---

Drážďany

---

       Existence posledních tří odbojných měst vyvolávala sice nepříliš silný, zato trvalý zdroj napětí.
       Zpočátku to nikomu nevadilo, naopak. Berlín dlouho nebyl na příliv nových obyvatel připraven, ačkoliv se zde na mnoha místech intenzívně stavělo. Jakmile ale byly dokončeny první byty, začaly mezi Berlínem a ostatními městy bývalé Čtvrté Říše jezdily oběma směry konvoje nákladních automobilů. Lidé se stěhovali s veškerým movitým majetkem. Z bezhlavého útěku do Ameriky téměř s holýma rukama se stalo běžné stěhování. Přednost měly rodiny s dětmi, za nimi se postupně do nových domů stěhovali i ostatní.
       Tři relativně silné vojenské posádky vázaly odpovídající síly také na naší straně. Konvoje musely doprovázet obrněné vozy s protiletadlovými tanky a shora hlídkovaly helikoptéry US Navy. Americký velitel základny Norimberk major Jonathan Redriver, původně vyslaný jen na dohlížení, se stal vrchním velitelem Američanů na Q-Zemi, ale ochotně se podřizoval mým požadavkům. Nechtěl jsem po něm ostatně nic nemožného. Možná by mi mohl vyčítat zmizení Enterprise, ale k tomu se hlásili sami hlavonožci.
       Ponechali jsme obyvatelům tři měsíce na rozmyšlenou, ale termín stěhování se rychle blížil. Rádio Berlín vysílalo den co den informace pro všechny obyvatele Nového Německa, jenže se zdálo, že nás ve zmíněných městech nikdo neposlouchá.
       Během druhé světové války byly radiopřijímače na územích obsazených Německem úředně vykuchány a tak zbaveny vlnových rozsahů, na kterých vysílaly nepřátelské stanice. Kromě toho platil za pouhé poslouchání těchto stanic trest smrti. Kdyby tento způsob uplatňovali vojáci i zde, bylo by naše rádiové vysílání pochopitelně k ničemu.
       Uvažoval jsem již o vyslání několika agentů dobrovolníků na území odbojných měst, aby přímo na místě zjistili náladu obyvatel. Mluvil jsem o tom s generálem Schmidkem, ale on mi to rozmlouval jako příliš riskantní.
       »Nakonec budeme muset všechny tak jako tak odstěhovat do Berlína,« namítal jsem. »Pokud agenti zjistí příčinu jejich nesmyslného odporu, něco proti tomu uděláme. Jinak riskujeme mnohem větší ztráty při eventuální vojenské akci. Rozhodně nepočítám, že bychom je tam nechali. Hlavonožci dodržují svá příměří zatím přímo vzorně, ale po vypršení lhůty nebudou k opozdilcům milosrdní. V těch městech je sto tisíc lidí!«
       »Ještě víc,« opravil mě trochu puntičkářsky generál Schmidke. »Já to vím velmi dobře. Domnívám se, že překvapivá akce, která vyřadí kasárna jako v Berlíně, musí zaúčinkovat. Jde o to, kdy vyrazíme.«
       »Měli bychom zkusit i jiné přesvědčovací akce,« naléhal jsem. »Třeba letáky. Natiskněte je a Američané je rozsypou nad městy z vrtulníků.«
       Generál Schmidke jen pokrčil rameny, ale druhého dne mi předával balíky čerstvě vytištěných letáků. Obsahovaly výzvu obyvatelům odbojných měst, aby nekladli zbytečný odpor.
       »Hitler je mrtev a Čtvrtá Říše zanikla. Dostali jsme už opravdu poslední možnost - zachránit se v oblasti Berlína.«
       »Výborně, generále,« nešetřil jsem chválou.
       »Ale vy jste slíbil, že je tam s Američany dopravíte,« připomněl mi generál. »Upozorňuji vás jenom na naše flaky.«
       »Jistě, to nechte na mně,« ujistil jsem ho.
*****
       Přivolal jsem si rádiem vrtulník s Johnnym a Michaelem. Čekali na základně v Norimberku, přiletěli ve čtvrt hodince. Během té doby jsem si oblékl civilní oblek a jen žlutý šátek označoval mou příslušnost. Němci nám pomáhali naložit balíky letáků a dva nejhorlivější se uvolili pomáhat nám při jejich rozhazování.
       Vzlétli jsme nad Berlín. Vypadal teď odlišně než dříve. Kolem celého města se táhl prstenec vysokých bílých budov, další a další jeřáby prozrazovaly, kde se ještě staví. Také centrum města bylo trochu změněné. Namísto Reichstagu se zde začínala zvedat budova nového divadla, na jejímž projektu si smlsla parta nadšených architektů.
       Zamířili jsme nejkratším směrem nad Drážďany. První část cesty jsme letěli bezstarostně, ale v závěru jsme zpomalili. Museli jsme počítat i s protiletadlovými děly, která by nás mohla ohrožovat.
       Přeletěli jsme bez incidentu ochrannou zeď drážďanské enklávy a nízko nad zemí přilétali k městu.
       »Počkejte - sneste se ještě níž,« požádal jsem Johnnyho.
       Pod námi bylo rozsáhlé pole chlebovníků. Tyto rostliny se vzdáleně podobaly kukuřici nebo orobincům. Na stvolech se ve výšce dospělého muže houpaly plody podobné melounům. Byly však lehčí, jejich dužina byla suchá a plná malých vzdušných komůrek. Bylo možné je rovnou nakrájet na krajíce a namazat máslem. Chutnaly sice trochu nakysle, ale jinak byly výživné a oblíbené. Otevřel jsem dveře vrtulníku.
