---

Kapitální úlovek

---

       Návrat do Nového Německa byl v podstatě výpraskem. Co se to stalo na Zemi? Jak je možné, že se právě Američané Němcům předvedli tak odstrašujícím způsobem? Vražděním nemluvňátek! Horšího si nemohli nic vymyslet. Co teď budu Němcům vykládat o přednostech současné pozemské civilizace?
       Musel jsem o své návštěvě referovat kapitánu Turranchovi na Enterprise. Použil jsem vysílačku dočasného velitelství, umístěného v Norimberku.
       Pochvaloval si, že je loď perfektně schovaná v mracích, které však nebrání letovému provozu. Nechtěl mi ale uvěřit, že jsou vyrobeny na objednávku.
       »Zjistili jste, kde je ta německá odpalovací základna?«
       »Muselo to přiletět od Berlína, tak někde za ním.«
       »Tam je pět set kilometrů pevniny.«
       »A ze kteréhokoliv místa to mohlo přiletět.«
       »Co s tím budete dělat?«
       »Dáme si větší pozor, až to poletí podruhé.«
       »Krásně! Čili - zjistíte to za cenu ztráty Enterprise?«
       »Probůh! To snad ne!«
       S návštěvou v Americe jsem ho seznámil jen povrchně. Na otázku, zda jsem presidenta informoval i o potopení Nimitze, jsem přisvědčil.
       »Dobrá, on uzná za vhodné, kdy to sdělit veřejnosti.«
       S kapitánem jsem se rozloučil a vrátil se do Norimberku. Tam jsem si od majora Redrivera, pověřeného velením základny Norimberk, vypůjčil džíp a vypravil se zařizovat.
       Nejprve jsem objel všechny opuštěné lékárny v Norimberku a posbíral do velké bedny všechna balení küfferlinu, na jaké jsem kde narazil. Objížděl jsem další obchody, ale na mnoha místech jsem už narazil na stopy po rabování. Museli tu být přede mnou američtí vojáci, nikdo jiný tu nebyl. Zlatnictví a hodinářství byla vybraná a většinou i vytlučená. Také jsem je zamýšlel vybrat, ale ne pro sebe. Chtěl jsem ulehčit úděl zajatců v Denverském internačním táboře. Bohužel mě už někdo předešel. Naštěstí nikdo z vojáků nerozuměl lékům - jinak by nezůstala na místě ani jedna ampule - léku proti AIDS.
       Pak jsem se pokusil navázat spojení s Uaxio a ostatními hlavonožci. Z Norimberku nebylo do Xijtry daleko, jenom bych musel přijet z opačné strany. Nasedl jsem do džípu a rozjel se tam lesem.
       Uaxio mě přivítala, ale její krajané už méně.
       »Nic neděláte už čtvrtý den!«
       »Američané se zabezpečují a já jsem byl navštívit jejich presidenta,« odtušil jsem.
       »Neseš dobré zprávy, že?« řekla Uaxio.
       »Nenesu,« vydechl jsem a zvážněl. »Stalo se něco, co se mi zdá jako zlý sen. Američané porušili dohody.«
       »Copak? Chtějí se vrátit na Zem?«
       »Ne - ale nepřijali Němce, jak slíbili.«
       Potom jsem jí pomalu, do posledních podrobností v temné jeskyni Xijtra vyklopil, s čím jsem se na Zemi setkal.
       »To je problém vás lidí,« odvětila, když jsem skončil. »My máme pro tebe naopak velice dobrou zprávu. Ovšem jen dle našeho názoru. Uvidíme, uznáš-li ji za dobrou i ty.«
       »Povídej!« vybídl jsem ji.
       »Víme, kde je německá základna, odkud přiletěl bílý oheň na vaši loď. Už jsme po ní pátrali dřív, také nás hnětlo, že nevíme odkud ta smrt padá na nás.«
       »Kde je?« ožil jsem.
       »Daleko odtud - na jižním pólu. Je tam jakási základna, vybavená mimo jiné konvertorem, propustí.«
       »Ovšem!« došlo mi. »Z jižního pólu se dá vždycky stejně bombardovat kterékoliv místo na obou světech.«
       »Především se tam nenacházejí žádní hlavonožci, kteří by mohli Hitlerovi překážet,« dodala smutně Uaxio.
