---

Americká džungle

---

       Vyžádal jsem si u kapitána Turrancha vrtulník k návštěvě Země. Nezdálo se mi, že by byl nadšen. Na palubě Enterprise byla nálada pod bodem mrazu. Všichni se na mě dívali podivně přísně, jako kdybych osobně mohl za zkázu Nimitze.
       »Vrátíte se?« ptal se mě pátravě.
       »Myslíte si snad, že ne?« vyjel jsem si i na něho.
       »Proč tam jedete?«
       »Potřebuji se na něco zeptat Němců, co jsme tam nedávno poslali.«
       »Ti tady vám nestačí?«
       »Upřímně řečeno - ne. Tamti mi přece jen důvěřují víc.«
       »Dobrá - ale mám jednu podmínku,« mračil se.
       »Prosím,« kývl jsem hlavou.
       »Nikomu neřeknete o potopení Nimitze.«
       »Nikomu?« podivil jsem se. »Ani vašemu presidentovi?«
       »Musíte mít opravdu dobrý důvod. Kdyby se vás president zeptal přímo, sdělit mu to smíte, ale jen mezi čtyřma očima, to znamená bez přítomnosti novinářů. Jinak budete na všechno opakovat No comment. Platí?«
       »Proč tak utajeně?«
       »Zpráva o katastrofě by mohla podlomit odhodlání Ameriky pokračovat v této akci.«
       »Toho bych se neobával. Četl jsem, že americké noviny za Druhé světové války nechtěly ze stejných důvodů uveřejňovat fotografie zabitých Američanů v Tichomoří. Potom je přece uveřejnily a fotografie nejen nepodlomily vůli Ameriky, ale vyvolaly naopak ještě větší odhodlání.«
       »To už je dávno. Já mám bohužel spíše na mysli Somálsko. Nechtěl bych, aby tady nastalo stejné fiasko.«
       Podíval jsem se na něho tázavě, ale pak jsem rezignoval.
       »Jak myslíte. Budu vaše přání respektovat, pokud to bude vůbec možné.«
       Dostal jsem rychlou turbínovou helikoptéru se dvěma muži posádky. Patřili do výbavy Nimitze a zachovali se jenom tím, že byli právě nad Novým Německem. Byli to ostřílení kozáci. Johnny byl běloch, Michael černoch, spíše míšenec. Na trupu jsem napočítal několik dolíků od kulometných střel, ale také černou barvou vyvedených dvacet šest siluet tanků a jednu siluetu tryskové stíhačky Schwalbe. Měla smůlu, připletla se jim do cesty a místo aby je sestřelila, stala se sama cílem jejich samonaváděcí protiletadlové střely. Byl jsem rád, že mám k ruce právě tyto dva. S oběma jsem si mlčky podal ruce, přisedl si k nim do kabiny a vzlétli jsme.
       »Vystoupejte trochu výš,« požádal jsem je.
       Vysílačku k ovládání propusti jsem měl připnutou přímo na prsou křížovým popruhem. Uaxio mě naučila ovládat ji bez tlačítek, přidaných v podstatě kvůli lidem. Hlavonožci svoje přístroje ovládali pomocí elektrického orgánu quro. Tyto orgány měli do nedávné doby slabší, ale i nové zesílené quro se dalo opatrně používat k nižšímu výkonu. Chtělo to jenom trochu cviku, ale zvládl jsem to také.
       Náhle se bez varování před námi objevila modravá kruhová propust. Aniž bychom jí prolétli, sama přeskočila kolem nás a opět zmizela. Když jsem hlavonožcům navrhoval tuto změnu ovládání propustí, jejich vědci váhavě připustili, že budou na stroje kladeny menší energetické nároky. Rozhodli se tedy na zkoušku změnit režim jediného ovladače - mého. Zdálo se, že to byla výhodná změna.
       Pod námi leželo podhůří vysokých hor.