       »Rozházejte letáky beze mne,« řekl jsem jim. »Půjdu se sám podívat, co se v městě děje.«
       »Neblázni, Oto!« vykřikl Michael, ale pozdě. Seskočil jsem mezi rostliny.
       »Leťte dál - já si vás zavolám. Radiotelefon mám u sebe, až skončíte letákovou akci, buďte na příjmu. Leťte už, ať na mě zbytečně neupozorňujete!«
       Vrtulník se tedy opět rozletěl nízko nad polem a brzy mi zmizel s očí. K vnějšímu dopravnímu okruhu, či spíše k valu, doplňujícímu obranné možnosti města, jsem měl necelých pět kilometrů. Byla by to hodinka chůze, ale nesměl jsem padnout předčasně do rukou hlídkám.
       Odřízl jsem z menšího plodu jen patku. Chutnala výborně i bez másla. Postupoval jsem chlebovým polem a poslouchal všechny zvuky. Na Q-Zemi nebyli ptáci, ale kolem mě bzučel hmyz a dole při zemi se míhaly nezřetelné stíny. Nejspíš to byli ježci, malá hmyzožravá zvířátka. Měla jméno odvozené od pozemských ježků, ale bodlinky jiného druhu. Nosila zelený krunýřek, tvarově podobný krunýřům pozemských pásovců, jenže pokrytý ostny. Dovedla se rychle stočit do klubíčka a potom se nejvíce ze všeho podobala nedozrálým kaštanům, velkým asi jako menší melounek. Ježci se zemědělcům rozhodně vypláceli. Zkonzumovali všechen hmyz na který dosáhli svým bezmála metr dlouhým jazýčkem. Zemědělci je oceňovali. Sklizňové kombajny se ježkům pečlivě vyhýbaly, ačkoliv to bývalo málokdy nutné, protože tato zvířátka před rámusem včas prchala.
       Chlebovníkové pole skončilo, ale stranou bylo ještě pole hitlernafty, které sahalo skoro až k náspu. Tyto keříky byly nižší a přímo osypané modrými plody podobnými rajčatům. Tyto bobule byly plné olejnaté hořlavé kapaliny, která se musela opatrně vylisovat a destilací se z ní potom získával benzín, mazadla, ale i palivo do kotlů elektráren. Pole hitlernafty nesměla být příliš velká, protože by snadno vzplanula. Musel jsem mezi keříky postupovat obzvlášť opatrně. Kdyby některá hlídka po mně vystřelila nebo po mně hodila granát, nemusela by se ani strefit a uhořel bych. Ale na druhé straně - právě tady mě nemuseli očekávat.
       Doplazil jsem se k uzavírajícímu políčku melounů. Byly vždy sázeny kolem polí hitlernafty, neboť jejich stonky byly plné vody a oheň se jimi nešířil. Melouny poskytovaly plody skutečně podobné melounům, jenomže podlouhlého tvaru.
       Opatrně jsem se rozhlédl a když jsem nezpozoroval žádný pohyb, přeběhl jsem rychle silnici. Bylo to dobré, na druhé straně žádné hlídky nebyly. Sehnutě jsem doběhl až k blízkým kůlnám a mezerou mezi nimi jsem se dostal na ulici.
       Tady jsem se už přestal skrývat. Od této chvíle jsem byl panem Osmačtyřicet, bytem ve Schillerově ulici.
       Zamířil jsem klidně směrem ke středu města.
*****
       Jakmile jsem přešel několik křižovatek, mohl jsem se bez nejmenšího stínu podezření vmísit do prvního hloučků Němců, spěchajících stejným směrem jako já.
       Z útržků řeči jsem se dozvěděl, že nepřátelské letadlo shazovalo štvavé letáky, ale vojenský velitel major Patnáctý vydal přísný rozkaz: »Nečíst, posbírat, odevzdat!«
       Všichni spěchali jeho příkaz splnit, ovšem každý přitom doufal, že se mu podaří něco si přečíst.
       Šel jsem s nimi, ale blízko středu města jsem se oddělil od této skupinky a zamířil jinam. Chtěl jsem se dozvědět víc a zamířil jsem do některé kavárny v centru města.
       Peněz jsem měl dost - doufal jsem, že pořád platí a že si město nevydalo vlastní měnu. Pro jistotu jsem se zastavil nejprve v menší cukrárničce, kde jsem si koupil koláč. Když prodavač přijal bankovku a vrátil mi na ni, byl jsem si opět o něco jistější.
       Na rohu byl vylepen velký plakát s heslem Achtung! Byly na něm směrnice velitele Wehrmachtu Dresden s pokyny, jak se zachovat v případě útoku »zrádcovské kliky, která zaprodala Vůdce Americko-českým plutokratům«.
       Obyvatelé měli klást odpor do posledního muže a náboje. Civilnímu obyvatelstvu byly rozdány samopaly a pancéřové pěsti a všichni muži, včetně chlapců Hitlerjugend, byli dáni pod velení důstojníků Wehrmachtu.
       Po celém městě byl vydán zákaz přijímat rozhlas. Všechny radiopřijímače bylo nařízeno odevzdat do osmačtyřiceti hodin proti potvrzení v kasárnách. Správně jsem odhadl, proto nás nikdo neposlouchal.
       Kromě toho se měl každý včas informovat o hesle, platném pro každý den. Hesla se měla vyhlašovat ústně v obchodech. Prodavači měli povinnost oznamovat heslo pouze lidem, které dobře znali.
       Plakát byl obsáhlý a jeho čtení mi trvalo dlouho. Zvlášť když jsem při čtení jednotlivých bodů přemýšlel, co pro nás budou znamenat.
