---

Muž číslo 2

---

       Nemusel jsem si nic připravovat. Beztak jsem všechno své měl neustále při sobě. V určenou hodinu na mě ráno na ulici před hotelem Rote Fahne očekávalo tmavé modré auto. Řidič na mě za celou cestu nepromluvil ani slova. Skoro jsem se lekl, že je němý. Brzy jsem přerušil své neúspěšné pokusy navázat s ním jakýkoliv slovní kontakt.
       Vyjeli jsme z města, ale ne příliš daleko. Na straně za letištěm stála budova s nízkou betonovou kupolí, podobající se pevnosti. Také že to byla pevnost. Při pohledu na ni jsem netušil, že pod zemí je ukryto devět desetin jejího objemu, podobně jako u ledovce, kde nad vodu ční pouhá desetina.
       Řidič mě předal silnějšímu muži gorilího typu oblečenému v bílém plášti a bílých kalhotách. Vyměnili si spolu jen dvě úsečná slova:
       »Tady je.«
       »Díky.«
       Řidič tedy nebyl němý. Ale rozhodně ne mluvka.
       Udivilo mě, že mi u vchodu neodebrali pistoli, jak bylo obvyklé v jiných podobných případech. Že by na to zapomněli? Při německé důslednosti to nebylo pravděpodobné, ale neměl jsem v úmyslu jim to ani v nejmenším připomínat.
       Následoval jsem svého průvodce do hlubin pevnosti. Hned za vchodem jsme oba sestoupili po nepříliš širokém schodišti o pět pater dolů. Následovala dlouhá cesta klikatou chodbou, jejíž holé betonové zdi s otisky prkenného bednění byly jen lehce obíleny. Světla tu bylo dost, každých pět metrů visela na stěně lampa s drátěnou mříží. Po této chodbě následovala cesta výtahem, takže jsem úplně ztratil přehled o hloubce ve které se nacházíme. To však ještě nebylo všechno. Labyrint dalších křižujících se chodeb mi nedával naději, že bych se odtud sám dostal - zejména kdyby zhaslo světlo.
       Konečně jsme vstoupili do veliké kupole. Stál tu stroj, připomínající transformátor, neboť byl také tak poskládaný z plechových plíšků. Na rozdíl od transformátorů měl kruhový půdorys úctyhodného průměru, kolem dvaceti metrů. Vedly přes něj železné trubkové schůdky a lávka, odkud další točité schůdky klesaly doprostřed. Jakmile jsem vstoupil, všiml jsem si, že vchod vede na plošinku z mříží, nacházející se nad nejméně dvacet metrů hlubokou propastí. Vrchol stroje jsem měl ve výši očí, ale spodní část byla ve tmě dole.
       Jakkoliv ten stroj nesl neklamné pečetě pozemské výroby, nemohlo mě to zmýlit. Byl to - konvertor prostorů.
       »Tam, nahoru,« pokynul mi gorilí muž.
       Vystoupil jsem po schůdcích a pokračoval dále po lávce. Můj průvodce mě doprovázel. Uprostřed se nacházelo schodiště dolů, kovové a točité. Posuňkem jsem byl mlčky vyzván, abych po něm sestoupil.
       V hloubce skoro deseti metrů se nacházela plošinka. Bylo tu světlo jako ve dne. Na plošině z hrubých kovových plátů stály stoly s desítkami podivných přístrojů. Kromě nich tady byl volný pracovní stůl, židle, pohovka. Rozvaloval se na ní chlap s podlouhlým obličejem, rovněž oblečený v bílém plášti a zřejmě s pobavením sledoval mé opatrné kroky po nepříliš stabilně vyhlížejícím schodišti.
       »Nemusíte se bát, to už vydrželo jinší vazby!« vykřikl na mě přátelsky.
       Sestoupil jsem až k němu.
