---

Konec schovávané

---

       Bez sebemenších problémů jsem přijel do centra Berlína. Nebyl tu klid, po ulicích jezdila vojenská auta Wehrmachtu, ale nikdo nic nevěděl. Pancéřovaná limuzína nevzbudila žádné podezření a vojenská vozidla, jindy tak arogantní vůči všemu civilnímu, jí poslušně uhýbala s cesty. Masivní neprůstřelná skla byla trochu dozelena a zřejmě mě všichni považovali za Nordenova řidiče.
       Zaparkoval jsem auto na parkovišti pouhých dvě stě metrů od hotelu Rote Fahne. Naproti přes ulici stál nevelký lidový restaurant a já jsem si opět naléhavě uvědomil svou slabost. Ne od zranění - ale především hladem.
       Vstoupil jsem dovnitř. Ačkoliv se už blížila doba oběda, lidí sedělo u stolků málo, takže si mě číšník všiml a dříve než jsem dosedl, stál nade mnou.
       Objednal jsem masitou polévku a porci špekových knedlíků se zelím. Měl jsem hlad jako smečka vlků v zimě, sotva jsem se držel na nohou a potřeboval jsem nutně doplnit především energii. Livrej po Nordenově řidiči jen chabě zakrývala moji zakrvácenou košili, ale cítil jsem, že rána se sama zatáhla a začíná se rychle hojit. Ale i k tomu jsem potřeboval další živiny. Budu se muset pořádně nakrmit.
       Konečně jsem se pustil do gulášové polévky. Odolal jsem pokušení prostě ji vypít, ale horká, masitá kapalina ve mně rychle mizela i po lžících. Naštěstí jsem zahnal nejhorší hlad a číšník se nezdržoval a přinesl mi i talíř knedlíků.
       Ty už jsem jedl méně hltavě, ale vychutnáváním jsem se ani teď nezdržoval. Spořádal jsem celou porci a navrch ještě pivo, které mi úslužný číšník nabídl. Ke špekovým knedlíkům ostatně pivo patří a žízeň jsem měl, ačkoliv bych ji řešil až na druhém místě.
       Zaplatil jsem a vyšel na ulici. K Nordenovu autu jsem se už nevracel. Oklikou jsem pomalu došel do hotelu Rote Fahne. Recepční mě pozdravil, ale nebyl jsem pro něho asi zajímavý. Byl jsem již ubytovaný a v Novém Německu se nekradlo, takže ve dveřích nebyly klíče, které by mohl vydávat. Seděl ve své skleněné kukani a poslouchal mimořádné zprávy. Policie se snažila obyvatele Nového Berlína uklidnit bagatelizováním.
       »V prostorách tajných laboratoří došlo k výbuchu, ale to není při výzkumech tohoto druhu nic zvláštního,« vysvětloval hlasatel. »Německá policie již započala s vyšetřováním.«
       Německá policie bude mít asi těžkou práci, řekl jsem si. Ačkoliv to bude zpočátku vypadat jednoduše. Co asi zjistí?
       Vyjel jsem výtahem do svého pokoje. Musel jsem se nejprv ze všeho převléknout. Strhl jsem livrej a zabalil do malého balíčku, kam jsem přidal i prostřelenou košili. Byla nasáklá krví, ale průstřel na hrudi byl již zacelený a jen mě trochu svědil, zejména na dotyk. Rychlé hojení byla také vlastnost k nezaplacení a určitě mi zachránila život.
       Osprchoval jsem se a vzal si čisté oblečení. Teď jsem se zase stal tím divným Čechem, některými respektovaný, jinými naopak opovrhovaný. Livrej i košili jsem dal do tašky, abych je mohl nepozorovaně vhodit do některého z odpadkových košů.
       S taškou v ruce jsem vyšel z hotelu. Pokynul jsem rukou recepčnímu, ale ten mi ani teď nevěnoval pozornost. Zprávy v rádiu byly nejspíš zajímavější.
