---

Svobodné volby

---

       Začali jsme připravovat volby.
       Vzhledem k tomu, že se poslední německé svobodné volby na Zemi konaly tak dávno, že se nezachovalo dost pamětníků, znamenalo to začínat v podstatě znovu a z ničeho.
       Pokusil jsem se založit něco jako politickou stranu, ale výsledkem bylo - fiasko. Shromáždil jsem sice na neutrální půdě kavárny proti Rádiu Berlín několik známých, krásně jsme si popovídali o současné situaci, přednesl jsem jim i svoji vizi založit politickou stranu, která by se starala o poměry v Berlíně, k založení této strany však nedošlo.
       »Nač ještě partaj?« oponoval Kurt Werner. »To už tu bylo a k čemu to vedlo? Funkcionářům rostly jenom pupky a drzost. Ještě že už je Nazi-partaj mrtvá.«
       »Nazi partaj je mrtvá a podle mě je lépe nechat veškeré partaje být,« přidal se k němu policejní president Schmidke. »Ani si neumíš představit, jak je tu od ní volněji.«
       »Nazi partaj není úplně mrtvá, jen ztratila svou moc,« připomínal jsem jim. »Jestli to nevíte, slyšel jsem, že nově založená Národní strana Německa je bývalá Nazi-partaj. Jsou tam stejní lidé a má i podobnou strukturu.«
       »No a co?« opáčil Schmidke. »Co v ní z té staré zůstalo? Pár bývalých hlavounů, kteří chodí na schůze a žvaní, jaký byl za Hitlera pořádek. Příspěvků nevyberou ani na pořádnou večeři pro partajní šéfy a jejich řeči nikoho soudného valně nezajímají.«
       »Jenomže těch pár hlavounů je organizovaných. Nikdo jim nebrání přilákat další, především z Hitlerjugend.«
       »Kdybys měl pravdu, byl by to důvod zorganizovat nějakou protisílu,« řekl Schmidke. »Jenže každý ví, co by ten jejich pořádek znamenal. Vždyť oni se tím netají. Chtěli by obnovit armádu a dobývat starý svět, když už se ukázalo, že tady jim štěstí nepokvete. Ale jakmile se vytasí s armádou, odvracejí se od nich i ti kluci z Hitlerjugend. Kdo není praštěný ví, že tu Američané neměli protivníka. Trochu je zaskočily naše zbraně V-5, přišli o jednu loď, ale dlouho to netrvalo, byli opět suverénními pány. Kdo by za těchto okolností věřil Nazi partajníkům, že je pořád ještě možné dobýt starý svět? Leda idioti se sníženou inteligencí.«
       »Oni to jistě vědí také - a přece pokračují s partají, jako kdyby se nic nezměnilo.«
       »Jenomže už jenom z ubrečené lásky k Führerovi,« pokrčil rameny Schmidke. »Neboj se, mám mezi nimi svého člověka. Je to můj kamarád, starší než já. Prožil prakticky všechno od začátku - včetně Stalingradu a Arden. Zlákali ho na schůzku, ale on potom přišel a poreferoval mi jako starému kamarádovi o čem jednali. Nebudu nikomu říkat kdo to je, ale věřím mu.«
       »Aspoň že jsi to nepustil ze zřetele,« oddychl jsem si.
       »Já beru vážně všechno, jinak bych nemohl být u policie ani hodinu.«
       »O čem tam, proboha, jednají?« zajímal se Kurt.
