Stuttgart
Ráno jsme se sešli
v hotelové restauraci. Karl mě tam už
očekával. Zajímal jsem se, zda bych si nemohl dát do úschovy
své věci, ale Karl mě ujistil, že pokoj v hotelu Rote Fahne
mám rezervovaný na celou dobu mého pobytu v Novém Německu.
Zdálo se mi to přehnané. Rozhodl jsem se odhlásit se alespoň
na tu dobu, co budeme s Karlem na výletu. Věci jsem si přece
mohl vzít s sebou, kufr mercedesu byl dost veliký. Bylo na
něm mimo jiné zajímavé, že nebyl vůbec přístupný zvenčí, ale
pouze zevnitř po odklopení opěradel zadních sedadel.
Po všelijakém překlápění
opěradel dokonce vznikla vzadu
pevná deska, kam se dal umístit přenosný vařič Primus. Bylo
tak možné vařit bez nutnosti opustit vůz.
Vyrazili jsme, jakmile jsme do
auta uložili věci. Ještě
jsme se podle mého přání cik-cak projeli ulicemi Berlína
a potom Karl zamířil na autostrádu směrem na Stuttgart, tedy
na sever. Měl to být náš nejbližší cíl.
Motor šel potichu a Tiger se
řítil po čtyřproudé dálnici
s dychtivostí dostihového koně. Potkávali jsme poměrně málo
vozidel, navíc šlo většinou o vojenské nákladní automobily.
Protisměr byl oddělen zeleným pásem a Karl měl silnici zcela
pro sebe. Ani naším směrem jsme žádné auto nespatřili, když
nepočítám, že jsme předjížděli kolonu dvaceti předpotopních,
naštěstí stojících tanků. Karl trochu znejistěl, a když jsme
je během několika vteřin předjeli, vysloveně si oddychl.
»U těch nikdo neví, co se může
stát,« podotkl. »Když tam
sedí zkušení vůdci, je to dobré, ale někdy tam jsou nováčci
a těm je lépe se vyhnout.«
Přidal plyn a ručička
tachometru se brzy opět vyšplhala
na sto čtyřicet kilometrů v hodině.
Kolem jedné hodiny po poledni se
objevil motorest. Karl
vjel do parkoviště obehnaného vysokou betonovou zdí a potom
jsme si zašli na oběd. Motorest se podobal pevnosti. Místo
oken tu byly střílny a celkový dojem byl pochmurný. Zmínil
jsem se o tom.
»Je to vskutku pevnost
- z dob, kdy jsme teprve dobývali
nejbližší okolí,« vysvětloval, jakmile jsme se usadili pod
masivní betonovou kupolí nad velikými porcemi guláše. Jedli
jsme s chutí jako vždycky. Ani by mě nenapadlo, že ten guláš
- stejně jako ostatní masitá jídla v Novém Německu - nikdy
žádné maso neviděl.
»Tenkrát tady bloudily smečky
dravých grosswolfů, oblud
větších než slon, které dokázaly převrátit automobil jako by
to byla hračka. Spoustu lidí sežraly, než jsme přišli na to,
že musíme jezdit jen v pancéřových vozech.«
»A dnes?«
»Grosswolfy jsme naštěstí úplně
vyhubili. Tyto bestie si
byly tak jisté svou převahou, že se ani nenaučily před námi
schovávat. Je paradoxem, že menší bestie jsou nebezpečnější,
protože pochopily, že člověk může být silnější. Přepadávají
nás jen když jsou si jisté. Například když neopatrný člověk
opustí vozidlo bez rozhlížení dál než na pár metrů. Dodnes
to nemusí skončit dobře a doporučuji, je-li vám život milý,
držte se mě stále jako klíště. Budete-li se často pohybovat
v pralesích, budete možná po roce také vědět co a jak.«
Poděkoval jsem mu za varování.
Po obědě jsme opět nasedli
a pokračovali, abychom pokud
možno do setmění dojeli do Stuttgartu.