       O několik ulic dále jsem spatřil veliký a zřejmě prázdný koš na odpadky. Vysypal jsem tam obsah tašky a překryl tím, co bylo v koši naspodu. Všiml jsem si, že je taška uvnitř od krve a vyhodil ji raději do následujícího odpadkového koše. Ano, počínal jsem si jako profesionální vrah.
       Obešel jsem dva bloky domů a vrátil se do hotelu. Teď už jsem byl zase v pohodě. Rychle jsem se vzpamatoval, jen co je pravda. Uvědomoval jsem si, že i za to vděčím hlavonožcům a jejich úpravě. Splnil jsem úkol - ale tím to pro mě ještě neskončilo. Musel jsem pokračovat.
       Na pokoji jsem si vyslechl mimořádné zprávy. Ačkoliv se německá policie tvářila, že všechno ví a všechno má plně pod kontrolou, bylo mi jasné, že si vůbec neví rady. Vypadalo to pro mě lépe než jsem doufal. Svědkové byli mrtví a nikdo mě nemohl obvinit, že jsem tu explozi jako jediný přežil. Neměl bych toho využít a tvářit se jakoby nic?
       Rozhodl jsem se zůstat ještě v Berlíně. Měl bych konečně začít nějaké vyjednávání, ale k tomu jsem potřeboval setkat se s nějakými slušnými Němci. Napadlo mě logicky navštívit největší berlínskou knihovnu.
       Rozhodnuto - uděláno.
       Na knihovnu jsem se doptal snadno. Očekával jsem, že se uvnitř bude nacházet hodně lidí, ale mýlil jsem se. Rozsáhlé sály byly poloprázdné. Požádal jsem o nějakou odbornou knihu o zdejší fauně. Knihovník mi ochotně nabízel několik titulů. Vybral jsem si tlustý atlas živočichů a rozhlížel jsem se, ke komu bych si mohl přisednout.
       To byl totiž můj hlavní důvod. Knihu jsem v podstatě ani nepotřeboval, o zdejší přírodě jsem toho věděl mnohem více, než se autorům atlasu zdálo. Jenže volných stolků zde v sále bylo tolik, že by bylo nápadné hrnout se k někomu, aniž bych k tomu měl důvod.
       Musel jsem si vymyslet nějakou záminku.
       »Promiňte, pane, mohl bych se vás na něco zeptat?«
       Oslovil jsem staršího pána, který si tu z půjčené knihy cosi zaujatě opisoval.
       »Prosím,« pozvedl ke mně oči.
       »Chtěl bych se dozvědět něco bližšího o Kopffüsslerech. Ale obávám se, že v knize toho mnoho nebude.«
       »Mýlíte se, mladý muži,« ujišťoval mě muž. »Zrovna tahle kniha, co jste si vypůjčil, je velice dobrá. Psal ji ostatně můj učitel, profesor zoologie Třiadvacet.«
       »Aha - myslíte tohle číslo?«
       Jak jsem na to mohl zapomenout! Veliké číslo na obálce přece neoznačovalo signaturu knihovny, ale autora.
       »Čísla jsou strašně neosobní,« postěžoval si starší pán. »Můj učitel měl ještě jméno. Rudolf Wegricht, kdysi taktéž profesor na universitě v Cáchách, ještě na staré Zemi.«
       »Lituji, to jméno jsem nikdy neslyšel.«
       »To je všechno vina těch čísel,« povzdychl si muž. »Kdo si je má pamatovat? Jména, to bylo označení! Rudolf Wegricht bývalo nějaké jméno!«
       »A vy jste měl také jméno?«
       »Také,« přikývl muž. »Říkal jsem si Maxmilián Hurtig.«
       »Já se zase jmenuji Otakar Vávra,« představil jsem se mu na oplátku.
       »Máte zřejmě ještě vlastní rodiče, že?« podíval se na mě udiveně. »Dnes už jenom staromódní rodiče dávají svým dětem jména.«
       »Nenarodil jsem se v Novém Německu,« neskrýval jsem svůj pozemský původ. »Nejsem Němec.«
       »Ale to přece... poslyšte, snad nejste ten český zajatec přivezený ze Země?«
       »Ano, to jsem já,« přikývl jsem.
