Další výlet jsem odložil na
později. Prohlíželi jsme si
několik dní Nový Stuttgart, navštívili několik kaváren, vše
pod drtivou palbou německých slovíček. Využíval jsem pro to
každé volné chvilky. Jak se řekne tohle, co je tohle... Karl
zřejmě nepoznal tak dychtivého studenta němčiny od doby, kdy
vyučoval v Praze. Patřičně ho to potěšilo. Polichotilo mu,
když jsem se pochvalně zmínil o jeho pedagogických kvalitách
a každý můj úspěch ho přiváděl k pýše.
Faktem je, že jsem se učil
s nesmírnou chutí. Jednak to
bylo lepší než poslouchat chvalozpěvy na Nové Německo, druhý
důvod byl v tom, že jsem chtěl být samostatný. Karl mi kromě
lekcí němčiny dával první lekce pravidel silničního provozu,
ale tady jsem se potřeboval naučit jen pár odlišností. Tolik
změn se zase od dob Protektorátu v pravidlech nestalo. Horší
byla pravidla o přednosti Wehrmachtu. Karl mi bez obalu řekl
hned zkraje, že nejlepší je koloně uhnout s cesty třeba tím,
že člověk sjede do příkopu.
»Německá auta jsou většinou
terénní, z toho příkopu zase
snadno vyjedete. Případně si vypomůžete navijákem, ten tu má
každý typ.«
Po týdnu jsem navrhl, aby mi
Karl překládal jen když ho
požádám a sám aby na mě mluvil už pouze německy. Potěšilo ho
to. Netušil, chudák, moje důvody.
V jeho doprovodu jsem
navštívil jeden Dům Hitlerjugend.
Sjednal mi i vstup a vzhledem k tomu, že to prezentoval
jako
obdiv nových německých metod, byl patřičně zapálen i ředitel
Domu. Karl mi všechno nadšeně ukazoval, ovšemže pod bedlivým
okem jednoho z vychovatelů.
Můj dojem byl otřesný.
V tomto Domě byli vychováváni jen
chlapci, ale nikde jsem neviděl větší snůšku drzých fracků.
Všichni byli navlečení ve vojenských uniformách a neustále
nosili s vážností hodnou lepší věci dřevěné makety samopalů.
Pochopitelně hned věděli, že jsem Čech. Asi jim na hodinách
německého dějepisu vtloukali do hlav, že Češi jsou méněcenná
rasa, takže jsem se dočkal jen neskrývaného opovržení. Kdyby
neměli zbraně jen dřevěné, asi by mě některý z nich s chutí
zastřelil.
Karl dělal, jako že to nevidí
a neslyší. Dalo mu to asi
velkou práci, neboť já jsem kolem málem neslyšel nic jiného,
než stokrát opakované "Tschechische Hunde". Ovšem i já jsem
dělal, jakoby se mě to netýkalo. Naštěstí prohlídka skončila
a my jsme se konečně ocitli venku.
»To se rozumí, budoucí vojáci
mohou mít poněkud ráznější
způsoby,« vysvětloval mi, jakmile jsme se ocitli venku před
Domem Hitlerovy mládeže. »Oni nevědí, že máte blíž k nám.«
»Trochu mi tam chyběly vědecky
založené typy,« posteskl
jsem si. »Tohle byli všichni typičtí vojáci.«
»Vojáků potřebujeme nejvíce,«
souhlasil Karl.
»Jak ale vychováváte budoucí
vědce?« trval jsem na svém.
»Nebudou přece všichni vojáky?«
»Ty, co mají sklon k vědě,
posíláme do Berlína. Tam máme
speciální Dům Hitlerjugend zaměřený na výchovu inženýrů. Pro
tento dům se dělají každým rokem zvláštní testy. Přijímáme
jen ty, kteří mají talent na vědu a techniku. Kdyby vás to
zajímalo, právě v tom domě jsem učil. Nebýt tamté nešťastné
havárie, byl bych tam dosud. To se rozumí, jakmile je proti
někomu zavedeno trestní stíhání, nemůže zůstat učitelem.«
»I když jste byl nakonec uznán
nevinným?«
»Ne nevinným, jen bez trestu.
Proto jsem byl přeřazen do
továrny na munici. Pak se ukázalo, že bude potřeba znalostí
češtiny. Ale v podstatě je jedno, kde člověk pracuje, hlavně
abych byl na takovém místě, kde nejvíc prospěji Říši.«
Takže mi vlastně vděčil, že ho
vytáhli z muniční továrny
a přidělili ke mně.
O Dům Svobodných Německých
Matek jsem se pro jistotu ani
nezajímal. Podle Karlova popisu šlo o obrovský státem řízený
bordel. Asi by mě tam ani nepustili, nebyl jsem příslušníkem
Wehrmachtu, ani jsem neměl vysvědčení o rasovém původu.
