Pokusy Alaina Aspecta ukazují, že se David Bohm mýlil a jeho teorie skrytých proměnných jsou špatně (pokud jsou alespoň trochu lokální, což je pro splnění požadavků teorie relativity nakonec také nezbytné). Proto je poněkud nelogické, když je pro autora nejcennějším komentářem právě ten od Bohma. Bohm, jehož ideje se zhroutily, se uchýlil k zoufalým výrokům o tom, že je vesmír jen přelud. Vesmír nefunguje tak, jak si Bohm myslel, Bohm v něj ztratil jakoukoliv důvěru a vesmír se pro něho stal pouhým přeludem. Bohm je ale tím, kdo prohrál, zvítězila kvantová mechanika.

Autorovy technické zmínky o hologramu jsou poměrně v pořádku, být jistě existují lepší úvody do holografie. Filosofické důsledky jsou ale špatně. Západní věda vždy analyzovala věci tak, že je krájela na části. Pokud je podstata něčeho holografická, krájení na části nemá doslovný geometrický smysl, ale pořád platí, že k pochopení toho, jak věci fungují, je třeba je rozdělit na jistě ideové části. V tom článku je jinak hodně výroku, které lze interpretovat jistým způsobem, aby byly pravdivé, ale jako celek je třeba říci, že je text falešný. Moderní kvantová gravitace či teorie strun opravdu projevuje mnoho nelokálního chování. Nic se ale nesmí změnit na experimentálním faktu, že běžné jevy při dostatečně nízkém gravitačním poli a nízkých energiích - například prozaické Aspectovy pokusy - musí mít stále interpretaci v řeči relativistické a lokální kvantové teorie pole.

Určitě jevy kvantové gravitace - například záhada informace v objektu, vyparujícího se z černé díry - mají nelokální podstatu, ale tento druh nelokality nezodpovídá za zdánlivou nelokalitu, kterou Bohm vidí v Aspectovych pokusech. Je třeba říci, že za posledních pár let udělala fyzika velké kroky k chápání počtu stupňů volnosti a podobných záhad, které přesně ukazují, v čem měl autor intuici dobrou a v čem se mýlil.

Tak například jeho analogie s akváriem. Pokud se dvě ryby pohybují jaksi korelovaným způsobem a musí tomu tak být vždycky, znamená to, že počet stupňů volnosti je menší, než se zdá na první pohled. Pokud si představíme svět - nebo počítač - jako krychlovou síť rozřezanou na buňky o velikosti krychlového nanometrů, víme zcela jistě, že každá kostička může být nezávislé na ostatních v jakémkoliv stavu. Při běžných jevech vypadá svět jako systém extenzívní v objemu, v němž jsou jednotlivé geometrický odděleně části nezávislé. Entropie - střední hodnota informace, kterou lze zakódovat - je pro daně těleso fakticky úměrná objemu.