Krajina se brzy začala měnit.
Namísto rovin začaly mírné
kopečky. Čtyřproudá betonová dálnice se brzy zúžila, střední
zelený pruh zmizel, brzy jsme jeli po poněkud širší okresce,
ale betonová byla stále.
»Nebylo nebezpečné stavět
silnice, když tu běhali takoví
dravci?« zeptal jsem se.
»Stavba silnic pochopitelně
mohla začít teprve po vybití
těch největších bestií. Ale i potom bylo nutné zabezpečovat
stavební dělníky před menšími dravci. To bylo pochopitelně
v působnosti Wehrmachtu. Byla to pro vojáky vlastně jediná
příležitost, jak i v době míru získat nějaká ta vyznamenání.
Nutno přiznat, že železné rytířské kříže jen pršely a mnozí
mladíčci, kteří se narodili až po válce, mají dnes hruď více
vyzdobenou, než staří váleční veteráni, jako jsme my.«
»Není to vám starým líto?«
»Však se také rytířské kříže
neudělovaly ledakomu. Tady
muselo jít o mimořádnou odvahu a často i o veliké
nebezpečí,
srovnatelné s válečným. Posádky pevností neměly příležitost
k získání medailí, ačkoliv často postřílely více bestií, než
vojáci venku. Jistěže můžete hrdinům tyto pocty závidět, ale
každý ví, že jsou perně zasloužené.«
Silnice se vinula mezi kopci.
Pusté pláně stepí pozvolna
přecházely v řídké, stále častější lesíky. Silnice se jim na
nějakou dobu stačila vyhýbat, ale pak jsme několika menšími
lesíky projeli. Karl mi doporučil uzavřít boční a zadní okna
pancíři a ponechal si jen čelní sklo.
»Zpočátku se lesy poblíž silnic
kácely, ale později jsme
pochopili, že to není řešení. Jako nejvýhodnější se ukázalo
udržet frontu proti divočině a nepustit bestie do obydlených
krajů vůbec. Tak je tomu dodnes.«
»Nikde jsem neviděl žádnou
vesnici,« postěžoval jsem si.
»Tady také žádné vesnice
nejsou,« ujistil mě. »Jen větší
města jsou schopná soustředit dosti vojska, aby je ubránilo.
Proto je tu Wehrmacht stále tak vážený jako v dobách války.
Každý civilista ví, že jedině zásluhou vojska může v klidu
žít. Služba v armádě je také nejvyšší ctí každého muže. Dnes
naše armáda dál bojuje, neustále dál a dál rozšiřuje oblast
civilizace.«
»Kdo se ale stará
o zemědělství, když nemáte vesnice?«
»Zemědělství?« usmál se Karl.
»To je otázka. Budete se
asi divit, ale pruh zemědělské půdy o šířce deseti kilometrů
kolem každého města nás všechny krásně uživí. Vezměte si, že
Nové Německo má jen jednu pevninu právě v rovníkové oblasti,
že tento svět má zanedbatelný sklon zemské osy, tudíž nemáme
střídání ročních období a s tím související monsuny, pasáty
a jiné jevy. Trojí úroda do roka není nic zvláštního, výnosy
dvaceti i třiceti tun z hektaru jsou naprosto běžné. Jak vám
říkám, pouhých deset kilometrů půdy kolem každého města nás
spolehlivě uživí. Důsledkem je to, že všichni naši zemědělci
bydlí ve městech a užívají stejného komfortu jako všichni.
Je to nejen bezpečnější, ale i mnohem racionálnější.«
»Když vám stačí tak málo půdy,
proč neustále rozšiřujete
hranice obydlené oblasti?«
»Protože nás rychle přibývá,«
pokrčil rameny. »Krátce po
útěku - byl to útěk, to přiznávám - jsme tady začínali pouze
s osmi tisíci bojeschopnými muži, třemi tisícovkami mladých
schopných žen a několika desítkami dětí. Dnes je nás milión.
