---

President

---

       Navigaci po Spojených státech jsem ponechal pilotům.
       Vrtulník letěl rychle, ale přelet Spojených států trval dost dlouho. Neměl jsem zapomínat, že telefony budou mnohem rychlejší.
       Před Washingtonem se k nám přidal další vrtulník. Rádio konečně promluvilo a piloti si vyměňovali nějaké informace, které jsem neslyšel, protože jsem byl odpojen od kabelů.
       »Máme okamžitě přistát,« upozornil mě Michael.
       »Kde jsme?« pokrčil jsem rameny.
       »Třicet mil od Washingtonu. Máme příkaz okamžitě změnit směr na leteckou základnu...«
       »Kdo tento příkaz vydal?« nenechal jsem ho domluvit.
       »Dispečer letového provozu.«
       »Může dávat dispečer letového provozu během války příkaz letadlům US-Navy?«
       »Nejsme ve válce.«
       »A diplomatickým letadlům?«
       »To nevím,« znejistěl Michael.
       »Odpověz tedy dispečerovi, že vezeš diplomatickou misi presidentovi. Uvidíme, jestli budou pořád trvat na odklonění naší trasy.«
       Michael ještě chvíli s kýmsi vážně diskutoval, ale stále přitom letěl dál a vrtulník, který nás doprovázel, se od nás opět odpojil. Edova škola drzosti opět slavila úspěch. Těšil jsem se však trochu předčasně.
       Konečně Washington a charakteristická bílá budova. Řekl jsem pilotovi, ať rádiem dohodne přistání přímo do parku, ať nemám k presidentovi daleko. Michael to sjednal a Johnny bez řečí přistál.
       Sotva jsme dosedli, přiběhli k nám policisté. Nevšímal jsem si jich a kráčel rychle dál.
       »Máme tady hlášení o útoku na šerifa v Denverském táboře pro internované Němce...« chtěl mě zastavit jeden z nich.
       »Diplomatická imunita vám nic neříká?« pokusil jsem se ho odrazit.
       »Nemáte žádnou diplomatickou imunitu. Dopustil jste se na území Spojených států nepodloženého útoku na orgán tohoto státu. Jste zatčen.«
       Uchopil mě za ruku a nasadil mi želízka, jimiž mě k sobě připoutal. Ostatní policisté pokračovali v poklusu směrem k vrtulníku.
       »Musím okamžitě mluvit s presidentem Spojených států, je to vážné,« protestoval jsem.
       »To nás nezajímá,« odtušil policista. »Odevzdejte zbraň a neklaďte odpor.«
       »Žádnou zbraň nemám,« odsekl jsem. »A vy si velice dobře rozmyslete, co uděláte. V situaci, kdy letadlová loď Nimitz šla ke dnu a totéž hrozí americké letadlové lodi Enterprise, může být vaše jednání podnětem k válečnému soudu. Obávám se, že by to pro vás bylo velice nepříjemné.«
       Bohorovnost jeho předchozího jednání okamžitě zmizela.
       »Co to říkáte?«
       Díval se na mě jako na posla nejhorších z možných zpráv. Což byla ostatně pravda.
       »Na Q-Zemi byla dnes atomovou raketou potopena americká letadlová loď Nimitz,« zopakoval jsem. »Není to dostatečný důvod k rozhovoru s presidentem? Nebo se tady budeme zabývat nějakým bezvýznamným incidentem s policií?«
       »Co říkáte? Potopena - Nimitz? Co je s posádkou?«
       »Leží na dně Severního oceánu. Nepřežil nikdo. Patrioty totálně selhaly, na hladině zůstalo jen pár třísek. Stejná katastrofa teď hrozí Enterprise. Budeme se tady ještě dlouho zdržovat?«
       »Nebudeme. Já mám na Enterprise synovce!«
       »Díky za pochopení. Musím vám ovšem oznámit, že jste se stal nositelem nejvyššího státního tajemství. Pokud některou skutečnost sdělíte nekompetentním osobám, dostanete se ihned do konfliktu se zákony. Doufám, že si to uvědomujete.«
       »Proč zrovna já?« zaúpěl.
       »Protože jste mě chtěl zatknout. Nejsem občan Spojených států, nemám povinnost dodržovat přísně tajné zprávy. Slíbil jsem, že je nikomu bez vážného důvodu neposkytnu, zejména ne novinám. Vy jste mi ale dodal dostatečný důvod.«
       »Proč zrovna já?« opakoval, ale vylovil z kapsy klíček, kterým odemkl pouta.
