Mnozstvi elektroniky ktera nas obklopuje stale roste. Jsme zaplavovani stale vetsim a vetsim mnozstvim elektronichych hracek, kterym stale mene a mene rozumime. Rovnez nase schopnost tato zarizeni ovladat a ridit se neustale snizuje, takze u mnoha z nich zustal pouze jediny ovladaci prvek, kterym se ma zarizeni vypnout nebo zapnout. Ovsem i to se zda vyrobcum elektroniky prilis, a v posledni dobe prichazime i o tuto posledni instanci v nasem kontaktu s elektronickymi pristroji. Misto opravdoveho vypnuti dojde po stisku vypinaciho tlacitka jen k prepnuti zarizeni do pohotovostniho stavu. Vadi nam to? Stezujeme si? Piseme vyrobcum rozhorcene dopisy? Ne. Zda se, dokonce, ze jsme s timto stavem, kdy zcela ztracime kontrolu nad stroji, ktere nas obklopuji, spokojeni. Cim mene tlacitek, tim jsme stastnejsi.

1. Basta ignorance

Pamatuji se, ze pred casem politicka mrtvola Jaroslav Basta rozpoutala proti sobe stvavou medialni kampan, kdyz na verejnosti prohlasila, ze mobilni telefon, byt vypnuty, muze byt sledovan, a ze jediny zpusob jak se opravdu ujistit, ze nas telefon neni zneuzivan proti nam, je vyjmout z nej baterii. Nase politicke denniky se tehdy behem nekolika hodin promenily v lihen technologickych specialistu, odborniku na GSM telefonii a technicky vzdelanych jedincu, a dokonce i jinak vcelku soudni redaktori a sefredaktori odbornych (nebo semi-odbornych) platku se nechali strhnout, a vsichni spolem nestastneho ministra verbalne zlyncovali. Cela tato afera nakonec vysumela do ztracena (tak jako mnoho jinych, mnohem vyznamejsich), a blahodarna katarze se nedostavila. Nicmene prokazalo se jedno: dokonce i ti, kteri se povazuji (a casto jsou i jinymi povazovani) za specialisty pres moderni techniku a elektroniku, ji nakonec vubec nerozumi.

Basta mel tehdy samozrejme pravdu, protoze to, ze podrzime cervene tlacitko (softwarove rizene), nasledkem cehoz (software) zhasne display a telefon prestane vydavat zvuky, nerika vubec nic o tom, zda dochazi nebo nedochazi napr. ke snimani zvuku a vysilani na jiny telefon. Uprava firmwaru telefonu tak, aby se telefon stal plne dalkove riditelnym napr. pomoci SMS zprav, a nasledne prehrati takoveho firmwaru do zarizeni sledovaneho subjektu, je prace, kterou by mela zvladnout dokonce i zpravodajska sluzba.

Tato epizoda, jakkoliv trapna, vsak byla v urcitem smeru prospesna: vnimavym jedincum umoznila ujistit se v presvedceni, ze vetsina populace (a to dokonce i ta jeji cast, ktera se vydava za odbornou verejnost) ma jen velmi mlhavou predstavu o tom, jak funguji moderni zarizeni a ceho jsou doopravdy schopna.

2. Mytus Velkeho vynalezce

Domnivam se, ze u korenu tohoto smutneho stavu, je zasadni nepochopeni toho, jak moderni technika vznika a jak funguje. Zazita predstava o modernim konstrukcnim procesu je smesici technologicke mytologie a predstav vzniklych v polovine 19. stoleti. Historie "vedy a techniky", tak jak je vetsinou prezentovana ve vseobecnych publikacich a nasledne v mediich, je zaplnena velikany "stojicimi na ramenou jinych velikanu": Edison, Marconi, Shockley, von Neuman, Torvalds. Vseobecne je pokrok techniky predstavovan jako v zasade linearni proces postupujici od mensi slozitosti k vetsi, jako logicky vyvoj, ktery se snad ani nemohl odehrat jinak. A oni velikani jsou prezentovani jako jeho pilire, jako jedinci, kteri velikosti sveho genia obsahli celou siri problemu a umoznili kvalitativni skok kupredu.