       Některé body byly jasné a srozumitelné. Ale některé mi už tak jasné nepřipadaly. Co mohlo znamenat nařízení, kterým se pod trestem smrti zakazoval přístup do severní čtvrti, do které byly vydány zvláštní průkazy a hesla? V severní čtvrti přece neměly být žádné zvláštní vojenské objekty, továrny či jiné důležité budovy. Měl jsem plánek Drážďan, podle něj tam stála jedna nemocnice a dva Domy Německých Matek. Matky však byly právě tímto rozkazem velitele vystěhovány a ubytovány ve školách poblíž centra. Znamenalo to, že tam nejspíš bude něco důležitého. Něco, o čem nevěděl ani generál Schmidke, ani ostatní vojenští velitelé.
       »Co je na tom plakátu zajímavého?« ozvalo se v té chvíli za mnou.
       Ohlédl jsem se. Pomalu se ke mně blížil německý policajt v typické šedomodré uniformě.
       »Na něco jsem zapomněl,« odtušil jsem. »Jenom si nemohu vzpomenout, co to bylo.«
       »Nejspíš jste zapomněl dnešní heslo, že?«
       »To by mě nebolelo,« odtušil jsem. »Bylo to něco jiného, ale nevzpomenu si co.«
       »Ale mě zajímá to heslo,« ušklíbl se policista.
       »Jistě. Máte přikázáno kontrolovat je,« souhlasil jsem. »Musíte přece plnit svou povinnost.«
       »Tak jak znělo?« pobízel mě.
       »Blitz,« odtušil jsem, co mě právě napadlo. Netušil, že to bude poslední slovo, které ode mě uslyší. Byl jsem otočen přímo k němu a on ani nedržel v ruce zbraň - neměl by prostě šanci mě zatknout, až ho to napadne. Věděl jsem ovšem, že to bude mít tak jako tak nežádoucí následky. Ulice byla široko daleko plná lidí a útok na policistu nezůstane nezpozorován. Hned budu mít na krku celou smečku bdělých německých občanů.
       »Máte štěstí,« zahrozil mi policista rukou - a k mému překvapení se otočil a odcházel.
       Náhodně uhodnout heslo dnešního dne bylo ovšem terno. Ale pomohlo mi, to se nedalo oddiskutovat. Zamířil jsem na sever. Počítal jsem, že mě nejbližší hlídka zastaví a vrátí, jakmile se přiblížím k hranici zakázané zóny. Do toho místa jsem měl platné heslo a nebyl jsem nijak podezřelý.
       Procházel jsem ulicemi, kudy spěchaly skupinky lidí bez viditelného cíle sem i tam - alespoň se mi to tak zdálo. Kráčel jsem spolu s nimi a nepřipadal jsem si jako cizinec. Jednotlivci i skupinky Němců však postupně odbočovali do postranních uliček a se mnou jich šlo méně a méně.
       Očekával jsem, že zakázaná zóna bude viditelně označena, například závorou. Nic takového tu však nebylo. Znenadání ke mně prostě zamířili tři vojáci s namířenými automaty.
       »Stát! Ruce vzhůru!«
       Poslechl jsem je. Došli až ke mně, zbraně stále namířené kamsi na můj žaludek. Už jsem rozvažoval, že je skosím svými blesky, ale stále jsem to oddaloval. Nebylo to neopatrné ve chvíli, kdy na mě mířili? Možná, ale quro nemělo naštěstí nic společného s elektřinou. Člověk zasažený elektřinou může ještě v křeči stisknout spoušť. Blesk quro naopak znamenal téměř naprostou bezvládnost. Smrt v obou případech nastávala zástavou srdce, ale zatímco u elektřiny k tomu došlo pomocí křečí, u qura se srdce prostě zastavilo a už se nerozběhlo. Dokonce bych odhadoval, že včas použitý elektrický šok mohl zasažené vzpamatovat.
       »Heslo!« chtěl vědět první voják, hodností schutzman.
       »Blitz,« řekl jsem klidně.
       »To je heslo pro město. Tady platí jiné. Jaké?«
       »Tady už je zakázaná zóna?« podivil jsem se.
       »Jistě,« ušklíbl se schutzman.
       »Vidíte - tak potom jdu špatným směrem,« odtušil jsem.
       »Je nám líto, ale my musíme každého podezřelého předvést na velitelství,« oznamoval mi voják. »Nastavte ruce!«
       Zručně mi nasadil želízka. Byl tak rychlý, že jsem ani nestačil reagovat.
       »Ach jo, to zas budou problémy,« povzdychl jsem si.
       »To tedy budou,« souhlasil druhý zamračeně. »Mně se také nezamlouvá střílet Němce. Měli by tam natáhnout aspoň nějaký provaz, nebo něco takového.«
       Musel jsem kráčet před nimi. Bylo to pro mě nevýhodné, protože na mě mířili zezadu, ale vedli mě na velitelství. Do té doby jsem měl v podstatě klid.
       »A jak má člověk poznat, kde začíná zóna?« zajímalo mě.
       »Příslušné ulice byly přece jasně vyjmenovány na všech plakátech. Jakmile překročíte kteroukoliv z nich, propadnete trestu smrti. Vy to nevíte?«
       »Ano, to jsem četl,« přikývl jsem. »Jenom jsem nečekal, že to nebude vůbec označené.«
       »Kam jste šel?« vyštěkl třetí Němec. Měl hluboký hlas, takže byl podle něj ze všech tří nejsnáze odlišitelný.
       »Za kamarádem,« řekl jsem.