To znamenalo, že každá žena musela porodit nejméně patnáct,
ale často i dvacet dětí.«
»No potěš pámbu! To jim
nezávidím!«
»Však také každá matka, která
porodila své dvacáté dítě,
dostávala za zásluhy o Německo rytířský kříž se všemi právy
a výhodami, jako muži za odvahu v boji. Obzvláště zasloužilé
matky, jakmile dovršily dvacet pět porodů, dostaly rytířské
kříže s diamanty a doživotní rentu ve výši platu velitelů
divizí. A takových není málo, německé matky mívají děti i po
devadesátce - a vypadají pořád jako mladice.«
Jen si přitom mlasknul.
»Páni! Rodiny s pětadvaceti
dětmi!«
»No, o rodinách se tady nedá
mluvit. Rodina je v Německu
počítána za úpadkový útvar. Ne že by žádné neexistovaly, ale
tíže péče o děti na nich dávno neleží.«
»Jak to tedy s dětmi děláte?
A vy sám, máte rodinu?«
»Nemám, proč taky?« usmál se
shovívavě. »Ve starém světě
jsem měl manželku, ale v tom zmatku... byla válka... Tady už
jsem si rodinu nezakládal. Je to nemoderní a hloupé. Když tu
někdo potřebuje ženu, není to žádný problém. A nemusí se ani
starat o děti, což je únavné, neekonomické a výchovu dětí je
lepší přenechat odborníkům. Máme v tom pochopitelně důkladný
německý systém. Nebudu vám popisovat klasické rodiny. Jednak
je jistě znáte, ale především, málokdy se zmohou na více než
dvanáct až patnáct dětí. Kdyby to záleželo jen na nich, bylo
by Nové Německo mnohem slabší. Základem nových metod výchovy
dětí je systém FDM, Freie Deutsche Mutter, Svobodná Německá
Matka. Většinou žijí pohromadě v ústavech Německých matek,
kde jsou dobře zajištěné. Společně vaří, uklízejí a perou
a ve volném čase se zabývají jen drobnou rukodělnou výrobou
doplňků pro armádu. Mají excelentní lékařskou péči, ovšem
panuje tam přísná kázeň a pořádek.«
»Tedy něco jako klášter?«
»Probůh, to ne! Naopak! Tyto
ústavy jsou umisťovány vždy
poblíž kasáren a mají zajištěny návštěvy vojáků, většinou za
odměnu a vzorné plnění povinností. Držitelé vyznamenání mají
pochopitelně přednost. Část kvóty, pochopitelně mnohem menší
a ne tak významnou, dostávají civilisté, příležitost se pro
ně tudíž také najde. Děti dostávají zapsáno jako jméno otce
stručně "Vůdce" a jsou matkami opatrovány pouze do půl roku
věku, kdy je matka od ostatních povinností osvobozena, je to
ostatně nutné i ze zdravotního hlediska. Jenom tak je možné,
aby žena v produktivním věku stačila porodit tolik dětí, aby
národ rostl takovým tempem jako u nás.«
»A co se děje s těmi dětmi
potom? Vždyť takhle vlastně
nemají ani otce, ani matku!«
»Děti jsou vychovávány
v Domech Hitlerjugend. Tam se jim
dostane výchovy i vzdělání, na jaké by se běžné rodiny nikdy
nezmohly. Však také mají Hitlerovy děti před všemi ostatními
přednost. Nejspíš mám takhle několik dětí i já. Pochopitelně
o nich nevím, ale jsem si jist, že jsou dobře zajištěné.«
»No potěš pámbu! To je vlastně
velkochov dětí.«
»Tak se tomu neříká. Je to
prostě instituce Hitlerjugend
a Svobodné Německé Matky. Jak je snad zřejmé, mají nesmírnou
zásluhu na rychlé a úspěšné kolonizaci našeho světa. Jen tak
mimochodem, tento způsob vznikal už na Zemi, tady jsme to
jen rozvinuli a zdokonalili. A co se tak výtečně osvědčilo
zde, bude jistě přeneseno i do Starého světa, jakmile se tam
vrátíme.«
»Starý svět nepotřebuje milióny
nových dětí. Je už dnes
přeplněný,« zavrtěl jsem hlavou.
