Sunul jsem se pomalu tušově
černou tmou. Proti mě náhle
z boční chodby vyběhl kdosi s rozsvícenou baterkou. Otočil
se ke mně a posvítil mi zblízka do očí.
»Halt!« vykřikl. »Kdo jste?«
Neviděl jsem, kdo to je.
Z mých prstů vylétl za slabého
zasršení modravý blesk a muž se bez výkřiku zhroutil k zemi.
Sklonil jsem se k němu. Byl mrtev. Poprvé jsem použil svou
implantovanou zbraň. Její největší výhodou byla bezhlučnost.
Slabého sršení by si sotva kdo všiml. Vykroutil jsem mrtvému
z ochablé ruky svítilnu a posvítil si do chodby.
Ano, tady začínalo bludiště
křížících se chodeb. Trochu
jsem si ještě pamatoval, kde všude jsme odbočovali, když mě
sem Franci vedl. Ale teď jsem se vracel a z druhé strany se
mi všechny křižovatky zdály úplně jiné než při cestě sem.
Spěchal jsem. Pravda,
i kdybych zabloudil, musel bych se
při troše trpělivosti dostat k východu. Jenomže jsem nemínil
setrvávat v této pevnosti, až někdo znovu zapne kondenzátory
vesmírné propusti - do zkratu. Automatické pojistky to sice
poprvé vydržely, ale nebylo jisté, že vydrží pokaždé.
»Halt!« ozvalo se za mnou.
Napadlo mě, že jsem si měl
obléknout Franciho plášť. Pak
by mě mohli považovat za Nordenovu gorilu a nechali by mě na
pokoji. Ale bylo už pozdě se vracet.
Otočil jsem se. Doháněli mě dva
muži v bílých pláštích.
Neměli zbraně, patřili zřejmě k Nordenovým asistentům.
Vyslal jsem druhý blesk.
Jeden z mužů se zhroutil.
Dával jsem si pozor, abych se
soustředil jen na jednoho. Druhý na místě ztuhl hrůzou.
»Svlékněte plášť! Rychle!«
poručil jsem mu.
Muž vytřeštěně zíral na mrtvé
tělo kamaráda. Pak pomalu
shodil plášť z ramen a vytahoval ruce z rukávů.
»Vy jste ho...«
»Hoďte mi ten plášť!« poručil
jsem mu.
Němec se k tomu neměl.
Přistoupil jsem k němu, abych mu
plášť vytrhl z ruky.
V té chvíli proti mě vylétla
jeho pěst. Kdyby jenom sáhl
po zbrani, byl bych rychlejší, ale tak přesný úder na solar
plexus jsem nečekal. Zkroutilo mě to bolestí. Stačil jsem
ještě vyslat blesky a můj protivník bez hlesu padl přes tělo
svého mrtvého kamaráda, ale i já jsem se stočil do klubíčka
a chtělo se mi úporně zvracet. Vzpamatovával jsem se hrozně
pomalu, ale přece - oni byli mrtví a já v pořádku.
Narovnal
jsem se, zdvihl s podlahy plášť a oblékl si jej.
S baterkou v ruce jsem
postupoval rychleji.
»Kam jdeš, moulo?« oslovil mě
kdosi zezadu. Prošel jsem
právě křižovatkou úzkých chodeb a ten za mnou asi vystoupil
z jedné z těch bočních.
»Ven, na světlo,« odpověděl jsem
mu německy s ležérním
přízvukem.
»Vždyť jdeš falešným směrem,«
upozornil mě. »Tady musíš
odbočit.«
»Danke schön,« poděkoval jsem mu.
»Bitte schön,« odpověděl
zdvořile a víc si mě nevšímal.
Ani netušil, že mu zdvořilost právě zachránila život. Aspoň
pro tuto chvíli.
Odbočil jsem podle jeho rady
a zrychlil jsem.
Náhle se pomalu, jako váhavě
rozsvítily všechny žárovky
na chodbách. Nordenovi technici zřejmě odpojili konvertor od
sítě a spustili náhradní dieselagregáty. Tím mi jen ulehčili
cestu ven. Oprava konvertoru bude dlouhodobější záležitostí
a chybělo jim k tomu hlavní - vědomosti mrtvého Nordena.
Ještě jednou jsem se musel
vrátit. Tentokrát jsem poznal
sám, že jdu špatným směrem a rozpoznal jsem křižovatku, kde
jsem zapomněl odbočit.