       »Vypadá to, že jsem u cíle,« promluvil jsem na něho bez jakýchkoliv emocí. »V tom případě musíte být pan Dvě.«
       »Ano, to jsem já.«
       Sestoupil jsem s posledních schůdků a poodstoupil jsem, aby mohl sestoupit i můj gorilí průvodce. Také muž Dvě vstal a zvědavě si mě prohlížel.
       »Jmenuji se Ota Vávra. Tady mi říkají Čech, ale to není jméno, jen označení národa.«
       »My jsme se se svými jmény už dávno rozloučili,« podotkl pan Dvě. »Uděláte nejlépe, když se nám přizpůsobíte.«
       »Už se stalo,« přikývl jsem. »Nazývám vás čísly, jak si přejete. I když se mi to moc nelíbí.«
       »Ale, ale! Vždyť přece i vy máte svá čísla!«
       »Ano,« přikývl jsem. »To kvůli počítačům. Mohl bych mít například jmenovce - to je dost častý jev. Jakmile uvedu své číslo, je to pro počítač jednoznačné.«
       »No tak vidíte!«
       »Ano, ale ten počítač mě musí oslovit "pan Vávra". To je zase povinností počítačů.«
       »Zajímavá povinnost,« podotkl Norden. Začal jsem mu tak v duchu říkat, ačkoliv jsem si ještě nebyl jist, zda to není nějaký asistent, jehož koncové dvojčíslí náhodou rovněž není 02. Musel jsem být trpělivý.
       »Vy jste si vlastně vytvořili strojové sluhy. Možná je to pohodlnější, než používat podlidi. Stroje nemusíte krmit, když vás omrzí, stačí vypnout vypínač nebo přivřít kohoutek s plynem - pokud jsou na plyn, ovšem. Stroje se také nebouří a nekradou a mohou vás ohrožovat snad jen tím, že přestanou fungovat ve chvíli, kdy jste ohroženi.«
       »Není tomu tak,« zavrtěl jsem hlavou. »I stroje se mohou zbláznit a začít se chovat nebezpečně. Je to trochu podobné, jako když na kopci ponecháte stát nezabržděný automobil a on se rozjede. Potom je lépe uskočit mu s cesty. Někdy to ovšem vypadá jako vědomá vzpoura. Tím spíše u počítačů, které jsou přece jen inteligentnější než automobily.«
       »Ale stroje nekradou. Nebo ano?«
       »I to se stává. Požádáte třeba stroj, aby vám z vašeho účtu poslal peníze. Něco se zasekne, peníze nedostanete, ale stroj vám je z účtu strhne. Takže - vlastně i kradou. Ale to se dá celkem snadno napravit. Důležité je, že stroje nemají majetek a nekradou pro sebe.«
       »Stává se to často?«
       »Slyšel jsem to jen jako kuriozitu. Mně samotnému se to ještě nikdy nestalo.«
       »Nějaký váš fyzik prý objevil zajímavá energetická pole. Co o tom víte?«
       »Nebyl to Čech, ale Žid, ale to je vedlejší. Jmenoval se Albert Einstein.«
       »O tom jsem dokonce slyšel, ještě na staré Zemi. Co dělá dnes? Žije ještě?«
       »Ne, už zemřel. Ale vymyslel velice zajímavou teorii pro popis energetických polí se zakroucenou charakteristikou.«
       Nebyla to pravda. Připisoval jsem tady Einsteinovi něco, co nevymyslel. Pole s takovou charakteristikou však objevili Kopffüsslerové. Spojoval jsem jejich objev se jménem Alberta Einsteina, abych Nordena chytil.