       »Nech to na Američany,« řekl jsem veseleji. »Tahle tvoje zpráva je první dobrá zpráva v těchto dnech.«
       Rozloučili jsme se velmi rychle. Spěchal jsem oznámit to kapitánovi Turranchovi na Enterprise. Bylo to jednoduché, na pokraji jeskynního komplexu Xijtra byla pořád ještě umístěna americká vysílačka z Nimitzu. Arnold Beauty mě pochopitelně rád přivítal, jen si trochu stěžoval na nudu.
       »Kámo, teď nastraž uši a poslouchej,« ubezpečil jsem ho, než jsem sedl k mikrofonu. »Protože to stojí za to.«
       Kapitánovi Turranchovi jsem oznámil, že vytrvale hledaná německá základna s atomovými střelami leží přesně na jižním pólu. Požádal jsem o letku bombardérů s letkou doprovodných stíhaček, aby se ji pokusila zničit. Upozornil jsem ho, že Němci tu klíčovou strategickou základnu nevydají lehce. Krom toho - může být plná atomových bomb a její exploze může být značně ničivá - i pro útočící letadla.
       Kapitán Turranch ožil a přislíbil okamžitou akci. Na mé varování reagoval, že si je tak elementárního faktu vědom, nicméně je bere v úvahu.
       »Poslyš, Oto, odkud to víš?« vydechl Arnold Beauty, když jsem skončil. »Naši tu základnu hledali jako tu příslovečnou jehlu v kupce sena a ty si přijdeš a víš to.«
       »Vím to od hlavonožců,« odtušil jsem. »Jak to zjistili oni, na to už se mě neptej.«
       »Nezískal jsem dojem, že by nás měli v lásce,« potřásl na to hlavou. »Já se jich vysloveně bojím. Jsem zde přímo na ráně, denně kolem mě spěchají stovky těch tvorů a pokaždé si nejsem jist, jestli na mě nakonec neskočí. Musím zaklepat, zatím nás uznávají.«
       »Oni nemají rádi Hitlera a spolu s ním i Němce. Nás sice neberou s nadšením, ale chápou důvody, proč tu jsme.«
       »Ale řeknu ti, pořádně si oddechnu, až se vrátíme.«
       »Já taky,« souhlasil jsem s ním.
       Pak jsem se vrátil džípem do Norimberku a vyžádal si své hochy s bitevním vrtulníkem k cestě na Zem. Kapitán Turranch mi je přidělil bez jediného mrknutí oka a dokonce vystavil permanentní příkaz, aby mi byli stále k dispozici. Jenom pro palivo se měli stavovat v Norimberku. Expertům US Navy se tu podařilo uvést do chodu rafinérii hitlernafty a zásobovali teď palivem nejen letadla, ale i automobily. Za Norimberkem byly jako všude rozsáhlé plochy, kde hitlernafta rostla, jen bylo potřeba vyjet do pole s příslušným kombajnem. Velitel základny Norimberk, major Jonathan Redriver, si pochvaloval, že není závislý na přísunu paliva z Enterprise.
       Netušil, chudák, že bude brzy závislý jen a jen na této podivné rostlině s olejnatými plody.
       Naložili jsme do vrtulníku plnou bednu küfferlinu a také nějakých dalších léků, několik žoků máselných plodů a balíky chleba ze skladů americké armády v Norimberku. Natankovali jsme plné nádrže a vzletěli. Chtěl jsem většinu cesty urazit tady, ne až na Zemi. Nad pustými zalesněnými oblastmi Nového Pruska daleko od enklávy obydlené Němci jsem vyvolal propust - a vynořili jsme se na Zemi ve výšce dvou tisíc metrů přímo nad středem Denverského internačního tábora.
*****
       Tentokrát jsme byli přivítáni veseleji než poprvé.
       Nejprve přišli na řadu němečtí lékaři. Složil jsem jim všechny zásoby küfferlinu a dalších léků.
       »Musím vás ale požádat o laskavost,« varoval jsem je. »Ne abyste léčili Američany zadarmo nebo za půl kila chleba. Američané vydávají na léčení jednoho nemocného AIDS více než šedesát tisíc dolarů ročně - a přitom bez výsledku. Smíte je léčit, ale jedna dávka bude stát přesně třicet tisíc dolarů, jinak to odmítnete, rozumíte mi? Pojišťovny počítají každým rokem s dvojnásobnou částkou. Bude-li pacient úplně vyléčen, ušetříte jim spoustu dolarů i za další roky. Ale ne aby vás citově vydírali chudobou. Všichni jsou pojištěni. Naopak si vzpomeňte, jak vás nepojištěné dřeli z kůže.«
       »A mezi námi?« zeptal se mě opatrně jeden z lékařů.
