---

Princezna Říše zla

---

       Poslední večer před další z rozhodujících akcí.
       Němečtí vojáci dostávali zpátky zbraně, které odevzdali při kapitulaci. Není to přece jen velké riziko?
       Uvědomoval jsem si to, ale hned jsem si říkal, že není. Měli teď naprosto odlišný cíl a věděli, že v případě prohry budou mít na vybranou mezi smrtí tady v Novém Německu anebo životem v americkém lágru, kde se na ně budou dívat jen jako na objekt pohrdání. Američané Němcům ukázali, že o ně Země nestojí. Kdoví, možná to tak bylo lépe. Vojáci, kteří nemají kam ustoupit, obvykle neustupují.
       Útok měl začít v pět ráno. Byli jsme připraveni v lese na dohled od berlínské zdi, která tady měla jiný význam, než obdobná zeď na Zemi. Díval jsem se právě na hodinky, když to začalo.
       První byla vlna bitevních letadel z Enterprise. Přilétly jako blesk z čistého nebe. Většina jich zaútočila na budovu Reichstagu, která odtud nebyla vidět, menší část raketami na kusy rozbila část zdí před námi.
       Německá pěchota podporovaná tanky vyrazila. Vojáci byli vezeni částečně na tancích, částečně obrněnými auty. Skupina vybraných vojáků po prvním útoku letadel obsadila strážnici a otevřela bránu silnice na Stuttgart. Neobešlo se to sice bez přestřelky, ale naštěstí byla ukončena bez obětí. Branou se na silnici nerušeně vevalila kolona aut, kterou by jinak objíždění průlomem ve zdi zdržovalo.
       Tanky a helikoptéry ovšem bránu nepotřebovaly. Johnny a Michael zvedli vrtulník do výšky padesáti metrů a pomalu jej vedli dovnitř. Pomalu - ale jen z pohledu vrtulníku. Pod námi ujížděly plnou rychlostí německé tanky a obrněné vozy, aby co nejrychleji překonaly prázdné místo mezi zdí a náspem okružní silnice, stavěné rovněž jako obranné pásmo.
       Polovina vrtulníků vyrazila napřed a brzy nám nad městem zmizela s očí. Uprostřed Berlína stoupal k nebi oblak prachu z betonu a dýmu z amerických protipevnostních raket. Bitevní letouny pořád ještě točily své kolo smrti a střílely rakety na Reichstag, jednu za druhou. První asi rozmetaly honosnou vnější budovu, další rozhodily do okolí trosky a následující se jako parta horníků zakusovaly dolů, do betonu krytů.
       Viděl jsem to přes ramena Johnnyho a Michaela. Byli teď maximálně soustředěni na okraj města před námi. Seděl jsem za nimi a za mnou byla plná kabina německých výsadkářů. Bral jsem do této party mladé kluky s vlastním jménem, u kterých se dal předpokládat vliv jejich rodičů. Teď to ale záleželo jenom na dvou amerických chlapcích vpředu.
       Náhle vedle nás ostře zasykla startující raketa, vzápětí nato druhá, pak rychle po sobě třetí a čtvrtá.
       »Tihle by nám překáželi!« vykřikl směrem dozadu Michael. To už jsem sám viděl dýmové stuhy raket, dopadajících na dvě místa na kraji města. Stály tam čtyři protiletadlové kanóny, jejichž obsluhy se horečně snažily otočit hlavně do našeho směru. Nestihly to. Americké rakety explodovaly na korpusech štíhlých kanónů, z ohnivých koulí výbuchů odlétaly stranou postavičky německých protiletadlovců, nebo spíš to co z nich zůstalo. První mrtví - zatím na opačné straně.
       Vrtulník pleskal listy rotoru a postupoval vpřed. Daleko před námi jiné vrtulníky likvidovaly hnízda protiletadlových děl, čistily ulice, ale zejména podle plánů útoku blokovaly kasárna Wehrmachtu. Museli jsme tam dorazit co nejdříve.
