Konečně se do Nového Německa vrátili i Němci, věznění za »zločiny« v Denveru.
       Za každého jsme zaplatili kauci v naturáliích, především v küfferlinu. Ale z jejich rozsudků se mi někdy dělalo skoro špatně. U soudů figurovali většinou stejní dozorci, časté tu bylo jméno šerifa, který obžaloval i mě. Tomu vyděrači soudy přiznávaly pravdu, ačkoliv většina přítomných Němců svědčila proti němu. Musel jsem dát rozsudky přezkoumat našim soudům - a ty je jako neopodstatněné rušily. Kauce v každém případě propadaly ve prospěch USA. Nevadí, peníze vzal čert.
       Jakkoliv to zní paradoxně, vězňům se ve věznicích dařilo lépe než v táboře. Dostávali slušnou stravu, lékařskou péči měli lepší než internovaní a vůbec se jim vedlo lépe.
       Mezi odsouzenými bylo rovněž několik žen, ale jednu jsem odmítl převzít. Její papíry byly na první pohled falešné.
       »Vy že jste slečna Madeleine Horstová?« usmál jsem se na ni, když mi ji předávali. »Poslyšte, je mi líto, ale za vás kauci nezaplatím. Nejspíš mě chcete rozesmát. Vy přece vůbec nejste Němka.«
       »Jsem Němka,« tvrdila mi drze do očí. »Narodila jsem se v Německu, mám na to papíry.«
       »Dobrá - možná jste Němka, ale pak pocházíte ze Spolkové republiky Německo tady na Zemi, rozhodně ne z Nového Německa na Nové Zemi. To se mi nesnažte namluvit.«
       »Jsem z Nového Německa,« tvrdila mi Madeleine. »Bydlela jsem Novém Norimberku v ulici maršála Pauluse číslo 12, měla jsem číslo...«
       »Tam jste nikdy nebyla,« zamračil jsem se. »Poslyšte, já vás do Nového Německa klidně vezmu, když po tom toužíte, ale kauci za vás nezaplatím. To by bylo proti dohodám.«
       »Proč ne?« založila si ruce v bok. »To není spravedlivý! Vyhlašoval jste, že kauci zaplatíte za každýho!«
       »V dohodách stojí, že zaplatím kauce za všechny rodilé Němce z Nové Země. Vy jste na Nové Zemi v životě nebyla.«
       »To je lež! Proč bych nebyla Němka? Jak to můžeš tvrdit bez důkazu, lháři?«
       »Mohu to tvrdit naprosto přesně, slečno Horstová, či jak se vlastně jmenujete. Vy sama jste důkazem. V Novém Německu totiž do dneška nežil ani jeden černoch. A vy jste černá.«
       Podívala se na mě, nadechla se a zhurta spustila:
       »V Německu žije spousta barevnejch, to bys měl vědět, ty prašivej bílej rasisto!«
       »Ve starém Německu ano - a to je dobře. V Novém Německu, věřte mi to nebo nevěřte, kromě mě a amerických vojáků nebyl dosud žádný člověk jiné než německé národnosti - promiňte, to není rasismus, ale konstatování faktu. Kdysi tam utíkali jen rasově čistí soukmenovci Hitlera, proto tam dnes prostě nikdo jiné barvy není.«
       »Protože seš zatracenej bílej rasista!« zasyčela. Zřejmě se přestala ovládat, protože přešla z němčiny na angličtinu, čímž je potvrdila moje podezření.
       To už jsem zvážněl.
       »Rasista nejsem - zato vy jste zřejmě podvodnice, slečno Horstová. O takové tam opravdu nestojíme. Konstáble - slečnu si nechte tady. Má zaručeně padělané doklady.«
       Nemohla pochopit, že je něco takového možné a začala mi nadávat tak jadrně, až mi na to moje anglická slovní zásoba nestačila. Nevšímal jsem si toho a žádal americké policisty, aby ji odvedli. Dívali se vytřeštěně, co si to dovoluji, ale nakonec jim nezbylo než poslechnout.
       Napadlo mě, že jsme možná takhle zaplatili kauci za pár amerických Němců. Mohli se za Němce z Nové Země jen vydávat. My je propustíme na svobodu, oni se obratem vrátí do Států a kauce bude jejich. Jde přece o balík dolarů, pro který by leckomu stálo za to sedět v kriminálu. K takovému podvodu by sice byla nutná spolupráce státních úředníků, což se bohužel nedá vyloučit. Nebyl jsem opatrný, že jsem platil za všechny bez ověření - až na jednu černošku, kde to opravdu tlouklo do očí? Neměl bych se teď aspoň dodatečně rozčílit?
       Chvíli jsem o tom uvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl: pustím to z hlavy. Na kolik nás moje důvěřivost přišla? Máme na konto ztrát započítat za každou takovou osobu částku půl milionu dolarů, nebo dvě stě marek? Záleží na tom?