       »Musel to být pořádný otřes, octnout se náhle bez přátel v úplně cizím světě, že?«
       »Už jsem si trochu zvykl,« kývl jsem ledabyle hlavou.
       »Poslyšte, o vás se vypráví, že jste vlastnoručně nějaké hlavonožce zastřelil. Je to pravda?«
       »Bylo to v sebeobraně,« vysvětloval jsem.
       »To jste ale neměl,« ztišil Maxmilián hlas. »Ještě vám to nikdo neřekl? Jsou to inteligentní tvorové.«
       »Už jsem na to přišel,« ztišil jsem hlas i já. »Ačkoliv mi to zpočátku zatajili.«
       »Říkají, že úplně vyvraždili Lipsko,« pokračoval potichu Max. »Nevím co je na tom pravdy, ale - já bych se nedivil.«
       »Nejen Lipsko, také Essen,« potvrdil jsem mu to. »Kromě toho dobyli i celý řetěz pevností. Zdá se, že se už chystají i na Mnichov a Brémy.«
       »Můžeme si za to sami,« pokýval hlavou. »Dokud jsme žili jenom v Berlíně, nebyly problémy.«
       »Myslíte, že tohle je v té knize také?«
       Podíval se na mě nešťastně.
       »Bylo by, kdybyste měl původní verzi,« vysvětloval mi. »V téhle to asi nebude. Všimněte si, že její obsah začíná na stránce o stovku vyšší, než je číslo předchozí stránky. Sto listů bylo odstraněno. Museli kvůli tomu bourat vazbu a opět knihy vázat, aby to nebylo znát. Tak je tomu dnes s německou vědou všude...«
       »Vidíte,« přikývl jsem. »Udělal jsem dobře, že jsem se obrátil zrovna na vás.«
       »Hlavonožci měli kdysi vlastní civilizaci, než jsme jim ji zničili, podobně jako kdysi Španělé rozvrátili říše Mayů a Inků,« pokračoval tiše Maxmilián. »Nemohu si pomoci, bylo to barbarské. Vy jste na ně střílel v sebeobraně a krom toho vám jistě tvrdili, že to jsou pouhá divoká zvířata.«
       »Ano,« přikývl jsem. »A přitom to jsou docela rozumní tvorové. Je sice pravda, že vyhubili Lipsko a Essen, ale jak sám říkáte - není se čemu divit.«
       »Vy jste se s nimi setkal jenom v období dešťů, kdy jsou všichni agresivnější, nebo ne?«
       »Tak tomu není,« zavrtěl jsem hlavou. »Neexistuje žádné období dešťů, které by vyvolávalo jejich agresivitu. Je tomu přesně naopak. Když se na nás Kopffüsslerové rozhodnou někde zaútočit, vytvoří si k tomu napřed pořádný liják, aby trochu eliminovali naši technickou převahu. V průtrži mračen nemají tanky rozhled a pro armádu jako kdyby neexistovaly.«
       »Myslíte?« podíval se na mě nedůvěřivě.
       »Ano, je tomu tak,« ujistil jsem ho.
       »Nezlobte se na mě, ale nezdá se mi to. Potom by museli ovládat počasí - a to je něco, co my sami dosud nedokážeme. To by nutně znamenalo, že ne my, ale oni jsou tou vyspělejší civilizací.«
       »Oni to umí už dvanáct tisíc let,« odtušil jsem tiše.
       »Poslyšte - odkud to víte?« podíval se na mě Max udiveně a trochu i podezíravě.
       »Řekli mi to,« ujistil jsem ho.
       Starý Němec ztuhl překvapením.