       Z té výšky bylo všechno jako na dlani. Michaela zaujaly postavičky německých vojáků, běžících do palebných postavení u okružní silnice. Zarachotily čelní dálkově řízené rotační kulomety vrtulníku, několik postaviček se zhroutilo naznak, jiné prostě padly přímo před sebe a už se nezdvihly.
       Na násep se soustředily i další vrtulníky a brzy na něm nezbyl jediný německý voják. Nejvyšší čas! Německá pěchota naší armády seskakovala s transportérů a tanků a rozvíjela se do rojnic. Bez velkého odporu se dostala na pokraj města. Dvě naše helikoptéry se mezitím vysunuly dopředu a připojily se k těm osmi, které vysílaly své rakety do vchodů kasáren a blokovaly je.
       Kdosi tam mával bílým praporem. Byl to voják Wehrmachtu, ale měl na krku žlutý šátek - takže náš. Zdá se, že generál Alfréd Schmidke vsadil na vyjednávání, ale my jsme teď měli jiný úkol. Tady to bude záležitostí německých vojáků. Zvedli jsme se do výšky a zamířili nad střed města, kde kromě nás dosud nikdo jiný nebyl.
       Na místě Reichstagu zel obrovský kráter a okolní ulice byly zaházené troskami do výšky téměř druhého patra. Bitevní letadla už skončila svou práci a vítr rozvál prach na sever, takže trosky byly dobře patrné. Nic se v nich nehýbalo.
       Johnny a Michael s námi přistáli na ploché střeše hotelu Rote Fahne. Naše skupinka vyskákala ven a Johnny opět zdvihl stroj do výše. Měl se připojit k libovolné skupině a pomoci, kde bylo třeba.
       Naše skupina seběhla po schodišti dolů. Cestou jen tak, zničeho nic, zhaslo v hotelu světlo. Berlínská elektrárna se zastavila. Ve tmě jsme míjeli vyděšené pokojské a uklízeče, proběhli kolem recepce a pokračovali dál prázdnou ulicí.
       Pamatoval jsem si umístění úřadovny Gestapa a také jsme tam běželi. Měl jsem jen pistolku, ale ostatní měli automaty a navíc jsme počítali s momentem překvapení. Světlo rovněž nesvítilo, ale protože svítalo, bylo na chodbě trochu vidět. Ihned za dveřmi jsem blesky bezhlučně likvidoval strážné ve vrátnici, ale to byly jen malé ryby.
       Hlavní chodba se přímo hemžila gestapáky.
       Automaty zaštěkaly. Překvapení gestapáků bylo dokonalé, nezmohli se ani na výstřel. Nejvíc je zřejmě šokovalo, že útočníky byli výsadkáři Wehrmachtu. Kdosi se ukryl za sloupy velikého schodiště a křičel na nás, ale můj blesk se otočil i za sloup a gestapáka umlčel. Zajatce jsme nebrali, ostatně se ani nikdo nevzdával.
       Horší byly jednotlivé kanceláře. Vbíhali jsme do nich, jeden vždy vykopl dveře a vkutálel se dovnitř, druhý střílel po všem, co se uvnitř pohnulo. Konečně, snad po půlhodině od okamžiku kdy jsme vtrhli do budovy, nastal klid. Vyčistili jsme celé patro bez ztráty na naší straně a mohli jsme se přesunout do dalšího patra. Výsadkáři si vyměnili zásobníky v automatech, dva museli být obvázáni, ale bylo to nepatrné škrábnutí a nebránilo jim v další akci.
       V prvním patře i výše v budově jsme to měli jednodušší. Nacházely se tu jen opuštěné a uzamčené kanceláře městských úřadů. Vyšli jsme po schodech na střechu, kde jsme vyvěsili žlutou vlajku, aby nás omylem nenapadly naše helikoptéry.