       »Kdy to vymyslel? V tehdejší době o něčem takovém určitě ani netušil!«
       »To se dnes nikdo nedoví,« řekl jsem. »Jeho teorie daly později vzniknout atomovým bombám. Na konci války byly dvě bomby shozeny na dvě japonská města. Byla srovnána se zemí a počet obětí dosáhl statisíců. Japonce to natolik zkrušilo, že se raději vzdali.«
       »O tom už vím. Ale více mě zajímá, co vymyslel staroušek Albert Einstein s torzními poli.«
       »Torzní pole?« hrál jsem překvapeného. »Myslíte asi jeho silové pole se zakroucenou charakteristikou. On sám tomu ale neříkal torzní pole.«
       »Ani nemohl. Protože on nic takového neobjevil.«
       Hlas pana Nordena náhle ztvrdl.
       »Pane Vávra, udělal jste jednu velkou chybu,« pokračoval sveřepě, zatímco já jsem skoro zoufale uvažoval, kde jsem tu osudovou chybu vlastně udělal.
       »Vy jste mě krutě podcenil, pane Vávra,« opakoval Norden tentokrát už škodolibě. »Nemůžete vědět, že já tady ve svém království ovládám nejen propusti směrem k Zemi, ale já díky těm propustem udržuji občasné rádiové spojení se svou starou vlastí. Mám dobré rádio a občas poslouchám, co zajímavého se na Zemi děje. O Einsteinovi toho vím víc než vám bude milé, takže mi bylo hned jasné, že se mi pokoušíte věšet bulíky na nos. Einstein byl teorii torzních polí nejblíže a já jsem ho proto sledoval jako ostříž. Tak také vím, že je do své smrti neobjevil. Měl jste si vybrat někoho jiného.«
       Aha. Takže skončilo moje předstírání ohledně záležitostí Země, Alberta Einsteina a torzních polí.
       »O torzních polích se zmiňoval sám Vůdce při mé poslední návštěvě,« pokusil jsem se to uhrát do autu. »Vím o tom, že Einstein až do konce svého života usilovně hledal teorii univerzálního silového pole, takže jsem si asi jeho teorii spletl s vaší.«
       »Poslyšte pane Vávra, nesnažte se mě obalamutit. U Vůdce jste cosi blekotal o zkroucených polích, o kterých Einstein zaručeně neměl ani páru. Ani to univerzální pole neobjevil. Raději se přiznejte, od koho o torzních polích víte. Dovedu uznat, že jste našim expertům hodně napovídal o současných pozemských zbraních, navíc velice srozumitelně. Nemyslete si ale naivně, že byste nás zachránil. O vašich samonaváděcích raketách vím. Vím i to, že nejsou tak nebezpečné, jak se nám pokoušíte namlouvat. Bude pro vás pořádné překvapení, až my zahájíme kampaň na Zemi a obloha vám, obrazně řečeno, spadne na hlavy. Až se armády starého světa střetnou s naší tajnou zbraní, bude to pro vás šok, ze kterého se nevzpamatujete. Ale o to mi teď nejde. Vaše soukromé poznatky o vlastnostech torzních polí se pozoruhodně shodují s mými, snad s výjimkou základní teorie torzního pole a implózních jevů, ty ovládám jenom já. To ovšem znamená, že tajemství torzních polí musel odsud, z mé laboratoře, vynést některý z mých velmi blízkých spolupracovníků, jiná možnost prostě není. Jestliže tu krysu prozradíte, přimluvím se za vás.«
       »Nikdy jsem tady nebyl,« zavrtěl jsem hlavou. »Ani jsem nikdy neslyšel o někom, kdo by tu bydlel.«
       To byla pravda. Nikdo z jeho spolupracovníků mi skutečně nic neřekl, nikoho jsem neskrýval.
       »No prosím - jak myslíš. Potom tě ale musím považovat za špióna. Odevzdej mi svou zbraň!«
       Jeho hlas ještě více ztvrdl a kromě toho Norden přešel od vykání k tykání. Došlo mi, že to znamená zásadní zvrat. Tím mě - konečně - vzpamatoval.