       Důležité přece je, že jsme dostali z vězení pár desítek nevinných. Nechám to být. Pokud se někdo k amerických Němců chce podívat na neznámou planetu a třeba si tam prožít dobře zaplacenou dovolenou a navíc přijít k penězům - ať se mu zde líbí. Velice brzy pozná, že bude muset jako všichni přiložit ruce k dílu. Zatím jsou naše světy oddělené a návrat nebude jednoduchý, zejména když dotyčný nemůže veřejně přiznat - že se k nám dostal podvodem.
       Časem se jistě budeme muset otevřít víc. Pak ať se každý stěhuje kam chce - do Bavor nebo do Patagónie.
       Nebyl bych proti, aby se do Nové Země naopak nastěhovali lidé z jiných ras. Určitě by to pomohlo - především Němcům. Potřebují se naučit žít s jinými. Ale měli by to být čestní lidé, jako byl Michael z námořnictva USA. Podvodníků a lumpů je v Německu dost a dost a další by k nim neměli přibývat. Jako ta Madeleine - to byl příliš okatý podvod.
*****
       Vztah lidí a hlavonožců se s postupem času dostával na mírnější základy.
       Jejich počáteční strohé požadavky se několikrát mírnily. Když jsem se s nimi setkal, nedokázali ani okamžitě zastavit vyvražďování, takže jsem z obyvatel Hamburku mohl zachránit jen pár rodin. Později ustoupili a znovu nám věnovali Berlín s okolím s podmínkou, že sami zničíme všechna ostatní města. Původní termín likvidace měst však uplynul a hlavonožci nám jej ani nepřipomínali. Stačilo jim, že jsme prozatím s plným nasazením srovnali se zemí města Lipsko, Essen a Brémy, kde opravdu nezůstal kámen na kameni. Odvezli jsme všechno co se dalo odvézt, včetně betonu budov a silnic. V dalších městech některé budovy dosud stály, ale nákladní auta se nezastavila v odvážení vybavení a materiálu. Měl jsem teď práci spíše ve městě Berlíně, hlavonožce jsem navštěvoval sotva jednou za čtvrt roku, ale vždycky jsme se domluvili.
       Uznávali, že původní termíny byly odhadnuty tak, aby je mohli splnit Kopffüsslerové, jenže lidem taková práce potrvá o něco déle. Důležitá pro ně byla viditelná snaha.
       Kdykoliv jsem se na ně obrátil s prosbou o pomoc, vyšli mi vstříc - naposledy při sporech o otcovství. Nabízel jsem jim naopak něco z pozemské techniky, konkrétně počítače, ale zdvořile mě odmítli. Jejich technika byla pro jejich potřeby dostatečná a netoužili po změně. Nezbývalo než uznat to. Sám jsem věděl, že jejich stroje jsou dokonalejší. Naše pozemské počítače například nerozpoznávaly pachy. Nemohly se tedy ani zdaleka rovnat strojům, které si pamatovaly každého člověka, který se kdy s Kopffüsslery dostal do kontaktu. Tyto stroje však nebyly stavěny pro lidi - těžko se domluvit se strojem, který se ovládá nevyslovitelnými zvuky.
       Pomohli mi však ochotně i bez nároku na protislužbu.
       Vypěstovali pro nás novou rostlinu s plody nahrazujícími pomeranče. Vedlejší látkou, snadno vylisovatelnou z masitých listů, byla hustá, sladká zelená šťáva »brudete«. Její užití u žen zastavilo téměř na půl roku měsíční cykly, což se dalo podle libosti prodlužovat. Účinkovala tedy jako antikoncepce a měla nám pomoci zastavit populační explozi, ale v povědomí žen brzy zakotvila i jako dokonalé odstranění jejich známých nepříjemností. Okamžitě mi došlo, že tím máme druhý úspěšný exportní artikl Nové Země. Výrobní náklady se zdály nepatrné a stejný problém měly přece i ženy na Zemi.
       Na pěstování plodin jsme měli stále monopol. Potřebovaly totiž vhodnou půdu, půdní baktérie, ale navíc určité vlnové délky světla. Zdejší slunce mělo spektrum odlišné od našeho a ukázalo se, že je to mnohem důležitější, než baktérie. Ani na Nové Zemi se rostliny nedařilo pěstovat pouze pod umělým osvětlením. Výjimku tvořily dva chlebovníky, jeden druh salámovníků - a hitlernafta. Tyto rostliny rostly i na Zemi.