       Teprve pak jsme sestoupili opět do přízemí. Budova byla, jak jsem čekal, pod zemí zajímavější než nahoře.
       Nejprve jsme vyčistili vyšetřovny v suterénu. Nacházeli jsme ojedinělé gestapáky, už ne tak překvapené, jako nahoře, ale přesto neměli šanci. Ztráceli totiž čas výzvami, abychom se vzdali a jako odpověď dostávali buď kulku, nebo blesk. Za čtvrt hodiny jsem vyslal celkem dvanáct blesků a musel jsem rozbalit balíček čokolády a doplnit si energii. Zkušenosti z Nordenovy pevnosti byly neocenitelné. Věděl jsem, že budu potřebovat energii a včas jsem se zásobil čokoládou, která se ukázala jako velice vhodný zdroj. Brzy jsem se cítil opět svěží a plný síly.
       Nastala druhá fáze boje o budovu Gestapa.
*****
       Vyčistili brzy i suterén. Nejhorším problémem se ukázaly točité schody v zadním traktu budovy. Vedly dolů, hlídala je silná hlídka Gestapa. Nejhorší bylo, že byla tma, takže jsme zpočátku nic neviděli.
       Ferdinand Ziggar se ke schodům dostal první. Kdosi ho ze tmy vyzval, aby se prokázal heslem. Místo odpovědi Ferdinand zahájil palbu. Nejspíš někoho zastřelil, ale gestapáků bylo mnoho a spustili po něm zuřivou palbu z automatů a Ferdinand se zhroutil mrtev.
       Byl to první mrtvý na naší straně - bohužel zdaleka ne poslední.
       Zalehli jsme, takže jsme byli pod horizontem gestapáků.
       Adolf Hammer hodil tím směrem ruční granát, ale exploze všechny protivníky nevyřadila a palba pokračovala. Kryl jsem se za rohem a plazil se blíž, ale pořád jsem nikoho neviděl.
       Pak se tam cosi mihlo. Vyslal jsem blesk. Gestapák upadl na schody a explodoval. Držel zřejmě v ruce odjištěný granát a nestačil jej už odhodit. Bzučící střepiny kolem nás létaly jako sršni, ale část jich šla i na opačnou stranu. Od schodů se ozvalo několik výkřiků plných bolesti.
       Gestapáci ale byli stále ve výhodě. Znali lépe prostředí a bylo jich na počátku víc než nás. Místo abychom zaútočili, museli jsme se stáhnout. V té chvíli udělali protivníci svou největší chybu. Vyběhli z úkrytů a chtěli nás pronásledovat.
       Modravý blesk objal skupinu šesti gestapáků a odhodil je na jakési bedny. Další se otočili ke mně a spustili zběsilou palbu, ale přestali hlídat opačný směr. Odtud přilétl granát a explodoval.
       »Bravo, kameraden!« vykřikl jsem německy.
       Opanovali jsme točité schodiště a sestoupili po něm do hloubky dobrých dvaceti metrů. Byla tam malá předsíňka, kde hlídali další gestapáci, ale šel jsem první, takže nestačili vystřelit. Za touto předsíňkou jsme narazili na velice těžké pancéřové dveře, ale nebyly nijak zajištěné a otevřeli jsme je poměrně snadno.
       Chodba byla navzdory tmě ve městě osvětlená ojedinělými žárovkami, napájenými zřejmě vlastním generátorem. Vkročili jsme do ní a pomalu postupovali, ale to byla chyba. V dlouhé jasně osvětlené chodbě nebylo kam se schovat, kam ustupovat. Když se naproti nám ozvaly zpoza rohu tlumené hlasy, nezbylo než připravit si zbraně. Kdybychom se dali na ústup, měli by nás v dlouhé osvětlené chodbě jako na střelnici a na druhý konec k pancéřovým vratům bychom nejspíš nedoběhli.