       »Kde bydlí?«
       »V ulici Von Brauna,« odtušil jsem. Byla to jedna z ulic které jsem míjel a jejíž jméno mi utkvělo v paměti.
       »Ta je ale o pět bloků odtud,« oznámil mi.
       »Musel jsem ji minout,« vzdychl jsem si. »To se stává.«
       »Dnes takový omyl může stát člověka kulku.«
       »Myslíte?« opáčil jsem.
       »No jistě, nebudete první, koho budeme střílet. Dnes už jsme chytili dva, budete třetí.«
       Měl bych se teď nejspíš složit hrůzou. Možná to vypadalo nepřirozeně, že kráčím tak klidně na vlastní popravu, ale nechtěl jsem přehnaně šaškovat. Naštěstí velitelství nemohlo být daleko. Tam se všechno nejspíš otočí.
       Voják za mnou zapískal na píšťalku.
       Z šedivé oprýskané budovy vyšel důstojník Wehrmachtu.
       »Chytili jsme ho v zakázané zóně,« meldoval mu rychle voják. »Heslo dne zná, ale naše ne.«
       »Tak jako vždycky,« mávl rukou důstojník. »Zapsat číslo, svléknout kabát, postavit ke zdi.«
       »Kolik už jste dal zastřelit Němců, sturmbannführere?« zeptal jsem se ho. »Jak to, že zóna není viditelně označena? Kdo se z toho bude zodpovídat?«
       »Mlčet!« vykřikl důstojník. »Jednám podle rozkazu!«
       »Takový rozkaz bych chtěl vidět!«
       »Na to nemáte právo!«
       »Právo? Vy tady mluvíte o právu?«
       »Tady nemá nikdo žádná práva.«
       »Ani právo na život?«
       »To nejméně ze všeho.«
       »Dobrá - souhlasím s vámi. Pak to právo nemáte ani vy.«
       Dozvěděl jsem se dost na to, abych mohl jednat. Moje hra skončila. Měl jsem na rukou želízka, ale blesky neovlivnily. Důstojník i jeho podřízení bez hlesu padli na dláždění.
       Beze spěchu jsem pak zamířil přímo k budově, odkud před malou chvílí vyšel důstojník stráže. Nikdo zřejmě nesledoval co se děje na ulici. V zasklené vrátnici seděl esesman před jídelní miskou. Jak padal, misku strhl na sebe. Rychle jsem šel dál po chodbě. Vpravo byl za dveřmi slyšet jakýsi hluk. Byla to strážnice. Spálil jsem strážné blesky a vrátil se na chodbu. Teď už se z celé budovy neozývalo nic. Hledal jsem, čím bych mohl odemknout želízka, ale nic jsem nenašel. Nikdo u sebe neměl klíčky ani nic jiného.
       Vyšel jsem zadním východem na dvorek mezi domy. U zdi tu byly naskládané matrace, hlína před nimi zakrvácená. To bylo jistě zdejší popraviště, o kterém všichni mluvili. Brzy se mi dostalo potvrzení - ale v poněkud hrůzné podobě. Stranou v kůlně leželo přes sebe několik zastřelených mužů. Většinou civilisté, ale byl tu i jeden voják v uniformě. Měli opravdu nelidský systém - stačilo překročit nijak neoznačenou ulici a člověk se rozloučil se světem.
       Vracel jsem se do budovy, když jsem náhle učinil objev, který opravdu stál za to.
       Napadlo mě totiž vyslat blesky do želízek. Nemělo to mít smysl, blesky nemohly vyvinout tolik energie, aby uškodily oceli. Představil jsem si jen, jak vysílám blesky - a náhle jsem pocítil něco velice zajímavého.
       Ocelová pouta začala měknout.
       Přestal jsem - a ocel opět ztuhla. Opět jsem vysílal své blesky jen z jedné ruky do druhé - a natáhl ocelové náramky, jako kdyby byly z těsta. Ne, nebyly roztavené. Neustále měly stejnou teplotu - teplotu mých rukou. Prostě jen tak změkly. Vzpomněl jsem si, že podobně se chovají i změkčovače skály. Působily na rezonančním principu, jak jsem pochopil. Že by mělo quro podobné vlastnosti? Buď jak buď, získal jsem hned několik výhod. Předně jsem se zbavil pout, ale současně jsem získal moc nad jakýmikoliv zámky. Stačilo je změkčit.
       Později jsem poznal, že změkčení neúčinkuje jen na kovy, ale i na jiné materiály, což ovšem v této chvíli nemělo tak rozhodující význam.
       Chvilku jsem to zkoušel. Přišel jsem ovšem brzy na první nevýhodu. Vyčerpávalo to víc než jednoduché blesky. Ještě že jsem na tohle pamatoval včas. Měl jsem plné kapsy osvědčené čokolády, stačilo strhnout obal.
       Vyšel jsem opět na ulici a kráčel jsem dál. Blížil jsem se k jediným dvěma továrnám, které tu stály. Pokud tu bylo něco tajného, muselo to být právě zde, ačkoliv oficiálně se v jedné továrně vyráběl dřevěný nábytek a v druhé součástky do automobilů.
       Zvolil jsem si strojírenský podnik a pokusil se vniknout nějak dovnitř. Brána byla zamčená. Opatrně jsem změkčil její zámek a pootevřel ji. Za vraty byla vrátnice, plná vojáků. To bylo znamení, že jsem se nemýlil a že tu něco důležitého bude. Vojáci si naštěstí nevšimli otevíraných vrat - a snad jen pár si jich uvědomilo, že se něco neobvyklého děje.
       Zavřel jsem vrata, uchopil trubky na jejich okrajích, oběma rukama je začal tlačit k sobě a pomohl si opět blesky. Obě křídla vrat se spojila, jako kdybych je svařil.
