Jeden rozhovor se soustředil na stále se zrychlující technický pokrok a změny v
životním stylu lidí, což nasvědčuje tomu, že se blíží zásadní singularita v
historii lidstva, po níž lidské záležitosti, jak je známe, nebudou moci pokračovat.
Von Neumann dokoce použil termín singularita, i když měl zřejmě na mysli
normální vývoj a ne vytvoření nadlidského intelektu. (Podle mne je nadlidskost
podstatou Singularity. Bez ní bychom došli k nadbytku technického bohatství, které
bychom nikdy nedokázali využít - viz [25].)
V 60. letech byly pochopeny některé důsledky nadlidské inteligence. I. J. Good
napsal [11]:
Definujme ultrainteligentní stroj jako stroj, který daleko předčí intelektuální
činnosti sebechytřejšího člověka. Protože vývoj strojů je jednou z těchto
intelektuálních činností, ultrainteligentní stroj může vyvíjet ještě lepší
stroje; dojde nepochybně k "inteligenční explozi" a lidská inteligence
zůstane daleko vzadu. První ultrainteligentní stroj bude proto posledním
vynálezem, který člověk udělá, pokud tento stroj bude dostatečně hodný na to, aby
nám řekl, jak ho můžeme udržet pod kontrolou. ... Je pravděpodobné na více než 50
%, že ještě ve 20. století bude ultrainteligentní stroj postaven a že to bude
poslední vynález, který člověk bude muset udělat.
Good postřehl podstatu valící se laviny, ale nevěnoval se jejím nejvíce
znepokojivým důsledkům. Žádný inteligentní stroj toho druhu, jaký popisuje, by se
nestal "nástrojem" lidstva - tak jako lidé nejsou nástroji králíků,
drozdů nebo šimpanzů.
V průběhu 60., 70. a 80. let se šířilo rozpoznání pohromy [29] [1] [31] [5]. Asi
jako první vycítili její konkrétní dopad autoři science fiction. Konec konců
právě autoři "tvrdé" science fiction psali příběhy o všem, co pro nás
technika může udělat. Stále více tito spisovatelé cítili neprostupnou zeď
táhnoucí se budoucností. Kdysi umísťovali takové fantazie do miliony let vzdálené
budoucnosti [24]. Nyní vidí, že jejich odvážné extrapolace vedou do budoucnosti
neznámo jak ... blízké. Kdysi mohla galaktická impéria vypadat jako záležitost
posthumánní éry. Nyní do ní bohužel patří i říše meziplanetární.
A co léta devadesátá a nultá a desátá, jak se blížíme k hranici? Jak se
projeví přibližování Singularity na lidském pohledu na svět? Ještě chvíli se
bude kritikům strojového rozumu popřávat sluchu. Ostatně, dokud nebudeme mít
hardware s výkonností lidského mozku, je asi pošetilé myslet si, že bychom mohli
vytvořit inteligenci ekvivalentní lidské (nebo vyšší). (Je zde jistá za vlasy
přitažená možnost, že bychom vytvořili lidský ekvivalent z méně výkonného
hardwaru, pokud bychom chtěli obětovat rychlost, kdybychom byli ochotni se spokojit s
umělou bytostí, která by byla doslova opožděná [30]. Je však mnohem
pravděpodobnější, že vytvoření takového softwaru by bylo choulostivý problém s
mnoha slepými uličkami a mnoha experimenty. V takovém případě by se stroje s
vědomím objevily za tak dlouho, že by se do té doby objevil hardware podstatně
výkonnější než ten lidský.)
V průběhu času bychom však měli vidět další symptomy. Dilema pociťované
autory science fiction začnou vnímat i lidé pracující v jiných tvůrčích
oblastech. (Slyšel jsem, jak si hloubaví autoři comicsů stěžují, jak je těžké
vymýšlet si působivé efekty, když všechno, co lze nakreslit, je možné vytvořit
dnes už běžnou technikou.) Staneme se svědky toho, jak automatizace bude nahrazovat
lidi na složitějších a složitějších pracovních místech. Už dnes máme nástroje
(symbolické matematické výpočty, CAD-CAM), které nás zbavují většiny jednoduché
otročiny. Jinak řečeno, skutečně produktivní práce je doménou stále menší a
elitnější části lidstva. V příchodu Singularity vidíme, že předvídaná skutečná
technická nezaměstnanost se s konečnou platností stane skutkem.
Další příznak blížící se singularity: samotné myšlenky se budou šířit
ještě rychleji a i ty nejradikálnější se rychle stanou samozřejmými pravdami.
Když jsem uprostřed 60. let začal psát science fiction, připadalo mi velmi snadné
najít nápady, které teprve po desetiletích pronikly do kulturního povědomí; dnes se
realizují za nějakých osmnáct měsíců. (Samozřejmě může být na vině ztráta
mé představivosti spojená s mým stárnutím, ale tento efekt pozoruji i na
ostatních.) Jak nabíráme rychlost přes kritickou hodnotu, Singularita se blíží jako
rázová vlna ve stlačitelné kapalině.
A co příchod Singularity samotné? Co se dá říci o tom, jak bude doopravdy
vypadat? Protože se zakládá na lavinovitém růstu inteligence, proběhne
pravděpodobně rychleji než jakákoli dosavadní technická revoluce. Bleskový účinek
bude asi neočekávaný - možná i pro vědce, kteří se na něm budou podílet.
("Vždyť všechny naše předchozí modely byly netečné! Jenom jsme vyšolíchali
pár parametrů...") Budou-li dostatečně rozvinuté sítě (budou zahrnovat i
všudypřítomné počítače vestavěné do jiných zařízení), může se zdát, jako
by se naše artefakty jako celek náhle probudily.
|