       »Klaní se portrétům císaře Hitlera a princezny Susi, pak někdo začne nadávat na současné pořádky a ostatní se k němu přidávají, nebo aspoň nábožně poslouchají. Víte, není špatné vědět, co všechno se jim nelíbí. Můžeme se v mnohém poučit. Dlouho zatracovali zrušení Domů Matek - což se dalo čekat. Potom přišli na to, že kurvy se mají lépe než oni - a začali zatracovat nové pořádky, prý nahrávají kurvám. Ale od nového živnostenského zákona je naopak podporují. Prý jsme jim všem nespravedlivě ublížili. Bude to jistě i tím, že pár bývalých funkcionářů už také platilo finanční policii pokuty. Nějakou dobu vykupovali staré papírové peníze, aby mohli podporovat prostitutky i mimo systém karet. Tohle mohou dělat už jen do konce roku, potom přestane banka staré peníze přijímat. Ale nebojte se, já se dozvím, co si najdou za další akci. Řekl bych, že jejich dosavadní aktivity nebyly nebezpečné. Chtěli zlákat do partaje aspoň kurvy, ale ani tam neměli úspěch.«
       »K čemu by vlastně mohly být partaje dobré?« zajímal se Kurt Werner.
       »Například jako kluby, které by se staraly o budoucnost. Mohou se tam scházet odborníci na různé problémy, diskutovat o nich a nalézat nejlepší řešení. Strana pak dá tato řešení do svého programu a láká na ně voliče.«
       »No dobrá, založme takový klub,« přivolil Kurt. »Mohli bychom mezi sebe pozvat pár známých. Ale ať proboha zůstane u klubu! Zakládat novou partaj s příspěvky, s byrokratickým aparátem a s partajními hlavouny - brr!«
       Rezignoval jsem, ale na příští schůzi klubu jsem přizval dva nové zájemce. Jeden byl opravdu starý. Dnes stotříletého mi ve středisku počítačů představil jeden z mých nadějných programátorů, vnuk jeho dávného přítele. Nejprve se mi o něm jen letmo mezi řečí zmínil, ale když mě to zaujalo, přivedl doktora Aschera k seznámení. Doktor mi pak ochotně vyprávěl svůj příběh.
*****
       Doktor medicíny Heinrich Ascher měl ještě před nástupem Hitlera začínající soukromou lékařskou praxi v Bavorsku. Ke své škodě se dostal do sporu se zdejšími představiteli Nazi. Ne že by se jim otevřeně postavil, pouze jim před nástupem Hitlera k moci z mladické neuváženosti, jak teď tvrdil, dal jasněji najevo, že jejich ideály jsou mu naprosto cizí.
       Bohužel, měli dobrou paměť. Doktor medicíny by se měl po nástupu k armádě dostat do nejbližšího lazaretu jako lékař. Ascher začal svou vojenskou kariéru jako řidič tanku. Kdesi ve stepích Kurského oblouku pak jediný z osádky přežil zásah ruským kanónem. Německé tanky používaly jako palivo velice hořlavý benzín, takže Ascher vylezl z hořícího tanku krátce před výbuchem munice s důkladně popálenýma rukama a ohořelým obličejem. Uzdravil se sice, ale zůstal mu obličej beze rtů a nosu. Děti se ho děsily, dospělí odvraceli oči, ovšem jeho protivníci z Nazi-partaje ho uznali schopným a vrátili ho do armády, ačkoli sami dosud seděli v Bavorsku ve svých teplých partajních funkcích. Stačil k tomu jediný nacista - doktor medicíny - u komise.
       Později unikl se štěstím u Ostravy. Rudá armáda dobyla bývalé československé pohraniční pevnosti, kde se Wehrmacht uchytil, až po těžkých ztrátách. Ascher byl na samém počátku bitvy těžce raněn, což ho kupodivu opět zachránilo. Kamarádi ho poslali do lazaretu a dál se houževnatě bránili. Byli by dobře chráněni pevnostmi a postříleli by spoustu Rusů, jenže jim došla munice a nezbylo jim než vzdát se. Rusové, strašně rozzuření masakrem, který mezi nimi předtím Němci způsobili, však už zajatce nebrali a vzdávající se vojáky postříleli. Ascherovi na Ostravskou operaci zbyla další památka - pahýl levé ruky.