       »Máte u sebe telefon?« zeptal jsem se ho věcně.
       »Jistě, zařídím to,« ujistil mě.
       Poté se chvilku s někým dohadoval.
       »Mám vás jen na okamžik zdržet před vchodem,« obrátil se pak na mě. »To snad nebude vadit. Vždyť jste se přeci sám na začátku zdržel v internačním táboře pro Němce.«
       »Informace od nich byly důležitější,« ujistil jsem ho.
       »Jaké informace?«
       »Ty vám v žádném případě nepovím a raději je nechtějte vědět. Potopení Nimitzu bude možná odtajněno brzy, kdežto to druhé třeba až za sto let.«
       Vedl mě, pořád ještě ostražitě, ke známé bílé budově. Na schodišti jsme se na chvilku zastavili. Pak nám shora vyšel vstříc jiný policista.
       »President vás očekává,« pokynul nám suše.
       Vstoupili jsme do budovy. Byla tam světlá chodba, která končila hustým kovovým pletivem napnutým v rámech, zřejmě na poslední chvíli nastavených do cesty.
       »Co je zase tohle?« zeptal se policista který mě zatýkal svého kolegy. »Co to má za účel?«
       Kolega mu neodpověděl.
       »Vypadá to jako Faradayova klec,« řekl jsem pomalu, bez vzrušení. »Měla by asi presidenta ochránit před mými blesky. Mám od hlavonožců z Q-Země neobvyklou zbraň quro. Mohu podle potřeby vysílat elektrické jiskry smrtícího účinku. Problémy nastanou, až se ukáže, že nejde o elektřinu. Tahleta kovová síť bude schopná odolat výboji několika miliónů voltů, jenže v mém případě nic neznamená.«
       Vyslal jsem ze své zdvižené ruky nepříliš silný blesk. Prolétl mříží jako by tam žádná nebyla a ve velkém lustru za ní navždy zhaslo několik žárovek.
       Policista z presidentovy ochranky sebou trhl, ale více nereagoval. Stáli jsme dál před mříží a čekali. Došlo mi, že má slova, jen letmo prohozená, někdo poslouchal a vyhodnotil jako hrozbu presidentovi.
       »Myslím, že není tak velký problém nainstalovat v nějaké místnosti kamery, mikrofony a obrazovky, kdyby se president bál setkat se se mnou tváří v tvář,« přidal jsem klidně.
       »Pane, užíváte dost silné narážky,« podotkl presidentův policista dotčeně. »President se vás nebojí. Měl byste se mu omluvit.«
       »Máte pravdu,« obrátil jsem se k němu. »Hned napoprvé se se mnou setkal bez té Faradayovy klece. Zřejmě to teprve teď jeho ochráncům došlo.«
       A nic víc, chvíli jsme všichni mlčeli.
       Pak nám naproti vyšel ze dveří president a s ním několik jeho mužů.
       »Dejte to pryč,« ukázal na mříže.
       Zatímco odstraňovali bariéru, pozval nás do své pracovny a okázale přitom ignoroval zděšení své ochranky.
       »Nikdo nesmí o americkém presidentovi tvrdit, že se bojí setkat se tváří v tvář s vyjednavačem,« řekl na mou i jejich adresu zachmuřeně.
       »Zejména jde-li o spojence,« připojil jsem klidně.
       V mých očích prudce stoupl. Jenomže jsem měl pořád před očima jiné, mnohem horší obrazy z koncentračního tábora pod Skalistými horami.
       »Jistě,« přikývl. »Zaslechl jsem už, že situace se velmi změnila, podle všeho k horšímu.«
       »Ano, na obou stranách,« přisvědčil jsem.
       »Mám na mysli potopení Nimitze,« specifikoval to ihned.