       Zatím mi všechno vycházelo lépe než jsem čekal. Nevznikl žádný poplach a nikdo zřejmě netušil, že se něco děje. Vydal jsem se napříč továrním dvorem k vysoké hale. Nikde tu nebyl nikdo - až jsem se divil, jak málo jsou střežené objekty, ke kterým se nikdo nesmí přiblížit pod trestem smrti.
       Bez překážek jsem došel až k obrovské hale. Ale teprve když jsem nahlédl nevelkým oknem dovnitř, pochopil jsem, že jsem se tentokrát s tím střežením zmýlil.
       Hala byla neskutečně plná vojáků.
       Většina jich postávala u zdí, zbraně v rukou. Hlídačů tu bylo na jednoho nepřátelského agenta, za kterého by mě jistě právem považovali, příliš mnoho. Ale současně jsem spatřil, co to tu bylo tak tajného.
       Na šikmé rampě uprostřed haly tu spočíval dlouhý doutník s poměrně krátkými křídly. Vzadu na něm bylo několik běžných tryskových motorů, ale přední, zřetelně oddělitelná část, se nezaměnitelně podobala - raketě.
       Raketě s nepatrnou, avšak zřetelnou - pilotní kabinou. Takže to byl raketoplán s posádkou. Ovšem s posádkou, která nikdy nikde nepřistane.
       Ano, tady byla tajná zbraň odplaty, Vergeltungswaffe-5. Nemohlo mě zmást, že mířila očividně stranou k moři. Směr si zvolí až po startu. Tryskové motory ji vynesou do výšky, pak se první stupeň oddělí a druhý bude mít volnost zasáhnout na tomto světě kterékoliv místo. Protirakety Patriot zmizely s atomovou letadlovou lodí Enterprise, ale kdyby byly někde připravené, tohle monstrum by se jim mohlo vysmát.
       Jediným pohledem vzhůru jsem se přesvědčil, že střecha haly má kolečka a dá se snadno odsunout, aby nepřekážela při startu. Proč o tomhle nevěděl generál Schmidke? Co bylo tak výjimečného na Drážďanech, že tu byla tato tajná odpalovací rampa?
       V tichosti jsem se odklidil stranou. U tovární zdi stála nevelká kůlna se znakem, varujícím před nebezpečím výbuchu. Byla zamčená, takže uvnitř nejspíš nikdo nemyl. Pomocí qura jsem ukroutil zámek, potichu si otevřel a opět tak tiše jsem za sebou dveře zavřel. V kůlně stálo několik vyrovnaných řad acetylénových a kyslíkových bomb pro sváření. Měl jsem aspoň chvilku klidu. Vytáhl jsem radiotelefon a pokusil se navázat spojení s Johnnym a Michaelem.
       Odpověděli mi skoro okamžitě. Zeptal jsem se jich, kde právě jsou a oddychl jsem si, když mi oznámili, že stojí na letišti základny v Norimberku.
       Požádal jsem Michaela, aby doběhl pro velitele základny majora Jonathana Redrivera a přivlekl ho do vrtulníku. Kladl jsem mu na srdce, aby si nezapomněli vzít mapu Drážďan a aby někdo jiný mezitím zavolal do Berlína generálu Schmidkemu, ať okamžitě vyhlásí poplach armádě.
       »Hoďte sebou, hoši, tady jde o moc životů,« končil jsem. »Němci se chystají odpálit atomovou střelu!«
       Okénkem jsem opatrně pozoroval tovární dvůr. Jakmile do vyvražděné vrátnice někdo vstoupí, vznikne poplach. Zatím se však na továrním dvoře nikdo neukazoval a minuty ubíhaly. Na jednom svářecím vozíku ležely montérky. Napadlo mě vyměnit je za svůj civilní oblek. Budu méně nápadný a mohl bych se odvážit až do haly. Rychle jsem přes svoje šaty oblékl ty umaštěné hadry a opět vyhlédl na tichý tovární dvůr. Žlutý šátek jsem si vstrčil do kapsy. Uvážu si jej až nakonec.
       Konečně se ozval radiotelefon. Major Redriver doběhl do vrtulníku a tázal se, co mám tak důležitého.
       »Němci se chystají zničit něco velkého,« hlásil jsem mu. »Může to být Hamburk s Američany, Norimberk, ale i Berlín.«
       »Vyhlásím pohotovost stíhaček,« přikývl major.
       »Nedělejte to,« nesouhlasil jsem. »Bylo by to zbytečné. Objevil jsem tajnou rampu, kde připravují ke startu atomovou střelu. Tu nesestřelíte.«
       »Kde to je? Pošlu tam bombardéry.«
       »A vezme to s sebou celé Drážďany.«
       »Lepší Drážďany, než Berlín.«
       »Mám lepší návrh,« zastavil jsem jeho argumenty. »Během následující hodiny se nic nestane. Domluvte se s generálem Schmidkem a zaútočte na Drážďany. Máte tam plán města?«
       Přisvědčil.