       To by snad mohlo k pomstě stačit, ale ani teď se Ascher do civilu nedostal. Přidělili ho jako ordonance majoru Hansi Prietschkemu, prý jednomu ze slušnějších důstojníků. Byl to paradox, že mu tím zachránili život? Jakožto invalida by byl odsouzen k pomalému umírání hladem na nedostatečné příděly potravin, kdežto v oddílu se dostal do kolony, prchající do Bavor. Krátce před cílem majora Prietschkeho zabila americká letecká puma. Doktor Ascher vyvázl živý, ale ostrá štěpinka z roztříštěných trámů zasaženého domu mu vypíchla pravé oko. Navzdory dalšímu čerstvému zranění dovedl zdecimovaný zbytek kolony, ale zejména tašku s dokumenty podle majorovy mapy na určené tajné shromaždiště, takže se přece jen - ke svému štěstí - do Nového Německa dostal.
       Po příchodu tu prožil krátké období míru s Kopffüsslery. Připadalo mu jako rajský sen. Doléčili nejen jeho zranění, ale uvedli mu obličej do původního stavu a nechali mu dorůst ruku i oko. Stal se z něho opět člověk a nebylo divu, že byl těmto bytostem vděčný.
       Když vypukla válka s Kopffüsslery, Heinrich Ascher proti nim odmítl cokoliv dělat. Měl štěstí, že měl mezi důstojníky Wehrmachtu věrného kamaráda, který se za něho postavil, ale nemohl pro něho udělat nic víc, než ho pro pokročilejší věk odmítl vzít do armády. Zachránil ho tím před kulkou, kterou by si Ascher vysloužil při prvním nesplněném rozkazu. Škoda, že jeho vliv nesahal až do civilu. U Gestapa totiž sloužil jeden z jeho trýznitelů a k bývalému doktoru medicíny se dál choval jako k nepříteli.
       Doktor Ascher přečkal několik krutých výslechů, strávil dvacet let v kriminále a když ho nakonec propustili, nenašel v celém Novém Německu jinou práci než topiče v elektrárně.
       Podobné osudy mě nenaplňovaly hrůzou - my Češi jsme byli na podobné zvrhlosti také dlouho zvyklí. Ale cítil jsem vůči doktoru Ascherovi sympatie, s jakými se ve zdejší militantní společnosti setkával jen zřídka. Není divu, že jsme se brzy skamarádili. Doktor Ascher pochopil, že Nazi partaj se nikdy víc nesmí vzpamatovat. Musí dostat silného protivníka. Jinou možností by bylo úplně zlikvidovat samo podhoubí té jedovaté plísně. Doktor Ascher se za to vřele přimlouval.
       »Naprosto souhlasím, že jste postříleli bestie v budově Gestapa,« řekl s chápajícím úsměvem. »Jen je škoda, že jste stejně nezlikvidovali gestapáky v Magdeburku. Mám na jednoho tamního velice nepříjemné vzpomínky.«
       »Poznal byste ho?« podíval jsem se na něho tázavě.
       »Určitě,« řekl. »Ale myslím si, že to nemá cenu. Doba se změnila. Teď už je pozdě.«
       »Nemyslím si, že by bylo pozdě,« řekl jsem. »Zajistili jsme všechny materiály Gestapa. Můžeme je najít a dodatečně spustit soudní proces.«
       »Už je to dávno promlčené - odehrálo se to před více než dvaceti lety,« zavrtěl hlavou.
       »Jeden z nejdůležitějších zákonů, přijatých v Německu po válce, chápe zločiny proti lidskosti jako nepromlčitelné.«
       »Já to tak nevidím,« zavrtěl hlavou. »Zlo se musí někde přerušit, jinak bude narůstat.«
       »Já zase říkám, že zlo musí být potrestáno, jinak nikdy nepřestane.«
       »Zřejmě se neshodneme,« usmál se doktor. »Jenže v tomto konkrétním případě bude po mém. Nikdo neví o koho jde, kromě mě a gestapáka, který mi všechna příkoří působil. A já budu mlčet. Už jsem se tak rozhodl.«
       »Jak myslíš,« ustoupil jsem. »Možná máš pravdu, ačkoliv si myslím, že by se to zjistit dalo.«
*****