*****
Ve Stuttgartu jsem se zúčastnil
veliké německé slavnosti
zvané Německý den. Karl mě ujišťoval, že si něco takového
nesmím nechat ujít a opatřil mi v předstihu vstupenky. Mělo
se to konat na stuttgartském sportovním stadiónu. Byl to pro
mě zajímavý zážitek, připomínající starodávné československé
spartakiády. Také zde se stadión naplnil mladými, ale nebylo
to tak vyhraněně sportovní. Část představení zaujímaly tance
a sborový zpěv. Tanečníci oblečení v uniformách připomínali
sovětský Alexandrovův armádní soubor, tak jako jejich zpěv,
většinou šlo o řízné pochody. Větší malebnost tvořily dívčí
soubory, ať zpěv nebo tanec. Jen na chvíli se uniformované
mužské a krojované dívčí soubory daly dohromady, aby podle
slov komentátora předvedly dokonalou sílu německého národa.
Během vystoupení skandovaně tleskali nejenom účinkující, ale
i tribuny, přesně jako na naše První máje. Snad právě toto
srovnávání mi nedovolilo propadnout tak jako ostatním v mém
okolí tomu zvláštnímu davovému fluidu, kdy se neznámí lidé
bez zábran objímají a vykřikují hesla, za jaká by se nejspíš
v jiné situaci styděli.
»Svět Němcům!«
»Tisíc let ať žije Vůdce
německého národa!«
»Heil Hitler!«
»Ať žije německý národ, vládce
vesmíru!«
»Sieg Heil!«
»Es kommt der Tag!«
»Svinskou smrt podřadným!«
Na rozdíl od freneticky
jásajícího Karla jsem zůstal
netečný, jakmile jsem si uvědomil, že ona »svinská smrt« se
vztahuje především na mne a na všechny Čechy - a že tenhle
národ fanatiků se nebude rozpakovat pokračovat v dílu Třetí
Říše, kdyby dostal ještě jednu takovou příležitost, jaká se
mu naskytla na počátku dvacátého století.
Slavnost pokračovala
i dlouho po setmění. Na stadiónu se
v tisíci rukou objevily hořící pochodně. Vojáci v černých SS
uniformách s kamennými tvářemi, jak se na hrdiny sluší, pak
přebírali vyznamenání z rukou Vůdce, který sem přiletěl jen
na skok a byl pozdraven frenetickým potleskem. Slavnost poté
korunoval let tryskových letadel, vlekoucích dlouhé hořící
fábory, které doplnily současně dole probíhající ohňostroj.
»Jak se vám to líbilo, herr
Ota?« tázal se mě rozjařený
Karl, když jsme opouštěli stadión.
»Nádherné,« pochválil jsem ho.
»Nějak nejste patřičně naladěn?«
povšiml si správně.
»Vzal jsem na sebe jedno vaše
heslo,« odtušil jsem.
»Myslíte: Svinskou smrt
podřadným? Z toho si nedělejte
vůbec nic, Češi jsou mnohem bližší Němcům, než pronárody na
Zemi, kterých se to týká především. Židů jsou milióny, ale
ani ti nejsou nejpodřadnější. Co teprv národy kdesi v Africe
nebo v Americe? A my jsme si teď zvykli na tropické podnebí,
takže Afrika a Jižní Amerika bude pro nás bližším cílem než
stará studená Evropa. Už proto, že se tam proti nám nikde
nenajde odpovídající síla.«
»Jenomže německá expanze by se
nezastavila ani vyhubením
lidí Afriky. Jednoho dne by se opět obrátila k Evropě.«
»Do té doby budou Češi jasnou
součástí Německé Říše. Jen
si z toho nedělejte hlavu, vám nic nehrozí. Naopak, Německo
bude vždycky potřebovat odborníky, ke kterým jsou odjakživa
Češi počítáni.«
Navzdory tomu ujišťování jsem
nesdílel radost a nadšení
z Německého dne. Připomnělo mi to, že nejsem, ani nechci být
na jedné lodi s takovým nenávistivým národem. Snad bych mohl
vyjít s jednotlivci jako byl Karl. Ale i on se rozohnil až
nepříčetně, když všichni skandovali ono heslo.
»Svinskou smrt podřadným!«
Bylo mi přitom, jakoby na mě
sáhla smrt. A nebylo to asi
daleko od skutečnosti. Jak chtějí tihle nadlidé dobývat naši
starou Zem jinak než - hekatombami a vražděním?
Na druhé straně jsem si
uvědomoval, že jednotlivec nemá
šanci stavět se otevřeně proti takové síle. Německo v počtu
pouhého milionu obyvatel bylo už teď vyzbrojené a vycvičené
pro válku, zatímco Evropa i zbytek světa připravené nebyly.
Kdyby Germáni napadli svět dnes, mohli by mít zpočátku velké
úspěchy - přinejmenším by mohli napáchat obrovské škody.
Co mám ale dělat? Najít, jak
z toho pekelného kotle ven,
pryč, zpátky na Zem. Musím varovat lidi na Zemi, co se na ně
chystá. Ale rozhodně to nemohu deklarovat otevřeně. Proč mě
vlastně nezabili hned? Možná proto, jak říkal Karl, že Češi
mají hodně německé krve, takže by byli vhodní - k poněmčení.
Možná bych měl s nimi naoko spolupracovat? Uvidíme. Hlavně
se nenechat zbláznit jejich symbolikou a monumentalitou. Jen
bych řekl, že Čecha se zkušenostmi dlouhých let Stalinových
pomníků, Spartakiád a propagandy jen tak něco nezblbne.
*****