Mezitím do stanu přiběhli ti, na které jsem čekal. Kurt Werner, Gerta Müncherová, Kurtovi rodiče.
       Několika slovy jsem se přeptal na ověření toho, co jsem zatím slyšel. Při pohledu na jejich hubené postavy jsem ani nepotřeboval jejich svědectví. Kurt mi všechno jen potvrdil a doplnil další podrobnosti.
       »Tady jsme všichni prodali všechno, co kdo měl. Nejprve kdo si vzal nějaké šperky. Pak měli zájem o naše oděvy, boty a uniformy. Za dolar koupili, za sto prodávali ve městě. Teď nemáme nic, jenže všichni mlsně pokukují po německých ženách a dívkách. Musíme je střežit, aby nám je neodváděli v noci, nebo dokonce za bílého dne. Několik desítek jich už zmizelo, nikdo neví kam.«
       »To není možné, měli jste snad nějaké peníze,« obrátil jsem se na něho.
       »Aukce dopadla dobře,« přikývl trpce Kurt. »Získali jsme přes čtyři milióny dolarů. Jenomže pak nám z toho předepsali daně - a pokutu, že jsme nezaplatili včas. I tak nám zůstalo skoro půl miliónu dolarů. Ty jsou ovšem dávno pryč - nějakou dobu jsme při zdejších cenách udržovali nad vodou celý tento koncentrák. Což jsme mohli někde v bance sušit peníze, když jsme viděli tu bídu? Samozřejmě roztály tak rychle, jako led na rozžhavené plotně. Napsali jsme ti asi deset dopisů, než jsme pochopili, že jsi nedostal ani ten první.«
       »Nedostal,« potvrdil jsem.
       »Oto, jestli se ti podaří vyváznout odsud ven, zkus něco udělat. Na tebe snad Američané dají.«
       »Proč myslíš, že se odsud nedostanu?«
       »Přece ani ty nejsi Američan. Pustili tě dovnitř, ale už není tak jisté, že tě pustí i ven.«
       »Mám tady helikoptéru. Nejsem odkázaný na stráže.«
       »Bohudík - pak máš jakousi naději. U brány stráží bestie a jiné nás hlídají kolem. Nebudeš to mít lehké.«
       »Tady už jsou všichni stejného mínění - raději se vrátit a dát se roztrhat Kopffüsslery,« přidala se Gerta. »Řekni mi upřímně, Oto, že sis to takhle nepředstavoval?«
       »Máš naprostou pravdu, děvče,« přikývl jsem. »Budete to asi muset ještě chvilku vydržet, ale poletím odsud rovnou do Washingtonu - a jestli se ukáže, že o tom president ví, pak mu řeknu bez obalu, co si o něm myslím. To by znamenalo, že se budeme muset obrátit přímo na Německo v Evropě, a to co nejdřív, než se tady stane něco nenapravitelného.«
       »To už se děje - a denně. Denně máme několik pohřbů.«
       »Podívám se, co se s tím dá dělat.«
       »Nemohl bys nám sem nějak dopravit alespoň léky? Někteří z nemocných, co nám vozí potraviny, se nás i schválně snaží nakazit. Používají k tomu injekce s vlastní krví. Někdy jen vydírají, jindy to doopravdy používají - nevíme ani, je-li to nebezpečné, ale nedá se věřit ničemu.«
       »O jaké léky půjde?«
       »Küfferlin,« dodal starší Němec, který se dosud držel na opačném konci stanu. »Je to velice dobrý lék. Znásobuje více než tisíckrát obranné síly organismu. Je mnohem výhodnější než penicilín, který naopak snižuje schopnosti bakterií, aby si s nimi oslabený organismus poradil. Kdybys nemohl sehnat hotový lék, pokus se opatřit plody küfferle, každý ti je tam rád ukáže. Jsou to takové fialové krychličky a obsahují tuk podobný máslu.«
       »Znám je,« oddechl jsem si. »Rostou všude. V nejhorším případě mi je seženou Kopffüsslerové.«
       »Jen jestli se tam dostaneš,« odtušil jeden z Němců, co hlídal před stanem a právě sem nahlédl. »Už si pro tebe jdou místní šerifové.«
       »Zůstaňte tady,« požádal jsem všechny. »Nechte mě, budu se s nimi bavit sám.«
       Vyšel jsem do uličky mezi stany.
       »Hej ty tam - co zde máš za job?« blížil se ke mně šerif se dvěma pomocníky - alespoň to bylo k poznání podle malých šerifských hvězd, které měli ti dva připnuté na strakatých košilích. Jenom šerif měl policejní uniformu.
       »Dovolte mi, abych to i nadále považoval za tajnou misi v rámci US Navy,« odsekl jsem jim.