       »Ano. Já zase genocidu Němců ve Spojených státech.«
       »Genocidu?« podíval se na mě přísně. »To je snad poněkud silné tvrzení. Dokonce se obávám, že pro pověst Spojených států horší, než jedna potopená loď.«
       »Plně sdílím vaše obavy,« souhlasil jsem. »Během našeho prvního setkání jsem získal pocit, že Spojené státy nabízejí Němcům z Q-Země pomocnou ruku k odvrácení nebezpečí záhuby. Netušil jsem, že se Spojené státy rozhodly vyhubit Němce na vlastním území. Pak ovšem celá akce ztratila smysl a otázka potopení Nimitze je v tomto světle úplně druhořadou.«
       »Poskytli jsme Němcům útočiště!« vybuchl president. »To je vám málo? Živíme je, pečujeme o ně.«
       »Zabíjíte je,« podotkl jsem klidně. »Držíte je v ohradě, nabité smrtícím elektrickým proudem. Střílíte je bez soudu, zabíjíte jim děti. Všude ve vesmíru se takové jednání nazývá genocida. Jediný, bohužel dost malý rozdíl tu je - domorodci z Q-Země se vůbec netají úmyslem Němce vyvraždit a nazývají to bez obalu pravým jménem, mají k tomu ovšem důvod. Spojené státy se zpočátku tvářily jako dárce přátelské pomoci, jenže výsledek by byl tentýž a navíc bez důvodu.«
       »Pane Vávra, to už je tak silné obvinění, že budu muset trvat na vaší omluvě!«
       »Pane presidente, omluvím se, pokud dokážete, že dráty kolem vašeho koncentračního tábora nebyly nabité elektřinou. Já mám ale svědectví o lidech zabitých elektrickým proudem, nemluvě o několika zastřelených. Pane presidente, já nebudu trvat na vaší omluvě, ale na mezinárodním soudu. Vy jste ty lidi zavřeli do vyhlazovacího koncentráku. Připouštím bez vytáček, Němci to kdysi dělali také tak - jenomže od té doby skončila válka a uplynulo hodně času.«
       »Jedná se o zajatecký tábor, s tím musí každý souhlasit. Ale vyhlazovací koncentrák - to je snad příliš! Poskytujeme jim přece obživu i lékařskou péči.«
       »Obživu?« vybuchl jsem. »Pouhý kilogram suchého chleba na osobu denně! Tomu říkáte obživa?«
       »Pokud vím, poskytli jsme jim prozatím nouzové ubytování ve stanech a dostávají deset dolarů na osobu a den. To snad je dostatečná částka. Navíc pochází z kapes našich daňových poplatníků. Němci nejsou občany Spojených států, neplatí ani naše pojištění, ani daně. Pomoc činí ročně víc než tři a půl tisíce dolarů na každou osobu!«
       »V zemi, kde kilogram chleba stojí deset dolarů?«
       »Pane, máte směšné představy o cenách v USA!«
       »Vy máte trestuhodnou nevědomost o lichvářských cenách, které vaši lidé ždímají z Němců. Ale to není všechno. Co mi odpovíte na stoprocentní úmrtnost dětí při zákrocích vašich lékařů? Jistě, lékaři v Osvětimi se chovali stejně, ale byli za to po válce postaveni před soud. Musím vás tedy požádat, abyste dal zjistit všechny lékaře v táboře. Budeme je zřejmě žalovat za vraždy nemluvňat.«
       »Nemůže být pravda, že američtí lékaři mají stoprocentní úmrtnost! To je lež!«
       »Všechny porody ve vašem vyhlazovacím táboře skončily smrtí novorozenců. Plných sto procent, pane presidente.«
       »To ale byly parciální porody - vlastně moderní potraty. Všechny Němky je podepsaly a bylo to z jejich svobodné vůle! V současné, pro ně tak nejisté době, se jim nedivím.«
       »Pane presidente, mluvte konečně pravdu. Parciální porod je vraždou nemluvněte. Přeložíte-li to do němčiny, německá žena pochopí jenom slovo porod a podepíše vám to. Ona prostě netuší, že se jedná o vraždu jejího dítěte. Chyba je bohužel v tom, že vy spojení slůvek parciální a porod považujete za běžný potrat, já za zákeřný podvod, protože slovo porod není možné spojovat s vraždou nemluvněte.«
       »To jim ale překladatelé jistě vysvětlili.«
