Televizní přenos skončil a na jeho závěr Gerta ohlásila, že byl zaznamenán pro ty, kdo z jakéhokoliv důvodu nestihli přímý přenos a budou mít zájem o opakování.
       Já jsem vystoupil na střechu hotelu Rote Fahne, abych se vydal na Zem. Musel jsem nejprve na letišti natankovat plné nádrže - Evropa se od Nového Berlína právě pomalu vzdalovala a musel jsem přeletět daleko nad Rheinland, abych se na Zemi mohl vynořit kdesi nad Středozemním mořem poblíž Egypta. Ale Messerschmidt byl dobrý stroj a po několika hodinách letu se ozvalo letiště Mnichov, kde jsem rádiem žádal o mezipřistání s doplněním paliva.
       Současně jsem informoval vládu Německa o vyjednávání ve věci pomoci krajanům v nesnázích. Snažil jsem se přesvědčit ji o závažnosti své mise a o nutnosti jednat bez odkladů.
       »Snad Němci na Zemi pochopí, že svým krajanům musí v té těžké chvíli pomoci,« přesvědčoval jsem je. »Němci na Nové Zemi se do nezáviděníhodné situace dostali částečně vlastní vinou, nicméně to nerozhoduje. Potřebují pomoc a doufají, že ji dostanou právě od vás.«
       »A kdyby se ukázalo, že vám nebudeme moci vyhovět?«
       »Pak buďto požádám o pomoc Spojené národy, nebo zakoupím od některého státu libovolný ostrov. Prostor musíme získat, i kdybychom měli postavit na pylonech umělý ostrov uprostřed Atlantiku.«
       »Vy byste to dokázali?« podíval se na mě tázavě tělnatý ministr hospodářství.
       »Ano. Ale nechávám to jen jako opravdu zoufalou možnost, úplně na konec, kdyby všechno ostatní selhalo.«
       Pak se šli poradit beze mne a když se vrátili, požádali mě, abych se pro odpověď zastavil - do měsíce.
       Nevěřil jsem svým uším.
       »Snad se nechcete celý dlouhý měsíc rozhodovat, kde nám vyhradíte místo?«
       »Ne - to přijde na řadu později, samozřejmě jen pokud se rozhodneme, zda váš požadavek akceptujeme či nikoli.«
       »Čím víc času promrháte, tím bude hůř,« upozornil jsem je. »Jedná se přece o vaše krajany.«
       »A proč je neumístíte v Čechách?« zněla nevinná odpověď.
       »Protože určitá část Němců nás Čechy pořád ještě nazývá das tschechische schweinehund,« odtušil jsem. »Dovedu si moc dobře představit, co by to vyvolalo. O neshody nemám zájem. Kromě toho jsou Čechy menší a tím větší by to byl problém.«
       »Tak vidíte - a nám vytýkáte pomalost? Bude to neúměrná zátěž pro hospodářství Německa. Víme to, celkem nedávno jsme takhle museli přijmout Východní Němce. A ti si přinesli celé dosavadní území, nikoho jsme nemuseli stěhovat.«
       »Tihle s sebou přinesou své továrny, plodiny, zkušenosti - a koneckonců i peníze.«
       »Dáme vám vědět za měsíc,« vyprovodili mě.
       Nasedl jsem do Messerschmidtu v bídné náladě. Ale nesměl jsem to vzdát. S plně dotankovanými nádržemi jsem zamířil na opačnou stranu - do Paříže.
*****
       »Nabízíte nám pouhých dvacet miliard dolarů za libovolné francouzské území?« nadzvedl obočí ministr financí Francie. »Jak si to vlastně představujete, pane? Nezlobte se, to je směšné a navíc drzé!«
       »Nutně potřebujeme jakékoliv místo na Zemi. Jde o milion životů, pochopte nás. Spokojíme se i s několika atoly kolem Murruroa, beztak zničenými atomovými pokusy.«
       »Budeme je ještě potřebovat,« zněla odmítavá odpověď.