Konečně jsem byl u výtahu.
Nakrátko jsem zauvažoval. Není
pro mě výtah příliš velké
riziko? Neměl bych se raději pokusit najít schodiště?
Jenomže v pevnosti šel proud
a každou chvíli zde vypukne
poplach. Hledání nouzových schodů by mě nebezpečně zdrželo.
Mohlo by se stát, že se nedostanu ven. Přivolal jsem raději
výtah. Kabina přijela v pořádku, snad vydrží i cestu nahoru.
Nastoupil jsem, zavřel dveře a stiskl nejvyšší tlačítko.
Výtah jel dlouho, ale pokud jsem
mohl odhadnout, bylo to
asi stejnou dobu jako když jsme sjížděli dolů. To bylo dobré
znamení. Nahoře jsem vystoupil - a přímo padl do rukou muže
v černé uniformě SS.
»Vy nevíte, že v nouzovém
režimu je zakázáno používat
vařiče a jezdit výtahem?« vyštěkl na mě.
»Promiňte, zapomněl jsem,«
odpověděl jsem.
»Tady bude pořádek! Nahlásím
vás. Jaké je vaše číslo?«
»Jsem Nula,« odpověděl jsem mu.
»Celé!« vyštěkl esesák
a vytahoval z náprsní kapsy blok.
Řekl jsem mu rodné číslo, tak
jak jsem je měl napsané ve
svém pozemském průkazu.
»Děláte si blázny?« zavrčel
výhružně. »Tak vysoké číslo
přece neexistuje!«
»Ale já jiné nemám,« usmál jsem
se.
»Cože? Halt, počkejte!«
Než se mu podařilo rozepnout
pouzdro s pistolí, vylétly
z mých rukou blesky a esesák se s udivenou grimasou
zhroutil
na betonovou podlahu. Byl mrtev.
Nezdržoval jsem se s ním,
ale spěšně odcházel křivolakou
betonovou chodbou. Naštěstí byla dostatečně osvětlená a krom
toho jsem věděl, že musím jít pořád rovně až ke schodišti.
Brzy jsem po něm začal vystupovat nahoru.
Za mnou se ozvalo pískání
píšťalek.
»Achtung! Halt! Nikdo nesmí ven!«
Ohlédl jsem se. Chodbou, kterou
jsem pozoroval už trochu
shora, běžel ke mně dav vojáků v černých uniformách SS. Bylo
jich aspoň dvacet.
Začal jsem brát schody po dvou,
ale přitom jsem pocítil
značnou únavu. Nebylo divu. Vyslal jsem dosud čtyři blesky.
Potřebnou energii si elektrický orgán quro odebíral z živin
v mé krvi, což se projevilo tíživou únavou a strašným, přímo
vlčím hladem. Ale neměl jsem klid ke svačince.
Můj náskok se začal zmenšovat.
Muži za mnou byli zřejmě
odpočatí a já jsem se sotva vlekl. Slyšel jsem je dupat pár
kroků za sebou. Otočil jsem se - a modravým bleskem srazil
dva nejbližší. Jak se hroutili dozadu, strhli s sebou další,
živé kamarády. Na schodišti zavládl zmatek, zatímco já jsem
opět pokračoval směrem k východu.
Konečně vrchol schodiště.
Před vrátnicí se mi postavil do
cesty další esesák.
»Ven se nesmí. Je nouzový stav
a...«
Nedořekl. Za mnou se na schodech
ozývalo dupání desítek
okovaných holínek, neměl jsem čas se s ním vybavovat. Padl
na zem v modravém světle blesků. Pak jsem se otočil zpět ke
schodům.
Sedmý blesk. Tentokrát se
rozvětvil na tři muže. Běželi
po schodech těsně vedle sebe. Cítil jsem, jak slábnu, tento
blesk byl rozhodně nejslabší. Nicméně stačil. Na schodišti
padali muži přes sebe, živí sraženi mrtvými. Úzká prostora
tím byla dokonale ucpána, ale nesměl jsem se na to spoléhat.
Nebude dlouho trvat a budu je mít opět v patách.
Venkovní pancéřové dveře byly
uzavřeny. Zoufale jsem se
rozhlížel, ale nebylo tu nic, žádná páčka, žádný vypínač. Až
po několika mučivých vteřinách jsem si uvědomil, že esesák,
který strážil vchod, vyšel z vrátnice. Ano, tam někde muselo
být ovládání.