       »Můžete postupovat standardně jako už několikrát. Zničte letiště, zablokujte východy z kasáren Wehrmachtu a pomozte vojákům generála Schmidkeho obsadit město. Tentokrát se akce bude od ostatních odlišovat. Potřebuji několik helikoptér na severním okraji Drážďan. Najděte si na plánu továrnu firmy Bluthans. Máte ji?«
       »Na severním okraji města?«
       »Ano. Jsou tu jen dvě, východnější je ta pravá.«
       »Máme ji srovnat se zemí?«
       »Proboha, ne! Naopak! Budete ji chránit, aby se s ní nic nestalo, rozumíte? Pošlete na její ochranu čtyři vrtulníky. Generálu Schmidkemu doporučte, aby na její obsazení vyčlenil nejméně dva pluky pěchoty. Rozhodně je nutné zabránit tomu, aby explodovala atomová střela uprostřed haly. Pamatujte si, jsem uvnitř a budu ji hlídat. Můžete ponechat naživu všechny vojáky, kteří budou hledat záchranu v útěku z haly. Naopak musíte zabránit, aby se kdokoli k hale přiblížil, zejména ji braňte před tanky a kanóny. Opakuji, jestliže atomová raketa exploduje, zahynou všichni obyvatelé Drážďan i lidé široko daleko kolem. Včetně našich.«
       »Rozumím. Bůh s vámi.«
       »Nechte mi ještě naposledy Johnnyho a Michaela. Budu si je navádět sám. Ať mají zavěšené protitankové střely.«
       »Stane se. Vypadá to na pěknou melu.«
       »To tedy ano,« ušklíbl jsem se. »Majore, neztrácejte čas a spojte se ihned s Berlínem. Ať naloží všechno co mohou na tanky a obrněnce a vyrazí.«
       Major Redriver opustil vrtulník a já jsem se pak chvíli dohadoval s Johnnym. Řekl mi, že mají na závěsech i několik protiletadlových raket, ale většinu protitankových. Jakmile doběhl Michael, mohli vzletět.
       »Kluci, leťte napřed a obleťte Drážďany ze severu. Pozor na protiletadlové flaky. Když nějaký spatříte, máte svolení zahájit palbu předčasně, ale pak vyhlaste rádiem poplach pro ostatní, ať nedojde k nemilému překvapení.«
       Skončil jsem a pohlédl na tovární dvůr. Byl tu klid, což bylo jen dobré. Opatrně jsem vyšel z kůlny a zamířil k hale, ale ne k hlavnímu vchodu s velkými rozkládacími vraty. Moji pozornost upoutal menší boční vchod zhruba uprostřed délky haly. Byl otevřený a trousili se jím vojáci i montéři. Proti tomuto vchodu byla menší, nízká budova. Z jejího komína se kouřilo, což v tomto horku neznamenalo potřebu vytápění, ale vaření. Mohla tam být kantýna? Pokud ano, bylo by to pro mě velice výhodné.
       Přesto jsem se uklidil stranou, aby mě na dvoře nikdo nespatřil. Ke kantýně jsem nemohl přímo. Viděl jsem drátěný plot, přes který bych se nedostal bez nežádoucí pozornosti. Obešel jsem barák a přiblížil se z druhé strany. Zaujaly mě typické budky záchodů. Ano, tady by bylo nejlepší začít.
       Přes drátěný plot jsem se dostal snadno. Nepřelézal jsem jej, prostě jsem přetrhl několik změkčených drátů a prolezl dírou jako kluk, když jde na hrušky. Obešel jsem první budku a rychle do ní vběhl. Chvíli jsem malým okénkem ve dveřích pozoroval úsek mezi halou a kantýnou, ale zřejmě si mě nikdo nevšiml. Pak teprve jsem otevřel dveře a vyšel jsem jakoby nic směrem k hale.
       »Neslyšíš? Pomoz mi!« obrátil se na mě jeden montér.
       Nesl bednu jakýchsi součástek, ale zakopl a součástky se mu vysypaly. Přiskočil jsem k němu a pomáhal mu. Netušil, že každou z těch součástek nepatrně stisknu a zdeformuji. Potom jsem mu pomohl bednu hodit na rameno a ještě jsem mu razil cestu do haly.
       Hned na kraji jsem se chtěl rozhlédnout, ale nezastavil jsem se a bez zastavení následoval montéra. Připadal jsem si jako zajíček na honu. Několik řad střelců jako kdyby mířilo jen na mě. Klid, říkal jsem si. Nikomu nejsem nápadný. Jsem oblečený jako stovka jiných německých montérů.
       Teprve skoro uprostřed haly jsem se odvážil vzhlédnout vzhůru. Nemýlil jsem se. Střecha haly byla na kolečkách, ale ještě ji neodkrývají, ještě je čas.
       Zvedl jsem ze země brašnu, ke které se nikdo nehlásil. S brašnou na rameni jsem obešel raketoplán. Z druhé strany stál opřený vysoký žebřík k otevřené kabině. Tudy bude muset některý z dalších kamikaze nastoupit. Stačilo by mi pohlídat tento žebřík? Uvidíme.
       Zpozoroval jsem, jak několik mužů drží jakési lano. Mám se k nim přidat? Bude-li to vypadat, že k nim patřím, budu mít skvělé místo k pozorování. Dlouho jsem neváhal, brašnu položil na zem a připojil se k těm, co drželi lano.
       Rozhlížel jsem se kolem sebe a vyhlížel vhodnější úkryt. Tady jsem měl přehled, ale nebylo to na dlouhou dobu. Čas od času jsem mrkl na hodinky. Uplynula skoro hodina od mého rozhovoru s majorem Redriverem a nic se nedělo. V hale byl hluk. Dvě autocisterny právě přečerpávaly palivo do nádrží raketoplánu. Pak odpojily hadice a za řevu motorů odjely na konec haly k rozkládacím vratům. Stálo jich tam více, zřejmě nevyjížděly ven, aby nebyly spatřeny.
       Náhle se zvenku ozvalo několik vzdálených výbuchů. Nikdo si jich kromě mě nevšímal, ale brzy do haly vběhl důstojník SS a pronikavě zapískal na píšťalku.