       »Máte přece takových ostrovů více. Dvacet miliard dolarů z nich neuvidíte ani za sto let. Budete mít i naši vděčnost, nemusíme ji vyjadřovat jen slovy díků. Máme co nabídnout.«
       »Na sliby tohoto druhu nemůžeme dát. Zejména, když se to týká Němců - a navíc Hitlerových pohrobků. Francie má s nimi velice špatné zkušenosti.«
       »Češi také - a přece je zastupuji. Když Němcům pomáhá Čech, proč ne Francouzi?«
       »Nezlobte se, ale umístit milion Němců na francouzském území po nás nemůžete chtít.«
       »Nechci je umístit na území mateřské Francie. Jednalo by se jen o pár ostrovů daleko od Francie.«
       »I to je francouzské území. Litujeme, nelze.«
       »Já ten prostor pro Němce získat musím,« trval jsem na svém. »I kdybych měl seškrábnout z Nové Země jeden pustější ostrov a přemístit jej na Zem - ale zatím neumím odhadnout, co by to udělalo s její rovnováhou. Například by to mohlo vyvolat vlnu zemětřesení. Ale museli bychom to udělat stůj co stůj, milionu Němců hrozí zkáza a doufám, že se dohodneme i bez toho.«
       »Dohadujte se nejprve s vládou Německa.«
       »Milion lidí se do Německa nevejde a Německo nemá žádné zámořské ostrovy.«
       »To není naše starost. My je nechceme. Jděte jinam.«
       Práskl jsem dveřmi, ale tím se nic nevyřešilo.
*****
       »Teoreticky by to snad možné bylo,« uvažoval ochotně ministr zahraničí Velké Británie. »Mohli bychom vám odprodat část Falkland. Samozřejmě s vědomím, že si na ně stále činí nároky i Argentina.«
       »Falklandy? Ty přece leží tak blízko Antarktidy, že tam kromě trávy nic neroste.«
       »Museli byste pochopitelně respektovat místní obyvatele a zaručit se, že je nebudete omezovat. Žijí z rybářství nebo z ovcí, produkují kvalitní vlnu. Je to jisté omezení, ale na druhou stranu, Falklandy jsou větší, než požadujete.«
       »Ano, ale milion obyvatel se na nich neuživí. Nebo si to snad myslíte? Pokud vím, žije tam asi dva tisíce lidí. Navíc pěstování ovcí vyžaduje hodně prostoru. Obávám se, že by pro nás nezbylo místo vůbec žádné.«
       »Jiné území nepřipadá v úvahu. Mezi námi, kdyby nešlo o Němce...«
       »A kdyby nešlo o nacisty?«
       »Víte, můžete to zkusit u Austrálie. Snad by vás nechala ubytovat někde na australském kontinentu.«
       »Kde? Na poušti?«
       »Třeba na poušti. Na Nové Zemi jste přece podle libosti poroučeli počasí.«
       »Místní obyvatelé to uměli, my lidé ze Země ne.«
       »Neměli jste se s tamními bytostmi pohádat.«
       »To vím také, ale potřebuji to vyřešit. Situace je velmi kritická a jde o životy lidí.«
       »Zkuste to raději hned u Organizace spojených národů,« řekl ministr zahraničí. »My vás tam samozřejmě podpoříme. Ale kdyby vám nic jiného nevyšlo, ani Falklandy by nemusely být špatné řešení - beztak budou Němci stavět mnohem víc na průmyslu, než na zemědělství a půdě.«
       »Děkuji - udělám to,« řekl jsem a otočil se k východu.
*****
       Vrtulník Messerschmidt přistál s posledními kapkami na dně nádrží na letišti Nový Berlín.
       Požádal jsem správu letiště o dotankování a vzal si taxi do centra. Zakrátko jsem už vstupoval do budovy televize.
       »Jak jsi dopadl?« vítal mě Kurt.
       »Pojď se mnou do nejbližší restaurace,« požádal jsem ho. »Mám hlad, že bych snědl i vlka. Prohovoříme to tam.«
       Zakrátko jsme seděli u stolu, ale Kurt byl s jídlem brzy hotov, kdežto já jsem si poručil dvojitou porci.