       »Není tomu tak. Nevysvětlili. V současné době všechny německé ženy trvají na tom, aby jim asistovali jenom němečtí lékaři - ale vy jim to nepovolujete. Takže hromadné vraždění nemluvňat pokračuje i bez podpisů obětí. Pane presidente, je to nebetyčná hanba nejen Spojených států, ale celé západní civilizace. Oficiálně vás žádám: zastavte tu genocidu.«
       »To přece není možné!«
       »Máte snad tak mizivé pravomoce, že tomu nemůžete učinit přítrž ani vy?«
       »Ne - ale nechce se mi uvěřit, že by to byla pravda.«
       »Vy zřejmě nevíte o tom, že strážní vašemu táboru říkají claim jako rýžoviště na Klondyku a vybírají od lichvářů, kteří tam Němce odírají, poplatek pět set dolarů vstupného?«
       »Nemohu tomu uvěřit! To by bylo proti zákonům Spojených států! To není možné! To se musí vyšetřit!«
       »Vraždění dětí se děje podle zákonů Spojených států, sám jste to právě přiznal a víte o tom. V ostatním si nejsem tak jistý. Buďto se to děje podle zákonů, pak jsou vaše zákony nelidské. Nebo někdo vaše zákony překračuje a pak byste měl zasáhnout. Uvědomte si, tihle lidé se by se měli stěhovat do Německa a jejich svědectví bude mít v Evropě velikou váhu. Zajeďte se tam raději osobně podívat, než to přeroste únosné meze. Mám v tom táboře i několik přátel. Jednoho mi už vaši krajané zabili. Vrahové byli chyceni přímo při činu, dostali se před americký soud, ale ten je osvobodil. Považuji to za justiční zločin. Dozvím-li se, že se něco takového přihodilo i těm ostatním, budu za to činit odpovědným vás osobně.«
       »Nicméně - naše pomoc přinesla i naší straně oběti.«
       Zarazil jsem se. President se nejspíš pokoušel změnit téma rozhovoru, jistě pro něho nepříjemné, ale v jednom měl pravdu. Tady šlo o další spolupráci, ne o konfrontaci. Musel jsem i já změnit dosud vysloveně ostrý tón svého hlasu.
       »Nemíním vaši pomoc nijak snižovat. Bohužel se ukázalo, že to nebude jednoduché, jak se mi zdálo na počátku. Udělal jsem chybu, že jsem uvěřil sebejistotě admirála Thompsona, když odmítl nabízenou ochranu. Netušil jsem, tak jako on sám i jeho důstojníci, že Patrioty před raketovým útokem Nimitz neochrání.«
       »Co to bylo za zbraň?« zaváhal president.
       »Tajná zbraň Čtvrté Říše. Vergeltungswaffe 5.«
       »Co o ní víte? Jaké má účinky? Jak se vám to jeví?«
       »Při své minulé zdejší návštěvě jsem o ní nevěděl nic. Teď už vím o něco více než na začátku. Obávám se, že německá zbraň odplaty je jiného druhu než atomové zbraně pozemského typu. Bohužel, účinky má podobné. Liší se především tím, že nezanechává radioaktivitu. Hitlerovi generálové mají nejenom bomby, ale také účinné nosiče. Nimitz odpálil proti jediné střele tři Patrioty a nebylo to nic platné.«
       »Obáváte se, že by se totéž mohlo opakovat?«
       »Ano. Dosud nevíme, odkud byla tato zbraň odpálena a teď víme i to, že jich má Hitler dostatek. Nezapomeňte, chystal se opět dobýt náš svět a přitom věděl o amerických, ruských i čínských atomových bombách. Proto jsme Enterprise začali chránit i prostředky domorodců.«
       »Vy jim věříte?«
       »Trvám na tom, že Němci nemají proti hlavonožcům šanci navzdory Q-bombě. Ale jedna letadlová loď se ukázala proti nim nedostatečnou silou. Rovnocenné by bylo, kdyby se proti Němcům postavily jako za Druhé světové války všechny armády staré Země.«
       »Měli jste dvě letadlové lodi!«
       »Jednu jsme naštěstí dokázali zatajit. Jinak by skončila na dně stejně jako Nimitz.«
       »A co požadujete teď? Další lodě, další síly?«
       »Především se postarejte, aby se pomoc na vašem území opět nezvrhla v genocidu. Máme neustále proti Němcům některé výhody. Pokusíme se jich využít. Potřebujeme ale, aby se zde nedělo něco, co všechno staví na hlavu. Uvědomujete si snad, že prestiž Spojených států dostala ránu pod pás jako dosud nikdy v historii?«