Zde ovsem dochazi k nekolika soubeznym dezinterpretacim. Nelze samozrejme poprit, ze v rozvoji vedy a techniky hraji jedinci pomerne vyznamou roli, nicmene jejich vyznam nelze precenovat. Vetsina opravdu dulezitych objevu a vynalezu by dosla ke svemu vzniku i bez lidi, ktere dnes vnimame jako jejich duchovni rodice. Navic casto je cely tym pracovniku, z nichz kazdy prispel ke konecne podobe veci podstatnym prispevkem prezentovan prave skrze ikonu velkeho vynalezce-objevitele, jehoz jmeno je s veci spojeno.

Dalsi chybou je pak predstava, ze vynalezani (resp. objevovani) a aplikace daneho vynalezu (objevu) jsou v zasade podobne procesy, ktere oba nutne predpokladaji uplne pochopeni veci, tedy ze vynalezce a konstrukter jsou na stejne znalostni urovni. Toto neni pravda. Pro vymysleni tranzistoru (nove, zatim nezname konstrukce, s vyjmecnymi parametry) je potreba znat chovani polovodivych materialu a mit predstavu o tom, jake vysledky lze ocekavat od jake konfigurace, znat technologicke linity vyroby takove soucastky atd. K jeho aplikaci v elektrickem obvodu neni (na urcite aplikacni urovni) predstava o jeho vnitrni funkci ani konstrukci podstatna; staci, kdyz vime, ze pri danem zapojeni se tranzistor chova jako zesilovac, pri jinem jako spinac.

Toto je velmi dulezity bod, ktery je signifikantni pro moderni konstrukcni cinnost - zarizeni je sestavovano z cernych skrinek, o jejichz vnitrni strukture nemame nejmensi (nebo jen velmi povsechnou) predstavu, ale jejichz vnejsi chovani zname velmi presne. Tento black-boxing je samozrejme velmi vyhodny z hlediska rychlosti vyvoje a delby prace - dokud se dany integrovany obvod chova stejne, nezajima konstruktera ktery jej vyuziva, ze v jeho vnitrni strukture doslo k vyznamnym zmenam. A ostatne ani nema ani cas ani prostredky, aby takove zmeny zaznamenal - je pro nej nezbytne spolehnout se na technickou dokumentaci dodanou vyrobcem obvodu.

Tento princip je samozrejme nedostatecny, pokud pozadujene vyvoj zarizeni pracujiciho v hranicnich oblastech soucasne technologie - je potreba chapat princip tranzistoru a jeho omezeni nad ramec vyrobnich specifikaci v pripade, ze sestavujeme napr. vysokofrekvencni zesilovac s netradicnimi vlastnostmi - nicmene pro "konzervativni" navrh vyuzivajici dobre dokumentovanych vlastnosti soucasti, je takova znalost celkem dobre postradatelna.

Takovy vyrobni a designersky model ma ovsem nekolik neprijemnych vlastnosti. Prvni z nich, je nutnost spolehat na vysledky prace jinych, a neschopnost tuto praci sam zastat. Jednotlive prerekvizity nezbytne pro vyrobu zarizeni, se tak stavaji jakousi "manou", odnekud shury seslanou samozrejmosti, o jejimz puvodu toho nelze mnoho rict.

3. Modularni magie

Byl to tusim A. C. Clark, kdo rekl, ze od urcite urovne slozitosti, je pokrocila technologie nerozeznatelna od magie. Nuze podle meho nazoru, lidska cilivilizace (presneji receno ta jeji cast, jez je nekdy oznacovana ponekud nepresnym privlastkem severo-zapadni) teto urovne uz dosahla. To, ze my, lide, produkty lidske vedy a techniky jako zazracne nevnimame, ma v zasade tri duvody: zaprve je to skutecnost, ze jsou soucasti masi kazdodenni existence - vidime je vsude kolem sebe, cteme o nich, dovidame se, jak za par let budou tak levne, ze si je budeme moci sami poridit. Zadruhe je tu obrovska nadprodukce i tech nejsofistikovanejsich stroju a zarizeni, ktera vytvari dojem jejich snadne vyrobitelnosti a tedy ne az tak velke "zazracnosti", a konecne zatreti: o vsech produktech lidskeho duvtipu vime, ze jde o produkty lidskeho duvtipu, a ponekud jesitne se domnivame, ze i my sami jsme dost duvtipnymi, abychom takove zarizeni pochopili, nebo dokonce sami vymysleli.