       »Je to na draka,« prohlásil jsem už cestou sem. »Nikdo se kvůli nám nevzdá ani pídi půdy a milion lidí se také nedá nikam umístit.«
       »Nikde?«
       »Angličané by nám poskytli azyl na Falklandech,« vzdychl jsem si. »Jenomže to je pustina, kde roste sotva tráva, žijí tam jen ovce a ptáci. Podobně by nám Rusové přenechali kus Sibiře, bohužel až za polárním kruhem, kde to vypadá hůř než na Falklandech.«
       »Cožpak se na Zemi nenacházejí jiné pustiny?«
       »Pustin je dostatek. Ale všechny už někomu patří a nikdo nám z nich nedá ani kus pouště. Třetí možností by asi bylo přemluvit Austrálii o pár čtverečných kilometrů pouště, ale to jsem ani nezkoušel, to by bylo pravé peklo bez vody, kde nevydrží ani domorodci.«
       »To je tedy katastrofa,« zachmuřil se Kurt.
       »Fakt už začínám uvažovat o tom, že na vhodnou pozemskou mělčinu posadím jeden z Novofríských ostrovů. Jsou pusté, hlavonožcům by možná žádný nechyběl. Napadlo mě to včera ve Francii.«
       »Blázníš? To je přece šílené.«
       »Šílené je, že nám nevyhověli ani krajané Němci. S tímto ostrovem je to sice taky kardinálně šílené, ale na rozdíl od všech ostatních možností nemusíme vůbec počítat s lidmi Země a jejich sobectvím. Kromě toho - čím déle o tom přemýšlím, tím mi to připadá realističtější. Vzpomeň si, jak jsme kdysi v Denveru vyměnili kus tábora s kusem pole u Norimberku.«
       »Nevíme, zdali na to hlavonožci přistoupí. A není mi ani jasné, jak to chceš udělat. Říkal jsi, jak se Xijtra pořádně prohnula, když musela zkonvertovat americké letadlové lodi. A to byla propust pár set metrů velká. Přetáhnout z vesmíru do vesmíru celý ostrov? Při tom by šlo o kilometry a to bude na propusti určitě příliš velké sousto, nemyslíš?«
       »Nevím, jak jsou na tom propusti Xijtry.« rozvíjel jsem dále svůj šílený plán. »Mohli bychom od Kopffüsslerů vyžádat použití Nordenovy propusti nedaleko od Berlína. Podle mě je nejnovější a co do energetických schopností nejsilnější.«
       »Neblázni!«
       »Víš co?« podíval jsem se na něho. »Nebudeme tu jen tak diskutovat. Pojďme to zkusit.«
       »Proboha, jak to myslíš?«
       »Poleť se mnou a uvidíš!«
       Dojedl jsem a číšník nám telefonem přivolal taxi.
       »Počkej přece - nemůžu odejít jen tak z televize.«
       »I kdyby se televize zhroutila, stojí to za to,« nedal jsem se obměkčit.
       Dvacet minut poté jsme startovali z letiště. Kurt přímo z haly zavolal Gertu a dal jí instrukce co musí zařídit, aby televize neuznala úhonu.
       »Letím teď s Otou Vávrou ke Kopffüsslerům, ale neboj se, brzy se vrátíme,« končil.
       Xijtra naštěstí nebyla daleko. Jakmile se vzdálenosti berou vzdušnou čárou, není pár set kilometrů žádný problém. Ještě slunce nezapadlo - a byli jsme zpátky. Místo ovladače propusti Xijtra jsem měl na popruzích kolem těla zavěšený hranatější ovladač Nordenovy tajné propusti. A navíc, kabina vrtulníku byla plná, sotva jsme se vznesli. Nepatrně jsem se sice podivil, jak lehce to vyšlo, ale hlavonožci byli zřejmě odhodláni vyhovět nám ve všem, jen abychom byli co nejdříve z jejich světa pryč. Aspoň to šlo hladce.
       Nejprve jsme vyložili náklad - nevelký modrý kámen, jaký používají hlavonožci ke svícení ve svých hnízdech. Dali mi jej jako suvenýr - aspoň tak jsem o něj žádal. Nevelký bylo pochopitelně relativní - měl půl tuny, vrtulník se s ním jen těžce vznášel, zato by se mohl použít k osvětlení pořádně velké haly. Pro lidské oči nebyl nejvhodnější, neboť v něm všechno dostávalo sytě modrou barvu.
