Prošel jsem krátkým kursem a získal vůdčí list na osobní a lehká pancéřová auta. Mohl jsem teď jezdit po Stuttgartu i sám a plánoval jsem, že se na dalším výletu budeme střídat v řízení. Stuttgart bylo poměrně malé město, takže jsme je projezdili a prochodili brzy. Další město, kde jsem se chtěl zastavit, měl být Hamburk. Ležel na pobřeží Severního moře, což z něj, ve shodě s originálem, dělalo důležitý přístav. Lišil se jen tím, že jím neprotékala žádná řeka.
       Proto jsme se rozloučili s poměrně přívětivým personálem hotelu Viktoria a opět nastartovali Tigra.
       Na výjezdu ze Stuttgartu řídil Karl, protože se mnohem lépe vyznal ve zdejším systému jednosměrných ulic. Já jsem si měl vyzkoušet řízení až po první zastávce. Ve Stuttgartu bylo několik posádek Wehrmachtu a Karl by si asi při setkání s kolonou vozidel věděl spíše rady.
       Během jízdy mě opět bombardoval německými slovíčky. Jeho kulatý obličej s brýlemi se usmíval. Odpovídal jsem mu, ale přitom jsem pozoroval krajinu.
       Padesát kilometrů od Stuttgartu jsme projeli pancéřovou bránou ve velké betonové zdi. Dál už pokračovaly lesy. Kolem silnice byly stromy v širokém pásu vykácené, ale zdejší lesy byly více tropické, než jak je u nás zvykem, v Německu nebo v Čechách. Zdejší stromy byly mnohem vyšší a rozložitější, než na co jsme zvyklí u nás. Koruny dosahovaly místy až tří set metrů výšky a průměr kmenů dvacet metrů tomu odpovídal. Obdivujeme se často rozložitým africkým baobabům, ale tyhle stromy byly vyšší, rozložitější, jejich koruny byly navzájem propletené tak, že jimi dolů pronikalo málo světla. Jakmile jsme vjeli mezi ty vysokánské hradby, setmělo se. Nebylo to však jen díky stromům. Celá obloha se pomalu zatáhla těžkými mraky.
       »Bude pršet,« podotkl jsem.
       »Tady je atlas... kde je nejbližší odpočívací pevnost?« staral se Karl.
       Našel jsem příslušnou stránku.
       »Sotva dvacet kilometrů. Má ošklivé jméno. U tří vrahů. Ale cestou k ní přejedeme rovník.«
       Karl jen pokýval hlavou.
       »Rovník - romantická čára,« řekl zasněně. »Ale my to zde romanticky nebereme. Nové Německo leží celé kolem rovníku, tady se to bere jako každá jiná čára.«
       Už předtím sešlápl plyn na podlahu a Tiger se hnal jako o závodech. Ani jsem si nevšiml, kdy jsme přejeli rovník. Na silnici nebylo nic, co by tuto pomyslnou čáru označovalo.
       Krátce předtím, než jsme dojeli, začalo pršet, ale to už jsme vjížděli do betonové brány a těžká kovová vrata se za námi rychle zavírala.
       »Tak to bychom měli,« mnul si Karl ruce, když jsme spolu vstoupili do obrovské betonové kupole pevnostního motorestu. »V dešti se špatně jezdí. Dáme si pořádný oběd a kdyby se to nevyřádilo, můžeme tu zůstat i na noc.«
       »Dříve se přejetí rovníku více oslavovalo,« řekl jsem na to zdánlivě nelogicky.
       »Na mořích - při nudě, jaká na lodích panuje - není čemu se divit. Ale my tady na nudu nemáme jaksi čas. Ostatně jste už tuto čáru jednou přejel - tedy spíš přeletěl. Čechy jsou přece dost vysoko na severu.«
       Venku se rychle stmívalo.
       Dali jsme si jako vždy guláš, tentokrát fazolový, či co to bylo za plodiny. Dojedli jsme a Karl objednal pivo. Mělo dokonce správnou žlutou barvu, i když Plzeň to nebyla.
       Nepopíjeli jsme však dlouho. Do haly vstoupil sebevědomý důstojník v šedivé uniformě. Rozhlédl se a když spatřil jen nás dva, zamířil k vám.
       »To je vaše auto, co nám překáží na parkovišti?« zeptal se povýšeným hlasem.
       »Myslím, že tam stojí jedině naše auto,« odtušil opatrně Karl. »Nezdálo se mi, že by překáželo, stojí až na kraji.«
       »Budeme potřebovat každé místečko. Nasedněte a odjeďte. Jistě víte, že Wehrmacht má přednost!«
       »Vždyť se blíží Grossregenguss, velký liják!« ohradil se Karl. »Víte, že zodpovídám za život Fýrerova hosta!«
       »To mě nezajímá! Já zodpovídám za svou jednotku a přišel jsem právě o dvacet mužů. Ohrožení nějakého prašivého Čecha si kdykoliv lehce zodpovím. Tady pro vás není místo.«
       »Co se vlastně stalo?« zeptal se Karl.
       »Prorazili frontu poblíž Essenu. Zkuste jet do Hamburku, to ještě můžete stihnout.«
       Karl si jen povzdychl.
       »Budeme muset jet dál,« obrátil se ke mně.
       Dopil jsem pivo a nechal Karla zaplatit. Pak jsme vzali své věci a šli na »plac«.
       Auta Wehrmachtu se řadila tak těsně, že posádky musely vyskákat, aby mohlo přijet další. Vojáci s batohy plné polní ukázněně klusali do pevnosti. Všiml jsem si, že někteří byli raněni. Ostatní je podepírali a nesli jim výstroj.
       »Máme smůlu,« obrátil se Karl na mne. »Některé jednotky jsou spočítány tak přesně, že se vejdou na nádvoří jednotné velikosti bez zbývajícího místa. Nemůžeme tu zůstat, musíme se pokusit to projet.«
       »Jak jsem pochopil, ten liják na obzoru je nějak velký, není tomu tak? A není to jenom déšť, ale ještě něco, že?«
       »Dá se to přežít,« odtušil Karl a nasedl.
*****