       »Všechno dám vyšetřit! Jmenuji nestrannou komisi.«
       »Především jim tam dejte dopravit nějaké potraviny. Jsou všichni podvyživení - bodejť by ne - asi jako v koncentráku. Místo peněz jim dávejte přímo potraviny a dohlédněte, aby je dodavatelé neokrádali. Když už samotným Němcům zakazujete vycházet, zakažte naopak přístup k nim lichvářům a podvodným obchodníkům, ať z nezištné pomoci nedělají životu nebezpečné rýžoviště. Také vykažte všechny americké lékaře - Němci mají mnohem lepší doktory a já jim dodám podle potřeby léky, jaké budou potřebovat. Jednoho Klondyke snad už bylo v historii Ameriky víc než dost.«
       »Dohlédnu na to. A opravdu si myslíte, že to tam je tak strašné, jak to líčíte?«
       »Váš šerif po mně požadoval pět set dolarů vstupného do tábora. Odmítl jsem mu zaplatit a on mě ohrožoval koltem. Na koho se mám obrátit pro spravedlnost, když ani vy mým slovům nevěříte? Dobrá, jsme-li na divokém Západě, budu se bránit sám. Až se s nimi setkám a oni vytáhnou kolty, odešlu je za jejich předky, vzkažte jim to. Mám účinnější zbraně než oni a jestliže jsem až dosud s ohledem na přátelské vztahy váhal s jejím použitím, mohlo by se to změnit.«
       »Co to vlastně máte za podivnou zbraň? Jednou říkáte, že je elektrická, podruhé že není.«
       »Říkám jí elektrická, neboť se podobně projevuje,« usmál jsem se. »Ve skutečnosti je to quro, využívané nepozemšťany už padesát tisíc let. Fyzikální podrobnosti vám bohužel ani teď, ani za týden nevysvětlím. Není na to čas.«
       »Chcete se vrátit na Q-Zem?«
       »Jistě. Já jsem se vlastně přiletěl přeptat na velice důležitou věc svých německých přátel. Teprve to co jsem se tam dozvěděl mě přimělo obrátit se na vás. Chováte se k nim jako k zajatcům a přitom právě oni mi uvěřili, že je pro ně lepší se rozejít s Hitlerem a vrátit se k nám.«
       »Napravím to,« ujišťoval mě president.
       »V to doufám,« řekl jsem už smířlivěji. »Jak bych mohl přesvědčovat Němce, že je pro ně výhodnější vzdát se, kdyby to nebyla pravda?«
       Rozloučili jsme se a on vyšel se mnou, aby mě doprovodil k vrtulníku.
       Udělal rozhodně dobře. Policisté právě piloty nakládali spoutané do policejního auta. Jen jsem se chytil za hlavu.
       »Co se to tu děje?« rozkřikl se president.
       »Zatkli jsme je a jsou obžalováni z vraždy,« ohlásil mu jakýsi pupkatý konstábl. »Šerif z Denverského internačního tábora je obvinil ze střelby proti strážným. Na trupu jejich helikoptéry jsou přitom stopy kulek. Považuji to za důkaz.«
       »A ty obrázky pod okénkem jsou co?« ukázal jsem je všem. »Pane presidente, ti dva letci jsou hrdinové od Düsseldorfu, Jeny a z Norimberku. Šestadvacet zničených tanků Wehrmachtu, jedno sestřelené letadlo Luftwaffe. To znamená kolem stovky mužů na každého. Ty stopy jsou po německých kulkách z bitvy. V tom táboře se po nich nikdo neodvážil vystřelit. A šerifa, co je obviňuje, já tady přede všemi viním ze spoluúčasti na genocidě, z korupce, ze zneužívání své pravomoci a z křivého obvinění - protože ti hoši na Zemi nikoho nezabili. Máte-li čest v těle, dejte ho zatknout.«
       »Ale - to by byl dlouhý a vleklý proces!«
       »Pak máte ještě jednu možnost. Vyhlaste zde válečný stav a postavte ho okamžitě před vojenský soud pro hrubé ohrožení samotné existence Spojených států.«
       »To snad... to snad ne!« usmíval se president. »Máte asi poněkud svérázné představy o právu a o skutečnosti.«
       »Pane presidente, jste jediný člověk tady, kdo má k tomu oprávnění. V současné době jsou i na americké straně ztráty několika tisíc mužů. Nechtěl jsem vám říkat všechno, ale to, co se děje na Q-Zemi, se vás může velice dotknout. Uvědomte si všichni, že jsou zhruba tři možnosti, jak to skončí.«