Toto zevsedneni jinak velmi nevsednich prostredku, je ovsem zcela nezbytne pro jejich efektivni vyuzivani. Pokud budeme nad pocitacem premyslet jak funguje, jak je mozne ze dokaze to ci ono, nebudeme s to odvadet praci, kvuli ktere pocitac mame. V urcitem ohledu se pak pouzivani velmi komplikovaneho stroje podoba cteni: jestlize se budeme soustredit na tvar pismen, na jejich podobnosti a rozdily, nebudeme s to cist slova a vety. Je tedy nezbytne abstrahovat od zarizeni (casto velmi komplikovaneho) k funkci pro niz je pouzivano (casto velmi proste).

Takova abstrakce sebou samozrejme nese riziko, ze na pochopeni funkce naseho artificialniho zivotniho prostredi rezignujeme, a budeme je prijmat tak jak je. To je ovsem velmi pohodlne: soustredit se jen na problematiku v niz se pohybuji (vulgo ktera me zivi) a vse ostatni ignorovat. Takova strategie ma dokonce svuj nazev: specializace. Jakkoliv je tento pristup v urcitem smeru prinosny - umoznuje uplatneni i jedincum, kteri sice nejsou s to zvladnout problemy nekolika disciplin, ale jsou velmi vykonni v te, kterou povazuji za svou specializaci - a jak jsme jiz ukazali akceleruje vyvoj novych zarizeni a castecne i technologicky pokrok, jeho nepopiratelne negativnim dopadem je promena technologie v magii. Tedy: misto aby technologicky pokrok veci postupne objasnoval, naopak je stale vice a vice zatemnuje.

Tato nova "magie" ma vlastni slozitou organizacni strukturu. Nejde sice o uhlednou pyramidu kde by mnozstvi zasvecencu postupne klesalo s tim jak rostou jejich znalosti, nicmene urcita hierarchicnost (plynouci z rozdilnosti schopnosti jednotlivych "zasvecencu") je v ni preci jen zakorenena: ruzne vrstvy technologickych kouzelniku, sedimentujici podle znalostni urovne, jsou propojeny pocetnymi vlakny vzajemne technologicke nepostradatelnosti.

Charakteristickym rysem teto struktury je vznik domen, v nichz jsou sdruzeni jedinci zabyvajici se jednou tridou problemu. Vetsinou clenove jedne domeny nejsou s to prekonat bariery, a nahlednout do problematiky domen sousednich, naopak uvnitr sve vlastni oblasti se dale rozdeluji a jeste vice specializuji. Nelze ovsem rici, ze by tato struktura mela charakter stromu, protoze vzajemne zavislosti jsou mnohem slozitejsi a propojuji mnohdy velmi vzdalene domeny, a nezridka dochazi k vzajemnemu zacykleni. (Zarnym prikladem takove slozite technologicke pavuciny je vyroba integrovanych obvodu, ktera vyuziva vysledku neuveritelne sirokeho spektra lidskeho podnikani: od tezby vzacnych kovu, pres vyrobu keramiky az k softwarovemu inzenyrstvi, a fyzikalni teorii.)

Vysledkem teto situace je technologicka modularizace a princip vzajemne zamenitelnosti soucasti v soucasne konstrukcni praxi. Jakykoliv novy vyrobek je konglomeratem nejen mnoha fyzickych soucasti vyrobenych casto na opacnych koncich sveta, ale predevsim mnoha technologickych modulu, ktere zastupuji jednotlive obory lidskeho zkoumani a vynalezani.

Tyto moduly nesou nektere charakteristicke znaky, pro nez si muzeme terminologii vypujcit treba z objektove orientovaneho programovani: kazdy modul je zapouzdrenou entitou, jez je popsana svymi "vnitrnimi stavy", k nimz nam pristup zajistuje "interface" (ten obsahuje pristupove, a funkcni "metody"). Interface je pak jedinym prostredkem ktery mame k dispozici, chceme-li s modulem jakkoliv manipulovat. Coz ovsem v bezne praxi vubec neni na skodu, protoze o vnitrni stavbe modulu se konstrukter stejne nic dovedet nechce.