       Dotankoval jsem po okraj - a vyrazili jsme. Byl pozdní večer, skoro noc, ale museli jsme spěchat. Jednak nastávala právě příhodná chvíle, jednak jsem chtěl udělat šílený pokus a nesměl jsem váhat - mohl bych si to třeba rozmyslet.
       Dvě hodiny letu k Fríským ostrovům uplynuly jako okamžik plný rozechvělého očekávání. Konečně jsme dosedli na malou plošinku mezi stromy. K tomuto šílenému pokusu jsem vybral Třetí Fríský ostrov o velikosti dvaadvacet kilometrů napříč, čtyřicet podél.
       Vydrží Nordenova propust tuhle zátěž? Kopffüsslerové mi tvrdili, že tam nikdo nebude, takže kdyby aparatura vyletěla do povětří, nikomu to neublíží. Kondenzátory, které zde měly funkci zásobárny elektřiny, byly nabité naplno - bylo v nich energie několikrát víc než v největší vodíkové bombě.
       »Počkáme půl hodiny,« řekl jsem, sotva se turbíny mého Messerschmidtu dotočily a na okamžik jsme vystoupili.
       »Proboha, Oto, kroť se trochu!« spínal ruce Kurt. »Snad jsi neztratil soudnost? To nemůže dopadnout dobře.«
       »Proto tě potřebuji. Někdo musí řídit vrtulník, druhý se postará o zbytek. A protože ty pilotovat neumíš, budeš sedět na téhle plošince. Budeš mít kolem pasu lano a kdyby se něco nepříjemného dělo, vytáhnu tě do výše. Já bych raději seděl dole a kdyby ses včas naučil létat, seděl bys za řízením.«
       »Člověče, Oto, tady nejde o nás dva, i když ani to se mi moc nelíbí. Tady jde o celou Zeměkouli, nemyslíš?«
       »Máš pravdu,« přikývl jsem. »Nebude to legrace.«
       »Nenecháš toho raději? Co jsi prve říkal, že by to mohlo vyvolat? Zemětřesení, vlny tsunami, řetězce nových sopek?«
       »Když va bank - tak va bank.«
       »Že jsem se pořádně nenaučil modlit, teď by se mi to asi hodilo!« povzdychl si Kurt odevzdaně.
       Dali jsme si druhou večeři. Setmělo se, mezitím co jsme potichu jedli masovou konzervu, ohřátou na malém ohníčku.
       »Prosím tě, jak vlastně víš, že na Zemi bude to správné místo?« pokusil se mě Kurt ještě naposledy zviklat.
       »Vím to,« odtušil jsem. »Pamatuji si zkrátka oba glóby, takže v každé chvíli vím, jak jsou navzájem pootočené, plus mínus dvacet kilometrů. Není to nijak jednoduché, ale buď to prostě spočítám, nebo si to jen tak pamatuji.«
       Nemohl jsem mu přece říci, že všechny tyhle výpočty plné goniometrických funkcí dělám jen tak z hlavy ani že mám tyto informace od hlavonožců implantované i s kusem paměti.
       Pak jsem kolem něho pečlivě udělal horolezeckou smyčku. Druhý konec lana byl připevněn v otevřené kabině vrtulníku.
       »A dobře si pamatuj všechny své pocity, rozumíš?«
       »Neboj se, na to nikdy v životě nezapomenu,« ujišťoval mě s trochu kyselým výrazem ve tváři.
       Turbíny zavyly a rotor se roztočil. Těžký Messerschmidt se jen nadnesl, všeho všudy o čtyři metry. V noční tmě přímo nad námi se náhle přehnala jasně modrá čára. Mrkl jsem dolů. Kurt na mě mával rukama a ukazoval, že je všechno v pořádku. Opatrně jsem přistál.
       »To mělo být ono?« křičel Kurt, protože turbíny pořád svištěly.
       »Nasedej,« víc jsem mu ukázal, než řekl.
       Kurt naskočil a zavřel posuvné boční dveře. Řev a svist v kabině se rázem zmenšily. Vrtulník se opět zvedl a brzy se vznášel skoro pět set metrů nad nočním ostrovem. Kolem nás bylo široko daleko jenom pusté moře, ostatní Fríské ostrovy, dříve nezřetelně viditelné, úplně zmizely.