       »Jaké jsou to možnosti?«
       »První je ta, že vyhrajeme a přetáhneme většinu Němců na Zem. Zbytek, podle mě asi sto tisíc mužů, zahyne. Část přímo v bojích s námi, zbytek zahubí místní obyvatelé. Zdá se vám to kruté? Mně taky, ale je to přitom nejpřijatelnější verze. Aspoň konec by byl ve znamení jakéhosi míru.«
       »Jak by potom dopadla ta horší varianta?«
       »Druhá možnost je, že vyhraje Hitler. Zlikviduje nejprve domorodce a potom vtrhne na Zem. Vzhledem k tomu, že dnes má něco mnohem horšího než atomové zbraně, navíc s nosiči proti kterým nemáte obranu, rozvrátí během půl roku Spojené státy a každý jiný pozemský stát, který se postaví na odpor. Každá německá bomba vymaže bez sebemenší možnosti odplaty z mapy světa jedno město. Rozseká Spojené státy do hamburgerů a ti, co přežijí, budou otročit na jeho nadlidi.«
       »To myslíte vážně?«
       »Naprosto vážně. Uvědomte si, kdo ovládá nadprostorové konvertory, může poslat na libovolné místo Země nejen jednu helikoptéru, ale i atomovou střelu. Spatříte ji deset sekund před výbuchem, pokud ji vůbec spatříte. Tohle je zbraň horší než strategické rakety. Vy jste to ještě nepochopili? Dobrá, teď už to víte. Poslední možnost je nejhorší. Prohrajeme to, jenže nevyhraje Hitler, ale Kopffüsslerové. Ti potom dojdou k názoru, že lidská rasa není hodná žádného slitování - a ti kdo přežijí jejich bombardování, zhruba stejné jako by bylo od Hitlera, nebudou žít v otroctví a usilovně pracovat na Němce, ale skončí na pekáči. Oba světy pak obydlí hlavonožci a lidská civilizace definitivně skončí.«
       »Toho bych se nechtěl dožít,« otřásl se president.
       »Tak si tu konečně přestaňte hrát na policajty. Uvědomte si, jsme ve skutečné válce a naše věc je i vaší. A vraťte mi moje piloty. Jsou to kluci z Nimitzu, který teď leží na dně Severního oceánu na Q-Zemi, patří do téhle války a vy mi za ně nemůžete dát nikoho jiného.«
       Došel jsem k policejnímu autu a přes jen naznačený odpor dvou policistů jsem vytáhl ven Johnnyho i Michaela. Myslím, že jsem přitom jednomu z policistů nechal nechtěně okusit elektrické rány, protože se na okamžik zkroutil bolestí, ale nebylo to rozhodně úmyslné. Jen jsem byl tak rozzloben.
       »Tak - a letíme!« řekl jsem, když jsme konečně seděli opět ve vrtulníku.
       »Kam?« zeptal se mě Johnny.
       »Rovně nahoru,« podotkl jsem.
       »Díky za zastání,« pokračoval Johnny, zatímco turbíny se rozbíhaly a okolostojícím policistům odlétávaly čepice.
       »Já vás dva opravdu potřebuji,« odmítl jsem díky. »Vy mě možná ne - ale ani to není jisté.«
       Několika slovy jsem jim přiblížil své rozhovory s jejich presidentem, jejichž konec ostatně zaslechli, ale potom jsem se soustředil na modravé kolo, které kolem nás náhle prudce prolétlo.
       Hluboko pod námi leželo letiště Norimberk. Vedle jeho přistávací dráhy stálo vyrovnáno osmnáct stíhaček F-18 a dva bitevní vrtulníky - všichni sirotci z Nimitze.
       »Ale vystrašil jste je parádně,« usmál se Michael, poté co v rychlosti oznámil heslo, aby po nás někdo nevypustil na uvítání nějaký samonaváděcí pozdrav.
       »Vystrašil?« podíval jsem se na něho.
       »No ano! Zbaštili vám to všichni - i s prezidentem!«
       »Zbaštili...,« opakoval jsem po něm zamyšleně. »Jenom aby ses jednou nedivil, hochu. Ty tři varianty jsou totiž až nepříjemně reálné, pamatuj si to. Ta první z nich, navzdory stotisícovce naplánovaných mrtvých nejméně odpudivá, se nám v poslední době nebezpečně mění v něco mnohem horšího, totiž ve skutečnost. Dokonce to vypadá, že těch mrtvých bude možná ještě více než sto tisíc.«
       Podíval se na mě udiveně.
       Úsměv mu přitom pomalu mizel s tváře. Pochopil konečně, že to myslím smrtelně vážně.
*****