       Z boční chodby vyšla skupinka vysokých důstojníků. Byla bohužel ve střehu a když se ozvalo práskání našich automatů, spořádaně couvla za roh a zanechala jen jednoho padlého.
       Jediným bleskem jsem uhasil světla aspoň na tomto konci chodby. Teď jsme měli alespoň nepatrnou výhodu, že by naši protivníci museli střílet do tmy, zatímco nad nimi žárovky ještě svítily. Doběhli jsme na roh a spustili palbu.
       Důstojníci měli jen pistole, kdežto my automaty. Měli na svou ochranu sice pár vojáčků, ale ti se dlouho rozkoukávali a to našim výsadkářům stačilo. Chodbou bzučely kulky oběma směry, ale na osvětlené straně chodby padali zasažení vojáci a důstojníci jeden po druhém. Spatřil jsem, jak přímo vedle mě klesli i dva naši muži, ale celkový poměr ztrát byl pro nás zatím velice příznivý.
       Pak jsme udělali stejnou chybu, jako před chvílí stráže Gestapa u schodiště. Pronásledovali jsme bezhlavě prchající důstojníky a nechali jsme se vylákat do osvětlené chodby.
       Ze skupinky prchajících nepřátel se náhle zablesklo. Byl to modrý blesk - quro. Rychle přeskakoval z jednoho našeho vojáka na druhého a zasažení se hroutili jeden po druhém. Mě odhodil ke stěně jako ostatní. Svezl jsem se na podlahu, ale ačkoliv jsem byl trochu v šoku, nebyl jsem mrtev.
       Byl jsem však naráz sám a rychle jsem uvažoval.
       Znamenalo to, že mám proti sobě aspoň jednoho člověka, ozbrojeného tak jako já blesky Kopffüsslerů. Nebylo to dobré pomyšlení. Všichni výsadkáři kolem mě leželi mrtví a já mám proti sobě chlapa s modrými blesky a šest nebo sedm dalších. Ti sice mají jen pistolky, ale na jednoho je jich přece jen trochu moc.
       Nastala krátká pauza. Z naší strany střelba utichla, ale protivníci rovněž nestříleli. Možná nás považovali za mrtvé, což mi dalo čas vzpamatovat se.
       Pode mnou ležel jeden z našich chlapců. Nehýbal se, byl mrtev, ale jeho automat ležel na dosah, stačilo trochu se po něm natáhnout. Neudělal jsem to a nehybně ležel dál. Nejspíš i mě považovali za mrtvého. Měl jsem ale čas vzpamatovat se, měl jsem přehled i zbraň.
       »Jak se sem dostali ti vojáci od Wehrmachtu?« rozčiloval se kdosi. »Kdo je sem pustil? Kde jsou hlídky u vchodu?«
       »Asi se chtěli schovat před bombardováním. Zjistím, kde jsou hlídky,« nabízel se kdosi.
       »Počkej, Josefe, půjdu napřed.«
       »Opatrně, můj Vůdče!«
       Zatrnul jsem. Ano, byl mezi nimi i on, Hitler.
       Malý skrček Josef, kterého jsem ani neznal, oblečený do kabátu ze zlatého brokátu, se snažil vstoupit do chodby jako první, ale Hitler ho pohybem ruky odkázal dozadu. Neohroženě vykročil v čele své družiny přímo ke mně.
       Štěrbinou přivřených očí jsem mezi důstojníky uviděl dvě ženy v nádherných šatech. Jedna měla blankytně modré, druhá tmavě červené. Kráčely vznešeně poslední ve skupině. Byla to snad Eva Hitlerová a princezna Susi? Nedalo se to vyloučit. Obě vypadaly stejně mladě a podle letmého vzhledu se jejich věk nedal rozeznat.
       Počkal jsem, až se ke mně přiblíží víc. Ještě víc.