       »Nikomu nebudete přece dávat küfferlin do ruky, všechno jsou injekce. Mezi sebou si můžete zachovat starodávné ceny nebo svým lidem pomáhejte pro mě za mě zdarma. Pochopím to, musíte přece držet pohromadě.«
       Všechno se nezměnilo, jak jsem očekával, ale podstatné změny nastaly. Internovaní přestali dostávat peníze, namísto nich nastoupily příděly jídla. Ani toho nebylo nadbytek, ale proti dosavadnímu hladomoru to byl nebetyčný rozdíl. Tábor opustili američtí lékaři - odcházeli s pohrdlivými úšklebky a věštili, že to bez nich nepůjde. Úmrtnost však po jejich odchodu znatelně poklesla - a to i bez účinných léků.
       Šerify a jejich pomocníky nahradila táborová samospráva. Tím přestaly veškeré dosavadní incidenty. Zlatokopové měli vstup do tábora zakázán a život se stal snesitelnější. Němci si začali organizovat školy pro děti, pořádkovou a zdravotní službu i hromadné kursy angličtiny.
       Hranice tábora však byly i nadále vyznačeny dvojím pásem ostnatých drátů a věžemi s kulomety. Jen elektrický proud už byl vypnut a dráty s izolátory odstraněny. Němci nesměli jít mimo obvod tábora a veškerý styk s Amerikou se odehrával na prvním náměstíčku za bránou, kam denně zajížděla zapečetěná auta s potravinami z nejbližší vojenské základny.
       »S kvalitou a množstvím potravin nejsou problémy?« ptal jsem se Němců ze samosprávy.
       »Zaplaťpámbu za americkou armádu!« zněla odpověď. »Ale do téhle chvíle s námi jednali, hanba povědět.«
       »Aspoň jste si na vlastní kůži vyzkoušeli, co to znamená být podlidmi.«
       »To snad nemyslíš vážně?« podíval se na mě Němec.
       »Myslím,« přikývl jsem. »Jakmile začnete rozeznávat lidi a podlidi, dopouštíte se strašné křivdy. Všichni lidé jsou si rovni, pamatujte si to. Tady jste byli alespoň nakrátko těmi podřadnými vy. Získali jste nedocenitelnou zkušenost.«
       »Ale - proč oni, když jsi říkal, že jsou lepší?«
       »Nevím jak se to stalo, ale vrhla se na vás ta nejhorší spodina Ameriky. Nicméně si opakujte dnes a denně, donedávna jste nebyli o nic lepší. Kdopak o Německých dnech hajloval a skandoval: Svinskou smrt podřadným? Až když jste poznali co to je, teprv to můžete správně pochopit jako zločin.«
       »Ochránce fašistů! Budeš viset!« ozvalo se v té chvíli od skupinky amerických strážných.
       »Toho si už ani nevšímáme,« pousmál se jeden z Němců.
       »Polibte mi všichni p....!« vykřikl jsem odpověď česky.
       »Tak ty seš Čech, ty sviňo?« ozvala se mi - rovněž česká věta. Jeden z těch strážných byl zřejmě Čechoameričan. Máme my Češi smůlu, že se občas musíme setkávat přesně na opačné straně barikád. Následovala sprška českých nadávek, kterým kromě mě naštěstí nikdo nerozuměl.
       »Oni už si netroufají,« komentoval jeden z Němců. »Ale kdyby to bylo možné - přimluvte se za ty, kdo jsou zavřeni v amerických věznicích.«
       »Máte potuchy, kolik jich je?«
       »Něco kolem pěti set - oni zpočátku odvlékali vinné jako nevinné - a nikdo se nevrátil.«
       »Máte tady nějakou kartotéku?«
       »Není papír - ale pokusíme se ji vytvořit.«
       »Udělejte ji - a zaneste tam všechny, kdo byli odvlečeni americkou policií, nebo zmizeli jinou cestou. Pokusím se je vrátit zpátky.«
       Rozloučili jsme se a já jsem opět nasedl do helikoptéry. Tentokrát jsme odstartovali bez problémů. Dokonce na nás ani nemířily kulomety v okrajových věžích.
       Vystoupali jsme do tisíce metrů - a pak jsme zmizeli za modravým kruhem propusti.
       »Dneska to vypadalo úplně jinak,« podotkl Johnny, když jsme se orientovali a zamířili k Norimberku.
       »Zaplaťpámbu!«
*****