Popsana "technologicka modularizace" se vsak neomezuje jen na tak zrejme priklady jako je treba programovani v komplikovanych operacnich sytemech. Jejim skvelym prikladem je treba i bezne vyucovana matematika. Az na vyjimky nekterych specializovanych fakult vysokych skol, se totiz matematika vyucuje presne timto modularizovanym zpusobem: jsou zavedeny "uzitecne" vety a definice, s dukazy se neztraci cas a skolske priklady jsou vetsinou napasovany na obor jemuz dana vzdelavaci instituce primarne vyucuje (statika, elektrotechnika, jaderna chemie atd.). Pro studenty se pak matematika stava presne takovym "magickym" prostredkem (vetsinou dokonce zbavenym historie i budoucnosti), ktery se objevil "odnikud", o jehoz hlubsim fungovani nemaji nejmensi predstavu, ale jehoz vykonneho "interfacu" v podobe postulovaneho matematickeho aparatu (maticovy pocet, diferencialni pocet) jsou schopni relativne efektivne vyuzivat.

Je obecnym jevem, ze specializace, ktera ponekud paradoxne smazava rozdil mezi "vedou" a "magii", je dnes velmi popularni omluvu pro vlastni neochotu prubezne se vzdelavat ve vice smerech. Hovori se dokonce o tom, ze mit dnes prehled o vice nez o jednom oboru (resp. jeho uzkem vyseku) neni vubec mozne. To je samozrejme nesmysl, protoze na zakladni urovni se lze pomerne rychle seznamit s velmi sirokou skalou vednich a inzenyrskych oboru, a casto i jen povrchni predstava dokaze odhalit mnohe, jinak skryte stranky soucasnych technologii.

Nicmene je pravdou, ze zvlaste v poslednich letech, ze dosud otevrene dvere mnoha vyzkumnych center zaviraji, a objevuji se na nich petlice v podobe casto az absurdnich patentovych zakonu, ktere potlacuji zakladni predpoklad dalsiho rozvoje lidske technologie: sdileni vedomosti.

4. Nevedomost je sila

Uzamykani technologii je druhym negativnim produktem postupujici modularizace technologii. Presto, ze neskodi samotne modularizovane konstrukcni cinosti, protoze ta se o vnitrni strukturu pouzitych modulu nezajima, je velmi nebezpecna, protoze brani jedincum, kteri projevi zajem o studium novych technologii, takove studium uskutecnit.

V soucasne dobe je velmi caste sklouzavat po povrchu tohoto tematu a zabredat do zbytecnych debat ohledne perspektiv ruznych operacnich systemu. Pritom svet softwaru a operacnich systemu pro osobni pocitace jiz prokazal, ze vzhledem k snadne financovatelnosti nezavisleho vyvoje, v tomto smeru zavaznejsi problemy nehrozi. Mnohem vyznamejsi jsou rizika, ktere nas cekaji v oblasti embedded (vestavenych) systemu, a pristupu k modernim technologiim vubec.

Embedded aplikace a mikroprocesory jsou hlavnim motorem celeho tohoto silenstvi kolem patentovani vseho a zakazu zasahu do cehokoliv (predevsim do poctive nabyteho a zaplaceneho hardwaru). Mikroprocesor a jeho jednocipova uprava mikrokontroler prinesly do konstrukce prakticky vsech zarizeni mnoho fundamentalnich zmen. S technologickym pokrokem v oblasti analogove cislicovych (AD) a cislicove analogovych (DA) prevodniku, znamenaly tyto soucastky opravdovou revoluci v oblasti spotrebni elektroniky. Jednocipovy mikroprocesor - soucastka vybavena dnes rozsahlymi vnitrnimi pametmi pro program i data, AD i DA prevodniky, mnoha komunikacnimi interfacy, ale predevsim obrovskou univerzalitou danou moznosti snadneho programovani - je idealni zbran v rukou jakehokoliv konstruktera - s mikroprocesorem muze byt temer jakykoliv problem prevedem na problem digitalizace- digitalni zpracovani-zpetny prevod do analogovych hodnot, a vyresen tak mnohem rychleji, levneji a efektivneji.