»Ano, jenomže samými podřadnými
lidmi. Tady jsme měli od
samého začátku výkvět árijské rasy bez rušivých elementů.
Krátce po onom přesunu byla našimi lékaři provedena nezbytná
antropometrická měření a kdo neprošel, tomu nebylo umožněno
rozmnožování. Muži byli zpravidla nasazováni do první linie,
ženy k těžké práci bez příležitosti setkat se s muži, takže
méněcenní brzy vyhynuli a zůstal jenom skutečný výkvět. Dnes
se tu běžně dožíváme věku sta let a kdyby se sem při přesunu
dostali starší lidé, asi by se dožívali ještě vyššího věku.
Bohužel, tenkrát byla válka.«
Trochu mě zarazilo, jak otevřeně
mluvil o hubení rasově
nevyhovujících lidí, jako by to bylo něco správného, či snad
dokonce obdivuhodného. Všichni se tu dožívají sta let, jenom
rasově nevyhovující v první linii nebo při těžké práci dávno
vyhynuli - to musel být ale horror!
»Vy tedy plánujete osídlit nejen
tento, ale i starý svět
výkvětem árijské rasy?« zeptal jsem se s uštěpačným tónem.
»Jistě. To je přece správné.
Árijská rasa právě v Novém
Německu jasně prokázala své přednosti.«
»Nebude to spíš tím, že tento
svět prostě lidskému druhu
více přeje a umožňuje vám delší život? Co když se pak ukáže,
že dlouhověkost skončí, jakmile se vrátíte do starého světa?
Co budete dělat potom?«
»Výzkumy nebyly ještě skončeny.
Naši lékaři tvrdí, že na
dlouhý věk mají značný vliv některé rostliny. Stačilo by pak
dovážet do starého světa jejich výtažky, pochopitelně pouze
pro potřebu árijské rasy.«
»Takže - árijská rasa bude
mít výhody, kdežto ostatní
rasy budou žít jen krátce.«
»Určitě. Jak říkám, dejte se
k nám, dokud můžete. Vůdce
vám daroval nejen život, ale i obrovskou šanci, kterou přece
nemůžete jen tak zahodit. Jste jistě inteligentní a o Češích
se říká, že v jejich žilách koluje hodně německé krve. Kdyby
bylo možné zaručit, že nemáte židovské předky, uvítal bych
vás mezi námi jako první, když už se zdá, že Prozřetelnost
je vám nakloněna.«
»To už jste v Čechách přece
taky začali,« odpověděl jsem
pochmurně. »Vzpomínám si, že rodiče měli jakési vysvědčení
o árijském původu, jak jste tenkrát vyžadovali.«
»Oni je měli? To je ovšem
báječné. Pokud si je schovali,
nic lepšího nemohli udělat.«
»Víte co? Měli bychom začít
s výukou němčiny,« přerušil
jsem jeho chvalozpěvy na árijskou rasu.
Karl to ovšem pochopil jinak,
než jsem to myslel já. Asi
doufal, že se k nim chci přidat a proto jsem ochoten učit se
tak honem německy. Mně se naopak z jeho řečí zvedal žaludek,
takže chtěl jsem se učit německy proto, abych se bez něho co
nejdřív obešel.
Další cesta nám proto ubíhala
při výuce slovíček poměrně
svižně a do Stuttgartu jsme dojeli ještě za šera. Ještě před
naším odjezdem z Nového Berlína Karl telefonicky objednal
dva pokoje v hotelu Viktoria, takže jsme tam byli očekáváni.
A protože nikdo od války neviděl živého Čecha, bylo to, jak
jinak, spojeno s velikým okukováním.
*****