       Vleže jsem vyslal rozvětvený klikatý blesk a teprve pak jsem se posadil a natáhl se po nedaleko ležícím automatu.
       Modravá smrt se vyhnula pouze ženám. Zděšeně strnuly na místě, neschopné jakékoliv akce.
       »Zůstaňte stát, frau Hitler,« oslovil jsem je. »Nechci vám ublížit.«
       Nepředpokládal jsem, že by byly ozbrojené. I kdyby byly, měl jsem nebezpečnějšího protivníka.
       Hitler se pohnul. Nebyl tedy mrtev, ačkoliv byl zasažený bleskem jako všichni ostatní. Znamenalo to, že právě on byl dalším člověkem předělaným hlavonožci. S elektrickým quro mi byl rovnocenným protivníkem a ostatním smrtelně nebezpečný, jak to ostatně dokázal, když zahubil celou naši skupinu. Byl jsem varován před Nordenem, ale Hitler byl stejně nebezpečný jako on.
       Vyslal jsem další blesk přímo na něho, abych ho udržel na chvíli v šoku. Rád bych ho prostě zajal, ale to v tomto případě nepřipadalo v úvahu. Měl jsem proti němu výhodu jen nakrátko. Buď jak buď, neměl jsem na vybranou. Musel jsem ho zabít, jinak on zabije mě. Pomalu jsem se vztyčil a namířil samopal na bezvládné tělo Vůdce.
       »Nein!« zaječela žena oblečená v tmavě červené róbě. Bez váhání překročila několik mrtvých důstojníků, postavila se před svého muže a roztáhla ruce. »Nechte ho! Vy vrahu!«
       Možná bych měl mít soucit s chlapem, který tu přede mnou bezmocně ležel, ale nesměl bych si být vědom, že ten stoletý chlap je odpovědný nejen za smrt miliónů lidí na naší staré Zemi, ale už i statisíců Němců a miliónů zdejších rozumných bytostí tady, na Q-Zemi.
       »Musím ho zabít, paní Hitlerová,« odpověděl jsem. »Vrah je on, tisícinásobný vrah, vrah miliónů. Je prokletím našeho i tohoto světa. Nemohu ho zajmout, byl by příliš nebezpečný. Musí zemřít!«
       »Zemřeš ty!« odvětila s klidným výrazem ve tváři druhá z obou žen, princezna Susi.
       Z její ruky vylétl další blesk.
       Odhodilo mě to dozadu, ale blesk mě neochromil, jako by se stalo s každým jiným. Místo toho mnou otřásla krátká křeč a v pádu naznak jsem nazdařbůh stiskl spoušť automatu.
       Zarachotila krátká dávka. Císařovně, která se neohroženě postavila před Hitlera, klesly roztažené ruce a její honosná tmavočervená róba se rychle zbarvila světlejší krví. Pomalu se zvrátila dozadu na svého muže. Nechtěl jsem ji zabít, ale blesk její dcery způsobil nechtěně právě její smrt.
       Princezna, která na mne poslala svůj blesk, skončila jen s prostřeleným ramenem. To jí nezabránilo vyslat další porci blesků. Otočilo mě to jako loutku, ale opět jsem se nadýchl. Princezniny blesky byly naštěstí citelně slabší než blesky jejího otce. Podepřel jsem si samopal levačkou a třesoucíma rukama zamířil na hlavu ležícího Hitlera. Stiskl jsem spoušť až na doraz v křečovité vůli zabít především tuhle stvůru.
       Automat plival oheň jen krátce. Úderník cvakl naprázdno, zásobník byl prázdný - ale hlava Vůdce byla rozbitá na změť krvavých úlomků.
       »Vater! Mutti! Nein!« zaúpěla princezna Susi.
       Vrhla se nejprve k oběma ležícím, ale na krok od nich se zastavila, sáhla k pasu a vytáhla krátkou pistoli.