Pomoci mikroprocesoru lze dovest modularizaci vyvoje k naproste dokonalosti: zarizeni provadejici naprosto odlisne ukony mohou byt realizovana uplne stejnymi kusy hardwaru, pricemz jediny rozdil mezi nimi spociva v programu ulozenem v ridicim mikrokontroleru, ktery je ovsem rovnez slozen z drive pripravenych modulu. Hlubsi znalost chovani jakekoliv soucasti systemu je pak vetsinou naprosto zbytecna - staci identifikovat reseny problem a ten skutecne vyresit. Vyvoj se tak stava neuveritelne rychlym a efektivnim. A bohuzel take ponekud povrchnim a nebezpecnym, protoze se zabyva pouze obvyklymi provoznimi podminkami, a problem resi na zjednodusenem modelu, ktery muze zpusobit snadne prehlednuti a nedodrzeni nekterych okrajovych podminek definovanych pro spravnou funkci modulu.

Nicmene takovy software ridici zarizeni vybavene mikroprocesorem, o tom neni pochyb, je pak jiste tou nejcenejsi soucasti celeho zarizeni, a jeho vyrobce ma nezadatelne pravo toto sve dusevni vlastnictvi chranit. Problem spociva v tom, ze od teto v zasade spravne myslenky zacinaji velci producenti nejruznejsich zarizeni odvozovat naprosto zcestne zavery.

Predevsim je velky rozdil mezi technologii a jeji implementaci. Zatimco je naprosto nepochybne, ze pristupu k implemenatci (tedy napr. k vlastnimu kodu programu) by melo byt zamezeno, technologie (ve vyznamu obecneho popisu jak spravne provest urcite operace, jake pri tom dodrzet podminky atp.) by mela byt naopak zverejnena (byt chranena patentem). To ostatne bylo dlouha leta zvykem v temer vsech oblastech inzenyrskeho vyvoje, o cemz svedci krome obrovske hromady standardu a vedeckych publikaci take neuveritelna rychlost rozvoje, ktery aplikovana veda v poslednich desetiletich prodelala.

Nyni se situace meni - podle zakonu nekterych statu (a jsou to staty jejichz vzoru jsou ostatni zeme nuceny nasledovat, chteji-li se vyhnout euthanasii v podobe technologickeho embarga) nejen ze je ilegalni kopirovat implementaci a implementovat technologii bez zaplaceni prislusnych licencnich poplatku. Uz i samotne odhaleni technologie a jeji precteni a pochopeni, se dnes stava precinem proti zakonu. Reverzni inzenyr je postaven na roven s masovym vrahem, touha po poznani a pochopeni veci se stavi vedle pedofilie.

Bude-li takovyto postup aplikovan dusledne, dojde brzy k zpomaleni az zastaveni technologickeho vyvoje. Jakykoliv pokrok bude utajen, jakekoliv odhaleni funkce bude tvrde perzekvovano, jestlize cokoliv pronikne mimo velka vyzkumna centra, bude to zpoplatneno. Moznost nezavisleho vyvoje bude minimalni - vse bude patentovano, naklady na cely vyvojovy retezec budou prilis velke, velke podniky budou diky seriove produkci schopny nabizet zarizeni slozena z prefabrikovanych modulu mnohem levneji...

Nastesti tento katastroficky scenar pravdepodobne nenastane, protoze zastoupeni jedincu vybavenych zdravym rozumem je v populaci prece jen nenulove, nicmene riziko technologicke prohibice existuje, a uz dnes se zacina ukazovat, jak zhoubny muze mit vliv. Velke korporace dnes v zasade ani nejsou nuceny s nekym se soudit, staci, kdyz soudem pohrozi (viz kauza s modifikacnimi chipy pro Sony Playstation - clanek na The Register a text na strankach firmy ChannelTechnology), a nelze-li jinak, zpupne amaterske badatele proste nechaji zavrit (viz Adobe vs. Dmitrij Skljarov).