       »Good heavens!« vydechl překvapeně Michael, druhý pilot. »Kde to vlastně jsme?«
       »Skalisté hory,« ukázal jsem na vysoké, stříbrem sněhu pokryté štíty. »Támhle vidím silnici a jestli se nemýlím, vede do nějakého menšího městečka. Přistaňte kdekoliv, odkud by se dalo zavolat.«
       »Není potřeba. Vyšleme jen žádost o zaměření. Nejbližší letové středisko nám okamžitě řekne co potřebujeme.«
       »Pro jistotu přistaňte támhle u té pumpy, prosím.«
       Vrtulník se snesl poblíž benzínové pumpy Shell, stojící na výjezdu z městečka.
       Vystoupil jsem sám. Pumpař mi na mapě ochotně ukázal kde jsme. Očekával jsem, že se bude vyptávat a nemýlil jsem se.
       »Kde jste se tady tak najednou vzali?« vyzvídal.
       »Přiletěli jsme z Q-Země,« řekl jsem přímo. »Slyšel jste už o ní nějaké zvěsti?«
       »Jistěže,« ožil. »Necelých sto kilometrů odsud se nalézá Denverský internační tábor pro Němce z Q-Země. Všechny tam stěhují, už jich je tam pěkných pár tisíc!«
       »Proč sem?« podivil jsem se.
       »Tady jim vyhradili místo,« pokrčil rameny.
       Zapůjčil mi dokonce místní mapu a označil na ní polohu tábora. Pak jsem se vrátil k vrtulníku a nastoupil.
       Piloti mezitím ukončili své rádiové hovory.
       »Čekají nás ve Washingtonu,« informoval mě snaživě první pilot Johnny.
       »Malá změna cestovního plánu,« odtušil jsem. »Náš cíl je mnohem blíž.«
       Ukázal jsem jim na mapě, kterou jsem od pumpaře dostal grátis, kde se má nacházet internační tábor.
       Johnny opakoval, že nás čekají ve Washingtonu.
       »Cílem naší cesty není Washington, ale Němci,« odtušil jsem. »Do Washingtonu poletíme potom, bude-li to nutné.«
       »Není dobré nechat čekat presidenta.«
       »Povinnost především,« trval jsem na svém. »Zdvořilostní návštěva je až druhá v pořadí.«
*****
       Vrtulník tedy místo na východ zamířil na sever. Zakrátko jsme před námi spatřili plochu pokrytou tisíci velkými stany a posetou drobnými postavičkami. Už z výšky mě ale zarazilo, když jsem kolem řad stanů zpozoroval drátěné ploty a dřevěné strážné věže jako kolem trestaneckého tábora. Doletěli jsme na místo, kde byla mezi stany proluka a pomalu jsme dosedli, aby lidé dole měli čas vyklidit nám prostor. Upřímně řečeno, nemuseli jsme to nijak dávat najevo. Všichni se rozprchli, jako když střelí do vrabců.
       »Počkáte na mě?« zeptal jsem se pilotů.
       »Jistě,« přikývli oba. Také oni se trochu podivili tomu, co viděli. Ještě že chlapy ve strážních věžích nenapadlo na nás zahájit palbu z namířených kulometů. Skoro bych je začal obdivovat, že na nás svoje mašinkvéry vůbec otočili. Bitevní vrtulník se svou pancéřovanou kabinou, dvěma čelními dálkově řízenými rotačními kulomety, ověšený kolem dokola raketami, připravený bránit se stejně jako zaútočit i na tankový pluk, má ovšem respekt a může si dovolit ignorovat pouhé kulomety, které by mohl smést jedinou dávkou i s dřevěnými věžemi.
       Vyskočil jsem z vrtulníku a trochu sehnutý podběhl pod dotáčejícím se rotorem směrem k nejbližším stanům.
       »Prosím vás, nevíte někdo o Kurtovi Wernerovi?« spustil jsem německy na prvního Němce, kterého jsem tu potkal. Byl to jeden z vojáků, ale z uniformy Wehrmachtu měl na sobě jen kalhoty a košili.
       »Kurt Werner?« podíval se na mě velmi udiveně. Teprve po chvíli mu došlo, kdo jsem.