       Potom kolem nás prolétlo mnohem menší modré kolo.
       Snesl jsem se dolů. Teď bylo pod námi naopak moře a na sever od nás byl na obzoru zřetelně znatelný obrys dalšího Fríského ostrova.
       »Jak ses cítil?« vyptával jsem se Kurta.
       »Trochu se otřásla země,« referoval mi. »Měl jsem pocit, jakoby se pode mnou zničehož nic zastavily schody v podzemní dráze. Domy by to jistě vydržely, kdyby tu nějaké stály.«
       »Tak by to zhruba mělo být. Nu což, půjdeme se sem znovu podívat ráno, teď letíme domů,« řekl jsem rezolutně.
       »Bylo to úplně jiné, než když jsme to poprvé přejížděli auty a pak v Denveru pěšky,« tvrdil Kurt. »Tenkrát jsem měl při přechodu intenzívnější pocity.«
       »Řeknu ti proč. Tenkrát byl v obou případech mezi oběma světy lokální rozdíl tlaků vzduchu. Proto vichr, proto pocit tlaku v uších. Už jsem zažil i uragán, kdy byly mnohem větší rozdíly. Tady jsme se, celkem náhodně, strefili do okamžiku vyrovnání tlaků. Mohlo by to chvíli vydržet.«
       Nejprve jsme přistáli u Nordenovy pevnosti, kde jsem se vlastně s Kurtem poprvé setkal. Pořád tu ještě stál obrněný transportér, už patřičně zrezivělý. Kurt se zachvěl, i když na jeho střeše nebyly kosti vojína Dvaašedesát, kterého jsem skosil, když se mě pokusil zastřelit.
       Vystoupili jsme z vrtulníku a vstoupili do pevnosti. Za vchodem ležely rozšlápnuté brýle, ale jejich majitel nikde. Prošli jsme spolu po točitých schodech, já vpředu, Kurt za mnou. Temnou chodbou jsme došli až do sálu, osvětlovaného modrým kamenem. Nikdo tu nebyl. Zkontroloval jsem přístroje, byly ostatně uzpůsobené pro pozemšťany. Energie ubylo dost, až mě přejel mráz, když jsem si to spočítal, ale nepoklesla pod tři čtvrtiny maximální kapacity. To by bylo dobré. Viděl jsem, jak pomalu přibývá. Pevnost polykala spoustu energie, zčásti z elektrárny Berlín, ale nejspíš i z nějakého dalšího zdroje, protože energie stoupala rychle. Stoupne na maximum, dříve než budeme požadovat další službu? Pozoroval jsem, jak energie přibývá a odhadl, že by to mohlo stačit.
       Obrátili jsme se a stejnou cestou se vrátili. Nikdo tu nebyl a pevnost spolehlivě pracovala bez obsluhy. Mohl jsem se na ni spolehnout i nadále a to jsem potřeboval vědět.
       Nastoupili jsme do vrtulníku a opět vzletěli. Kurt si po startu viditelně oddychl.
       »Myslel jsem si, že to Osmatřicítka přežil, ale teď se mi zdá, že ne. Kdo mě ale potom udal na Gestapu? Musel by to být někdo v Hamburku - no, o mrtvých jen dobré...«
       »Jak se vlastně jmenoval tvůj kamarád?«
       »Neměl jméno. Byl vychován jako Hitlerjugend, takže měl opravdu jenom číslo.«
       »Nabízel jsem mu totéž co tobě - život psance, ale přece jen život. Hrdinskou smrt si zvolil sám a dobrovolně.«
       »Já vím...«
       Doletěli jsme do Berlína. Přistál jsem na obvyklém místě a dal jsem doplnit nádrže. Messerschmidt měl proti vyspělým vrtulníkům americké výroby poněkud větší spotřebu, ale zatím mi to nevadilo, dosud jsem vždycky doletěl kam bylo potřeba. V Novém Německu bylo paliva zatím dost. Vzhledem k tomu, že nebyl důvod ke spěchu, vraceli jsme se domů podzemkou.