       »Nálet! Všichni do krytu!« křičel.
       První se zvedli montéři a spořádaně s německou kázní se hrnuli k šedivé pevnůstce, které jsem si nevšiml. Stála na opačném konci haly, vchod měla z opačné strany.
       Místo abych se odebral do krytu, v nestřeženém okamžiku jsem skočil do velké dřevěné bedny. Byla vysoká jako dospělý člověk a neměla víko, byl však z ní nádherný výhled. Nejenom na raketoplán a zejména na žebřík, po kterém měl nahoru do své kabiny vystoupit pilot, ale i po hale, jejíž část se teď odrážela v naleštěném povrchu raketoplánu. Pochopitelně jsem musel počítat s tím, že mě naopak bude vidět v bedně, aniž by bylo nezbytné k bedně přistoupit, ale odražený obraz byl naštěstí trochu zkreslený.
       Také motory aut zmlkly. Kromě dupání okovaných bot bylo teď slyšet jen několik dalších vzdálených výbuchů.
       Náhle jsem uslyšel kovové hučení.
       Rozložitá kovová střecha se začala odsouvat a odkrývat vnitřek haly - ale současně přestala překážet raketoplánu ve startu. Přitiskl jsem pevně radiotelefon k uchu a opatrně jej zapnul.
       »Visíme míli od haly, co jsi nám popisoval,« ohlásil mi Johnny, jakmile jsem se ho zeptal na jejich polohu. »Něco se tam ale děje. Ta hala se otevírá.«
       Spatřil jsem náhle, jak se žebřík v rytmu chvěje a brzy jsem uviděl muže v letecké kombinéze či spíše ve skafandru s nasazenou přílbou, jak po něm rychle vystupuje vzhůru.
       Nemohl jsem déle čekat.
       »Hoši, nalétněte od západu a trochu to uvnitř pokropte kulomety, ale pozor, abyste se nestrefili do raketoplánu. Je plný paliva a nesmí se mu nic stát.«
       »Kde jsi?«
       »Přímo pod raketoplánem. Berte to popořádku kolem zdí, je tam příliš mnoho vojáků. Já znemožním start, ale buďte mi pohotově k pomoci.«
       Muž ve skafandru se mezitím vyšplhal na vršek žebříku. Chybělo mu pár příček žebříku, když tu náhle rozhodil ruce a zřítil se z deseti metrů na betonovou podlahu haly.
       Modravého blesku si všimli všichni, kdo pilota na jeho cestě sledovali. Polovina vojáků byla už v úkrytu, ale druhá polovina se teď hnala k mé bedně, kde jsem se na dně skrčil a nehýbal se. Odrazem od naleštěného raketoplánu jsem viděl, jak se nedaleko od bedny všichni nerozhodně zastavili. Ještě mě nerozpoznali a byli proto překvapení, že v místech, odkud vyletěl smrtící blesk, nikdo není.
       Byl jsem ovšem připraven použít blesky, jakmile mě přece objeví. Šlo o okamžiky. Kde vězí Johnny a Michael?
       Důstojníci na vojáky řvali zlostné povely, vojáci běhali sem a tam, ale zatím nikoho nenapadlo, že ten modrý hadr na dně bedny může být to, co hledají.
       Náhle se ozvalo pleskání rotoru a svist turbín.
       Otevřenou střechou nahlédla do haly helikoptéra US Navy a její rotační kulomety začaly štěkat a chrlit zkázu. Než se vojáci vzpamatovali z překvapení, ležela jich většina v krvi a ostatní hledali záchranu kde se dalo.
       Někteří dokonce přišli na stejný nápad jako já. Rozběhli se a skokem se přehoupli přes okraj mé bedny. Dopadli na mě, ale už mi nemohli uškodit. V krátké chvíli jsem vyslal devět blesků a několik z nich se navíc rozvětvilo, takže vyřídilo současně dva i tři vojáky.
       Helikoptéra náhle zastavila palbu a zvedla se do výšky. Ne proto, že by to Johnnyho a Michaela omrzelo. Zřetelně jsem slyšel zasyknutí dvou odpalovaných raket a dva burácivé výbuchy nedaleko od haly. Bylo tam jistě něco důležitějšího. Ale krátký klid v hale dovolil důstojníkům vzpamatovat se.
       »Donarit, schnell!« uslyšel jsem povel.
       Blázni, pomyslel jsem si. Oni vážně netuší, že vyhozením raketoplánu výbušninou se nezachrání? Nepříteli se asi nesmí dostat do rukou nic tajného, jenomže atomová hlavice s sebou vezme celé město!
       Postavil jsem se na mrtvé vojáky a opatrně vyhlédl přes okraj bedny. Spatřil jsem neveliký akumulátorový vozík a na něm žlutočerné bedýnky se značkou nebezpečí výbuchu. Řidiče jsem smetl bleskem, vozík se zastavil, ale byl příliš blízko od trupu raketoplánu, naplněného šesti cisternami paliva.
       »Hoši, opatrně, zvolal jsem tiše do radiotelefonu. Stojí tu vozík s dynamitem, proboha se do něj nestrefte!«
       Vrtulník se v té chvíli znovu objevil nad vrškem haly a nahlížel dovnitř. Několikrát zarachotil i rotační kulomet. Vojáci, kteří se nestačili schovat, padali k zemi. Jeden se rozběhl přímo k mé bedně, ale nehledal v ní záchranu. Místo toho spustil palbu a prostřílel bednu dlouhou dávkou. Možná zpozoroval, odkud vyletěl blesk, co srazil jeho kamaráda na vozíku. Dřevěné stěny bedny nestačily zbrzdit kulky. Většina jich prošla a jedna se strefila. Ucítil jsem ránu do levého ramene a ruka mi na chvíli zůstala bezvládně viset. Ještě jsem stačil vyslat blesk a zabít střelce, ale potom jsem si musel prohlédnout ránu. Byla ošklivá, kulka do ní strhla kus látky promaštěných montérek a trčely z ní dřevěné třísky. To se spraví, říkal jsem si. Opatrně jsem si z rány vytahoval třísky, ale pak jsem opět obrátil pozornost k hale. Kolik tu ještě zůstalo Němců, kteří by chtěli vyhodit raketoplán do povětří bez ohledu na jeho atomovou hlavici?