       »Kamarádi! Je tu Čech z Nového Německa! Zavolejte mu sem Wernerovy, ale honem!«
       Pak mě popadl za rukáv a táhl do nejbližšího stanu.
       »Dostal jste naši petici?« díval se na mě ustaraně.
       »Ne, o žádné petici nevím,« podivil jsem se.
       »Mysleli jsme si to,« vydechl, ale nebylo to úlevně.
       »Co se děje? Proč petice?« nevydržel jsem.
       »Chceme se vrátit zpátky,« oznámil mi. Dotáhl mě mezitím do stanu, kde na železných kavalcích porůznu sedělo odhadem patnáct dalších Němců. Všichni byli vyhublí, oblečení byli do roztodivných hadrů, na nohou často jen roztrhané tenisky.
       »Jak - zpátky? Tomu nerozumím,« divil jsem se.
       »Podvedl jste nás,« vyhrkl na mě jeden z mladších.
       »Tohle není nový život, tohle je pozvolná smrt!« přidal se k němu další.
       »Vy přece za to všechno můžete!« napadl mě, naštěstí jen výčitkou, třetí z Němců.
       »Za co mohu?« obrátil jsem se k němu. »Že jste na staré dobré Zemi? Co je na tom špatného? V Novém Německu vám všem hrozila smrt - to přece víte!«
       »Lepší rychlá smrt, než to co se děje tady,« posteskl si další, pro změnu jeden ze starších Němců. Byl v civilu, měl na sobě také jakési roztrhané džíny a kostkovanou košili.
       »Děje se vám snad křivda?« zeptal jsem se ho.
       »Kdyby jedna!« vybuchl.
       »Co se děje? Vypravuj!« zvážněl jsem.
       »Nikdy jsem nesouhlasil s tím, co se dělo v zajateckých táborech pro Rusy,« pokračoval starý Němec. »Ale to, co se děje tady, se tomu podle mě nebezpečně blíží.«
       »Co se děje? Konkrétně, prosím!« přerušil jsem ho.
       »Že nás tu hlídají s kulomety a střílejí každého, kdo se pokusí uprchnout, to bych chápal jako normální,« pokračoval Němec. »Je válečný stav. Že střílejí i ženy, to asi normální není, ale říkají nám, že jsme to v Evropě také dělali - a já jim to věřím.«
       »Tady se střílejí lidé?« vytřeštil jsem oči.
       »Ano, i děti,« potvrdil Němec za souhlasného přikyvování všech okolo. »Ale co je nejhoršího, oni nás chtějí vyhubit, stejně jako hlavonožci. Přivezli jsme sem hodně německých žen v požehnaném stavu. Pod asistencí Američanů se za celou dobu, co tady trčíme v tom prašivém koncentračním táboře, nenarodilo jediné živé dítě. Všechny děti se rodí už mrtvé. Američané tvrdí, že za to může změna prostředí, naši doktoři říkají, že to není pravda. Věříme jim, protože se pod jejich asistencí rodily děti živé, než nám to Američané zakázali.«
       »Co vám zakázali?«
       »Nechat ženy rodit za asistence německých lékařů. Prý tu nemáme základní hygienické podmínky. Jenomže naši doktoři mají i v polních podmínkách výsledky nesrovnatelně lepší než zdejší felčaři. Přece není stoprocentní úmrtnost novorozenců normální! A ještě se nestydí za to od nás požadovat nemožně nekřesťanské peníze.«
       »Jestli je to všechno pravda, pak je to hrozné,« vydechl jsem. »Prosím vás, nemohli byste mi kromě Wernerů zavolat doktora Müllera? Rád bych slyšel jeho názor jako doktora.«
       »Doktora Müllera zabili,« odvětil starší Němec. »Chcete snad něco odborného z medicíny? Já jsem také lékař.«
       »Doktor Müller snad neměl důvod utíkat?«