5. Tupe stado?

Vratme se vsak k problemu zminovanem v uvodu - tlacitek ubyva, a nam, zda se, to nevadi. Ztracime primou fyzickou kontrolu nad tim, co zarizeni ktera nas obklopuji delaji, a spokojujeme se s tim, ze stejnou (podle reci marketingovych pracovniku dokonce lepsi!) praci odvede software. Srovname-li treba pocitacove tiskarny vyrabene pred sesti sedmi lety, a ty ktere se prodavaji dnes, je tento rozdil opravdu markantni. Nase schopnost primo kontrolovat cokoliv, co se v tiskarne deje se omezila na moznost uvest ji do pohotovostniho stavu. Samozrejme - vetsinu ridicich funkci prejaly drivery a kontrolni aplikace, nicmene budeme-li vyuzivat operacni system pro ktery takovy software neexistuje, jsme prakticky bezmocni.

A v tom spociva hlavni problem - technologie a jeji produkty se pro nas staly magii, a jelikoz jeji funkci vetsinou nejsme s to pochopit (dnes k tomu v mnoha pripadech dokonce ani nejsme opravneni) ci jakkoliv ji verifikovat, musime proste verit, ze funguje, ze dela presne to co vyrobce slibuje. Jenze takova vira muze vest k zaslepenosti, ktera nam pak zabrani videt, ze zarizeni ktera povazujeme v zasade za neskodna, jsou s to napr. podavat o nas informace druhe osobe, odposlouchavat nase rozhovory, pomoci zadnich vratek zpristupnovat nase soukroma data.

Na tyto problemy uzavreneho modelu vyvoje upozornuji v soucasne dobe zastanci OpenSource hnuti. Problem je v tom, ze se domnivaji, ze bude-li otevren kod programu a operacnich systemu (eventualne konstrukcni plany u jinych produktu), bude takove zneuzitelnosti zabraneno. Nuze nebude, a myslim, ze duvody jsou zrejme. Kolik lidi je s to ve svem volnem case nastudovat funkci napr. pocitacoveho tomografu? Kolik lidi je schopno efektivne posoudit, zda software i hadware takoveho pristroje jsou funkcne bez chyby a zadne riziko ujmy pacientum nehrozi? Ostatne neni to problem jen prislusne odbornosti, ale i prostych poctu - pokud bude otevren kod veskereho software, nebude dost dostatecne vzdelanych a schopnych jedincu, kteri by ho mohli ve svem volnem case kontrolovat.

A existuje samozrejme i argumentace proti otevirani cehokoliv: paklize se preci jen najde nekdo, kdo do (otevreneho) kodu nejakeho programu nahledne a nalezne v nem chybu, co delat, kdyz ji neoznami? Co kdyz sve znalosti zneuzije? Nebylo by pak lepsi ponechat vsechen kod uzavreny?

Ale stale tu zustava puvodni otazka: proc jsme vyrobci neustale obirani o dalsi a dalsi moznosti kontrolovat a ridit produkty ktere nam prodavaji? Povazuji nas za tupe stado, kteremu neni dobre nechavat moznost volby nebo jakekoliv kontroly? Nebo se domnivaji, ze oni lepe nez my vedi co budeme chtit delat?

V urcitem smeru je redukce poctu tlacitek pochopitelna, a zakaznici ji nejspise i vyzaduji: mnozstvi zariseni se kterymi se musime naucit pracovat, roste stale rychleji, a je tedy logicke, ze se jejich vyrobci snazi jejich ovladani co nejvice zjednodusit. A vetsinou je tento pristup i vyhodny - ale jen do okamziku, kdy je zapotrebi resit nejakou nestandardni situaci. Pak je nemoznost primeho pristupu k funkcim zarizeni a nutnost spolehat na jakehosi pana Sponku, ktery za nas rozhodne co vlastne chceme delat, fatalni.

A bohuzel pro mensinu, ktera se s nestandardnimi situacemi a problemy setkava, masa konzumentu, kteri svou poptavkou formuji nabidku, takove problemy nema. V soucasnosti mame jeste stale moznost nakoupit u jineho vyrobce, ktery nam za vice penez nabidne vic tlacitek a ovladace pro vice operacnich systemu. Nicmene pocet takovych producentu se rychle zmensuje - masova pasova vyroba likviduje jakoukoliv snahu o originalitu, zajem odborniku neni takovy aby ufinancoval stale se prodrazujici vyvoj, ktery je nutny k udrzeni kroku s konkurenci, a na zakazku podobne zarizeni nikdo neni s to vyrobit, protoze prislusne komponenty nelze koupit a vyrobit je uz neumi nikdo nez neklolik velkych podniku, ktere si mezi sebe rozdeluji trh.