       »Odevzdat zbraň?« usmál jsem se. »Nepochopím, proč jste mi ji nedal sebrat už před vchodem.«
       Vytáhl jsem parabellu, ale ne abych mu ji podával. Místo toho jsem ji na něho namířil.
       »Jak primitivní!« zatvářil se otráveně Norden. »Copak si myslíš, ty česká svině, že bych ti ji ponechal jenom tak? Ty mě totiž vůbec nemůžeš ohrozit!«
       S těmito slovy ke mně vztáhl ruce. Pomalu, zvolna, žádný prudký pohyb. Náhle z jeho ruky vylétl namodralý blesk. Rána to byla pořádná, až mě to odhodilo směrem k zábradlí. Skoro půl vteřiny modrého sršícího ohně, až mi barevné jiskřičky létaly před očima. Smrtící blesk - quro.
       »Chcípni, svině!« procedil Norden mezi zuby.
       Druhý blesk mě přirazil na zábradlí. Zachytil jsem se ho levou rukou, jinak bych upadl. Ještě jsem se držel na nohou, ale už ne zpříma. Byl jsem v hrozném šoku. Nadechl jsem se, ale nemohl jsem popadnout dech.
       »Seber mu bouchačku, Franci!« obrátil se Norden na svou gorilu, dosud jen přihlížející neobvyklé popravě. »Já ho pak dorazím, má nějaký tuhý kořínek.«
       »Jawohl, Ernest,« scvakl muž podpatky a rázně vykročil ke mně, aby splnil příkaz svého šéfa.
       V té chvíli pistole v mé ruce krátce štěkla.
       Franci se zarazil dva metry ode mne, jako kdyby narazil do neviditelné stěny. V jeho čele se objevila nevelká dírka, kolena se pod ním prolomila. Ani nehlesl a složil se popředu obličejem přímo na železnou podlahu. Jako pytel brambor, jen to kovově zadunělo.
       Parabella štěkla podruhé.
       Na prsou Ernesta Nordena se v jeho bílém plášti objevila další černá dírka a kolem ní se začal rozlévat červený květ.
       »Co to...« chytil se za prsa.
       Mohlo a mělo ho varovat, že jsem neupustil zbraň ani po dvou smrtících blescích, ačkoliv mnou řádně zacloumaly. Být na mém místě kdokoliv jiný, byl by mrtev, ale i mně se ruka roztřásla. Třetí výstřel byl méně přesný a střela německému vědci prostřelila jenom rameno.
       Ztěžka jsem se nadechl. Začal jsem dýchat jako sprintér krátce po těžkém závodě, ale čtvrtá střela prostřelila dlaň, kterou si Norden zakrýval srdce. Pak jsem pomalu a metodicky do hroutícího se těla vyprázdnil zbylé náboje sedmiranného zásobníku. Sedm kulí - jako v Sarajevu. Jediná stačila pro France, šest pro jeho pána.
       Norden těžce dopadl na záda na plechovou podlahu. Došel jsem k němu, z pistole jsem vytrhl prázdný zásobník, vyměnil jej za další, opatrně dorazil a natáhl závěr.
       Norden i s prostřeleným srdcem ještě žil.
       Pozoroval mě se vztekem, ale i s děsem. Musel vidět, jak nabíjím modře označenými střelami typu dum-dum. Ještě jednou ke mně natáhl ruku, ale jeho blesky byly slabší. Normálního člověka by pořád ještě na místě zabily, ale já jsem nebyl normální člověk. Vydržel jsem dva mnohem silnější údery, vydržel jsem beze škody i tento.
       »Také vy jste udělal chybu, pane Nordene,« řekl jsem bez slitování. »Měl jste se spolehnout na pistoli. Je jistější.«
       Spatřil jsem, jak se průstřel v jeho dlani začíná pomalu uzavírat samohojivou schopností Kopffüsslerů. Stejně se asi začaly uzavírat i ostatní průstřely, hruď, plíce, srdce. Ale prozatím byl v hrozném šoku, nemusel jsem spěchat.