       Vzhledem k tomu, že jsem měl na sobě overall amerického námořnictva, vypadalo to věrohodně.
       »Tady nemáš co pohledávat! Vypadni odsud!«
       »Odchod mám tak jako tak v úmyslu, nebude mi zatěžko vám vyhovět,« ušklíbl jsem se.
       Otočil jsem se a zamířil k vrtulníku.
       »Tak moment!« nedal se šerif tak snadno odmrštit.
       »Přejete si?« otočil jsem se na něho.
       »To by se vám hodilo - přijít si k hotovému a nezaplatit ani cent! Napřed zaplať!«
       »Cože mám platit?« nevěřil jsem svým uším.
       »Clo za vstup do rýžoviště,« ušklíbl se šerif. »Pět set dolarů za každou započatou hodinu.«
       »Tomuhle táboru se říká rýžoviště?« ukázal jsem rukou.
       »Ovšemže - neříkej, že to nevíš!«
       »Ale já to opravdu nevím,« usmál jsem se, ačkoliv ve mně všechno vřelo. »To přece nemyslíte vážně.«
       »Zatraceně vážně!« prohlásil šerif.
       »To až budu vyprávět vašemu presidentovi, nebude vědět, co mi na to odpoví. Co kdybyste tam odletěli se mnou? Vezmu vás na palubu zdarma.«
       »Koukej zaplatit ty parchante a nedělej pitomý vtipy,« přešel náhle šerif do hrubšího tónu. »Mě neoblafneš, že sem létáš helikoptérou. I na takové ptáčky máme spadeno. Tady je zákaz přeletů - a vy to moc dobře víte! Tak dej hezky ruce nahoru a ani slovo. Zatýkám tě - a cokoliv od této chvíle řekneš, může být použito proti tobě.«
       Vytáhl přitom nebezpečně vyhlížející kolt. Asi bych před jeho odvahou smekl, kdyby pochopil, do čeho se žene. Neviděl jsem, co se děje za mnou, ale podle zvuků jsem pochopil, že moji dva piloti mezitím roztočili turbínu a začali zvyšovat obrátky rotoru. Kromě toho, což bylo mnohem významnější, se naším směrem stočily i dálkově ovládané rotační kulomety.
       »Hoši - pomůžete mi?« vykřikl jsem na piloty.
       »Helou, šerife, rozmysli si to dobře!« hulákal z kabiny Michael, druhý pilot. »Máme osm set kulí ráže půl palce. To ty se svými šesti ranami nepřebiješ!«
       Šerif sebou trhl a teprve teď asi spatřil několik siluet tanků namalovaných na trupu pod oknem vrtulníku. Postavit se proti pancéřovanému bitevníku s koltem by byl ovšem nesmysl. A to ještě netušil, že jsou proti němu chlapci, kteří mají za sebou pár ostrých potyček s německými divizemi.
       »Nechte toho!« mával koltem. »To je proti zákonům! Budu si na vás stěžovat u vašeho velitele!«
       »Stěžuj si - ale náš velitel je teď na Q-Zemi!«
       »Stejně vás zažaluju!« křičel šerif, ale ustoupil i se svými pomocníky za nejbližší stan.
       Nastoupil jsem do vrtulníku.
       »Co se tam dělo?« zajímal se Johnny.
       »Co se tu děje, nevím,« odtušil jsem. »Ale řeknu vám, že teprve teď máme správný důvod zaletět do Washingtonu. Nebude to pouhá zdvořilostní návštěva a president z nás nebude mít radost.«
       »Jsi si tím jistý?«
       »Samozřejmě,« ušklíbl jsem se. »Slyšeli jste je snad? Za vstup do »claimu« se tady platí pět set dolarů za hodinu. Co vy na to, je tady nějaké rýžoviště?«
       »To jistě není,« odtušil Michael.
       »Bohužel mám dojem, že se mýlíš,« odfrkl jsem si.
       Rotor vrtulníku mezitím nabral potřebné obrátky, dříve než se k nám přihnali další chlapi s automatickými puškami a se psy. Něco na nás křičeli. Ve svistu turbín a v tepotu listů rotoru jim nebylo rozumět, ale tušili jsme, co po nás chtějí. Už proto, že na nás těmi puškami mířili.
       Byla to ovšem odvaha z neznalosti věci.
       Bitevní vrtulník se otočil ke strážným čelem. Zarachotil rychlopalný velkorážný rotační kulomet a na zemi přímo před strážnými načrtl do prachu dlouhou čáru. Opětovat výstražnou palbu takové obludy by dokázal leda sebevrah. Strážní padli k zemi a začali se zvedat až když se vrtulník vyšplhal skoro do kilometrové výše.
*****