A tak se k nam zvolna vkrada doba, kdy si budeme kupovat nejen odpudivě kycovite vymenne kryty na mobilni telefony, ale ve snaze alespon trochu se odlisit, si budeme sami i barvit obleceni (dodavane za tim ucelem ve slusive univerzalni bile barve), na Internetu pomoci formulare z pripravenych komponent sestavovat automobily (3 druhy barvy kapoty, 6 barev sedadel a 12 druhu kouli na radici paku), a tisknout si vlastni penize (ktere budeme moci podavat prodavacum spolu s nasi kreditni kartou). A budeme stastni - vzdyt svet bude tak krasne barevny a ruznorody; a jak napsal ten smesne pravdomluvny chlapik, ktery psal prirucky pro chovatele jatecniho dobytka - Svoboda je otroctvi!

V zadnem pripade nevolam po nejakem navratu k radiu na kliku a slapacimu sicimu stroji - to by bylo stejne nesmyslne jako pozadovat popravu vsech lekaru proto, ze medicina przni geneticky fond lidstva. Nicmene se domnivam, ze zastaveni dobrovolneho vzdavani se kontroly, otevreni vsech technologii, aby jejich rozvoj mohl pokracovat neztencenym tempem, zastaveni prespecializovavani, zvyseni durazu na souvislosti a vzajemne vazby ve vyuce, ze toto vse by melo patrit mezi zakladni teze kazdeho technooptimisty.

6. Soumrak kouzelníků )*

Nejzajímavější otázka nyní zní: jsme schopni popsané trendy nějak zvrátit? Existuje způsob, jak přiblížit technologii jejím konzumentům, jak zastavit trend jejího uzamykání, jak opět získat možnost kontrolovat naše artificiální okolí?

V tomto směru lze rozlišit v zásadě dva proudy aktivity: jednak vertikální, tedy od producentů ke konzumentům, jednak horizontální, tedy rozšiřování vědomostí mezi samotnými konzumenty. V prvním případě nelze očekávat žádný významější pokrok, protože producenti v drtivě většině případů nemají zájem na podpoře "domácích kutilů", kteří by se snažili provádět úpravy v zakoupených zařízeních, případně je podomácku replikovat. Právě naopak - čím více lidí bude považovat produkty za jakýsi druh zázraku, který není v jejich silách reprodukovat, tím závislejšími se stávají na producentech a tím vyšší zisky společnostem zajistí.

Ovšem k úplnému svinutí komerčního výzkumu do sebe dojít nemůže. Důvod je prostý - převis poptávky po nových výzkumnících a konstruktérech roste, a jak se šíře lidského vědění rozšiřuje, situace se bude v tomto směru jedině zhoršovat. V současné době lovci mozků komerčních společností vyhledávají talenty pomocí různých výzkumných center a grantů především na vysokých školách. Lze očekávat, že v horizontu deseti let se jejich zájem posune na nižší stupeň vzdělávacího systému, a potenciálně užiteční jedinci budou do speciálních výukových programů vytahováni už ze středních škol. Proto je nutné alespoň část know-how uvolnit a zpřístupnit věřejnosti, protože jinak lze jen těžko budoucím výzkumnickým špičkám zajistit patřičné latentní vzdělání a pocit domáckosti v oboru.

V případě horizontálního rozvoje vědění se jeví velmi nadějným nástrojem pro sdílení vědomostí Internet. Pomocí Internetu se konzumentům nabízí možnost vyměňovat si informace, nabízet zdarma jeden druhému informace o produktech a technologiích v nich použitých. Takové aktivity se v poměrně velkém měřítku také na různých místech objevují, bohužel většinou ve formě již zmiňovaných uzavřených enkláv a domén, ve kterých sdílejí své zkušenosti nadšenci pro různé obory technologie. Existují tak volné zdroje informací, které, uzavřené do zdí vlastní hantýrky a slangu, nabízejí zájemcům od určitého stupně "zasvěcení" možnost dále rozvíjet své znalosti. Internet se potom stává čímsi mezi neuvěřitelně obsáhlou databází a vysoce výkonným expertním systémem, který je ovšem jen velmi těžko přístupný úplným laikům.