       »Největší chyba byla, že jste porušil slib, pane Norden. Stálo to život nejprve miliónů těch, kdo vás tady v dobrém přijali. A teď to bude stát životy miliónu Němců. Bude jenom spravedlivé, že zemřete mezi prvními.«
       Snad chtěl něco říci, ale z úst mu vytryskla krev. Musel mít pětkrát prostřelené plíce, nemohl už mluvit. Ale já jsem věděl, že kdybych teď odešel, ještě by se vzpamatoval, jako se vzpamatoval i jeden z dvou hlavonožců, kterého jsem kdysi střelil v tom nočním lijáku v lese.
       První střela vybouchla přímo v jeho prsou a rozervala je obrovskou rozšklebenou jámou. Druhá střela dum-dum, vypálená z největší blízkosti, pronikla okem do lebky a vybuchla tam. Odskočil jsem, ale krev s mozkem mě i tak postříkaly.
       Norden byl mrtev. Všechno by se mu mohlo zahojit, jen ne zničený mozek. Na to ani samohojení nestačilo.
       Třetí střelu dum-dum jsem pro jistotu vystřelil do hlavy Franciho, ačkoliv podle hlavonožců byl upravený jen Norden. A měli pravdu. Kdybych neměl stejnou úpravu, byl bych proti němu v nevýhodě. Bylo mi jasné, že by mě zabil.
       Vyjmul jsem z parabelly zásobník a doplnil dalšími modře označenými náboji. Pak jsem jej opět zasunul do pistole.
       Zbývala poslední část mé akce. Zastavit stroj, uprostřed něhož jsem se nacházel. Ale to už bylo mnohem jednodušší.
       Možná by stačilo vypnout hlavní vypínač. Ale mohl by sem pak někdo přijít a zapnout jej. Musel jsem rychle přijít na jistější způsob. Šplhal jsem po plechovém točitém schodišti na můstek. Dole pode mnou na plošině ležela dvě mrtvá těla.
       Obešel jsem stroj kolem dokola. Hluboko pode mnou se tam bělaly velké elektrické izolátory. Sestoupil jsem k nim blíž a s pečlivě podepřenou rukou vystřelil.
       Explozívní střela vybuchla, ale pouze ukousla kus bílého porcelánu. Teprve další střela zasáhla lépe. Porcelán praskl a rozlétl se. Z obnaženého vodiče vyšlehly na všechny strany modravé blesky. Nečekal jsem na nic a vypálil třetí střelu. Další porcelánový klobouček se rozletěl, k prvním bleskům se přidaly další - a pak přede mnou vzplanul oslnivý oheň jako při elektrickém sváření. Zabzučelo to a všechna světla rázem zhasla. Ocitl jsem se v naprosté tmě.
       Vypínač by mohli zapnout, tohle by museli nějakou dobu opravovat. Ale potom už propust nespustí. Přátelé ve hnízdě Xijtra mezitím poznají, že jejich propust už není blokovaná - a zapnou ji natrvalo, aby ji odebrali Germánům.
       Zbývalo mi už jen jedno - dostat se ze ztemnělé pevnosti ven, na světlo.
       Naposledy jsem vydechl a pořádně se nadechl. Slabost po smrtícím útoku přestala. Byl jsem fit a ozbrojený. Cesta ke svobodě sice nebyla ani teď jistá, ale musel jsem se pokusit najít ji co nejrychleji.
       Vystoupil jsem na horní plošinku a po hmatu našel dveře. Musely to být ty, kterými jsem vešel. Pomalu, s rukou stále na stěně, jsem se sunul chodbou.
       Přede mnou se ozval zlostný křik.
       »Zapněte už konečně někdo ty pojistky!«
       Usmál jsem se, ale pomalu kráčel dál. Ba ne, hoši, tohle nejsou jen pojistky, pomyslel jsem si.
*****