       »Vy jste s nimi - hovořil? Proboha, jak?«
       »Mluvili jsme spolu německy,« řekl jsem. »Skoro všichni hlavonožci umí německy.«
       »To je úžasné!« vydechl Max. »Ale jak to, že jsme jejich říši tak snadno rozvrátili?«
       »Něco vám prozradím, pane Maxi,« naklonil jsem se k němu blíž a ještě jsem ztišil hlas. »Němcům se nepodařilo jejich civilizaci vyvrátit. Oni dlouho ustupovali, ale teď už míra jejich trpělivosti přetekla. Karta se otočila. Teď se naopak oni chystají rozvrátit civilizaci nás, zlých pozemšťanů.«
       »To je strašné...« zachvěl se Max. »Pochopte, já mám na frontě syna. Naštěstí není u polních jednotek, ale v jedné pevnosti, Rheinfall se jmenuje, na břehu jezera Blaurhein.«
       »Rheinfall, říkáte?« podíval jsem se na něho. »Pane Max, asi vás strašně rozesmutním, ale stejně byste se to dozvěděl - dříve nebo později. Váš syn je mrtev.«
       »Bože na nebesích! Jak to víte?«
       »Projížděl jsem kolem pevnosti Rheinfall pár dní poté co padla. Byl tam už klid, vstoupil jsem tedy nerušeně dovnitř. Našel jsem tam jen mrtvé.«
       »Nikdo to nepřežil?«
       »Nikdo.«
       Chvíli jsem mlčel. Maxmiliána Hurtiga tato zpráva řádně zdrtila - nedivil jsem se tomu.
       »Bestie!« ulevil si. »Chapadla jim utrhat!«
       »Nedávejte vinu hlavonožcům,« zarazil jsem ho jemně.
       »Ale přece jen - vidíte sám, zabili mi syna!«
       »Ano, zabili,« přikývl jsem. »Ještě mnoho německých synů bude v téhle válce oplakáváno, nenajde-li se dost takových, kdo by se vrátili k vyjednávání.«
       »A já jsem je litoval...« povzdychl si Maxmilián.
       »A teď už je nelitujete?«
       »Neměli zabíjet naše chlapce!«
       »A že naši chlapci zabíjeli jejich mláďata?«
       »To je něco jiného,« mávl rukou Max. »Nemůžete srovnávat německé chlapce s nějakými hlavonožci!«
       »To je omyl, pane Maxi,« nedal jsem se. »Oni milují své děti stejně jako my. Oni je oplakávají jako my. My jsme jim zabili více dětí než oni nám.«
       »Jak můžete takhle mluvit?« zamračil se na mne. »Ach, já vím. Vy přece děti nemáte! Ale co byste dělal, kdyby na vaše děti vtrhly hordy nepřátel?«
       »Právě to se stalo, když do země hlavonožců vtrhly hordy divokých nepřátel ze Země. Divíte se, že se nakonec proti nám postavili?«
       »Vy jim nějak nadržujete,« naježil se Maxmilián.
       »Já jsem tady v roli nestranného pozorovatele,« podotkl jsem tiše. »Rád bych Němce zachránil, ale musím přiznat, že v právu jsou hlavonožci.«
       »Koho byste chtěl zachraňovat? Představujete si to nějak jednoduše, pane! Než začnete udělovat rady, měl byste s nimi zkusit vyjednávat! Až vás pak budou trhat na kusy, pochopíte svůj omyl!«
       »Myslíte, že se s nimi vyjednávat nedá?«
       »Velice o tom pochybuji.«
       »Vaše škoda, že si to myslíte,« řekl jsem. »Pravdu ale nemáte. Mluvil jsem s nimi. Jsou to inteligentní bytosti.«
       »Jak vysvětlíte, že vás nechali naživu?«
       »Dal jsem jim najevo, že je uznávám jako myslící bytosti a nemíním jim bezdůvodně ubližovat.«
       »A oni vám na to skočili a nechali vás žít?«
       »Přesvědčil jsem je, že to myslím vážně. Myslím, že jsem se s nimi čestně dohodl.«
       »A teď nás chcete poučovat?«
       »Ano,« přikývl jsem. »Tady si to neuvědomujete, ale Země bez vás udělala obrovský skok. Lidé se dostali na Měsíc, na Marsu dnes jezdí rádiem řízené auto s výzkumnou laboratoří, ale co je nejdůležitější, lidé se přestali rozlišovat podle rasy. Na Zemi dnes Němci jednají s Číňany i s černochy. Také zde bude jednání s hlavonožci jedinou možnou záchranou. Jsem tady sotva půl roku - a už vím, že se s nimi dá jednat velmi dobře. Podmínkou je, aby je člověk považoval za sobě rovné. Jinak to prostě nejde. První, co budete muset pochovat, bude proto vaše pýcha. Nemyslím tím osobně vás, ale celý německý národ. Buďto pochopíte, že neexistují nadřazené a podřazené rasy a druhy...«
       »...nebo co?« vyhrkl nesouhlasně.
