»Mohl byste nám nějaké ukázat?«
Provokoval drze jako malý kluk.
On si o to snad vážně
koledoval! Dobrá, má to mít.
»Jak chcete. Máte pravdu, naše
zbraně nejsou tak zjevné,
dokud je nepoužijeme. Ale jsou také příliš smrtící na zdejší
poměry. Poskytnu vám jenom malou ukázku, samozřejmě ne proti
vám ani proti vašim vojákům.«
Vlajka Brazílie se třepetala ve
větru v dosahu qura, asi
padesát metrů ode mne. Vztáhl jsem k ní ruce a vyslal proti
ní dlouhý modrý blesk, až plátno vzplálo jasným plamenem.
»Kdybych totéž použil na vás
a vaše muže, byli byste už
v této chvíli mrtví,« řekl jsem suše. »Nechci začínat nový
život konflikty a zabíjením, jsem ochoten vám zaplatit i tu
spálenou vlajku, ale na ultimátu nezměním vůbec nic a jestli
se tady bude po deseti hodinách kdokoliv z vás vyskytovat,
nemá nejmenší naději přežít, protože se zde budou projevovat
gigantické síly, o kterých dosud nemáte ponětí.«
»Já tohle stanoviště nesmím
opustit,« zkrotl důstojník.
»Mám přísný rozkaz. Za pár hodin sem přiletí další vrtulníky
a bude se tu stavět vojenská základna.«
»Žádná základna se zde stavět
nebude, to jediné vám mohu
v této chvíli garantovat. Kdyby tu znenadání vybuchla sopka,
museli byste prchat jako kdyby vám za patami hořelo - tohle
může být ještě horší. Chystáme se přihodit sem ještě jeden
ostrov a kdybychom se nestrefili, mohli byste se ocitnout
pod ním. Proč myslíte, že jsme sem přiletěli? Jen abychom se
přesvědčili, že tady není nikdo, komu bychom mohli nechtěně
ublížit. Kdybychom zde objevili vaše rybáře, vysvětlíme jim,
aby odsud prchali co nejrychleji a nejdál. Trosečníky bychom
vzali do vrtulníku a odvezli. Jak vidím, máte vlastní stroj.
Laskavě jej použijte, máte na to pouze deset hodin - pardon,
už jenom devět a půl.«
»To bude mít mezinárodní dohru!«
řekl důstojník.
»Nebude,« zavrtěl jsem hlavou.
»Uznáte naši svrchovanost
jako všechny ostatní státy světa a navážete s námi normální
obchodní vztahy. Nové Německo bude velice zajímavý obchodní
partner a vy budete mít samé výhody, jste totiž nejblíž.«
»Anebo sem pošleme armádu.«
Podíval jsem se na něho tak
naježeně, až ztuhl.
»Pane, vyřiďte laskavě svému
ministru války, nebo co to
tam máte, aby si něco takového zčerstva rozmyslel. Uvědomte
si, že se sem stěhuje národ, který celých padesát let válčil
proti mimozemské civilizaci a i když to prohrál, přemisťuje
dnes podle libosti ostrovy. Ohrožovat vás nebudeme, válčení
máme po krk, ale kdybyste se z mladické nerozvážnosti na nás
pokusili zaútočit, připravte se na strašný masakr. Uvědomte
si, jak skončila americká atomová loď Nimitz. Výbuch německé
atomové základny se projevil zemětřesením až na Zemi a dnes
máme zbraně mnohem účinnější.«
»To je vyhrožování!«
»Není, jenom odpověď na váš
ztřeštěný nápad posílat sem
armádu. Máte na to dost času, rozmyslete si to. Ale odsud se
koukejte pakovat rychle, tady se budou dít přírodní procesy,
jaké ještě neznáte. Pamatujte si, neručím za vaše životy.«
Vrátil jsem se klidně
k vrtulníku. Důstojník mě sledoval
jen zpovzdálí. Zapnul jsem turbíny a pomalu se vznesl. Brzy
jsme byli ve výšce čtyř set metrů, oblétli jsme ostrov kolem
dokola a pak následoval skok skrz modré kolo.
Ostrov pod námi vystřídala
pevnina. Byli jsme nedaleko
od Nového Berlína a měli jsme ještě šest hodin času. Do této
doby se jistě i Nordenova pevnost vzpamatuje a její obrovské
kondenzátory energie budou plné.
»Nevyhrožoval jsi jim trochu
moc?« zeptal se mě Kurt.
»Musel jsem,« usmál jsem se.
»Vsaď se, že do půl hodiny
po nás odletí a už se nevrátí.«
»A kdyby nás později napadli,
jak vyhrožovali?«
»Jak jsem řekl, byl by to masakr!«
»Ale spíš na naší straně. Jejich
vrtulníky vypadají jako
lepší než naše a pokud se pamatuji, my jsme zbraně celkem
nedávno zničili.«
»Dokud máme jakýsi vliv na
propusti, nebojím se. Museli
by použít letadel nebo lodí. Prohodil bych je na Novou Zemi.
V první chvíli by jen nevěřícně zírali na svou flotilu, jak
jim mizí za modrou duhou. Později by byli rádi, kdyby se jim
armáda vrátila.«
»Jak dlouho budeme mít vliv na
propusti? Pět let? Ale co
potom? Nebo si myslíš, že nám je hlavonožci nechají?«
»Ať nechají, nebo ne. Nezapomeň,
dokážu takovou propust
postavit i bez nich.«
»Ty?« podíval se na mě udiveně.
»Já,« řekl jsem prostě. »Umím
víc než vysílat blesky.«
*****