       Za rok jsme Spojeným státům prodali küfferlinu tolik, že podle počtů spotřebovaných injekcí byly již vyléčeny všechny případy AIDS a na území USA tedy měla tato nemoc definitivně zmizet. Také ve světě mimo USA byla AIDS rozšířená, ale lidé neměli dostatek prostředků, aby si mohli drahé léky dovolit. Získali jsme mezitím dostatek dolarů a domníval jsem se, že nastal čas snížit ceny a začít küfferlin dodávat také dalším zemím světa. Nejprve do Evropy, pak do zemí Asie a Afriky za cenu zprvu stokrát, později tisíckrát nižší než původní cena pro Spojené státy.
       Podpořil jsem rozšíření továrny Medizine vyrábějící léky pro celé Nové Německo. Její kapacita by jistě jako dosud pro veškeré potřeby Nové Země stačila, ale bylo zapotřebí zvýšit výrobu léků pro Starou Zemi. Továrna původně patřila rodině Niederlů, která kdysi své rodinné sídlo přemístila do Lipska - a zahynula při vyvraždění města. Továrna pracovala jistou dobu i bez vedení, ale její úroveň rychle klesala. Dědicem rodiny Niederlů se stal magistrát města Berlína, protože se nikde nezachovali žádní příbuzní. Prosadil jsem přeměnu této firmy na akciovou společnost a obětoval jsem na nákup akcií zbylé peníze fondu od Hitlera i co jsem si našetřil z platu primátora. Vzhledem k tomu, že se úřednické platy zachovaly, nežil jsem si špatně. Do roka jsem měl kontrolní balík akcií a továrna měla nového majitele. Předpokládal jsem, že z ní bude největší exportér léků a hlavní zdroj vnějších příjmů.
       Brzy poté jsem na pozemských trzích nabídl antikoncepční sirup »brudete« v množství, které by mělo uspokojit poptávku nejenom ve Spojených státech, ale po celém světě. Cena byla srovnatelná s cenou v Nové Zemi, takže byl dostupný všem.
       Antikoncepce »brudete« se pochopitelně hned rozšířila po celém světě a zlikvidovala veškerou konkurenci nejen na poli antikoncepce, ale i v hygienických potřebách pro ženy. Výnos z tohoto obchodu brzy přesáhl i výnosy z küfferlinu, zejména po snížení jeho cen.
       Dalším průlomem mimozemské biologie na staré Zemi byla, jak se také dalo čekat, hitlernafta. Zde jsme monopol neměli a ani jsem o něj nestál. Věnovali jsme keříky za symbolickou cenu všem státům poblíž rovníku. Keříkům se dařilo všude kde bylo dostatek tepla. Nebyly náročné, ujaly se i na pokrajích pozemských pouští. Potřebovaly jen sluneční energii a trochu vody. Poskytovaly až trojí sklizeň ročně, destilaci zvládala jednoduchá domácí aparatura a přímo se nabízelo vysazovat je v tropických státech Země. Dařilo se jí v Japonsku, v Indii, v Číně a také v Jižní Americe. Státy dříve závislé na dovozu ropy se osamostatnily a naopak začaly palivo samy vyvážet. Získaly na tom i státy v chladnějších oblastech, kde se nové plodině nedařilo. Evropa musela dovážet palivo dál, jenomže - za podstatně výhodnější ceny.
       Samozřejmě se našli odpůrci.
       První byly státy těžící ropu, což se ostatně dalo čekat. Arabské země začaly sice pěstovat hitlernaftu mezi prvními, ale ztratily monopol a nemohly si diktovat ceny. Hitlernafta přivedla jejich postavení málem k pádu, ačkoliv z dřívějška disponovaly největším množstvím petrodolarů. Jižní Amerika, kde se nové plodině dařilo nejlépe, zaplavila svět benzínem. Bylo třeba farmáře trochu umírňovat - aby nepěstovali příliš hořlavou plodinu na rozsáhlých plantážích, což by v případě požáru mohlo ohrozit lidi v okolí. Stačilo by stejně jako na Nové Zemi prostřídat benzínovníky s banány nebo salámovníky, aby se omezilo nebezpečí požáru. Navíc se nezanedbávala ani výživa lidí.
       Velikými odpůrci se stali Greenpeace a ostatní bojovníci za čistotu životního prostředí. Nechápal jsem je. Benzín teď rostl na polích a spotřebovával kromě slunečních paprsků jen to, co se spalováním paliva navracelo zpět do lůna přírody. Pokud rostlinný benzín unikl, rozkládal se mnohem rychleji, než minerální. Vynalezl snad někdo dokonaleji recyklovatelné palivo než byla hitlernafta?
       Jenomže benzínové automobily nečekal prorokovaný rychlý a neslavný konec a proto ochránci přírody pořádali ve všech koutech světa demonstrace za návrat k přírodě, nezaneřáděné cizáckými rostlinami.
       Neměli šanci. Ani když zapalovali farmářům pole. Pokrok se pro tentokrát zastavit nedal.
*****