       »Nebo budete vyhubeni.«
       »A vy jim v tom budete pomáhat?«
       »Ne. Mojí snahou je, aby zabíjení skončilo. Jak na naší, tak na jejich straně.«
       »To ale není možné!«
       »Proč ne?«
       »Na naší straně padlo už příliš mnoho lidí.«
       »Na jejich straně byly ztráty mnohem větší. A přece si myslím, že se s nimi jednat dá.«
       »Měli jsme pět synů. Zbyli nám dva. Přinesli jsme oběti, jaké si ani nedovedete představit!«
       »A ke všemu zbytečně. Nikomu to nepřineslo prospěch.«
       »My jsme chtěli jenom nové, veliké Německo!«
       »Postavené na troskách civilizace o nějakých dvacet pět tisíc let starší a rozumnější? Není to strašná bezohlednost, pane Maxi? Sám jste tvrdil, kdybyste zůstali na území kolem Berlína, k ničemu by nedošlo. S vražděním jste začali vy, ne oni. Přišli jste jako uprchlíci, dostalo se vám tu útočiště, ale zachovali jste se jako vetřelci.«
       Maxmilián Hurtig se na mě podíval nešťastným pohledem.
       »Já vím,« řekl sklesle. »Ale co mám dělat?«
       »Najít další, kteří jsou na tom podobně. A začít mluvit s těmi, kdo si myslí, že je možné tuhle válku vyhrát.«
       »To jsou všichni Němci, pane!«
       »Máte-li známé v některých jiných městech, pokuste se je přesvědčit, aby se přestěhovali zpátky do Berlína,« sděloval jsem mu. »Vím o tom, že Berlín zůstane stát nejdéle.«
       »Vy dokonce znáte plány těch... hlavonožců?«
       Vypadal zděšeně, jako kdybych byl démon. Ostatně - nebyl daleko od pravdy.
       »Částečně, v hlavních obrysech. Nejprve Němce zatlačí za hranice, dohodnuté na začátku. To je oblast Berlín a okolí.«
       »A ostatní města?«
       »Všechna ostatní se nacházejí na protiprávně obsazeném, dobytém území. Budou zničena.«
       »A vy - vy k tomu budete mlčet?«
       »Pokusím se přesvědčit Němce, aby se vrátili k původním dohodám. Poslední šanci dostanete, až budete soustředěni jen v oblasti kolem Nového Berlína.«
       »Jakou poslední šanci?«
       »Složit zbraně a přestat škodit hlavonožcům. Dokážete-li to, zůstane vám aspoň Berlín s okolím a budete žít.«
       »A když ne?«
       »Pak vás prostě vymažou z této planety.«
       »Poslyšte - vy mi to říkáte s takovým klidem? Snad jste taky člověk!«
       »Ano, jsem,« přikývl jsem. »Já jsem s nimi jednat začal. Podaří-li se mi přesvědčit Němce, že mám pravdu, alespoň pár se jich zachrání.«
       »A co vy?«
       »Já se vrátím na starou Zemi.«
       »Pokud vás tam pustíme.«
       »Nejsem odkázán na vaši dobrou vůli. Na naši starou Zemi mě dopraví Kopffüsslerové. Vás ostatně také.«
       »My máme vlastní propusti!« vypjal hruď.