Vběhl jsem tam. Vypínačů tady
byla celá dlouhá řada, ale
jen jeden z nich byl nejvíce ohmataný. Překlopil jsem páčku.
Na chodbě se ozvalo kňouravé bzučení elektromotoru. Musel
jsem počkat, až se pancéřová vrata otevřou natolik, abych se
jimi protáhl ven.
»Feuer!« ozvalo se za mnou.
Mířili na mě tři esesmané.
Další, nejspíš důstojník, je
pobízel. Měli zamířeno, ale byl jsem mnohem rychlejší. Osmý
blesk. Všichni čtyři se zhroutili nazpět, začali se kutálet
dolů po schodech a strhávali pod sebou další.
Otočil jsem se a protáhl se
otevírajícími se dveřmi ven.
Byl jsem z pevnosti venku, ale náhlý náraz zezadu mě odhodil
zpět proti dveřím. Současně jsem slyšel prásknutí pistole.
V pádu jsem se mimoděk otočil.
Před pevností doposud stálo
Nordenovo modré opancéřované
auto. Jeho mlčenlivý šofér na mě mířil pistolí. Z hlavně se
vinul tenký proužek dýmu.
Vyslal jsem devátý blesk. Byl
slabý, už sotva viditelný.
Nordenův řidič se udiveně začal skládat na dláždění. Pomalu,
ztěžka jsem se posadil. Na pravé straně prsou mě zle bolelo
a bílý plášť rychle zčervenal mou krví. Rána sice vypadala
ošklivě, ale nebyla z těch smrtelných.
Pomalu jsem se postavil. Na své
blesky už jsem se nemohl
spoléhat. Šofér byl zřejmě v šoku, ale nebyl mrtvý. Koutkem
oka jsem zahlédl, jak se snaží pozvednout pistoli směrem ke
mně. Věnoval jsem mu ještě jeden náboj, už poslední.
Za mnou se ozvalo slabé bzučení
elektromotoru. Někdo se
konečně dostal do vrátnice a nenapadlo ho nic lepšího, než
pancéřové dveře uzavřít. Oddychl jsem si. Přinejmenším jsem
tím získal pár okamžiků, kdy mě nikdo nebude pronásledovat.
Pomalu a obtížně jsem se
zvedl. Připadal jsem si slabý,
vyždímaný jako citrón. Dovlekl jsem se k Nordenovu šoférovi.
Byl bezvládný a snad už konečně mrtvý. Rozhodl jsem se vzít
si jeho vůz a odjet co nejdál, ale při pohledu na svůj bílý
plášť s velkou červenou skvrnou mě napadlo, že budu příliš
nápadný. Pohlédl jsem na šoféra. Nezdál se být vůbec zraněný
a jeho livrej mi padla do oka. V ní snad nápadný nebudu.
Košili jsem měl také mokrou
a rudou od krve, ale rána se
mezitím stačila zatáhnout a krev skoro netekla. Svlékl jsem
opatrně šoféra a oblékl jeho livrej místo pláště. Pak jsem
obešel auto, nasedl a nastartoval.
Velké dveře pevnosti se pomalu
otevřely. Vybíhali z nich
esesáci, ale já jsem se už rozjížděl. Uslyšel jsem několik
výstřelů, po zadním skle se rozlétlo několik vějířů trhlin,
ale pancéřové sklo nepovolilo.
Přidal jsem plyn a auto se
rozjelo. Rojící se esesáky
jsem nechal daleko za sebou.
Náhle se zpětné zrcátko
rozzářilo oslnivým bílým jasem.
Záře vyšlehla z budovy Nordenovy pevnosti, ale nevypadalo to
jako exploze. Obrovská betonová kupole se prolomila jakoby
byla z perníku, ale ne směrem ven, jak by to odpovídalo při
výbuchu, nýbrž dovnitř. V okamžiku, kdy se klenba propadla,
zmocnila se postaviček před pevností jakási neviditelná pěst
- a sežmoulala je okamžitě na krvavé kusy.
Vzápětí tatáž neviditelná pěst
udeřila do limuzíny, ale
zepředu a ne zezadu, jak jsem čekal. Motor se zakuckal, ale
obrněné auto tento úder překonalo. Přidal jsem plyn. Za mnou
se teprve teď začal nad zborcenými troskami pevnosti zvedat
velký hřibovitý mrak...
*****