       »Ty česká svině!« oslovila mě. »Ty ještě žiješ?«
       Tentokrát jsem byl rychlejší já. Moje blesky ji odhodily dozadu, ale věděl jsem dobře, že ji to nezabilo. Skočil jsem dopředu a padl přímo na ni. Po třech blescích jsem byl celý ztuhlý, ale teď byla pro změnu v šoku ona a jistojistě se s takovým úderem setkala poprvé v životě.
       »Proti tobě nic nemám, princezno,« řekl jsem a vykroutil jí z ruky pistolku.
       »Zabil jsi mi otce i matku, vrahu!« ječela.
       Pokusila se mě ještě jednou udeřit bleskem, ale nemohla mi ublížit, neboť jsem ležel přímo na ní.
       »Au! To bolí!« křičela.
       Pustil jsem její rameno. Měla je čistě prostřelené, ale už nekrvácelo a hojilo se jí přímo před mýma očima. Využila toho, že jsem ji na okamžik pustil a začala mě nehty škrábat přímo do obličeje.
       »Nech toho, princezno!« okřikl jsem ji. »Tví rodiče byli největší zločinci v celém známém vesmíru, ale ty jejich vinu neneseš. Vzdej se! Nechci ti ublížit, ale budeš-li mě pořád ohrožovat, zabiju tě!«
       »Ty česká svině! Zabiju tě, uškrtím, oči ti vyškrábu!«
       »Přestaň - jestli se chceš někdy vidět se svým bratrem!«
       »Toho jste taky zabili, vy vrahové!«
       »Friedrich je naživu,« vmetl jsem jí do tváře. »Je naším zajatcem. Zanech marného odporu, stejně mi neublížíš.«
       »Jak je to možné?« úpěla zoufale. »Máš být mrtvý! Nikdo to ještě nikdy nevydržel!«
       »Jsem stejně elektrický jako ty. Proto na mě nemůžeš.«
       »Kdo ti dal naše největší tajemství?«
       »Jaképak tajemství? Hlavonožci je znají už dávno.«
       »Ty jsi se spaktoval s největšími nepřáteli lidí?«
       »Vždyť i tvůj otec měl kdysi s hlavonožci tajnou dohodu, princezno. On ji ale porušil - byl to jeden z mnoha důvodů, proč musel zemřít.«
       »Já tě proklínám!« vzlykala bezmocně. »Jsi zkáza Německa a nechápu, proč tě otec nedal hned na počátku popravit!«
       »Protože netušil, že se jednou takhle setkáme,« odvětil jsem přísně. »Netušil, že by se měl obávat jediného Čecha. Kdyby mě dal popravit, nic by tím nezískal. Ale vy jste byli tak jako tak odsouzeni k smrti - hlavonožci by vás vyhubili. Takhle budeš možná žít. Nic víc pro tebe udělat nemohu.«
       Spatřila na podlaze ležící pistoli.
       »Udělal bys lépe, kdybys mě zabil,« zasyčela a chtěla se mi vytrhnout. Stiskl jsem ji pevněji a znemožnil jí to. Byl to její poslední marný odpor.
       »Konec panování, princezno. Jdeme!«
       Zkroutil jsem jí ruku za záda a vedl ji před sebou.
       Přešli jsme kolem našich mrtvých výsadkářů. Devět kluků muselo zahynout abych získal jedinou kořist? Princeznu Susi, namyšlenou a arogantní elektrickou holku, oblečenou v hebkém hedvábí, ale bezcitnou, která se mě zatím dvakrát neúspěšně pokusila zabít?
       Ba ne, uvědomil jsem si. Kořist není hlavní cíl. Hlavním cílem byl její otec, jedna z největších zrůd lidstva. Ohlédl jsem se po něm. Ležel v krvi, nehýbal se. Nepomůže mu už ani fenomenální hojivost hlavonožců. Je definitivně mrtev.
*****