       »Nemáte,« řekl jsem. »Neslyšel jste o dnešním výbuchu na severním předměstí Berlína? To explodovaly vaše propusti.«
       »Jak to můžete vědět?«
       »Byl jsem tam krátce předtím. Jednal jsem s mužem číslo Dvě, Ernestem Nordenem. Chtěl jsem ho přemluvit, aby využil svého vlivu na Vůdce a zasadil se o ujednání míru.«
       »To nemohlo mít naději na úspěch,« zavrtěl hlavou.
       »Bohužel, máte pravdu, nemělo to úspěch. Propusti potom byly zničeny a Norden je mrtev.«
       »Snad jste je nevyhodil do povětří vy?«
       »Ne. Sám si tu explozi nedovedu vysvětlit. Je pravda, že jsem Nordenovy laboratoře opustil těsně před neštěstím, ale - ten výbuch nebyl způsoben výbušninou.«
       »A čím tedy?«
       »Nevím. Jistě vím jen to, že to nebyla normální exploze. Klenba laboratoří se totiž propadla dovnitř a ne ven.«
       »Možná máte pravdu. Vypadá to spíše na účinky nové tajné zbraně. Každý ví, že se tam na nich pracuje.«
       »U Nordena?«
       »Ano. Jestli Norden skutečně zahynul, je to pro Německo nenahraditelná ztráta. On byl génius. Nikdo jiný už nedokáže nové propusti postavit.«
       »Další propusti mají hlavonožci. Bude-li třeba, dopraví nás do staré vlasti.«
       »Ale co když o to nemáme zájem?«
       »Pane Maxi, už dávno nezáleží na tom, co vy Němci chcete a co ne. Jak říkám, teď jde o to, kolik Němců zůstane naživu před posledním stěhováním na naši starou Zemi.«
       »Vy opravdu mluvíte, jako kdybyste se dal k těm bestiím! Copak nejste člověk? Lidi musí držet pohromadě!«
       »Já se snažím zprostředkovat mír. To přece neznamená, že jsem proti vám.«
       »Jen aby! Už vám nevěřím!«
       »To je vaše věc. Ale berte vážně alespoň moje přátelské varování. Když přimějete pár svých známých, aby se urychleně přestěhovali do Berlína, zachráníte jim život.«
       »A co když to neudělám? Když tady začnu křičet a zavolám na vás Gestapo?«
       »To neuděláte, pane Maxi. Jednak s takovým činem vnitřně nesouhlasíte a za druhé - nemáte v rukou žádné důkazy.«
       »To možná nemám - ale právě jste se mi přiznal k tolika zločinům, že bych se divil, kdyby se Gestapu nepodařilo vás usvědčit.«
       »O tom nepochybuji,« zamračil jsem se. »Dobře vím, že na Gestapu vymlátí z každého člověka přiznání k čemukoliv. Ale s tím vy přece nemůžete souhlasit.«
       »Jenomže - tady je ohrožen osud Německa.«
       »To máte pravdu. Ale udáním nic nespasíte. Naopak můžete promarnit poslední šanci.«
       Zvedl jsem se a opustil nerozhodného Maxmiliána Hurtiga. U přepážky jsem vrátil knihu a vyšel z knihovny.
       Nebude to snadné, pomyslel jsem si. Tenhle Němec se mi zdál na první pohled rozumný. Ale ani on není zřejmě schopen připustit, že by ve vesmíru byly jiné inteligentní bytosti, než člověk. Německé chlapce, vyzbrojené automaty, podle něho nelze srovnávat s dětmi hlavonožců. Má pravdu. Některé jeho německé chlapce jsem poznal. Hrůza, jak je dokázali vychovat k tomu nadčlověčímu pohrdání ostatními. Budou s nimi určitě problémy, až se vrátí na Zem. Tam takových nácků zůstalo jen pár desítek - zřejmě jim odsud přibude nová krev!
       Jak to skandovali na stadiónu ve Stuttgartu?
       »Svinskou smrt podřadným!«
       Když tak smýšlí i vzdělaní Němci, pak začínám doopravdy pochybovat, zda je vůbec vhodné se pro jejich záchranu vůbec angažovat.
*****