       »Takže už se máme kam stěhovat,« oddechl si Kurt. »Jen by mě ještě zajímalo, kde na Zemi to bude.«
       »To ti mohu říct přesně,« usmál jsem se. »Vybral jsem si na to mělké moře zhruba sto osmdesát kilometrů od východního břehu Brazílie. Totiž - vybral. Nemohu si vybírat místo na Zeměkouli zcela podle libosti, jedině výběrem okamžiku, aby se na vhodném místě náš ostrov zrovna nacházel. Těžko bych teď komukoliv vysvětloval, jak je to obtížné. Naše i Q-Země mají společné těžiště, ale rychlost rotace nesouhlasí a osy otáčení jsou rozdílné, takže nemusí vyhovovat ani zeměpisná šířka, o délce nemluvě. Ale právě dneska nastal jeden z těch příhodných okamžiků, kdy se Třetí Fríský ostrov nacházel na dohled od Brazílie. V těchto místech je na Zemi Atlantický šelf, široká podmořská plošina hloubky jen něco kolem dvou set metrů. Ostrov měl pouze dvacet kilometrů šířky, prohodil jsem jeho masiv do hloubky čtyř set metrů, takže se posadil na pevné spodní horniny. Na Novou Zemi se naopak přesunul odpovídající kus mořského dna ze Země s dvěma sty metry vody z Atlantiku. Proběhlo to tak rychle, že se nestačila příliš projevit rozdílná rychlost obou masivů, ostrov se jen trochu otřásl jako při regulérním, ale poměrně slabém zemětřesení. Dopadlo to výborně a především - máme opět budoucnost. Můžeš jásat, křičet, tančit - já k tomu taky nemám daleko.«
       Krátce nato nás přivítala Gerta její specialitou, plátky salámovníku připravenými á la biftek. Kurt zářil a já zřejmě taky, Gerta se rovněž usmívala. Báječná večeře se pro tuto příležitost hodila a na Kurtův návrh Gerta přinesla ze zásob i láhev nedávno dovezeného pozemského vína.
       »Vidím, že období pesimismu konečně skončilo,« usmála se na nás šibalsky. »Tak to řádně oslavte - já si ale dám místo vína šťávu.«
       »Budoucnost Nového Německa se opět rýsuje ve světlejších barvách,« popsal svou náladu téměř básnicky Kurt a dal Gertě parádní pusu. »Máme se už zase kam stěhovat. Tentokrát půjde o naše vlastní území - žádné milodary.«
       »Pokud nepočítáš Otu,« řekla Gerta. »Bez něho by to bylo nemožné. Ačkoliv tomu moc nerozumím, tohle je mi jasné.«
       »Byl to v podstatě okamžitý nápad,« zavrtěl jsem s plnou pusou hlavou. »Ještě před několika hodinami jsem si připadal jako žebravý mnich u několika států na Zemi, i u Spojených národů. Marně. Pak mi najednou zablesklo - a Kolumbovo vejce je na světě.«
       »Ano, jenže to Kolumbovo vejce má čtyřicet kilometrů na délku a dvacet na šířku,« řekl Kurt. »Na tom se dá postavit Třetí Berlín se vším všudy a okolní plocha nás parádně uživí stejně jako tady. Ani s aklimatizací problémy nebudou, vždyť je to ve stejné zeměpisné šířce.«
       »Nebudou,« souhlasil jsem. »Ale teď mě omluvte, musím se odebrat do postele. Jsem utahaný ještě z předchozích jednání a když všechno napětí skončilo, mám nárok se vyspat.«
       »Nechceš spát u nás? Máme nádhernou postel pro návštěvy, nač se trmácet do hotelu?« nabídl mi Kurt.
       Podíval jsem se na něho.
       »Upřímně řečeno - přijmu to,« řekl jsem.
       Kurt mě tedy zavedl do pokoje pro hosty. V této chvíli mě pochopitelně nejvíce zajímala postel. Stála zde, což bylo důležité, německy bytelná a připravená. Ale kromě ní jsem si všiml ještě další postele, dlouhé sotva metr dvacet.
       »Poslyš, Kurte...« ukázal jsem na ni.
       »To víš...« pokrčil rameny. »Ještě to není vidět, ale co bys čekal? Má to být příští rok na jaře.«
       »Fajn,« odtušil jsem. »Zamlouvám si funkci kmotra.«
*****