       »Ne, zabili ho v jeho stanu,« pokračoval Němec. »Měl zde ordinaci, jakožto jeden z našich lékařů. Léčil nejprve naše lidi, ale brzy i lidi z okolí. Ukázalo se, že naše léky jsou velice účinné na zdejší nemoci, především küfferlin. Brzy za námi posílali celá procesí nešťastníků, co byli od zdejších medicinmanů prakticky odsouzeni k smrti.«
       »Moment,« přerušil jsem ho. »Něco mi tady nehraje. Říká se, že americká lékařská věda je v našem světě nejlepší!«
       »Bůh potěš země, kde jsou medicinmani ještě ubožejší než tady,« pokřižoval se Němec. »Mají tu strašlivou nemoc, která prý zabíjí pomalu, ale neúprosně. Říkají jí AIDS, nebo tak nějak. My ji neznáme a američtí kolegové dělali příliš velké okolky, když jsme se chtěli dozvědět, co je to zač. Naštěstí se brzy ukázalo, že na ni stačí jediná injekce küfferlinu. Když se rozkřiklo, že vyléčíme i AIDS, začali k nám nemocní chodit po tisícovkách. Za injekci, která tu nemoc dokonale vyléčila, jsme dostávali zpočátku sto dolarů, ale potom nám nařídili zlevnit na pět dolarů, stejně jako se tady platí za injekci zdejšího penicilínu. Jenomže ta léčí jen neznatelně. Bohužel, léky které jsme si sem z Nového Německa přivezli, brzy došly.«
       »Právě pro ty injekce zabili doktora Müllera,« přerušil ve vyprávění lékaře mladší Němec. »Vyléčil dva takové, kteří nám vozili chleba. Byli to prý chudáci, léčil je zadarmo. Ti za ním pak přivedli třetího, že prý je to jejich nerozlučný kamarád, také nemocný AIDS, aby ho vyléčil. Doktor Müller už bohužel potřebnou injekci neměl. Ti tři mu za to rozmlátili celou ordinaci a pak utloukli i doktora.«
       »Opravdu krásný vděk! Jak to víte?«
       »Chytili jsme je přímo při činu. Málem skončili na větvi nejbližšího stromu, ale my musíme všechny takové zločiny jen předávat zdejším šerifům. Předali jsme je, dokonce se krátce poté dostali před soud. Byli osvobozeni všemi hlasy poroty. Chtěli jsme se odvolat, ale podle amerických zákonů nemůže být nikdo souzen podruhé za zločin, ze kterého už byl jednou osvobozen. Rozumíte tomu?«
       »Jak je to možné?« zděsil jsem se. »Když jste je chytili přímo při činu, mělo by to snad být jasné!«
       »Nebyli prý usvědčeni ani jednou důvěryhodnou osobou. My nejsme občané Spojených států a šerif přišel až potom, když jsme vrahy vytáhli ven, takže ani jeho svědectví nebylo pro soud dostačující.«
       »Nechce se mi tomu uvěřit,« vrtěl jsem hlavou. »Dohodli jsme se s presidentem Spojených států jinak.«
       »Jestli se k němu dostaneš, řekni mu to,« prosil starší Němec. »Dostáváme tři sta dolarů na hlavu měsíčně. Nikdy nám to neopomenou zdůraznit jako obzvláštní milost. Ale kilogram chleba nám prodávají za deset dolarů, takže veškerá pomoc dá právě na suchý chléb. Tady na skalách se nedá nic pěstovat, ostatně jsme si s sebou nepřinesli žádná semena a žádná nám tady neprodají.«
       »To přece není možné! Deset dolarů za kus chleba, to je strašně lichvářská cena!«
       »Bylo tu pár místních soucitných duší, které nám dovezly z města chleba desetkrát levnější. Propíchali jim pneumatiky u aut a vyhrožovali, že je zabijí.«
       »Kdo?«
       »Naši dodavatelé,« ušklíbl se mladý Němec. »Kdybychom si mohli do města dojít sami, šli bychom tam třeba pěšky. Jenže nás z tábora nepustí.«
       »Pak by se vám ale měli starat i o jídlo!«
       »To nechali na dopravcích,« odtušil Němec. »No a ti nás dřou z kůže - stejně jako zdejší doktoři.«
*****