Podstatné je tedy toto: snahou kteréhokoliv odborníka by mělo být co nejvíce přispět k této bázi vědomostí, nasát co nejvíce z poznatků ostatních, a souběžně s tím bojovat legální cestou za odstranění všech technických a právních překážek bránících takovému šíření informací. Specializace funguje pouze do okamžiku než se stane absolutní - pak je šance na objev něčeho nového utopena ve stovkách podružných detailů; složitost technologie nás nutí specializovat se, ale nikdy bychom se ve své specializaci neměli zabydlet a cítit spokojeně.

Nicméně už se prokázalo, že Internet není samospasitelný: samotná existence komunikačního kanálu je pro rozvoj všeobecné technologické gramotnosti podmínkou pouze nutnou, nikoliv postačující. Situace je zde značně podobná problému knihoven - ty jsou také naplněny knihami pojednávajícími o naší minulosti, současnosti a často i budoucnosti (a to nejen technologické), přesto nepopulárnějšími tituly nejsou ty, které nám umožňují pochopit naše okolí, ale esakpistické beletrie často dost pochybné kvality. A tak se šíří pocit, že jsme svůj vlastní život s to ovlivňovat stále méně a méně, jehož výrazem je pak zoufalé hledání alternativ. Mezi růstem komplikovanosti technologie a nárustem zájmu o alternativní "vědu", existuje přimá úměra. V současné době je velmi populární prohlašovat se za vyznavače některého z východního náboženských (resp. filozofických) směrů, avšak většinu rychlokvašených východních filozofů jejich kořeny a skutečná podoba vůbec nezajímají. Nicméně s nadšením akceptují interpretace umožňující vnímat sebe sama jako osamělý neměný ostrůvek v proudu více méně nechtěných změn. Výsledkem je pak téměř patologická fokusace na sebe sama a rezignace na okolní svět, případně snaha o znovuvysvětlění již vysvětlených problémů magií (v původním smyslu toho slova), nahrazování vědecké metody "vcíťováním se" a kritické analýzy "intuicí".

V tomto bodě je těžké vyhnout se trapnému moralizování a opakování otřepaných banalit, nicméně: To, že nerozumíme technice kterou sami tvoříme, nevypovídá vůbec nic o povaze této techniky, ani o metodě, s jejíž pomocí jsme získali znalosti, umožňujícící ji vytvořit. Vypovídá to však mnohé o nás samotných. Spolu s tím, jak se dobrovolně vzdáváme schopnosti této technice porozumět a ovládat ji, totiž zbaběle odhazujeme svou zodpovědnost za sebe i za svět v němž žijeme. Bezmocné figurky z nás nedělá jakýsi tajemný spolek iluminátů nebo spiknutí nadnárodních korporací - ty ze sebe děláme sami, svou pohodlností a leností.

Stále totiž platí zákon akce a reakce. A reakcí na nezájem je temnota intelektuální slepoty a úpadek do bahna blažené nevědomosti.

Související texty na amber.zine:
pavel šuchmann: síly soumraku zvítězí, pokud jim to dovolíme
pavel šuchmann, jiří brossmann: opravdu soumrak kouzelníků?

)*Tato část textu byla doplněna až po jeho odeslaní k zhodnocení členům amber.crew. Ve svě recenzi mě BVer velmi správně upozornil, že text nesplňuje základní požadavky které jsem na text uveřejněný na amber.zinu sám položil: byla tu sice určitá analýza, nicméně scházela syntéza. Proto jsem se rozhodl doplnit tuto závěrečnou část textu která se snaží uvedený nedostatek odstranit. To zároveň vysvětluje, proč předchozí odstavce jsou psány bez nabodeníček, zatímco ty následující je již mají: prvních pět částí jsem psal v SRN nevybaven českou klávesnicí, závěr byl dopsán během mého pobytu v ČR.