       Nebylo jich už mnoho, ale byli.
       Dva důstojníci se opatrně plazili ke stojícímu vozíku s donaritem. Prvního jsem zabil bleskem, ale druhý zapadl do jakési montážní jámy a odtud začal střílet - ne do mě, ale do beden s výbušninou. Teprve druhý blesk ho vyřídil. Musel jsem opět vybalit čokoládu, jinak bych padl slabostí.
       Pak se náhle ozvala exploze. Část stěny se provalila do haly a otvorem vbíhali dovnitř vojáci v německých mundurech, ale se žlutými šátky. Padlo ještě několik výstřelů. Poslední vojáci věrní Vůdci padali. Rychle jsem si uvázal kolem krku žlutý šátek a vyšplhal se ze své prostřílené bedny.
       »Pojďte za mnou, hoši!« křikl jsem na vojáky. Vedl jsem je ke vchodu do podzemních krytů, ale sám už jsem tam nešel. Jeden z důstojníků zpozoroval že jsem zraněn a nařídil dvěma vojínům, aby mě odvedli k doktorům. Předtím jsem ho stačil varovat, aby dával pozor na raketoplán.
       »Pamatujte si, tohle monstrum je létající smrt. Jakýkoli jiný letoun můžete vyhodit do povětří a nic se nestane, ale tohle by zničilo celé Drážďany - i s vámi.«
       »Vím, herr Vávra,« ujistil mě důstojník. »Kladli mi na srdce, aby se nic nestalo. Nebojte se, nebereme to na lehkou váhu. Ale vy jste zraněn a pro vás to skončilo.«
       Obvaziště bylo narychlo zřízeno v kantýně. Personál byl trochu v šoku z posledních událostí, ale nepřekážel. Doktor mi dal utišující lék, ránu prohlédl a vytahal z ní ještě pár třísek a kus látky. Pak mě obvázal a chystal se mi dát jednu injekci küfferlinu.
       »Nemusíte, doktore,« protestoval jsem. »Nechte si to pro potřebnější pacienty.«
       »Přece se nebudete bát injekce. Chrání to před infekcemi a urychlí hojení na polovinu.«
       »Proto říkám, nechte ji pro potřebnější. Já to budu mít za hodinu zahojené.«
       Doktor byl zjevně uražen názorem laika, ale jen pokrčil rameny. Zajímal jsem se, zda by mi nemohli dát něco k jídlu. Dostal jsem velkou porci salámovníku, další čokoládu a vyšel jsem na dvůr. Plot mezi kantýnou a továrním dvorem byl pryč a na tovární dvůr právě dosedala helikoptéra s řadou černých tanků pod okénkem. Johnny a Michael.
       »Hello, hoši! Tady jsem!« křičel jsem na ně.
       Doběhl jsem k nim.
       »Kde jsi byl? Hledali jsme tě v té hale, ale nikde jsme tě neviděli!« hlaholil Michael.
       Vyskočil z letadla, ale náhle se svalil na zem. V čele měl dírku těsně pod přílbou. Johnny otočil rotační kulomety a pokropil jimi střechu budovy naproti přes ulici. Z výšky tam spadl až na chodník esesák s puškou a dva další zůstali ležet na střeše, ale už se ani nepohnuli.
       »Michaeli!« vykřikl jsem a doběhl k němu.
       Na první pohled jsem však viděl, že mu nepomohu. Johnny zatím kulometem zpracovával celou frontu domů naproti přes ulici. Doběhli k nám dva němečtí zdravotníci a doktor, co mě před chvílí ošetřoval, ale ani on si už nevěděl rady.
       »Pomozte mi ho aspoň naložit,« požádal jsem.
       Oba zdravotníci se ostýchali, ale doktor se na ně osopil a sám vzal mohutné tělo v podpaží. Spolu přehodili mrtvého do kabiny. Johnny skončil postřelování budov a vyklouzl ze své kabiny k nám.
       »Je mi líto,« řekl jsem mu. »Je mrtvý.«
       »Bestie!« zahrozil Johnny naproti.
       Ozývala se tam ještě střelba, ale to už byli vojáci se žlutými šátky. Vbíhali do domů a čistili je. Někde vyváděli zajatce s rukama nad hlavou.
       »Takovou dobu... a zrovna když to mělo skončit,« bědoval Johnny nad tělem kamaráda.
       »Johnny, zavolej mi velitelství. Jak to vypadá?«
       »Máme Drážďany pod kontrolou,« odtušil. »Jediné místo, kde se střílelo, bylo tady. Prý tady má být někde i vojenský velitel Drážďan, nějaký obrst Haneke.«
       »Bude asi v krytech,« řekl jsem. »Tam už si s ním poradí němečtí vojáci.«
       Johnnyho názor mi poté oficiálně potvrdil major Redriver a po něm i generál Schmidke, který přijel do Drážďan ve svém tanku osobně řídit operaci. Dokonce si prý i vystřelil. Ale nejdůležitější bylo, že Drážďany zůstaly stát.
*****